Učil Jakeše a další špičky KSČ. Byli to primitivové a lidé bez přehledu, říkal slepý chartista

Co se dá z osudu Klementa Lukeše vyčíst o minulém režimu?
Hlavně to, jak ten režim v každodenní životní drobnokresbě reálně fungoval. Proč mu tolik lidí zpočátku propadlo a jakými metodami se udržel i dlouho potom, co se u myslící části populace zdiskreditoval.

Klement Lukeš se narodil v roce 1926 na jižní Moravě. Rudá armáda vyhnala nacisty z jeho rodných Rakvic v době, kdy začínal brát dospělý rozum. Podlehl komunistickému vábení jako tolik jiných lidí v jeho generaci (v první republice prožil jenom dětství a její demokratismus si nepamatoval). V jeho případě to bylo ještě o to snazší, že byl od dětství nevidomý – byl si jist, že mu nový režim dává možnosti, jaké by v tom starém nedostal; na čemž bylo hodně pravdy.

Co na něho čekalo po únoru 1948?
Do KSČ vstoupil už před ním, v roce 1947. A stal se nadšeným uskutečňovatelem všeho, k čemu strana práčata jeho typu vyzývala. Naštěstí byl chytrý, takže se i v nové situaci rychle zorientoval. V 50. letech patřil ke špičkové stranické inteligenci, která velmi brzy začala kritizovat nejen politické procesy, ale i další projevy státně byrokratického, takzvaně socialistického režimu. Takže mnohem dřív než mnozí jiní začal také zlobit. Už v druhé polovině 50. let se stal stranickým disidentem. Stačilo, že neflákal přemýšlení o tom, co se kolem něho doopravdy děje.

Jaký byl jeho vztah s Gottwaldem, Zápotockým, Novotným, tehdejšími mocnými muži?
Lukeš na rozdíl od všech těch, které jmenujete, patřil ke stranické inteligenci. Na rozdíl od nich měl vzdělání; jakkoli poplatné své době. Gottwald a spol. většinou znali jen praxi třídního boje, v teorii tápali. A straničtí školitelé, ke kterým patřil i Klement Lukeš, měli za úkol učinit z nich vzdělance. Sisyfovský úkol…

Ze všech jmenovaných Lukeš nejčastěji přicházel do styku s Antonínem Novotným. Znal se s ním z pražské stranické organizace, jíž Novotný od roku 1945 předsedal. Budoucí prezident po pádu Slánského, k němuž osobně přispěl, dále prudce stoupal.

V roce 1953 se stal prvním tajemníkem ÚV KSČ, v roce 1957 i československým prezidentem. Lukeš přitom celou dobu věděl, že Novotný je primitiv, který sice dobře zvládá vnitrostranické intriky, není však schopen nabídnout společnosti žádnou vizi. Celý jeho život vyplňuje jen boj o moc. Ani Novotný netrpěl zvláštními sympatiemi k Lukešovi. Vzdělaní lidé ho štvali obecně.

Říkáte, že Novotný pro něj byl primitiv. Jaký názor si udělal na Štrougala a Jakeše, které také školil?
Ani Lubomír Štrougal v dobách svých politických začátků (před tím, než se stal ministrem vnitra a v roce 1970 předsedou federální vlády) moc při stranických školeních neprospíval. Lukeš nad ním jednou přimhouřil oko a zachránil tak jeho další politickou kariéru. Je otázka, zda toho později nelitoval... A ano, školil i Miloše Jakeše, Aloise Indru a další pozdější mocipány KSČ. O nich si myslel, že jsou to političtí pragmatici: školila je ulice, schůze atd., ale obecný přehled postrádali, o kulturním povědomí nemluvě.

Říkali mu farář marxismu. Přistoupíme-li na tento příměr, jak se v průběhu času měnila pevnost jeho víry?
Bral tu víru vážně, takže od ní začal vlivem reality odpadat jako jeden z prvních. Zatímco mnozí jiní potřebovali k tomu, aby „prohlédli“, XX. sjezd KSSS v roce 1956, Klement Lukeš a lidé z jeho okruhu nepotřebovali s kritikou čekat, až jim ji povolí první tajemník KSSS Chruščov. Lukeš si na všechno přicházel sám, dokonce ještě za Stalinova života, když se přesvědčoval o tom, že slova šéfů strany se jenom neobyčejně zřídka podobají jejich skutkům.

Funkcionáři, kteří se oháněli zájmy dělnické třídy, žili v soukromí jako měšťáci: stěhovali se do vil po uvězněných nebo zavražděných prominentech první republiky. Kopírovali jejich opulentní životní styl, který měl teoreticky už dávno skončit spláchnutý v propadlišti dějin. Že režim prospívá nikoli proletářům, ale stranické byrokracii, Klement Lukeš chápal nejpozději v polovině padesátých let.

Od dětství neviděl. Jak je možné, že se navzdory těžkému handicapu dostal ve stranické hierarchii tak vysoko?
Možná že tomu pomáhal právě ten handicap. Jako slepec se většině svých dravých soudruhů, kteří mířili v aparátu strany strmě vzhůru, jevil coby málo nebezpečný konkurent. Nemohl asi ani snít o vysokých funkcích. Paradoxně z něj v roce 1961 přesto udělali hlavu nového chystaného protistranického spiknutí, „skupiny Lukeš a spol.“, jejímž členům hrozil podobný osud jako lidem, se kterými strana tvrdě účtovala o pět či deset let dříve. Bylo to mimochodem z Novotného hlavy a iniciativy.

Na čem obvinění stálo?
Když Lukeš pochopil, že sovětský režim socialismu nefunguje, hledal alternativy. A v druhé polovině 50. let nalezl dočasnou naději v tehdejší Jugoslávii. Titova říše jako jedna z mála ve střední a východní Evropě nevděčila za osvobození Rudé armádě. Osvobodila se sama, za cenu heroické partyzánské války a nesčetných obětí. Proto po roce 1945 jako jediná ze zemí rodícího se sovětského bloku nesrazila poslušně kufry před stalinskými požadavky, rozhodla se pro vlastní, třetí cestu vývoje.

Tato cesta zejména v ekonomice nakonec nebyla nijak zvlášť úspěšná. Jugoslávie lavírovala mezi Východem a Západem. Těžila z toho, že nejednoznačností vlastní pozice vzbuzovala větší než běžnou ochotu zejména k půjčkám na Západě. Ze zadrátovaného Československa však bylo jugoslávským dělníkům co závidět. Systém jejich podnikových samospráv, jakkoli nedokonalý, znamenal mnohem větší vliv dělníků ve výrobě, nesrovnatelný s tuhým centralismem uplatňovaným v tehdejší ČSR.

Klement Lukeš patřil ke stranickým intelektuálům, kteří se o vývoj v Jugoslávii zajímali. Navázal tedy styky se zástupci jugoslávské ambasády v Praze, v dané době československou tajnou policií ostře sledované. A časem mu všechny tyto kontakty byly vedením KSČ podtrženy a sečteny.

Jak to, že to pro něho nakonec nedopadlo zas tak zle?
V plánovaném politickém procesu měl figurovat jako hlava protirežimního spiknutí, opřeného o Jugoslávii, nenáviděnou cizí moc. V roce 1961 už jugoslávský vůdce Tito neplatil v SSSR za „krvavého psa“, jak byl nazýván za Stalina. Sovětská politika vůči Jugoslávii se však stále měnila jako počasí: jednou slunečno a jindy zataženo.

Československý prezident Novotný v roce 1961 dospěl k závěru, že se sovětskému vůdci Chruščovovi zavděčí, když mu na podnose předloží soudní proces s projugoslávským vnitrostranickým opozičním centrem. Zároveň tím chtěl potlačit všechny známky odporu vůči sobě v KSČ. Jenže se ve svých kalkulacích přepočítal.

Sovětský svaz se v roce 1961 snažil na mezinárodní scéně vystupovat nikoli jako represivní, ale jako mladistvě energická velmoc. Stavěl světu na odiv prvního kosmonauta Jurije Gagarina a také Kubánce Fidela Castra, vůdce první prosovětské revoluce provedené na západní polokouli. Hrálo se o to, která z velmocí získá na svou stranu země tzv. třetího světa, jež se právě zbavovaly koloniálních okovů. Poprava slepce se do takového rozjasněného schématu nehodila.

Popravě tedy unikl, dalším problémům s vládnoucí mocí však ne.
Vnitrostranickým disidentem byl dávno před rokem 1968. Když mu za Dubčeka, ještě před srpnovou okupací, členství v KSČ v rámci rehabilitací vrátili, přivedli ho tím do rozpaků. Dávno ho už zajímala demokracie mnohem širší než ta, jakou si představovali i ti největší liberálové v komunistické straně.

Jak to s ním bylo za normalizace?
Po jejím nástupu byl, jako jiní, vyeliminován ze všech potenciálně vlivných společenských pozic. Straničtí odpadlíci byli pro vedení KSČ vždycky horšími nepřáteli než představitelé buržoazie. Bývalé kapitalisty nebylo těžké jakkoli označit a pošpinit, kdežto „renegáti“ vzbuzovali obavu, že by se sympatie lidí mohly přesunout směrem k nim. To Gustáv Husák nemohl dovolit.

Čím si tedy Lukeš po srpnu 68 prošel?
Už po jeho prvním velkém stranickém průšvihu v roce 1961 mu znemožnili, aby se živil hlavou. A po roce 1969 se to zopakovalo. Zbyly na něj tradiční slepecké práce té doby, které se daly provádět doma: vyráběl korkové zátky k lahvím, řezal ochranné síťky na nádoby s chemikáliemi atd.

Snášel to vesměs špatně. Nejenom proto, že ho mechanická práce nudila, ale že při ní dostávala zabrat kůže na prstech, které potřeboval mít citlivé k tomu, aby mohl číst v Braillově písmu. Jako sociálně zdatný člověk to řešil tím, že občas sezval přátele, napojil je červeným vínem ze své rodné jižní Moravy, a ti mu potom rádi pomáhali. Při vytváření stále nových lidských společenství, jakkoli motivovaných, se zdál být nepřekonatelný.

Jak ho jako člověka viděli Havel a další významní představitelé disentu?
Václav Havel a také jeho žena Olga považovali Klementa Lukeše za jednoho ze svých nejbližších a nejspolehlivějších přátel. Také Lukešův pražský byt v Celetné ulici, podobně jako byt a chalupa Havlových, patřil k nejvýznamnějším: scházeli se tam nejenom disidenti, ale i hodně lidí z tzv. šedé zóny. Jak u Havlů, tak u Lukešů se vyráběl samizdat.

Havlovi se svým okruhem vydávali zejména vlastní Edici Expedice. Lukeš nebyl samizdatovým vydavatelem v přísném významu toho slova, dokázal však zorganizovat armádu opisovaček a opisovačů, díky níž znásobil produkci pražského samizdatu zejména v 70. letech.

Po revoluci jste měl možnost se s ním osobně seznámit. Jaký na vás dělal zblízka dojem?
Měl jsem štěstí, že jsem ho zažil ještě v plné síle. Před tím, než nastoupily ataky nemoci. I v 90. letech zůstával tím, čím byl několik předchozích desetiletí: organizátorem společenského života. Inspirátorem vazeb mezi lidmi, na kterých každá společnost vždycky stojí. O všechno se zajímal, takže navzdory handicapu patřil v oblasti politiky a kultury k nejlépe informovaným lidem v zemi.

Často táhl zábavu celé, i hodně početné společnosti. Žádný handicap na něm nebyl vidět. Sledoval i televizi; po sluchu pochytil mnohé a zbytek si domyslel; získal víc než mnozí lidé obdaření všemi smysly.

Plyne z jeho osudu nějaké poučení i pro nás, byť se potýkáme s problémy a dilematy zcela jiné doby?
Asi hlavně to, že problémy a dilematy by se člověk neměl nechat zaměstnávat do té míry, aby ho to omezilo v jeho svobodné tvůrčí činnosti. Mě vždycky zajímají zdroje energie v lidech. Vnitřní motor Klementa Lukeše byl mimořádný, nesetkal jsem se s druhým takovým člověkem.

MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: EU schválila pravidla pro umělou inteligenci. Některé systémy chce zakázat, jiné regulovat