Rusko rozpoutalo nejničivější evropskou válku od druhé světové, útoky na Ukrajinu se ale vedou i z běloruského území. Dát proto hlas ruským a běloruským imigrantům, aby o konfliktu veřejně promluvili, je svým způsobem odvážný projekt. O víkendu se o to pokusili v Brně na scéně Divadla Husa na provázku. „Nechci být pesimistická, ale tahle válka je na dlouho. Napřed jsem věřila, že se někdo pokusí o fyzickou likvidaci Putina, ale i tato naděje je pořád menší,“ prohlásila na pódiu ruská spisovatelka Anna Starobiněc, která nyní žije v Gruzii.
Válku na Ukrajině rozpoutalo Rusko a k vojenské spolupráci donutilo i Bělorusko, byť běloruská armáda na ukrajinském území přímo nebojuje. „Rozumíme tomu, že Ukrajinci si teď nechtějí povídat s ruskými a běloruskými občany,“ zahajuje brněnskou debatu nakladatel a komentátor Petr Minařík. Pořadatelé tedy na pódium zvou jen ruské a běloruské imigranty z řad nezávislých intelektuálů, kteří žijí v exilu na různých místech Evropy. V Praze, Berlíně, Tbilisi či Gdaňsku. „Nechceme se jich ovšem ptát na velkou ruskou duši, ale zda věří v to, že se Ukrajině budou opět moci podívat do očí,“ říká Minařík.
Setkání s názvem Podívat se Ukrajině do očí se účastní i ruský novinář a politolog Alexandr Morozov z Prahy. Ukrajincům se dívá do očí často, řada pražských Rusů totiž například tlumočí v uprchlických centrech, neboť mateřským jazykem většiny Ukrajinců utíkajících z oblastí nejprudších bojů je právě ruština. „Zároveň si jen těžko dovedu představit obnovení přátelských vztahů mezi Ukrajinou a Ruskem. Ukrajinci nám tu válku neodpustí 30 anebo dokonce 40 let,“ odhaduje v rámci debaty, kterou pořádá Ambasáda nezávislé běloruské kultury a Centrum experimentálního divadla (CED) v Brně.
Traumat z války se zbaví až generace Ukrajinců, která se narodí po ukončení konfliktu. Kdy to bude, nikdo netuší, účastníci diskuse odpovídají spíš pocitově. „Když Kreml neuspěje na Ukrajině, možná si náhradou vezme Bělorusko, aby Rusko zůstávalo hrozbou přímo na hranicích s NATO,“ uvažuje Alexandr Morozov, který na Univerzitě Karlově založil Akademické centrum Borise Němcova pro výzkum Ruska.
„Vítězství Ukrajiny je teď přímo závislé na globální vojenské pomoci. A z hlediska toho, v jakém rozkladu je ruská administrativa, se konec války určitě blíží,“ přemítá Morozov. Jedním dechem podotýká, že Rusko má v záloze ještě dostatek lidského potenciálu k dalšímu a možná dlouhému boji.
Tahle válka je na dlouho
Ruská spisovatelka Anna Starobiněc z Moskvy bývá označována za královnu ruského hororu. Od 24. února prožívá i osobní horor. „V Rusku se 23. února slaví Den obránců vlasti, ten den nad Moskvou vybuchovaly ohňostroje a můj šestiletý syn mi náhle řekl, že začíná válka. Uklidňovala jsem ho, že to v dnešní době není možné, ale druhý den válka opravdu začala,“ vypráví spisovatelka, která se záhy po vypuknutí bojů vystěhovala do Gruzie. „Nechala jsem v Rusku psa, ale kamarád, který se o něho měl starat, skončil ve vězení kvůli účasti na protiválečné demonstraci,“ líčí.
Spisovatelka nevěří, že by kremelský režim dokázaly svrhnout pouliční demonstrace. „To dnes není možné, proti Putinovi je dnes malá vrstva společnosti. Každý, kdo se o něco pokusí, však dokazuje, že ruská veřejnost není úplně homogenní.“ Válka na Ukrajině podle ní hned tak neskončí: „Nechci být pesimistická, ale tahle válka je na dlouho. Napřed jsem věřila, že se někdo pokusí o fyzickou likvidaci Putina, ale i tato naděje je pořád menší.“ V Rusku se utáhly šrouby, lidé mají strach, jakýkoliv projev občanské nespokojenosti přináší tvrdý trest. Rusko se proměnilo v totalitu běloruského ražení.
Statisícové protestní demonstrace v Bělorusku v létě 2020, které zpochybňovaly Lukašenkovo volební vítězství a žádaly základní lidské svobody, sledoval celý svět. Až dva tisíce účastníků těchto protestů i dalších aktivistů ale nyní sedí v žalářích anebo pracovních táborech. Bělorusko je přitom v očích Západu a Ukrajiny stejným agresorem jako Rusko, země se stala jednou velkou vojenskou základnou Kremlu.
Jsme stejné oběti jako Ukrajinci
Andrej Stryžak je běloruský aktivista žijící na Litvě: „My Bělorusové jsme stejnými oběťmi tohoto příběhu jako Ukrajinci, proto se Ukrajincům nebojím podívat do očí,“ prohlašuje v rámci unikátní debaty v Brně. Běloruský písničkář, showman a básník Andrej Chadanovič žije v exilu v polském přístavním městě Gdaňsk. „Statisíce Bělorusů, kteří v roce 2020 vyšly do ulic, měly velkou šanci porazit Lukašenkův režim. Nepovedlo se to jen kvůli Putinovi, který Lukašenkovi poskytl obrovskou pomoc,“ vysvětluje Chadanovič.
Putin do převážně rusky mluvícího Běloruska poslal stovky propagandistů a ti zevnitř rozkládali protestní hnutí. Zásahovým jednotkám měli pomáhat ruští instruktoři, Kreml pomáhal potlačit nepokoje na všech frontách. Podle Chadanoviče jsou Putin i Lukašenko věrnými dědici sovětského systému stalinského ražení, který znova instalují. Včetně vojenských zásahů, například při vpádu ruských vojsk do Gruzie v roce 2008. „Gruzie 2008, Donbas 2014, Bělorusko 2020, jde pořád o články stejného řetězu,“ říká. Západ ovšem na hlomoz tohoto řetězu ani v jednom případě nedokázal účinně reagovat, tak Kremlu rostlo sebevědomí a letos 24. února si troufl na okupaci Ukrajiny.
Rusko v pekle dějin?
Kam bude směřovat Rusko a kam Bělorusko v příštích letech? To je jedna z ústředních otázek, kterou za organizátory debaty pokládá Petr Minařík: „Neskončí Rusko a Bělorusko v černé díře dějin? Sice obě země budou budovat jakési vlastní civilizace, ale za cenu nesmírného utrpení občanů.“
Ačkoliv tento hlas přímo na debatě nezazněl, Minařík pro CNN Prima NEWS poskytuje aktuální prohlášení ukrajinské aktivistky Olgy Vaganové, která žije v Brně: „Nenávidět zlo nestačí, musíme se zlem bojovat. Územně se Ruska zbavit nemůžeme, nemůžeme ho vystěhovat do Arktidy. Nejúčinněji je Rusko rozbít zevnitř prostřednictvím slabostí jeho systému. Takovými slabými místy v systému Ruska jsou antiputinovští Rusové, a proto bychom jim měli pomoci.“
Může se to podařit? Běloruský aktivista Andrej Chadanovič si myslí, že mír a demokracii může přinést také rozpad zbytku někdejšího sovětského impéria. Ruská spisovatelka Anna Starobiněc mu oponuje: „Řekněte mi, kdy se rozpadla nějaká země, aniž by to doprovázela válka?“ S výjimkou rozpadu Československa v roce 1992. Debata nabírá na obrátkách, ukrajinští diváci v sále se třeba trochu iracionálně ptají: „Jak je na válce vinen ruský jazyk?“ Diváci si špitají, že třeba osamocené Čečensko dokáže vyvolat války na celém Kavkaze.
A stále znova se vrací strašidlo dědictví komunistického Sovětského svazu, které dosud neopustilo Kreml. „Útok na Ukrajinu udělal poslední tečku za vším tím, o co jsme se v Rusku snažili třicet let. Té ohromné a nakonec tedy neúspěšné snahy zbavit se militarismu a setřepat ze sebe celé to dědictví Sovětského svazu,“ říká pražský Rus a politolog Alexandr Morozov. „Přesto chci věřit, že se v Rusku pořád může najít lídr, který přinese změnu. Pokud se tak nestane, zůstane Rusko na věky v propasti.“
