Sami bez rodičů a v cizí zemi. Tým mladých fotbalistů utekl před válkou na Ukrajině
Výběr redakce
Tým mladých fotbalistů utekl před válkou na Ukrajině. Útočiště našli v hotelu v Roztokách u Prahy. Jejich rodiče zůstali doma, aby mohli válčit a pomáhat armádě. Aby chlapci mohli aspoň na chvíli zapomenout na hrůzy, které se v jejich domovině odehrávají, každý den trénují a chodí na zápasy. Se svými blízkými si denně volají.
Když se 17letý Mychail honí po hřišti za balonem, je to na první pohled šikovný a čiperný chlapec, který jako spousty jiných sní o krásných gólech a slavných vítězstvích. Jen co mu ale v pražských Vysočanech skončí trénink, veselý výraz se v jeho tváři rázem změní na utrápený. Zase si uvědomí, jak daleko je od domova. Jako už tolikrát si představuje, co se tam asi právě teď děje. Do Česka přijel před časem sám autobusem. Rodinu nechal na Ukrajině. Dostat válku z hlavy je nemožné i tady, 1 400 kilometrů od rodného Kyjeva.
„Je to velmi náročné, zvlášť když víte, že rodiče jsou v tak těžké situaci. Nemáte náladu a pořád se bojíte, aby se jim nestalo nic špatného,“ svěřuje se. Strach o své blízké má i Mychailův kamarád Nikita, se kterým u hřiště právě vydýchávají náročný trénink. „Můj tatínek je voják v záloze, slouží na letišti v Gostomelu,“ popisuje Nikita a ani jeho oči se nesmějí. V Česku hrají fotbal se skupinou dalších dvaceti chlapců, kteří před válkou utekli z města Čerkasy.
Čtěte také
Do Prahy přijeli začátkem března. Nejprve však odjeli do Maďarska, kde jim bylo přislíbeno, že budou trénovat fotbal. „Po několika týdnech v zahraničí se však na hřiště ani jednou nepostavili. Aby nevyšli ze cviku, chodili hrát aspoň na pole,“ líčí Iryna Dzhaltyrová, která se spolu s další maminkou Oksanou o všechny mladíky stará. „Pak se náš trenér z Ukrajiny spojil s panem Kolesnikem z Roztok, který nám nabídl přivézt chlapce do Česka s tím, že tu budou mít pravidelné tréninky a budou v bezpečí,“ doplňuje Iryna. Mít na starosti tým puberťáků ve věku mezi 14 až 18 lety jí prý nedělá žádný problém. Je totiž učitelkou ze základní školy.
Právě její tým přijel 30. března jako první. Poté se k nim připojili chlapci z Kyjeva, Irpině či Mykolajivu. „Trénují každý den a o víkendu mají zápasy. Mají režim, a to je pro sportovce nejdůležitější. Zlepšují své dovednosti a jsou moc šťastní a vděční za to, co tu dostali,“ říká Iryna. „Už se známe i s rodiči ostatních chlapců a jsme s nimi v neustálém kontaktu. Voláme si a pořádáme i videokonference,“ popisuje.
Podle ní má chlapcům právě fotbal pomoci zapomenout na hrůzy, které se v jejich domovině odehrávají. „Našli jsme tu klid. Hlavní je, že jsou děti psychicky v pohodě. Obzvlášť v tomto věku je těžké tohle všechno snášet a nedej bože, aby jim zůstalo trauma. Chlapci dostali možnost věnovat se tomu, co milují. Nemají čas smutnit a negativně přemýšlet,“ uvádí maminka dvou chlapců.
Že jim fotbal pomáhá odreagovat se, souhlasí i 17letý Nikita. „Je to jako nadechnout se čerstvého vzduchu,“ říká.
Chlapcům se po rodičích stýská
Kromě fotbalu kluci navštěvují také kurzy češtiny. Dálkově pak pokračují ve výuce na ukrajinské škole. Ačkoliv jim jejich program dává občas pořádně zabrat, nestěžují si. „Skloubit to všechno bývá občas náročné, ale zvládáme to. Když máme chvíli čas, odpočíváme nebo se jdeme projít, případně se připravujeme na zkoušky ve škole,“ popisuje 17letý Denys. S rodiči je prý neustále v kontaktu. „Spousta kamarádů odjela do Evropy, takže si furt píšeme. S rodiči si téměř denně voláme,“ doplňuje rodák z Barispolu.
Čtěte také
Pomoci mladým sportovcům se snaží také trenér Igor Juchymenko. Sám pochází z Ukrajiny a v Praze žije 10 let. Dřív hrál za Dynamo Kyjev. „Trénuje se mi s nimi dobře. Ale všichni kluci mají nějaké psychologické problémy. Proto se k nim snažíme přistupovat nejen jako trenéři, ale i rodiče. Snažíme se, aby byli v klidu a cítili se jako doma. Jsou sami v cizí zemi. Děláme pro ně maximum,“ říká Juchymenko s tím, že chlapci o svých problémech ani nechtějí mluvit.
„Drží všecho v sobě. Když ale vidím, že je někdo z nich smutný, ptám se ho na rodinu, jak se jim daří. Jestli se třeba jeho blízcí neschovávají někde v úkrytu. Snažím se je rozmluvit a trochu i uklidnit,“ doplňuje Juchymenko.
Snažíme se je zapojit do české komunity
Chlapci jsou nyní ubytovaní v hotelu Academic v Roztokách. Právě jeho majitel Jevgenij Kolesnik se o ně společně se dvěma maminkami stará. Kromě fotbalu se jim snaží zařídit také kulturní program. Pomoct se snaží také město Roztoky, které jim občas nabídne i nějakou brigádu. „Například posekat někomu zahradu. V létě pak budou na sportovních kempech dělat kurátory či asistenty trenéra. Kluci potřebují nějaké kapesné, aby si mohli koupit třeba kopačky,“ vysvětluje Kolesnik.
„Snažíme se, aby se necítili tak, že na ně všichni zapomněli a proto je zkoušíme zapojit i do české komunity. Myslím si, že jsou tady jako hvězdy,“ uvádí.
Jak dlouho tu chlapci zůstanou, zatím nedokáže odhadnout. „Všichni chtějí jet domů. Mají tam rodinu. Tváří se, že jsou v pohodě, ale popravdě jsou ve strašném napětí. Chtějí odjet, ale nevědí, kdy budou moct. Jsme domluvení, že do konce léta zůstanou v našem hotelu. Určitě nikomu nebráníme v tom, aby tu zůstal i déle. Pak se uvidí. Od prvního září začíná škola a je otázka, zda do ní nastoupí. Zítra může válka skončit, nebo se naopak zhoršit,“ uzavírá Kolesnik
Čtěte také
Anna nastoupila roku 2021 na Primu jako stážistka do oddělení CNN Prima NEWS. Aktuálně se jako redaktorka stará o sekci Showtime.
