Vražda novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové vyvolala na Slovensku rozsáhlé změny a spojila společnost i novináře. Pět let po tragické události je však situace zcela odlišná. Známý investigativní novinář Marek Vagovič, který byl Kuciakovým nadřízeným, v rozhovoru pro CNN Prima NEWS popsal, jak na období kolem vraždy vzpomíná a jak se od té doby slovenská společnost, politická scéna i žurnalistika posunula.
Je tomu už pět let od vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové. Jak na to tehdejší období dnes vzpomínáte?
Samozřejmě to v žádném případě není příjemná vzpomínka. Z těch prvních dní si pamatuji jen ty nejdůležitější věci, mnoho jsem toho vytěsnil. Jel jsem na setrvačnost jako stroj, působil jsem až mechanicky, a dělal jsem jen věci, které byly nevyhnutelné, po dva až tři týdny. Kromě toho hrozného činu jsme byli pod neustálým tlakem domácích i zahraničních médií, kterým jsme museli poskytovat stanoviska a vyjádření. Mě se ty dva týdny až měsíc dnes vlastně slévají do jednoho kratšího úseku.
A co jste tehdy cítil?
Byl to pro nás všechny šok. Nepočítali jsme s tím, že si v členském státě Evropské unie může ještě někdo objednat vraždu investigativního novináře. Bohužel, realita nás přesvědčila o opaku. Postupně jsme se, jak plynul čas, oklepali. Velkou vzpruhou pro nás bylo vytvoření mezinárodního investigativního týmu nazvaného AllForJan, který několik měsíců pokračoval v práci Jána Kuciaka. To bylo zlomové v tom, že nás to nakoplo a nabudilo novou energií. Potřebovali jsme frustraci a smutek po ztrátě kolegy vyventilovat a přetavit do něčeho pozitivního.
Kňažko: S komunisty jsme udělali chybu. Fico je druhé sofistikovanější vydání Mečiara
Před 30 lety došlo k rozdělení Československa na dva státy. Na samostatnost si museli zvykat Češi i Slováci. Jedním z nejdůležitějších aktérů této události byl i pozdější místopředseda slovenské vlády, ministr či prezidentský kandidát, jinak také ikonický herec, Milan Kňažko. Ten v rozhovoru pro CNN Prima NEWS shrnuje své pocity z rozdělení federace a zamýšlí se nad tím, jakou cestu samostatné Česko a Slovensko za těch 30 let ušly.
Dovolím si tady být trochu osobní. Jána Kuciaka jste vedl ve svém investigativním týmu na webu Aktuality.sk. Jaký vlastně byl?
Velmi precizní, důsledný ve vyhledávání informací a spojování faktů, neklouzal po povrchu a šel do hloubky. Nebyl to novinář, který psal články přes titulky a hledání nějakých laciných senzací. Zároveň to byl člověk, který na sebe nepoutal pozornost. Byl velmi skromný, až nenápadný. To byl možná jeden z důvodů, proč ho široká veřejnost do té doby neznala. Byl přesně to, co má být investigativní novinář – pracovat skrytě, v pozadí, v tom pomyslném zákulisí a zbytečně na sebe neupozorňovat.
Navíc to byl člověk, který překračoval hranice konkurence. Nevnímal, že je tu vícero médií, které se každé snaží přijít s něčím exkluzivním. Když cítil potřebu spojit se s někým napříč médii a vytvořit společný projekt, tak na to nehleděl. Kolegům z ostatních médií pomáhal nezištně. To byla jeho povaha. Jinak byl velmi příjemný, takový dobrák. Ale rád se i bavil. Když jsme měli společné redakční akce, tak si uměl vyhodit z kopýtka v tom dobrém slova smyslu. Příjemný parťák.
Marek Vagovič (48)
Slovenský investigativní novinář, komentátor a spisovatel.
Působil například v redakcích deníků Pravda, SME či Aktuality.sk, kde vedl investigativní tým. Jedním z členů této skupiny byl i Ján Kuciak.
Od roku 2022 působí v deníku Postoj, krátce moderoval diskusní pořad Pod povrchom na RTVS, po sporům s vedením televize odešel.
Celkem sedmkrát vyhrál Novinářskou cenu Nadace otevřené společnosti, na kterou byl hned 15krát nominován.
Napsal i několik knih. Dva díly publikace Vlastnou hlavou se věnují několikanásobnému slovenskému premiérovi Robertu Ficovi, kniha Umlčení pak příběh Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové. Naposledy mu vyšel thriller nazvaný Padreho klan.
Sám jste známý investigativní novinář a výhrůžky smrtí pro vás asi musely být už dříve téměř na denním pořádku. Ale jedna věc jsou výhrůžky, druhá pak, když k něčemu takovému skutečně dojde. Měl jste po té události o sebe najednou větší strach?
Určitě ano. Pamatuji si ty první dny, kdy se do éteru dostaly informace, že na místě vraždy ve Velké Mači (obec, kde Kuciak a Kušnírová žili – pozn. red.) byly rozsypané náboje. Samozřejmě jsme nevěděli proč tam byly, co to znamená, ale řešili jsme, že to mohl být vzkaz pro další novináře, že to možná bude pokračovat. Nakonec se ukázalo, že to byla shoda okolností, že to neměl být žádný vzkaz. Ale ty první dny jsem opravdu měl reálný strach. Měl jsem policejní ochranu a auto pod kamerami na policejní stanici. Když pod dohledem nebylo, tak jsem se každé ráno díval pod kapotu a startoval se staženým žaludkem. Zhruba dva nebo tři měsíce jsem žil v tomto módu. Ono to pak postupně vyprchalo, ale výhrůžky se v posledním roce nebo dvou kupí a atmosféra dnes, tedy po pěti letech, mi připomíná to období okolo vraždy. Mám pocit, jako bych se vrátil v čase.
Tady chci právě navázat. Ta vražda vyprovokovala mezi Slováky odpor k tehdejší vládní garnituře pod vedením Roberta Fica a proti mafii, což naopak vyneslo ve volbách 2020 Igora Matoviče, který prohlašoval, že s mafií zatočí. Je ale ten étos, aby smrt Kuciaka a Kušnírové nepřišla vniveč, téma i nadále?
Když nad tím dnes rozmýšlím, co vlastně zůstalo z jejich odkazu, tak mám smíšené pocity. Politici, které ta vražda vyhnala z funkcí, se nám otevřeně a arogantně vysmívají. Myslím tím Roberta Fica (v době vraždy premiér – pozn. red.) a Roberta Kaliňáka (v době vraždy ministr vnitra – pozn. red.). Na tiskových konferencích vyhrožují nejen vyšetřovatelům, prokurátorům a soudcům, ale i novinářům včetně mě a jiných. Posílají hrozné vzkazy a konspirují. Mám pocit, jako by vytěsnili to, kvůli čemu odešli a vyvodili politickou odpovědnost.
Měl jsem policejní ochranu, auto jsem měl pod kamerami na policejní stanici. Když jsem ho ale pod dohledem neměl, tak jsem se každé ráno díval pod kapotu a startoval jsem se staženým žaludkem.
Ti politici, kteří se na té vlně vyvezli nahoru a politicky ji nějakým způsobem využívali, jsou dnes úplně rozhádaní a neumí vymyslet rozumnou alternativu. Občanská společnost, která organizovala protesty za Jána a Martinu, hlavně iniciativa Za slušné Slovensko, se víceméně připomíná už jen v den výročí vraždy. V podstatě to je politicky mrtvá organizace. A lidé jsou frustrovaní, znechucení, nevidí pověstné světlo na konci tunelu. Někdy mám tak trochu pocit, jako by to celé bylo zbytečné. Na druhou stranu je díky článkům Jána Kuciaka mnoho lidí obviněných, obžalovaných a někteří jsou u soudu. Jak to dopadne, to samozřejmě netušíme. Proto je potřeba se znovu zmobilizovat a zabránit tomu, aby se síly, které v přeneseném slova smyslu stály někde v pozadí, vrátily zpět a aby se Slovensko vydalo maďarskou cestou, autokracií nebo novodobou normalizací. To riziko tu je a proto je potřeba pokračovat v práci Jána Kuciaka.
Vášáryová: Jako Československo bychom byli silnější. Bylo třeba udržet uzdu, říká Klaus
Česko a Slovensko jsou již 30 let samostatnými státy. Život se v každé zemi ovšem odvíjel trochu jiným směrem. Zatímco v Česku si například stále držíme vlastní měnu, Slováci skočili do eurozóny jen pár let po vstupu do Evropské unie. Jak na rozpad vzpomínají Václav Klaus, Iveta Radičová, Robert Fico či Magda Vášáryová?
Zmínil jste vývoj politiků, kteří odcházeli s hanbou, ale nyní se vysmívají kriminalistům i novinářům a v průzkumech navíc rostou, dále politiky, kteří je nahradili, nebo frustrovanou občanskou společnost. Ale co novináři? Jak jsou po pěti letech od vraždy poznamenaní?
Představuji si hypotetickou situaci. Ján Kuciak kdysi napsal, že „chce vidět gorily za mřížemi“ (odkaz na korupční kauzu Gorila – pozn. red.). Mám pocit, že kdyby Ján dnes žil, tak by s tímto postojem byl asi v menšině nebo osamocený. Myslím, že spravedlnost a boj za vyvození zodpovědnosti nahradily žabomyší války, že si nevšímáme podstatných věcí, které jsou důležité pro vývoj a očistu společnosti. Řešíme banality, nevidíme pro drobnosti vyšší zájem celku. Už ani nespolupracujeme jako dřív, tým AllForJan se rozpadl. Každý si hraje na svém písečku, jsme si vzájemně tvrdou konkurencí. Vztahy mezi médii podle mě nejsou dobré. Sice spolu občas spolupracujeme, ale myslím, že už ani ta vražda není ten tmel, který nás spojoval. Musím říci, že jsme se od té posunuli ne úplně dobrým směrem.
Řešíme tu banální spory politiků napříč spektrem a neuvědomujeme si, že to, co se tu rozmáhá a může se vrátit zpět k moci, je mnohem horší, než co jsme tu viděli poslední roky.
Jsou apatičtí, nebo je to pro ně už vzdálená minulost?
To jednak, ale je tu ještě další věc. Říká se, že pro třísku nevidíme les. Řešíme tu banální spory politiků napříč spektrem a neuvědomujeme si, že to, co se tu rozmáhá a může se vrátit zpět k moci, je mnohem horší, než co jsme tu viděli poslední roky. Mnohem horší než třeba (Vladimír) Mečiar i Fico.
KOMENTÁŘ: Matovič a spol. končí. Slováci potřebují tvrdý pád na dno, ne dlouhou agónii
Slovenská vláda po měsících balancování nad propastí definitivně padla. Končí tak kabinet, do něhož demokraticky smýšlející Slováci vkládali velké naděje, které však zůstaly nenaplněny. A je to vlastně dobře. Koalice okolo Igora Matoviče totiž namísto čistky veřejného prostoru proslula zejména chaosem, neustálým lavírováním, urážkami a arogancí. Je tak lepší, že agónie nebyla prodlužována. I za cenu možného návratu toho nejhoršího.
Ján Kuciak psal mimo jiné o mafii, například i o podnikateli Marianu Kočnerovi, který je stále souzen coby objednavatel samotné vraždy. Igor Matovič ve volbách 2020 sliboval boj s mafií. Je ale dnes mafie opravdu slabší než v roce 2018, kdy došlo k vraždě?
Je slabší jen v tom smyslu, že nemá reálnou politickou moc. Ale v zákulisí je stále stejně silná. Stále dokáže ovládat různé typy procesů, pokouší se ovlivňovat vyšetřování konkrétních policistů a prokurátorů už jen tím, že jsou zastrašováni. Například přes tiskové konference politických stran, zejména Ficova Směru-SD. Jsou tu časté vzkazy, že když se po volbách vrátí k moci, tak sebere výsluhy vyšetřovatelům, kteří například nedávno obvinili Roberta Kaliňáka a (podnikatele a exposlance – pozn. red.) Jozefa Brhela z korupce. Mafie je zde stále přítomna a snaží se útočit na lidi, kteří jí jdou tvrdě po krku. Neztratila tak na síle, akorát jsou někteří její představitelé trestně stíhaní, tak mají možná trošku omezenější schopnosti ovlivňovat věci přímo. Ale rozhodně slabší není a obávám se, že když se teď vrátí, tak to, co může nastat, jak říká Robert Fico „den zúčtování“, je něco, co si dnes ještě neumíme ani představit.
Co by se mělo ideálně změnit, aby k této situaci nedošlo?
V prvé řadě představit nějakou rozumnou alternativu. Ale to už je věc politiky a do toho nebudu vstupovat. Na to tu jsou politické strany, aby přišly s reálnou protiváhou možné vládě Hlas-SD (strana expremiéra Petera Pellegriniho – pozn. red.), Směr-SD a Republika (krajně pravicové hnutí založené bývalými členy LSNS – pozn. red.). Ale samozřejmě se i chovat tak, aby tu důvěru, kterou by potenciálně mohli získat, neztratili stejně rychle jako vláda Igora Matoviče. Myslím, že tento typ demokratické politiky má poslední šanci. Voliči byli už několikrát zklamaní a to i současnou vládou, kterou rozbily hlavně její spory a hádky. Vidíme, kam to vede a kdo z toho profituje. Ale trochu se obávám, že jsou nepoučitelní a že do té samé řeky vstupují podruhé, dělají i stejné chyby. Nevidím teď ani jasné východisko ze situace. Hledat nějakého mesiáše je naivní. Možná bychom i my novináři měli být důslední, abychom upozorňovali na neduhy, které se tu dějí a otevírali lidem oči, protože politici je už tolikrát zklamali, že už nemají moc opěrných bodů, kterých se můžou chytit.
