Zachránil trenéra před koncentrákem, vyhrál olympiádu. Boxer Torma byl náš Muhammad Ali
Július Torma na olympiádě 1948 získal zlato. Na snímku v zápase proti Kanaďanovi Blackburnovi. Zdroj: ČTK
Přesně před 100 lety se narodil boxer Július Torma, jeden z nejlepších československých sportovců historie. Svérázný olympijský šampion se nebál ani v ringu, ani když za války pomáhal Židům. A protože za komunistické totality s gustem nadával papalášům přímo do tváře, dělali všechno pro to, aby se na něj zapomnělo. Marně – experti Tormu i dlouho po jeho smrti označují za československého Muhammada Aliho.
Před branou do pozemského pekla se do sebe zničehonic pustilo pět svalnatých chlapisek. Nesmlouvavá mela upoutala jak nešťastné židovské rodiny, které v maďarském sběrném táboře čekaly na přesunutí do nacistických koncentráků, tak i unuděné gestapácké hlídače. Hitlerovy zabijáky zaujala ta krvavě umouněná pranice natolik, že si ani nevšimli, jak se jeden ze rváčů nenápadně vytrácí a vbíhá jim za zády do jinak ostře střeženého lágru.
Čtěte také
„Zsigo, vstávej, mažeme pryč!“
Koho by napadlo, že někdo může provést něco tak troufalého?
Július Torma prokázal neuvěřitelnou odvahu, svého židovského trenéra Zsigmonda Adlera vyfouknul nacistům těsně před tím, než ho mohli poslat do Osvětimi či na podobně definitivní adresu. Šarvátka k odlákání Němců byla samozřejmě Tormův mazaný nápad. Mladý boxer pak Adlera schovával do konce války u sebe doma, což ho mohlo snadno stát krk.
„Tenhle příběh, to je celej Jula. Hrdina, který nesnášel levárny,“ tvrdí bývalý boxer Rostislav Osička.
Dneska už Tormovo jméno trochu zapadlo, rodák z Budapešti ale bezesporu patří k největším legendám československého sportu. Na olympiádě 1948, po přestěhování do vlasti svých rodičů, vybojoval zlatou medaili. O rok později vyhrál i mistrovství Evropy. Byl mnohonásobným mistrem země, v níž se narodil, i země, s níž spojil zbytek svého života. A československý Muhammad Ali se mu neříká jen kvůli výsledkům v ringu.
„Sportovně byl na úrovni Zátopka. Svou odvahou a povahou Emila ještě přesahoval,“ míní Osička o muži, který by dnes oslavil sté narozeniny.
Július Torma Zdroj: ČTK/Beran Evžen
Nejlepší zápas v životě
Roku 1948 se v Londýně konala první letní poválečná olympiáda, leccos bylo tenkrát trochu jinak. Třeba boxerský ring se postavil improvizovaně nad bazénem plavecké haly Empire Pool. A šestadvacetiletý hoch se lvíčkem na prsou v něm pak mezi provazy koupal jednoho soupeře za druhým.
Čtěte také
V 1. kole welterové váhy vyřídil Maďara Beneho, v dalším Kanaďana Blackburna, vzápětí i Španěla Diaze. K semifinále proti Italovi D'Ottaviovi nastupoval se zlomenou kůstkou v levé ruce, přesto to taky zbytečně neprotahoval.
Až ve finále se dočkal soupeře, ze kterého šel opravdový respekt – tmavý americký námořník Horace Herring byl přece jen kus chlapa, ránu měl jak buchar. A tak to Torma zkusil lišácky – před zápasem dělal v šatně na Herringa opičky, sahal Američanovi do vlasů, pokoušel se jej všelijak rozhodit. V ringu potom působil ležérně, paže měl často svěšené u pasu jak pistolník, Herringa lákal k útoku, číhal na šanci. Přišla v závěru třetího kola, kdy k tvrďákovi zpoza oceánu vyslal drtivý direkt na bradu.
Konec, vymalováno!
Svět se rázem klaněl novému olympijskému šampionovi.
Július Torma si po slavném olympijském vítězství v roce 1948 potřásá rukou s poraženým Američanem Herringem. Zdroj: ČTK
Jen, co Čechoslovákovi pověsili zlatou medaili kolem krku, šéf mezinárodní boxerské organizace Rudyard H. Russel užasle přiznal: „Viděl jsem nejlepší zápas v životě.“
Nepřeháněl. Torma byl klasa, hvězda hvězd. V ringu nepotřeboval agresivitu; měl znamenitý přehled, reflex, odhad vzdálenosti. Jen o vlásek uhnul soupeřovu úderu a bum! Slovákovy svalnaté paže to do protivníka ládovaly, levá, pravá, levá, pravá.
Až bylo po všem.
Nechodím do ringu lidi mlátit, jdu si s nimi hrát
Třikrát si takhle poradil třeba i s fantastickým Lászlem Pappem, trojnásobným olympijským vítězem z Maďarska.
„Jula přitom říkal: ‚Hlava není na mlácení, ale na myšlení. Nechodím do ringu lidi mlátit, jdu si s nimi hrát,‘“ vzpomíná Osička na muže, který měl kvůli svému gentlemanskému stylu přezdívku rytíř kožených rukavic.
Čtěte také
Ono šlo vůbec o samorosta. To přiznával i trenér Adler, který mu – jak už víme – vděčil za život.
„Jula byl největší talent, jaký kdy prošel mýma rukama,“ uvádí kouč v knize Zlaté rukavice. „Kdyby měl Pappovu vůli, vyhrál by olympiádu několikrát. Papp se v soukromí neflákal, neměl zájem o noční život. To se o Tormovi říct nedalo. Měl svou hlavu. Vždycky si poslechl mé pokyny, jakmile ale vstoupil do ringu, udělal si všechno po svém.“
Dodnes se traduje, že když trenéři chtěli po Tormovi ostré tréninkové běhy, jen se ošíval: „Som snad Zátopek?“ Ale flink nebyl, to ani náhodou. Vydržel strašně moc. Rozhodně dost na to, kolik toho zároveň vykouřil.
„Zkrátka osobnost,“ dodává Osička. „V roce 1952 nechtěli pustit Jánka Zacharu na olympiádu do Helsinek – kvůli výkonnosti, financím; snad i pro jeho politické názory. A Jula řekl: ‚Pokud nebude moct jet Jánko, končím s boxem.‘ Vidíte, Zacharu nakonec pustili a v Helsinkách vyhrál zlato.“
Boxer Július Torma (vlevo) v utkání s Maďarem Sipöczem. Zdroj: ČTK/Havelka Zdeněk
Křik na soudruha Himla
Z Maďarska se Torma na Slovensko přestěhoval po druhé světové válce. A popravdě – nejdřív se mu moc nechtělo. V Budapešti měl jméno, jazyk svých rodičů příliš neovládal. Přemluvil ho až slavný fotbalista Ladislav Kubala, který později válel i za Barcelonu: „Vůbec neváhej, v Československu je to lepší, tady není žádný hlad.“
Čtěte také
Zatímco Torma se sem dostal legálně, těhotnou manželku bez potřebného povolení museli propašovat v podpalubí podunajského škuneru. Už brzy ale Československo vědělo, že tenhle import se po čertech vyplatí.
Torma nejdřív vydřel bronz na mistrovství Evropy v Dublinu, pak přišla zmíněná olympijská sláva v Londýně. Doma v Baťovanech ho tenkrát vítaly tisíce lidí.
Zúčastnil se ještě dvou dalších olympiád, udělal obrovskou kariéru – bojoval v 996 utkáních, prohrál jen sedmkrát.
Přestože se nikam necpal, v roce 1960 si po boku Jiřího Sováka zahrál v Jasného filmu Přežil jsem svou smrt. Úspěšný pak byl i jako uznávaný trenér, kdy vedl třeba právě Osičku.
„Byl to zajímavý chlapík, přímý. Jak se mu někdo nelíbil, hned ho někam poslal. Někteří se mu proto vyhýbali, protože všechno řekl do očí,“ popisuje Osička, bronzový medailista z mistrovství Evropy. „Nedělal přitom rozdíly. Když jsme museli kvůli výjezdním doložkám nakráčet k předsedovi Československého svazu tělesného výchovy Antonínu Himlovi, Jula ho bez ostychu poslal do prdele. Himl před ním jen tak stál v pozoru.“
Bývalý boxer Rostislav Osička byl kdysi Tormovým svěřencem. Zdroj: Profimedia.cz
Ano, tohle Torma uměl. Už když politruci nařídili československým sportovcům, aby se z olympiády v Melbourne 1956 vrátili místo letadlem úmorně v sovětské lodi Gruzia, tak zatímco vzorňáček Zátopek se z měsíčního trmácení radoval jako z velké švandy, brunátný Torma držel hladovku a hrozil, že někomu rozbije hubu.
Ne, nebylo příjemné, pokud na vás měl pifku.
„Když už ležel na sklonku života v nemocnici na kapačkách, sundal z těla hadičky a zapálil si. Načež přišla doktorka a začala mu to kouření vyčítat. Jula se na ni jen tak podíval: ‚Čo chceš, ty mastičkár?‘ Brzy poté ho poslali domů za nekázeň,“ vybavuje si Osička.
Jak srovnat hospodu
Torma měl zkrátka svou pravdu. Chlap to byl jak suk. Tvrdá palice.
Přestože ho trápila silná cukrovka, stejně pil denně svých pět kafí se šesti cukry. Mladým dával cenné rady, taky je ale přísně cepoval. Burácel, jakmile přišli pozdě na trénink. Nebo když mu přišlo, že boxu neobětují všechno.
Čtěte také
„Jednou jsme si na soustředění zašli na vesnickou zábavu,“ vzpomínal jiný Tormův svěřenec Stanislav Tišer pro Esquire. „Trenér nás hlídal, abychom šli všichni v jedenáct hodin do postele. Já tam sbalil holku a vzal si ji na pokoj. Pan Torma mě hledal, klepal na dveře, já ho nechtěl pustit dovnitř. Takže venku na domě vylezl na parapet, prošel po něm a zničehonic mi začal bouchat na okno. Bál jsem se, aby nespadnul, tak jsem mu rychle otevřel. Nastal bengál, tu holku samozřejmě vyhodil. Na přípravu před zápasem kladl velký důraz.“
Nedivte se, že Torma byl i v kmetském věku schopen šplhat po okapech jako akrobat. Osička to potvrzuje zaprášenou vzpomínkou na návrat z jistého turnaje v Maďarsku, při kterém se autobus s týmem po cestě domů zastavil kdesi na večeři.
„V té hospodě to hrozně hučelo, zničehonic se to začalo mlátit. A protože rvačka došla až k nám, tak to tam Jula ve svém požehnaném věku porozdával. Až pak jsme jeli domů. No jo, zírali, co dědek umí.“
Ne každému Tormova nátura seděla. Jenže když v říjnu 1991 zemřel, v jeho domovské tělocvičně v pražských Uhelných skladech bylo najednou pusto, smutno, prázdno.
„Byl to férový člověk s velkým srdcem,“ říká Osička. „To je pro mě nejvíc. Někdo je chytrý, ale nemá srdce. Co z toho? Až budeme jednou stát před Všemohoucím, nebude se nás ptát, kolik máme vysokých škol, aut, vil. Bude se zajímat pouze o to, jak moc jsme druhým pomohli. Zda máme srdce. Jsem si jistý, že Jula měl na tuhle otázku nejlepší možnou odpověď.“
Čtěte také
Lukáš Hron je aktuálně redaktorem zpravodajského webu CNN Prima NEWS. V médiích začal pracovat v roce 2000. Postupně prošel redakcemi Nedělních novin, Večerníku Praha, Zemských novin, MF Dnes a Deníku Sport. (Lukas.Hron@iprima.cz)
