Muž a syn mi slíbili, že se uvidíme, truchlí Ukrajinka v Česku. Loni navštívila jejich hroby
Smutek i naděje na nový život. Ukrajinky, které utekly ze své rodné země před ruskou invazí a našly útočiště v České republice, vzpomínají na první roky ve zcela novém prostředí se slzami v očích. Jedna se snaží začít nový život, zatímco se obává o rodiče v Charkově, další už o své nejbližší přišla. „Ve Lvově na nádraží jsem se loučila se synem a manželem. Slíbili jsme si, že se ještě uvidíme, až vše skončí. O rok později jsem navštívila jejich hroby,“ smutní Marija Kovalenková.
Ruská invaze na Ukrajinu v roce 2022 odstartovala velkou migrační vlnu. Před válkou, jejíž konec je stále v nedohlednu, uteklo do České republiky během posledních dvou let přes půl milionu Ukrajinců, převážně žen a dětí. Zhruba 380 tisíc jich tu zůstalo a marně vyhlížejí konec táhlého konfliktu. Některé rodiny už ale ví, že se nemají kam vrátit – například 43letá Marija Kovalenková z vesnice poblíž Lymanu.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Ukrajinka s 11letou vnučkou živořila celý rok v Brně v místnosti s 15 muži. Syna má ve válce
„Máme tam ještě známé, kteří přečkali ruskou okupaci. Každý den slyší střelbu, ať už z ručních zbraní nebo dělostřelectva. Náš dům někdo dávno vyraboval už v prvních měsících války, vrátili bychom se s dcerou a malým synem do sutin. Nic tam na nás nečeká,“ řekla redakci CNN Prima NEWS.
VIDEO: Ruský dron zasáhl panelák v ukrajinské Oděse. Jaké jsou následky útoku?
Když před dvěma lety začala ruská invaze, vzala si s sebou jen to nejnutnější. Manžel celou rodinu odvezl na nádraží ve Lvově, kde už na ně čekala známá z České republiky – společně s českými dobrovolníky, kteří se nabídli, že je dostanou dodávkou do Prahy a pomohou se vstupními papíry.
„Měli jsme štěstí na laskavé lidi, opravdu. Zachránili nám život, pomohli nám se vším, co jsme potřebovali, abychom dočasně přežívali v nové zemi. Na nádraží jsem se loučila s manželem a svým nejstarším synem. Slíbili jsme si, že se ještě uvidíme, až vše skončí. Tehdy mi neřekli narovinu, že se připojí k armádě, ale viděla jsem jim to na očích,“ zavzpomínala Marija na poslední únorové dny na Ukrajině.
Díky českým dobrovolníkům si našla několik brigád a skromné ubytování na pražském Pankráci, kde s náctiletým synem a dcerou žije dodnes. S manželem a nejstarším synem si psala přes WhatsApp, kdykoliv to bylo možné. Někdy se neozývali pár týdnů, jindy byli na příjmu každý den.
Čtěte také
Jako první se odmlčel manžel, a to na měsíc. Pak jí přišla zpráva od syna z fronty. „Zemřel. Můj manžel zemřel při jednom z ruských útoků na obranné pozice, bylo to minulý rok před létem. Věděla jsem, že je něco špatně, ale nechtěla jsem si to přiznat,“ svěřila se smutně redakci.
Hroby navštívíme, až Ukrajina vyhraje
Jen o týden později – těsně před začátkem velké ukrajinské ofenzívy – pak dostala zprávu od jiného ukrajinského vojáka, známého z Lymanu. „Tentokrát mi oznámil, že padl můj syn Anton. Nepřežil zranění po dělostřeleckém útoku. Zhroutila jsem se. Přišla jsem o své lásky,“ pokračovala Marija. O více než rok od jejich posledního objetí ve Lvově se s nimi přišla definitivně rozloučit až na pohřbu. Přijela sama – syna a dceru kvůli bezpečnostním rizikům nechala v Praze. „Samozřejmě protestovali, ale nemohla jsem je vystavit nebezpečí. Nikdy člověk neví, kdy a kde Rusové zaútočí,“ poznamenala Marija.
VIDEO: Český bojovník na Ukrajině promluvil. Jak Arisu vnímá život na bojišti?
Nyní je zpět v Praze, pomáhá s úklidem kanceláří a o víkendech umývá nádobí v asijské restauraci. Šetří peníze na nový život pro sebe i své ratolesti. „Děti dostanou příležitost navštívit hroby, až válka skončí. Až zvítězíme,“ dodala na závěr.
Korupce na Ukrajině? Stále je to problém
Ne každý setrval v České republice, někteří využili možnosti pokračovat do jiných evropských zemí. Do Prahy přijela na začátku ruské invaze také 23letá Anna K., a to z dalekého Charkova. V Česku zkoušela několik různých zaměstnání, od pomocnice v restauraci po kancelářskou administrativu, ve volném čase pak vedla plavecké kurzy.
Čtěte také
Do Prahy zavítala prakticky sama, rodina se rozhodla zůstat v Charkově i přes všechna rizika. Svou budoucnost nicméně vidí už mimo Ukrajinu, vůči níž nešetří kritikou. „Doufám, že se lidé uvnitř země – a zejména vláda a její přátelé – změní k lepšímu. Bolí mě koukat na to, jak někteří lidé ničí naši vlast zevnitř tím, že jsou chtiví peněz a moci. Válce to nepomáhá. Není to jen problém naší země,“ řekla pro CNN Prima NEWS Anna, která se čerstvě přestěhovala do Amsterdamu.
Bývalá studentka architektury Alina Petrová, která v Česku setrvala více než rok, na svou rodnou zemi není tak přísná, třebaže sama začala hledat své štěstí v polské Vratislavi. „Korupce byla vždy problém, a souhlasím s tím, že to při obraně země nepomáhá. Ale teď jsou tam větší problémy než naše vlastní vláda. Jsem ráda, že vůbec nějaká je. Klidně se ale může stát, že za půl roku Ukrajina padne, kdo ví,“ nastínila pro CNN Prima NEWS černý scénář.
Rodačka z Chersonu má ve městě mladšího náctiletého bratra a otce s dědečkem. Matku nechala v České republice se svými známými. „V Polsku už jsem měla zase své kamarády, pomohli mi obrovsky. Nejradši bych se přestěhovala celou rodinu, ale vím, že nemůžu. Nezbývá mi nic jiného než občas poslat přes humanitárníky zásoby a peníze pro otce a bratra. Modlím se za ně každý den,“ podotkla na závěr.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Běloruští bojovníci na Ukrajině byli hosty podcastu OFF-RECORD. Poslechněte si jejich slova v záznamu níže.
Viet Tran pracoval pět let jako redaktor na webu Echo24.cz. Několik let řídil magazínové sekce herních projektů SkillZone.cz a Battleforce.cz, poté spoluzaložil občasník Cooldown.cz. Média vystudoval na Univerzitě Karlově, diplomovou práci zpracovával v Japonsku, kterému se profesně věnuje do současnosti.
