Se zpěvačkou Marikou Gombitovou, královnou slovenské populární hudby, se osud nemazlil. V pouhých čtyřiadvaceti letech po autonehodě zůstala trvale upoutaná na invalidní vozík, nedočkala se dětí ani manželství. Dlouhé roky žila v ústraní, znovu se však dokázala vrátit na scénu a zazářit. Na začátku roku v Praze hned dvakrát vyprodala O2 arenu. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS promluvila nejen o hudbě, ale také o svém soukromí.
Během dvou vyprodaných pražských koncertů jste publikum dojala k slzám. Co jste prožívala vy?
Určitě tam byly i slzy, většinou však slzy štěstí vyvolané silnými, pozitivními emocemi. Těsně před koncertem se mi v hlavě promítalo nekonečné množství pocitů, popsala bych to jako směs nedočkavosti, napětí, nadšení, trémy či pokory. Obrovská zodpovědnost a respekt před vyprodaným hledištěm, před tím několikatisícovým davem. Zároveň však nekonečná láska k hudbě a mým fanouškům, kteří jsou pro mě nezastavitelným hnacím motorem. Oba pražské koncerty byly fantastické. Každou minutu na pódiu jsem si užila. Nejen při mých skladbách, ale i během skvělých výkonů mých hostů. Cítila jsem obrovskou energii a lásku, která proudila oběma směry. Jsem vděčná za to, že jsme to zvládli a že to publikum ocenilo.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Manželka Marka Ebena, herečka Markéta Fišerová je od svých 26 let upoutaná na vozík. Jejich dcera Terezka zemřela pár dní po porodu
Koncert byl plný emocí. Písně jste věnovala i zesnulým kolegům Miroslavu Žbirkovi a Vašovi Patejdlovi. Oba zemřeli nečekaně a předčasně. Jak na ně vzpomínáte?
I díky hudebnímu odkazu, který tu zanechali, s nimi můžeme vést nekonečný dialog. S oběma mě spojuje dlouholeté přátelství, takové, které smrtí nekončí. Takže jistou formu rozhovoru jsme vedli i během mých pražských koncertů. Mekymu jsem zazpívala píseň Pomatená, stejně jako v roce 1997 v Bratislavě při předávání Grand Prix – výročních cen Svazu autorů a interpretů populární hudby. Skladbu Malá smutná baletka jsem věnovala Vašovi Patejdlovi, protože ji nejen složil, ale měl ji velmi rád. Navíc pro mě je to nejsilnější píseň z naší spolupráce.
Každý den absolvuji celou řadu zdravotních a rehabilitačních rituálů, všechno musím přizpůsobit opravdu přísnému režimu, který se týká například i stravování. Takto to mám nastavené více než čtyřicet roků.
Během koncertu jste nezapomněla ani na Karla Gotta...
Ano. Hymnu lásky Vyznání jsem poslala Karlu Gottovi, abych mu vzdala poklonu a úctu. S láskou na všechny tři vzpomínám. Na množství krásných chvil prožitých s těmito vzácnými a blízkými lidmi. Je mi velmi líto, že už nejsou mezi námi.
Marika Gombitová (67)
Slovenská zpěvačka je hudební ikonou. Během kariéry získala mnoho ocenění, například Zpěvačka století nebo Žena 21. století. Její píseň Vyznanie zvítězila v anketě Hit století. Prodalo se více než milion jejích alb. Od roku 1980, po vážné dopravní nehodě při návratu z koncertu v Brně je doživotně upoutaná na invalidní vozík.
Vaše koncerty jsou výjimečné i tím, že příliš často nevystupujete. Jak těžké je nachystat se na ně a odvést výkon, na který jsou od vás fanoušci zvyklí?
Fyzickému cvičení, duševní přípravě a meditacím se věnuji pravidelně, ne pouze v době přípravy na vystoupení. Je to nevyhnutelné nejen pro umělecký výkon, ale i pro moje běžné každodenní fungování. Každý den absolvuji celou řadu zdravotních a rehabilitačních rituálů, všechno musím přizpůsobit opravdu přísnému režimu, který se týká například i stravování. Takto to mám nastavené více než čtyřicet roků. Ať se na to podívám jakkoliv, moje fungování po všech stránkách připomíná askezi. Samozřejmě před koncerty k tomuto všemu přibývají ještě zkoušky a komunikace s týmem, který mě podporuje a ulevuje od celé řady organizačních záležitostí. Mimochodem, na pražské koncerty jsme se připravovali téměř rok.
Čemu se kromě zmíněných činností ve volném čase ještě věnujete?
Můj volný čas vyplňuje v první řadě zpěv. Snažím se zpívat každý den a nacházet inspiraci nejen na nové písně, ale i na nová aranžmá vydaných i nevydaných skladeb. Nicméně ráda relaxuji i u dobrého filmu, v přírodě a samozřejmě při setkáních či na cestách s mými nejbližšími a přáteli.
Také je o vás známo, že milujete psy...
Ano. Jsou součástí mého života. Nedávno se moje psí rodinka rozrostla − loni na podzim si nás našla nádherná Bella, takže momentálně mám tři. Miluji je. Bišonek Láska a maltézák Majky si na Bellu velmi rychle zvykli. Jsou to moji veselí kamarádi. Na rozdíl od některých lidí mají vždycky dobrou náladu a umí mě úžasně rozveselit. Jejich bezmezná láska je také inspirativní.
I když je člověk sám, nemusí to ještě znamenat, že je osamělý. Od pandemie trávím mnoho dní na východě Slovenska obklopena mými nejbližšími a mými psíky. Starám se o správnou psychohygienu.
O vašem soukromí se toho příliš neví. Žijete sama?
Nežiju a vzhledem k mému zdravotnímu stavu ani nemůžu žít sama. Nicméně i když je člověk sám, nemusí to ještě znamenat, že je osamělý. Od pandemie trávím mnoho dní na východě Slovenska obklopena mými nejbližšími a mými psíky. Starám se o správnou psychohygienu a zejména zpívám, tvořím a v rámci mých možností se snažím být v kontaktu s fanoušky. Jak už bylo mnohokrát řečeno, „hudba je nejsilnější formou magie“. Té magii věřím a tahle magie mi pomáhá.
Spousta žen touží prožít svatbu jako princezna, založit rodinu a mít děti. Vy jste o to všechno byla ochuzena. Není vám to líto?
Prožila jsem svatbu jako princezna na zámku při natáčení televizního muzikálu Neberte nám princeznu, kdy jsem se v závěrečné scéně v roli Katky provdala za chlapce, kterého hrál Meky Žbirka. (Smích) Vzpomínky na tuto mou pohádkovou svatbu jsou stále živé. Dnes už kultovní muzikál se pravidelně objevuje na televizních obrazovkách, písničky hrají v rádiích a moji fanoušci si je žádají i na mých koncertních vystoupeních. A nejvíc mě těší, že k němu neustále dorůstají noví a noví diváci.
Jste symbolem statečnosti. Po nehodě, která vás doživotně upoutala na vozík, jste zvládla natočit sedm alb, absolvovala téměř dvě stě koncertů a přes sto televizních vystoupení. Co vám v nejtěžších chvílích, když jste se od lékařů dozvěděla, že už nikdy nebudete chodit, nejvíce pomohlo?
Sílu jsem nacházela zejména ve víře. To, co člověk dělá ve spojení s Bohem, nabírá dimenzi věčnosti. Pomáhalo a dodnes mi pomáhá přesvědčení, že když člověk dělá něco krásného, něco, co jeho a jiné naplňuje radostí, štěstím a láskou, najde v sobě sílu, ať už se stane cokoliv. Důležitá je pro mě také láska, podpora a oddanost, které cítím z publika, od mých fanoušků. Spolu s mými blízkými a přáteli mě v minulosti i oni podrželi v nejtěžších chvílích bolesti a utrpení. Jak jsem řekla na obou pražských koncertech, jsou pro mě víc než jen posluchači mých písní. Jsou moje rodina, moje srdce, světlo v mém životě.
Co vás v letošním roce čeká? Jaké jsou vaše další plány?
Ke štěstí a spokojenosti stačí chvíle prožité ve zdraví, lásce, míru a klidu. Možná to někomu bude znít jako klišé, ale takhle to cítím. Nemám žádné obrovské plány, touhy ani očekávání. Velmi jednoduše si přeji jen zdraví a klid pro sebe i pro všechny. Mám víru, vášeň pro hudbu a lásku mých nejbližších. To opravdu není málo. Velmi mě ale těší, že moje dvě nové skladby Fantom srdce a Stoupání, které jsem v premiéře představila na koncertech v Praze, přijali fanoušci velmi pozitivně. Ráda si sama skládám vlastní písničky a věřím, že mě i v této oblasti čeká ještě hodně vzrušení a tvůrčích okamžiků.
V březnu se stanete laureátkou Mimořádné ceny Křišťálového křídla za celoživotní dílo. Během své kariéry jste obdržela řadu vyznamenání, jak si ceníte tohoto ocenění?
Samozřejmě mi bude nesmírnou ctí toto prestižní ocenění přijmout. Děkuji velké porotě Křišťálového křídla za tuto poctu. Plně se ztotožňuji s hlavní myšlenkou Křišťálového křídla, kterou je přiblížení výsledků tvůrčí práce nejúspěšnějších osobností naší země. Jeho význam vnímám nejen v tom, že je poklonou a odměnou za mimořádné lidské výkony, ale i jako inspiraci a vzor pro ostatní. Nechci pateticky vyzdvihovat nějaká silná slova, nicméně v poslední době je mezi lidmi mnoho bolesti a nepochopení. Často si děláme naschvály a protlačujeme svůj egoismus. Nejvíce nám chybí citlivost. Kdybychom se snažili více přiblížit k pozitivním vzorům, kdybychom byli jeden vůči druhému přející, život by byl mnohem hezčí. Začít ale musí každý sám u sebe.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Co o sobě prozradila Marika Gombitová v pořadu 7 pádů Honzy Dědka?
