Společnost je jako jeviště. Covid namířil reflektor jen na jedno místo, říká sociolog

Zaokrouhleme trvání pandemie koronaviru na dva roky. Jak se za tu dobu proměnila naše společnost?
Není to tak, že by pandemie vzala českou společnost, zmuchlala ji do kuličky a vytvořila z ní něco úplně jiného. Pandemie ukázala hodně věcí, které dříve nefungovaly, ale stíhali jsme je látat. Teď se ukazuje, že nefungují vůbec. Mluvím například o neflexibilitě státní správy nebo neschopnosti či neochotě vzít na sebe včas důležité politické a administrativní rozhodnutí.

Když si vezmeme společnost jako divadelní pódium, pandemie vzala reflektor a nasvítila ho na jedno místo. Vše, o čem se poslední měsíce bavíme, je nějak spojené s covidem. Nedokážeme ten silný reflektor posunout.

Co má naše zahleděnost jen do covidu za následky?
Pandemie dává možnosti sociálnímu pnutí soustředit se jen na určitou otázku. V poslední době to je místo obecného covidu hlavně očkování, dříve to bylo nošení roušek nebo popírání samotné přítomnosti viru. Pnutí se přenáší jen do jednoho tématu a nabaluje na sebe další a další mluvčí. Pokud se tohle v nejbližší době nevyřeší nebo neustoupí do pozadí, hrozí, že se konflikt začne formovat do dalších úrovní. Napadání lékařů a zdravotníků může jen eskalovat.

Co se s těmito skupinami stane, až pandemie skončí?
Asi se jen tak nerozpadnou, protože na první pohled mají ve stejných názorech pevné pouto. Tím, že jsme dali možnost k jejich formování, budou se držet ve svých uzavřených bublinách, jen se později přesunou k jiným tématům. Nemyslím si, že lidé, kteří například protestovali na Letné, se dlouhodobě udrží v jedné skupině, je to velký slepenec. Ale určitě vždy dokáží aktivovat své jádro. To si z pandemie mimo jiné také odneseme.

Na společnost padla únava. Ve válečných konfliktech také dochází k rezignaci.

Na začátku pandemie se Češi spojili, šili roušky a dodržovali opatření. Teď se ale zdá, že hlavně očkováním je česká společnost rozdělená. Dá se vývoj popsat takto jednoduše, tedy od jednoty k rozdělení?
Lze to, ale nejde o nic překvapivého. Téměř každá společnost, ne pouze ta česká, je schopna emotivního vypětí, soudržnosti a akce. Jedná se o typ sebezáchranného pudu. Když jsme v ohrožení, spojíme se. Vidíme to při přírodních katastrofách, tornádo na Moravě začátkem léta je ukázkovým příkladem.

A kdy nastává zvrat?
Pak nastupuje syndrom, že něco trvá dlouho. Zkrátka nevidíte světlo na konci tunelu. Myslíte si, že to máte za sebou. Najednou je ve společnosti patrná únava. Ve válečných konfliktech také dochází k rezignaci. Prostě jen chcete, aby to všechno už skončilo. U dlouhodobých vyhrocených témat nastupuje radikalizace společnosti.

Můžeme ta vyhrocená témata nějak definovat?
Dotýkají se nás osobně. Aktuálně jde typicky o očkování. Na rozdíl od migrace, kde je to hypotetické ohrožení kultury jako celku někdy v budoucnu, očkování pro někoho znamená potenciální ohrožení jeho zdraví nebo svobody tady a teď. Nebo alespoň tak o tom daní lidé mluví.

V horké fázi kampaně úplně zmizel covid. To bylo pro analytiky fascinující.

Pojďme na chvíli pryč od pandemie. Na podzim jsme měli sněmovní volby, které od základů překopaly českou vládu. Projevila se nějak tato událost?
Už tím, že začaly kampaně a volby se blížily, se snížila schopnost politických hráčů dosáhnout konsenzu a nějak jednat. Viděli jsme to hlavně před krajskými volbami 2020, kdy vládnoucí koalice odmítala přijmout opatření i přes zhoršující se situaci, aby neohrozila svůj výsledek. Neschopnost dohodnout se jsme ale viděli i letos. V horké fázi kampaně úplně zmizel covid. To bylo pro analytiky fascinující.

Víte proč?
Vládním stranám se nevyplatilo na aktuální situaci upozorňovat, protože neodvedly nikterak skvělý výkon. Opozice se bála, že silný marketingový tým zejména kolem hnutí ANO by mohl vše obrátit proti ní. Vláda by zdůrazňovala, že opozice blokovala návrhy nebo prosadila neefektivní pandemický zákon.

V jednu chvíli jsme měli dvě vlády. Jejich zástupci ale měli různé názory například na povinné očkování proti covidu nebo testování. Nerozdělují společnost i podobné neshody?
Je standardní, že mají jiné názory a veřejnost asi neočekává, že spolu budou souhlasit a nepovedou politický boj. Společná tisková konference premiérů Babiše a Fialy na podporu vakcinace navíc byla silným symbolickým gestem, které je v současné politické kultuře zcela výjimečné. U povinného očkování vidím spíše politický kalkul než neshody. Je to nekončící politická hra.

Dá se říci, že si každý tábor svým rozhodnutím udržel voliče?
Mezi voliči hnutí ANO, kteří jsou starší, povinné očkování boduje. Povinnost není podstatná, důležitější je vymáhání, což minulá vláda už nechala na té současné. Jakékoliv vymáhání určitě vzbudí obrovskou nevoli.

Ještě bych zdůraznil, že sněmovní volby jsou sice interpretovány jako velký přesun mocenského těžiště směrem k pětikoalici, ale rozdíl nebyl vysoký. Stejně jako v poslední prezidentské volbě chyběly desítky tisíc hlasů, které se sice v milionech možná ztrácí, ale ve finále hrají klíčovou roli. Nechybělo moc a výsledek byl přesně opačný.

Když nenastane optimistický scénář pandemie, bude panovat dojem, že politici nic neudělali.

Jak budou politika a covid dopadat na společnost v roce 2022?
Bude pokračovat permanentní politická kampaň, protože nás čekají prezidentské volby. Možná máme po září a říjnu pocit, že nic více emotivního než letošní parlamentní volby být nemůže, ale je to přesně naopak. Na rozdíl od strany si k osobnosti spíše vytvoříte vztah, jednotlivci budí více pozornosti a bývá také největší volební účast. U pandemie je otázkou, jak se bude vyvíjet. To nedokážu odhadnout.

Můžete alespoň nastínit scénáře, co se při jakém vývoji bude dít?
Největší roli hraje dopad omikronu, který se šíří rychleji než předešlé mutace. Zatím o ní víme málo, ale nejspíš vytlačí variantu delta a bude obcházet očkování, můžeme se zejména v nemocnicích dostat do kritické situace. Teď u nás panuje odmítnutí, že situace už přeci nebude tak zlá, jak někteří odborníci tvrdí. Kdyby ale nastal ne příliš optimistický scénář, bude panovat dojem, že politici zase nic neudělali.

Kdy má tedy vláda rozhodovat?
Ne vždy je k dispozici dostatek informací a hrozí, že opatřeními bezdůvodně paralyzuje společnost. Dobří politici rozhodují, když mají 40 až 70 procent z kompletních informací. Pokud je to méně, jen hádají. Pokud je to víc, zpravidla promeškali chvíli, kdy mohli získat výhodu. Ve druhém případě budou vždy pomalejší než virus.

Dokážete být konkrétní?
Typickým příkladem, kdy se snažíme rozhodovat až se 100 procenty informací, je zaplnění jednotek intenzivní péče. Sice toho víte hodně, ale jste s přípravou opatření a reakce strašně pozadu, protože naplněnost nemocnic odráží epidemickou situaci o dva týdny zpátky. Správně musíte rozhodovat v lehké nejistotě a pracovat s různými scénáři vývoje. To se ale nedá směrem k veřejnosti komunikovat v momentě, kdy je důvěra v české politiky opravdu nízká.