V celé Číně je pouze dvě stě vodících psů. Nevidomí přitom o ně zájem mají
V celé Číně je pouze dvě stě vodících psů. Zdroj: CNN
Když mu bylo jedenáct let, přišel Yang Kang o zrak kvůli vzácnému typu rakoviny očí. Považuje se však za jednoho z mála šťastlivců mezi osmi miliony nevidomých v Číně. Má totiž vodicího psa. V celé Číně je totiž těchto čtyřnohých pomocníků pouze kolem 200.
Yang žije se svojí manželkou v Pekingu. Zároveň má klavírní studio ve svém rodném městě Tangshan, které se nachází asi 160 kilometrů od jeho domova. Když mezi městy pendluje, musí zdolat jízdu vysokorychlostním vlakem, dvě cesty autobusem a tři přestupy v metru přes často přeplněné stanice. Pro většinu slepých Číňanů by to bylo nemožné, ale Yang má s sebou labradora Dicka.
Yang se poprvé o vodících psech dozvěděl v roce 2008, když zlatý retrívr vedl Ping Yali, částečně nevidomou skokanku do dálky, která vyhrála první čínskou zlatou paralympijskou medaili, na zahajovacím ceremoniálu k předání pochodně na paralympijských hrách v Pekingu.
Čtěte také
Čtěte také
Vědecky potvrzeno: Psi cítí naše emoce
Po třech letech zkoumání a telefonování konečně Yang zjistil, že by se o jednoho mohl ucházet ve výcvikovém středisku pro vodicí psy v Dalian. Toto středisko bylo vůbec první svého druhu v Číně. Přitom první škola vodicích psů na světě byla zřízena během první světové války v Německu jako pomoc vojákům, kteří byli oslepeni v první linii.
Wang Jingyu, odborník na chování zvířat z univerzity v Dalian, se rozhodl cvičit vlastní vodicí psy poté, co si během paralympiády v Aténách všiml, že čínští sportovci čtyřnohé pomocníky u sebe nemají. Bez jakýchkoli předchozích znalostí nebo zkušeností Wang začal pomocí internetu a zahraničních odborníků zjišťovat, jak psy vycvičit.
Když v roce 2006 centrum otevřel, zavolalo do něj asi 50 tisíc lidí, kteří měli o čtyřnohé pomocníky zájem. V té době měl ale k dispozici pouze dva. Nyní má škola sto psů v různých fázích výcviku a každý rok více než 20 absolventů.
Škola má v současné době asi 30 instruktorů. Mnozí z nich jsou mladí absolventi univerzit, kteří se rádi věnují psům, pomáhají ostatním a jsou dostatečně odhodláni přijmout měsíční plat, který je 60 procent pod průměrným příjmem v Dalian.
V prvních letech Wang využíval své vlastní úspory k udržení chodu centra. V roce 2010 pak centrum začalo dostávat i státní dotace ve výši 60 000 juanů (přibližně 201 tisíc) za každého vycvičeného vodicího psa. Centrum také dostává dary od veřejnosti, často to ale na pokrytí nákladů nestačí.
Čtěte také
Obecně je ale těžké získat finanční prostředky na udržení provozu centra. Aby bylo středisko kvalifikováno Mezinárodní federací vodících psů (IGDF), musí projít přísným hodnotícím procesem, což může být pro ty, kteří nemají dostatek financí, obtížné. Jako nezisková organizace poskytuje dalianské centrum zdarma vodicí psy žadatelům, ale výcvik jednoho stojí zhruba 200 000 juanů (přibližně 672 tisíc korun).
„Kdybychom měli více finančních prostředků, mohli bychom vycvičit více vodících psů. Ale realita je taková, že můžeme operovat pouze s penězi, které máme,“ řekla Liang Jia z centra Dalian.
Čínská města nejsou pro zdravotně postižené „přátelská“
I když v posledních letech došlo k velkému pokroku, čínská města nejsou pro zdravotně postižené „přátelská“. Dokonce i v Pekingu na mnoha místech u přechodů pro chodce chybí dopravní signály pro nevidomé.
V některých městech sice mají hmatové chodníky určené pro orientaci slepých podél hlavních ulic, ale někdy vedou přímo do stromů, sloupů veřejného osvětlení nebo požárních hydrantů. I přes zákaz parkování na nich často stojí auta a jízdní kola. „Po‚ slepých stezkách se v zásadě nedá kráčet,“ řekl Yang, který se jich před lety vzdal. „Nejsou postaveny ani udržovány s ohledem na pohodlí nevidomých.“
Čtěte také
Orientace v čínských městech může být pro nevidomé obtížným úkolem, který musí zvládnout sami. Z průzkumu Čínské aliance pro přístupnost informací z roku 2016 vyplynulo, že 30 procent zrakově postižených v zemi málokdy opouští své domovy. Pouze každý čtvrtý pravidelně chodí ven sám, zbytek většinou vodí rodina a přátelé. „Měl jsem neustálý strach,“ řekl Yang. „Nejděsivější věcí je, že vůbec netuším, jaká je cesta před námi,“ dodal.
I špatná údržba silnic představuje pro nevidomé nebezpečí. V Číně se často kradou víka od různých průlezů a kanalizací, aby se prodaly ve výkupu. Podle státních médií došlo v letech 2017 až 2019 k více než 70 hlášením zranění nebo úmrtí v důsledku odcizení nebo rozbití poklopů.
Čínské zákony o využívání vodících psů na veřejnosti jsou nejasné. Zákon o ochraně zdravotně postižených osob říká, že „nevidomí musí při vstupu na veřejná místa s vodicími psy dodržovat příslušné státní předpisy,“ ale nestanoví, jaké jsou „příslušné státní předpisy“.
Nevidomí už jsou lépe přijímáni
Yang a další majitelé vodicích psů uvedli, že jejich čtyřnozí pomocníci jsou v posledních letech lépe přijímáni čínskou veřejností. Častěji jsou povoleni v metrech, autobusech a vlacích, především ve městech, jako je Peking nebo Šanghaj.
Yang uvedl, že už byl odmítnut řidiči autobusů, hotely i restauracemi, ale neodradí ho to. Místo toho považuje každé odmítnutí za příležitost nechat další osobu dozvědět se o vodících psech. „V zemi s 1,4 miliardami lidí je jen asi 200 vodících psů. Šance na setkání s jedním je extrémně nízká. Proto potřebujeme průkopníky, aby je představili (společnosti),“ řekl Yang.
Za poslední roky se v Číně otevřelo několik menších výcvikových středisek pro vodicí psy, ale středisko Dalian zůstává největším v zemi a jedním ze dvou uznaných IGDF. Druhá škola schválená IGDF, Yunnan Erxin Dog Guides, byla otevřena v Šanghaji v roce 2018.
Čtěte také
