Již více než rok se ukrajinské hřbitovy plní stále novými náhrobky. Tisíce lidí se kvůli ruské invazi musely předčasně rozloučit se svými nejbližšími – někteří padli při obraně vlasti, jiní se ve špatný čas ocitli na nesprávné místě a další se stali oběťmi válečných zločinů. Vpád Ruska na Ukrajinu jim vzal život, nyní však začínají přicházet i o tváře. Fotografie, které zdobí jejich hroby, ničí vlivy počasí. Bohužel, mnohdy nezbývá už nikdo, kdo by si na padlé vzpomněl.
Tradičně by měla každý hrob na Ukrajině „zdobit“ fotografie pochovaného. Více než rok od začátku ruské invaze však i tato zvyklost začíná ztrácet svůj význam. Během dvanácti měsíců jsou snímky obětí vystaveny dešti, slunci či mrazu. Kdysi jasné barvy fotografií na hrobech blednou – objevují se na nich žluté skvrny, ale i plíseň.
Nepříznivé vlivy počasí nevratně poškodily snímek staršího muže, který za ruské okupace umrzl. Stejně tak o svou tvář pozvolna přichází mladý muž, který byl pravděpodobně umučen a oběšen okupanty, nebo seniorka, která zemřela ve svém bytě: sama a vystrašená. Stejně jako na kterémkoliv jiném hřbitově na Ukrajině jsou muži a ženy pohřbení od března do července v Irpini němými svědky lidských obětí ruské invaze.
MOHLO BY SE VÁM LÍBIT: Rusové skoupili evropské ledničky. Využili je pro raketové útoky na Ukrajinu, vysvětlil expert
Válka na Ukrajině
Jenže nyní pochovaným hrozí, že kromě života ztratí i svou tvář a minulost. Rodiny se mnohdy odstěhovaly, sousedé ztrácejí paměť a ti, kteří zůstali, jsou mnohdy vyčerpaní vyprávěním drastických detailů jejich předčasného odchodu. Každá fotografie na hřbitově v Irpini obsahuje vlastní příběh. Co se stane, když už nezůstane nikdo, kdo by jej mohl vyprávět?
Konečně někoho našel.
Na poničeném portrétu Anatolije Olofunského je stále znatelný vzor vojenské košile, v níž se bývalý voják nechal zvěčnit. Oblečení je stále rozpoznatelné, jeho tvář však nenávratně mizí. Ludmila – matka 39letého muže – pro AP podotkla, že snímek milovaného syna od jara již dvakrát měnila. Originál fotografie, která je vystavena na hrobě, má doma. Každý den začíná tím, že se na ni podívá a pronese: „Dobré ráno, synu.“
Vybledlý portrét 39letého Anatolije Olofunského na jeho hrobě v Irpini. (10.3.2023) Zdroj: AP
Byla to právě Ludmila, kdo našel bezvládné tělo Anatolije. Poté, co se ruská vojska stáhla z Irpině, zamířila do bytu svého syna. Našla jej oběšeného v koupelně. Jak později díky lékařskému znalci zjistila, Anatolij byl svázán a mučen. Dodnes se Ludmile o jejím synovi zdá – neustále jí ve snech opakuje, aby již neplakala.
Portrét bývalého vojáka už přestala měnit, k jeho hrobu však stále pravidelně chodí. Věří, že s ní komunikuje. Jednou na jeho hrobě uviděla dva ptáky, okamžitě prý věděla, že jde o znamení. V době své smrti byl Anatolij svobodný. „Tak, konečně sis někoho našel,“ pronesla při pohledu na dvojici ptáků.
Bez rodiny a se strachem
Pozvolna začíná blednout také snímek 84leté Diny Pivinové. Seniorka zemřela sama ve svém bytě – neměla žádné jídlo a z domova se bála odejít. Její vnuk Serhij utekl před příchodem okupantů. Jediný, kdo si na Dinu vzpomněl, byl správce domu v němž žena žila. Neměl o ní žádné zprávy a po ostřelování si začal dělat starosti. Byl to on, kdo nakonec našel bezvládné tělo Diny na podlaze jejího bytu.
Již „bez tváře“ skončil Volodymyr Mandrik. Snímek, který nechala před lety vyvolat jeho manželka Halyna během několika měsíců zničila plíseň a vlhkost. Osudné se 83letému muži stalo ruské ostřelování, přerušení dodávek elektřiny i strach jeho manželky opustit domov. Doufala, že když muže bude přikrývat dostatečným množstvím dek, přežije. V posledním týdnu života však Volodymyr přestal z ničeho nic jíst. Když se jednoho rána probudila, nedýchal. „Umrzl,“ dodala.
