Nekonečné měsíce protrpěla 67letá Galina Lebeděva v kasárnách v brněnských Židenicích. „Asi rok jsem tu s vnučkou musela žít v opravdu těžkých podmínkách. Ve stejné místnosti s mnoha ukrajinskými muži,“ stěžuje si uprchlice, která pečuje o školačku Veroniku. A dalších téměř 11 měsíců to nebylo o moc lepší, s vnučkou se musely vejít do těsné kasárenské ložnice s pěti nocležnicemi, naštěstí už jen ženami. Galinin syn přitom bojuje v ukrajinských ozbrojených silách a Putinovým vojákům brání v postupu k hranicím Evropské unie.
„Naprosto nedůstojné ubytování pro ženu, jejíž syn chrání i naši svobodu. Nechápu to,“ přemítá v židenických kasárnách Pavel Šuhájek. Aktivista organizující občasnou humanitární pomoc pro Ukrajinu a brněnský literát. Poměry v uprchlickém zařízení ho šokují. I když žije v Brně, neměl dosud tušení, že Ukrajinci na útěku z války mohou dlouhodobě bydlet v tak nuzných podmínkách.
Nedůstojné bydlení
Musíme Ukrajině pomoct, zní z Německa. Expert varuje před miliony uprchlíků i rozšířením války
Německé úřady očekávají, že pokud Ukrajina zkolabuje, mohlo by do Evropy přijít dalších deset milionů uprchlíků, což by se citelně dotklo i České republiky. Informoval o tom web listu Die Welt s tím, že právě Německo by bylo jednou z cílových zemí. Podle zahraničněpolitického experta (CDU) Rodericha Kiesewettera by v takovém případě hrozilo, že se válka rozšíří i na území NATO.
Nedůstojné. To je zřejmě nejvýstižnější adjektivum, které vyjadřuje tristní podmínky na ubytovně pro válečné oběti v Židenicích. Ze zchátralých budov, které byly postaveny téměř před sto lety, opadává fasáda jako srst z kočky nakažené prašivinou. Vnější omítku kasáren porůstají i mechy, vlhkost a zatuchlost jsou tu doma. Na oknech visí ukrajinské vlaječky, takže nevědět, že se nacházíme v Brně, objekt působí jako zanedbaná ruina ve Lvově, Užhorodu nebo jiném ukrajinském sídle s vyprázdněnou městskou kasou.
Uvnitř židenických kasáren se ukrajinští uprchlíci tísni ve vojenských ložnicích. V hromadných pokojích z počátku dvacátých let minulého století, které byly postaveny pro Československou armádu. Děti válečných uprchlíků tu zrovna běhají po širokých chodbách, které jsou jim hřištěm. A dočasný domov tu má i 67letá Galina Lebeďa z ukrajinského města Sumy, které mělo před ruskou invazí 260 tisíc obyvatel.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Zbrojení je cestou k míru. Expertka zmínila paradox obhajoby výdajů před občany
„Lebeď, lebeď, to je labuť,“ snaží se paní Galina přiblížit svoje příjmení. A mává pažemi, jako by to byla labutí křídla. Když se její 11letá vnučka Veronika vrátí ze školy, už ji ven nepouští. Ani není kam. „U kasáren je čtyřproudá silnice a za ní domy, kde bydlí také zloději a narkomani,“ ukazuje z okna chodby k vyloučené lokalitě v Židenicích.
Útěk z bitvy o město Sumy
Z války utekla hned v prvních týdnech, když ruské jednotky rozpoutaly bitvu o město Sumy, které leží nedaleko ruských hranic a 330 km severozápadně od Kyjeva. O Sumy se tvrdě bojovalo od počátku války, bitva už má dokonce svoji stránku v encyklopedii Wikipedie. Město bylo napadeno hned první den bojů (24. února 2022) a přímá bitva o uliční síť se vedla do dubna. Ruské síly v jednu chvíli kontrolovaly až polovinu města. Poté se stáhly, nicméně bomby ze 40 kilometrů vzdálené ruské hranice padají na Sumy i dva roky poté. A občas i zabíjejí. Aktuálně jsou navíc obyvatelé města nervózní z možné nové pozemní ruské invaze, o této možnosti přemítají i představitelé ukrajinské armády a média.
Galinin syn už v březnu 2022 požádal matku, aby odvezla do bezpečí jeho tehdy 9letou dceru Veroniku. Babička s vnučkou skončily v Brně a koncem měsíce dostaly ubytování právě v židenických kasárnách. „Z ruských hranic se na Sumy pořád střílí, proto syn nechce, abychom se zatím vracely domů. Teď bych ho navíc doma ani nenašla. Byl odveden a bojuje na frontě, takže mám povinnost před válkou zachránit alespoň jeho dceru,“ vypráví paní Galina a rozpláče se. Dobře ví, jak vysoké ztráty má každý den ukrajinská armáda. „Pořád se za syna modlím,“ říká a slzy stékají z její tváře. A občas spadnou i na studenou kasárenskou podlahu.
Marný pláč babičky na pokoji plném chlapů
Galina Lebeděva s vnučkou získaly v březnu 2022 dvě místa ve společné ložnici s dalšími ukrajinskými uprchlíky. „S patnácti dalšími muži, ale co jsme měly dělat. Byly jsme rády, že máme aspoň střechu nad hlavou,“ vypráví drobná žena. Tichá bytost, spíše introvertního založení. Proto si celý další rok nedokázala zařídit jiné bydlení a zůstávala v kasárenském pokoji s Ukrajinci mužského pohlaví, kteří se ovšem na postelích neustále střídali. „Plakala jsem, prosila, ale nikdo nám nechtěl pomoci. Pořád jsme zůstávaly na tom velkém společném pokoji.“
Změnu si vybrečela a vyprosila až po roce. „Teď konečně bydlíme pouze se ženami,“ ukazuje patrovou palandu v místnosti o rozloze 18 metrů čtverečních. V někdejší vojenské ložnici má ovšem dočasný domov i dalších pět žen. Trochu soukromí a jakési „intimní“ zázemí si obyvatelé pokoje vytváří pouze s pomocí dek a plachet, které visí na provazech a rozdělují místnost na pět částí. Jsou to žalostné podmínky k životu, zvláště pro 11letou Veroniku a školačku, která už mluví plynně česky.
Ostuda českého státu
„Je to strašné, svým způsobem můžeme mluvit o velkém selhání českého státu, který dítěti na útěku z války neposkytl ani trochu důstojné podmínky k životu,“ uvažuje vyděšený brněnský aktivista a literát Pavel Šuhájek. Otec školačky Veroniky přitom bojuje proti ruským invazním vojskům. „A brání tak před ruskou armádou i hranice Evropské unie, tedy i naši svobodu. Chci věřit, že jde o nějaké administrativní selhání českého státu, protože jinak nerozumím tomu, že dcera hrdiny z fronty musí žít takovýmto způsobem.“
Štefka: Nechuť k odvodům? O bojovou morálku Čechů se nebojím, bránili bychom se jako Ukrajinci
Měli bychom se začít bavit o tom, jestli není na místě změnit český přístup k rekrutaci do armády. Pro CNN Prima NEWS to řekl bývalý náčelník generálního štábu Pavel Štefka. Reagoval tím na víkendové prohlášení prezidenta Petra Pavla, který kvůli ruské agresi podpořil možné zavedení administrativních odvodů.
Prodíráme se mezi plachtami v pokoji. Nedávno jsem četl autobiografii spisovatele George Orwella Na dně v Paříži a Londýně, v níž líčil katastrofické podmínky pro bezdomovce v noclehárnách těchto velkoměst ve třicátých letech. V Židenicích je to snad ještě horší než v Orwellově životopisném dokumentu.
Pavel Šuhájek upozorňuje, že něco podobného by se třeba v sousedním Německu nemohlo stát, rozhodně ne dlouhodobě. Nedostatek ubytovacích kapacit pro uprchlíky se u sousedů řeší například kontejnerovým bydlením a paní Galina s vnučkou by tam našly minimálně samostatný pokoj v kontejnerové bytě. „Penzistka v neproduktivním věku, která se stará o nezletilou vnučku, přece nemůže takto žít,“ kroutí hlavou Šuhájek. „To je ostuda pro celou společnost.“
Hlas neziskovky: Šok a lidské selhání
„Ubytování v židenických kasárnách mělo být od počátku války jen dočasným provizoriem pro uprchlíky, kteří v krátkodobém výhledu neměli, kde by přespali. Bohužel, někteří tam uvízli na celé měsíce i roky,“ přiznává Alena Krejčí, ředitelka Centra pro cizince Jihomoravského kraje, když jí líčíme životní podmínky v kasárnách. „Uvědomuji si, že to není příliš dobré místo k dlouhodobému pobytu a aktuálně se to řeší,“ dodá ředitelka. Centrum pro cizince si kasárna dočasně pronajímá od ministerstva vnitra, které se je výhledově chystá zbourat a zahájit plánovou stavbu budov pro policii.
„Už před rokem jsem byl zděšen, v jakých podmínkách tam ukrajinští uprchlíci přebývají. Jak jsou ubytování v hromadných prostorech, podle mě zcela nevyhovujících,“ říká pro CNN Prima NEWS Jiří Vlach z neziskové organizace IQ Roma Servis v Brně. Ta od počátku ruské invaze patřila k nejaktivnějším dobrovolnickým organizacím ve městě při pomoci uprchlíkům. „Doufal jsem, že tam lidé nebudou muset bydlet celé měsíce nebo dokonce roky. To se nestalo, takže vlastně nevím, co více bych k tomu dodal, protože je to jedním slovem šílené. Jsem šokován a lidsky mě to velice trápí,“ pokračuje Vlach.
Když se věci daly do pohybu...
Ukrajinský voják přežil „ruskou ruletu“ v zajetí. Popsal hrůzné podmínky i nejhorší okamžik
Všudypřítomná hrozba oběšení či postavení před popravčí četu. Ukrajinský voják Oleksandr několik týdnů po zahájení ruské invaze padl do zajetí okupantů ve slévárnách u Mariupolu. V rozhovoru pro CNN popsal čtyři měsíce v rukou nepřátel jako „ruskou ruletu“, při níž musel spolu se svými spolubojovníky snášet propagandistický tlak nebo trýznivý hlad. Po návratu do vlasti v rámci výměny zajatců se po rehabilitaci vrátil zpět na frontu, kde cvičí nové rekruty. Konec bojů je pro něj v nedohlednu, ale má jediné přání – doufá, že se do války nebude muset zapojit v budoucnu jeho malý syn.
Galina Lebeděva přitom není jedinou ukrajinskou uprchlicí, která v židenických kasárnách musela strávit téměř dva roky. Uvízly tu další matky s dětmi a mnozí muži. Vesměs ti nejzranitelnější z běženců, kteří nemají ostré lokty. Tato reportáž CNN Prima NEWS vznikla ve čtvrtek 15. února a v následujících dnech došlo ke komunikaci s dalšími úřady anebo neziskovkami. Věci se daly do pohybu a tento týden už se 67letá Galina Lebeděva stěhuje i s 11letou Veronikou do samostatné místnosti v jednom bytě v městské části Brněnské Ivanovice.
„Jsem moc ráda, že budeme mít po dvou letech konečně soukromí,“ raduje se Galina Lebeděva. Podle úřadů už prý bylo přestěhování babičky s vnučkou stejně na spadnutí, a došlo by k němu za každých okolností. Kdo ví... „Nikdo mi s lepším bydlením nechce pomoci. Prosila jsem všude, kde to šlo, ale nedali mi ani naději,“ stěžovala si paní Galina ještě 15. února u zapnutého diktafonu CNN Prima NEWS.
Trauma z Brna
Teď snad obě uprchlice čeká trochu lepší život. Na utrpení ze židenických kasáren nicméně jen tak nezapomenou. „Když jsem dostala covid, ležela jsem v horečkách na společném pokoji a byla přesvědčená, že umírám. Nikoho můj zoufalý stav nezajímal,“ vzpomíná. Ale znova pomyslí i na rodné Sumy, tam jde ještě víc o život. V pravidelně ostřelovaném ukrajinském městě u ruských hranic navíc panují stále větší obavy z pozemního útoku.
Nejvíce pak paní Galina myslí na syna v ukrajinské uniformě. „Odvodu se nebránil. Ví, že bojovat za vlast je jeho povinnost,“ říká s určitou hrdostí, jenže záhy ji opět doženou slzy. A začne odříkávat modlitbu, bůh je teď pro ni největší nadějí. „Modlím se, aby válka skončila už teď v březnu,“ přeje si nad sepnutými dlaněmi. A v tu chvíli tomu zřejmě i věří, i když vojenští analytici mají úplně jiný názor na délku téhle strašné války.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: CNN s ukrajinskou jednotkou operátorů dronů. Podívejte se na video.
