Rozhovor s Michalem Malátným z Chinaski
Michal Malátný bilancuje třicet let s kapelou Chinaski. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS se vrací ke klíčovým okamžikům – od přátelství s Pavlem Grohmanem, přes těžké životní chvíle, až po současnou novou energii s omlazenou sestavou. „Život není jednoduchý, člověk musí naučit se s ním poprat,“ říká vyrovnaně.
Ve filmu Všichni ví kuloví říkáte, že když jste s Pavlem Grohmanem kapelu zakládali, tak jste netoužili po slávě, že jste to dělali kvůli holkám, kvůli mejdanům. Neměl jste tedy potom, co Pavel Grohman začal na tu slávu a úspěch trošku víc tlačit, chuť odejít? Třeba z obavy, aby to vaše kamarádství neskončilo?
Je fakt, že když jsme byli na té střední škole, jsme tou slávou pohrdali. Nejdřív jsme hráli hardrock, pak propadli punku. A v podstatě ten, kdo byl na titulní stránce nějakého časopisu nebo novin, byl pro nás zrádce.
ČTĚTE TAKÉ: Vždycky jsem věřil, že pop jde dělat líp, říká Steinsdörfer z Chinaski. Jak se podílel na Zrádcích?
Ale potom se to změnilo, natočili jsme nějaké desky. Začalo se nám dařit. Pavel byl nesmírně cílevědomý, pracovitý a řekl, že když už se nám daří, lidi na nás chodí, tak to musíme dělat pořádně. Takže se musíme na ty nástroje naučit hrát, musíme dělat neustále písničky. Zavedl takový tvrdý řád v kapele, včetně prohibice třeba. Dá se říct, že tu kapelu vydupal ze země a potom to velmi tvrdou rukou řídil a dořídil až k Českému Slavíku nebo k cenám Anděl.
Nemělo vliv i to, že padl režim a už jste tak docela neměli proti komu se vymezovat?
Mělo to určitě velký vliv. Ale první desku jsme vydali až v roce 1995, to už bylo dost let po revoluci a nebylo se kvůli komu vymezovat. My jsme ale pochopili, že jsme taková jako pop-rocková kapela, že nás baví dělat písničky, že nás baví hrát a začali jsme se tomu věnovat úplně na plný pecky. Já jsem třeba odešel z angažmá v divadle a šel do Prahy s batohem na zádech. Přespával jsem u různých kamarádů, ale důležité bylo, že jsme vždycky odpoledne, navečer, zkoušeli, prostě my jsme tomu obětovali úplně všechno.
Táborský z Chinaski: I když jsme spolu nemluvili, na pódiu nám to vždycky fungovalo
I přesto, že jsme spolu v kapele třeba pár let nemluvili, na koncertě to vždycky fungovalo, řekl v rozhovoru pro CNN Prima NEWS František Táborský ze skupiny Chinaski, která na konci roku slaví 30 let na scéně. Jak vzpomíná na své hudební začátky a chtěl někdy z kapely odejít?
Vy často také mluvíte o tom, že v tu dobu, kdy jste byli na tom „pomyslném vrcholu“, přišly těžší chvíle – nějaké deprese, ke kterým jste ale měl sklony odmala, jak vyplynulo z některých rozhovorů. Tak jak vnímáte to, že se o dnešní generaci dětí často říká, že jsou přecitlivělé nebo sněhové vločky? Myslíte, že je dobře, že se o psychice dnes více mluví?
Je dobře, že se o tom víc mluví. Na druhou stranu život ve své podstatě není jednoduchý a člověk se musí naučit s ním poprat. Což jsme my museli. Dneska mám ale pocit, že se to přehání, že při každém menším problému se to hned léčí terapiemi, doktory a medikací. A nevím, jestli to je dobře. My jsme si to museli tak nějak vybojovat.
Život ve své podstatě není jednoduchý a člověk se musí naučit s ním poprat.
Je fakt, jak jste tím začala, že ve chvíli, kdy se nám to celé podařilo a kapela byla na vrcholu, přestalo mě to bavit. Pochyboval jsem o tom, jestli chci trávit život tímto způsobem. Všichni spolužáci už měli rodiny, měli zařízenou práci, bydlení, já jsem jezdil s batohem na zádech s kytarou v ruce a přemýšlel, jestli tenhle život chci žít. A protože to byl dost bohémský život, životospráva byla děsivá.
Celé mě to trochu semlelo a upadl jsem do opravdu těžkých stavů. Naštěstí jsem šel za doktory, ale to mi bylo 34, byl jsem už dospělý, a oni mi z toho pomohli. Tenkrát jsem chtěl kapely nechat. Ztratil jsem motivaci, proč to dělám. Nevěděl jsem, o čem psát, pro koho psát a byl jsem z toho dost nešťastný.
Ale naštěstí mi pomohli doktoři a kapele pomohl zas Pavel, který to vzal do svých rukou. Já jsem totiž do té doby psal většinu textů, pak jsem úplně přestal. Za dva, tři roky jsem napsal jeden a ten text byl o tom, že vlastně nevím, kudy kam, že jsem se ztratil a vůbec nevím, co mám dělat. Pavel to ale tehdy vzal do svých rukou a napsal takové zásadní písně jako 1970 nebo Tabáček. V tu chvíli mě tím vlastně podržel.
Já jsem z toho dokumentu Všichni ví kuloví pochopila spíše opak – že vás trochu upozaďovalo to, jak on to hnal na vrchol, že vám i snad něco řekl o tom, ať mu to nezkazíte, když jste byli na koncertech v Americe a říkala jsem si, jestli právě to, že z toho vyprchalo to kamarádství, nemohlo mít vliv, že vám Chinaski třeba přestali dávat smysl?
Určitě. Já nejsem vůdčí typ. Deprese je v podstatě opak agrese, to je prostě vnitřní agrese. A ten Pavel byl tak tvrdý, že já jsem vůbec nevěděl, jak se tomu bránit. A zavřel jsem se do sebe, požíralo mě to. Pak jsme ani nevěděli, jak se bavit. Ale naštěstí, když se dělaly písně, stále to fungovalo.
Je fakt, že naše cesty se velmi rozešly. Stejně jako náš pohled na život – já jsem furt bydlel v nějakém podnájmu, ale Pavel už si zařídil rodinu, zařídil si práci, zařídil si vlastní reklamní agenturu. A s oblibou říkal: „Já chci být slavný a bohatý.“ A já jsem to furt nechtěl.
Než se ale v roce 2008 zabil nešťastnou náhodou na motorce, tak jsme poslední rok k sobě zase našli cestu – začali jsme spolu chodit na koncerty, bavit se i o něčem jiném, než je kapela a vlastně se to začalo vracet do normálu. O to víc mě mrzí, že to takhle špatně dopadlo.
Když mi Chinaski zavolali, skákal jsem radostí, říká Pavlík. Jak to mají v kapele s alkoholem?
Když něco chcete, musíte po tom toužit, říká bubeník kapely Chinaski Lukáš Pavlík. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS promluvil o svých hudebních začátcích, lásce k hudbě i seznámení s manželkou Lucií Černíkovou.
Bral jste to tedy, že když pokračujete v Chinaski, pokračujete i v jeho odkazu?
Přesně. Když jsme se o jeho smrti dozvěděli, sešli jsme se všichni ve zkušebně i s naší tehdejší manažerkou Hankou Petřinovou. A Hana říkala: „Michale, nech si to projít hlavou. Kdyby sis chtěl skončit, všichni to pochopíme a nikdo tomu nebude bránit.“ Ale já jsem rovnou říkal, že ne. Ani na vteřinu mě to nenapadlo. Musíme hrát, protože Hroch (přezdívka Pavla Grohmana, pozn. red.) by to v tuhle chvíli nikdy nevzdal.
Navíc jsme v tu dobu měli rozdělanou desku pohádek pro děti a říkal jsem si, že ta práce je to jediné, co nás z toho průšvihu může vytáhnout. Takže po jeho pohřbu jsme si dali čtrnáct dní volno, aby se s tím každý mohl nějak vyrovnat, a pak jsme se sešli ve studiu a šli jsme točit.
Práce je to jediné, co nás z toho průšvihu mohlo vytáhnout.
V kapele se pak ustálila trvalejší sestava, která vydržela nějakých 11 let. Pak došlo k dramatickému rozkolu mezi vámi a vy jste kapelu s výjimkou Františka Táborského kompletně vyměnil. Na základě čeho jste pak hledal ty nové členy? Šlo vám především o to, abyste si rozuměli po té lidské stránce?
Bylo to v podstatě to nejdůležitější, protože my neděláme žádné umění, u nás prostě není potřeba nějakého instrumentálního mistrovství, ale přesně jde o ty lidi, aby pochopili, v čem ty Chinaski jsou nějakým způsobem zajímaví nebo dobré, proč to mají lidi rádi, aby byli schopní přizpůsobit se tomu žánru, aby byli schopní psát a abychom spolu vydrželi ty stovky hodin v autě.
Hledali jsme lidi, s kterými bychom si sedli lidsky. Lukáše Pavlíka jsem znal z Čechomoru, s jeho manželkou jsem hrál v Semaforu, takže jsme se trochu znali a vždycky se mi strašně líbilo, jak bubnoval. Právě proto, že dobrých bubeníků je hodně, ale Lukáš dokáže té písničce posloužit, a to je to přesně, co jsme hledali.
Tomiho Okrese, basáka, jsem znal ze slovenských kapel víc než deset let a vždycky jsem si říkal, že kdybych někdy potřeboval nějakého baskytaristu, je to on. On to totiž cítí úplně stejně jako já.
Honzu Steindörfera jsem ale neznal vůbec. Toho dovedl Franta Táborský, který mi říkal: „Hele, Ewa Farna má v kapele takového šikovného pianistu a kapelníka. Je to mladý kluk, pojďme ho zkusit.“ Vzali jsme ho na to naše poslední turné ve staré sestavě jako hosta, no a Honza byl úplně fantastický, takže jsem rád, že je s námi.
Našel jsem ty správné lidi, s kterými nás to dohromady baví.
Když jsem s nimi dělala ty rozhovory předtím, přišlo mi, že všichni hodně oceňují, že jim dáváte prostor a vyloženě stojíte o to, aby se angažovali. Je vzájemná spolupráce to, co vás na kapele teď nejvíce baví?
Protože takhle kapely vznikají, že se sejde parta kluků, mají nějaký společný humor, společný hudební vkus, baví je dělat ten kravál, spolu zažívat cesty a koncerty. Strašně mě to v těch začátcích bavilo, pak to zmizelo a já si říkal: „Když mě to nebaví, neměl bych to asi dělat, anebo to musím změnit.“ No a našel jsem ty správné lidi, s kterými nás to dohromady baví natolik, že zahrajeme hodinu a půl trvající koncert, slezeme z pódia, jdeme do šatny a hrajeme dál na španělky. To jsem nezažil 20 let, a je to přesně to, co mě na tom zajímá.
V Chinaski jsem jen díky zázraku, říká Okres. Vážím si každého dne, kdy se probudím
Vážím si každého dne, kdy se probudím, uvedl Tomi Okres pro CNN Prima NEWS. Baskytarista kapely Chinaski v otevřeném rozhovoru odhaluje, jak hudba formovala jeho život, vzpomíná na roky s IMT Smile i na těžké chvíle, kdy bojoval s vážnou nemocí. Právě díky transplantaci ledviny se mohl připojit ke kapele Chinaski, s níž nyní slaví 30 let od vydání prvního alba – a oceňuje, co všechno mu život dal.
Čekají vás koncerty v O2 Areně, konkrétně 11. a 12. prosince, a pak příští rok navážete v létě open-airy v Hradci Králové a v Brně. Na co byste fanoušky nalákal? Proč mají přijít?
Třicet let je neuvěřitelná doba. Přijde mi fakt neuvěřitelné, že jsme to takhle dali. A jestli to s námi chtějí fanoušci oslavit, budeme rádi. Těch písniček tam bude víc než třicet, projdeme celou historii kapely, takže by si měli na své přijít všichni – protože někteří lidé mají rádi naše začátky, někteří zase poslouchají jenom poslední desky. Mělo by to být hodně pestré.
Budou s námi hostovat dechaři, Petr Kužvart a Štěpán Škoch z minulé sestavy, takže zahrajeme písničky, které nejsme schopní bez těch dechů zahrát. Bude s námi bubnovat syn Pavla Grohmana, Jáchym, který s námi bude hrát tátovy písničky, takže myslím, že to bude hodně silný moment. Budou s námi zpívat holky z Jasné páky Daniela s Jamajkou, které před 30 lety nazpívaly Punčocháče, což je jedna z našich zásadních písní.
Nechystáme tedy žádné ohňostroje, to myslím, že k nám vůbec nejde. Ale já jsem archivář a celá léta schovávám vstupenky, visačky, plakáty, playlisty a všechno jsem to nechal k tomu výročí naskenovat a zdigitalizovat. Chtěl bych to vlastně všechno ukázat. Protože možná lidé si přesně tam najdou to: „Jo, v téhle době jsem je začal poslouchat.“
Takže na tom teď pracujeme a v červnu v Hradci Králové by to měl být úplně největší koncert v naší historii. Je to v našem kraji, ve východních Čechách. Já věřím, že lidé přijdou a že si to všichni užijeme, protože upřímně řečeno, hráli jsme v O2 Areně dvakrát a je to tak velké a taková zodpovědnost, že jsem si to nikdy moc neužil. Ale teď si to hodlám užít, už se na to těším.
Vy jste zmínil, že tam budou s vámi ti bývalí členové. Budete sdílet jednu šatnu?
To mě ještě vůbec nenapadlo. Ale chtěl bych společnou šatnu.
Už jsou mezi vámi ty vztahy tedy vyřešené?
Ano. Tak my už jsme se od té doby viděli a myslím, že už je všechno odpuštěno a že se rádi uvidíme.
Chtěl by se Michal Malátný více věnovat herectví? A kdo by chtěl, aby Chinaski napsali písničku? To se dozvíte ve videu přiloženém výše.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Zmožek odhalil Gottovy manýry. Zvonky štěstí jsme museli upravit. Kterou píseň odmítl zpívat?
