Kňažko: S komunisty jsme udělali chybu. Fico je druhé sofistikovanější vydání Mečiara

Je tomu už 30 let, co se naše národy minimálně formálně rozdělily. Jak na to období rozdělení Československa vzpomínáte?

Řekl jste formální rozdělení národů. Já bych si dovolil do toho vnést trochu pořádek, protože administrativně-právně se rozdělil státní útvar. Národ je v tomto smyslu spíše kulturní rozměr. Já si myslím, že jsme zůstali spolu. Respektive každý z nás si nosí tento vztah v sobě, anebo ne. To není otázka státního uspořádání. Myslím, že bližší národy svojí kulturní vzájemností bychom asi těžko v Evropě hledali. Toto bylo víceméně technické rozdělení, ale ve skutečnosti jsme zůstali spolu a možná ještě intenzivněji a autentičtěji, na to bych mohl uvést mnoho příkladů.

Když jsme se roku 1992 po volbách setkali, nesetkali jsme se proto, abychom rozdělovali. Setkali jsme se proto, abychom našli takovou formu vzájemného spolužití v jednom státě, která bude vyhovovat oběma stranám. Zkusím to velmi stručně. Navrhovali jsme tzv. „federaci zdola“. Demokracie nám přinesla svobodu občana, pak je tu obec, region, národní vlády, federální vláda a na tu měla být delegována pravomoc národních vlád. Tento způsob se našim přátelům a partnerům nelíbil. Chtěli zůstat při unitárním státě a Václav Klaus zdůrazňoval, že federální vláda musí být silná, ale jaksi zapomněl říct, odkud tu sílu vezme. Já si myslím, že ta síla mohla a měla by pocházet výhradně od dvou národních vlád. Jinak si nedovedu představit, jakým demokratickým způsobem by ta vláda vznikla. My jsme to sice nazývali federací, ale nikdy to nebylo naplněné obsahem. První, kdo pronesl pojem „autentická federace“ byl Václav Havel v době, kdy se hovořilo o změně názvu Československa.

Tedy ona pomlčková válka?

Pomlčková válka se to nazývalo. Myslím, že se trochu urychlil, že se to mělo řešit politickými rozhovory a na úrovni parlamentů, aby nevznikla zbytečná nedorozumění a ta takzvaná pomlčková válka. Ten, kdo chtěl, nazýval tu pomlčku rozdělovník, a dokonce i někteří čeští historici za mnou přišli na Pražský hrad, když jsem byl ještě poradcem Václava Havla, a říkali: „Proč se vracíme k Mnichovu?“ což mě dost zarazilo. Ta pomlčka vznikla jako spojovník, když jsme se spojili v roce 1918, a ne během Mnichova. Je třeba se vrátit k tomu původnímu. Zkrátka jsme se dohodli na rozdělení a na tom, že to bude přátelský akt, což i byl, a nevznášeli jsme žádné územní nároky, ani se neřešily žádné konflikty.

Každý si pinzetovým způsobem vytahoval, co se mu hodilo. V tomto nikdy za těch 70 let vzájemného spolužití nebyl pořádek a bylo na čase tyto problémy věcně položit na stůl a dohodnout se, jak dál.

Zmínil jste, že asi nejsou dva národy, které si jsou bližší než Češi a Slováci. Zkusím to zde ale otočit. V čem před 30 lety bylo Slovensko a Slováci oproti Česku a Čechům jiní? Kde byly rozdíly?

Především v tom, že tu byl rozdíl mezi kompetencemi a pravomocemi. Je tu jistý základní rozdíl, že Česká republika má dvakrát tolik obyvatel co Slovensko, samozřejmě kulturní rozměr je podstatně širší, a že nebyla dodržená dohoda z roku 1918 – Slovensko mělo mít autonomii. To byla základní dohoda. Slovensko mělo mít podstatně více samostatnosti, což Česká republika nikdy neumožnila. I v roce 1918 se to rychle zrušilo, prezident Tomáš Garrigue Masaryk prohlásil, že jsme jeden národ, Edvard Beneš že „slovenština ani není jazyk, jen větev českého jazyka“. Zkrátka jsme byli jeden národ. Politicky tomu rozumím už kvůli Němcům, kteří tehdy byli na území Česka, a Maďarům, kteří byli na území Slovenska. Ale pokud jde o kulturní rozměr, tak je to nesmysl. Pěkně to vystihl skvělý český historik Pavel Kosatík, který napsal knihu Slovenské století, a tam tvrdil, že je těžké pro národ, který je dvakrát takový jako jeho partner, dohodnout se na rovnoprávnosti. Ale ten menší národ, i když je jen poloviční, nemůže žádat nic menšího. To znamená, abych byl velmi konkrétní, že vláda ze dvou třetin česká a z jedné slovenská jako federální orgán je nepřijatelná. Stejně tak počet velvyslanců, kterých tedy za Slovensko představovalo asi 13 procent. Nikdy nebyly jasné finanční a ekonomické vazby, taky daňový systém. Toto všechno bylo zneužívané. Každý si pinzetovým způsobem vytahoval, co se mu hodilo. V tomto nikdy za těch 70 let vzájemného spolužití nebyl pořádek a bylo na čase tyto problémy věcně položit na stůl a dohodnout se, jak dál.

Byla naděje, že by Československo vydrželo? Podobně jako třeba Španělsko nebo Velká Británie, tedy že tam jsou autonomní oblasti.

Jako Španělsko asi těžko. Tam jak vidíte jsou vážné konflikty, jsou tam ranění a mrtví a myslím, že se to tam řeší velmi špatně. Předpokládám a jsem přesvědčený, že v Československu by se něco takového nemohlo stát, aby vojsko bylo použité proti obyvatelům té či oné části. To naprosto vylučuji. Nechci zasahovat do vnitřních zájmů Španělska, protože vždy je to trochu jiné. My tehdy žádali mezinárodně právní subjektivitu, ale dělenou. Velmi správně jste zmínil Velkou Británii. To je v podstatě jeden stát, pokud jde o zahraničně politické zájmy, ale například Skotsko či Wales hrají fotbal.

Mají i své vlády.

Samozřejmě, to měly i Slovensko a Česko, ale bylo to formální. Dokud tu byl komunistický režim, tak vlastně vládla komunistická strana. Bylo jedno, jaké jsou vlády a parlamenty. Ale v momentě, kdy jsme začali vycházet z jakýchsi demokratických pravidel, tak si každý především hledal, co je on sám, aby z toho odvozoval své kompetence a odpovědnost. Tady nastala nová situace a bylo potřebné se na něčem dohodnout. Rád bych ještě poukázal na to, že žádná federativní postkomunistická země toto období demokracie nepřežila. Sovětský svaz měl občanské války a velké nepokoje. Jugoslávie měla špinavou válku na Balkáně, vznik asi pěti či šesti států. Celkem takto vzniklo asi 25 států včetně Československa. S tím rozdílem, že na pozadí těchto konfliktů to noblesní rozdělení Československa způsobilo nesmírně pozitivní dojem na všechny naše budoucí partnery v zahraničí, protože těžko bychom v dějinách hledali takový způsob kultivovaného rozdělení a pokračování dobrých vztahů.

K tomu se ještě dostanu, ale napřed, když se na to celé podíváme s odstupem 30 let a přihlédneme i na události posledních měsíců, například válka na Ukrajině a s tím spjatá energetická krize a další problémy, nebyly by dnes naše dva státy jakožto jeden silnější? Mohli bychom mít silnější hlas, dá se počítat i se silnější armádou.

Armádu máme v NATO, máme spojené armády. Vypadá to, že Češi budou chránit náš vzdušný prostor, než nám přijdou F-16 (americké stíhačky, pozn. red.). Takže tohle už neexistuje. Naše vlastní armády jsou takové, jaké je NATO. Pokud jde o větší země, tak jsem se pohyboval v mezinárodních souvislostech dlouhé roky, nakonec jsem založil ministerstvo zahraničních věcí na Slovensku. Země, které mají 35 nebo 40 milionů obyvatel a více, se dají nazvat jako silnější. Vše ostatní jsou malé země. Jestli máme pět nebo deset milionů obyvatel je úplně jedno.

A pokud jde o silnější hlas, tak bych též oponoval, protože teď máme dva hlasy. Živě si vzpomínám na období, kdy jsem zastával post ministra kultury a Pavel Dostál byl ministrem kultury České republiky. Například ve Visegrádské čtyřce stačilo, abychom se s Pavlem dohodli, jak to chceme a měli jsme polovinu hlasů. Stačilo, abych já přesvědčil maďarského ministra nebo on polského a bylo nás více. Například když jsme vytvářeli fond kultury a při mnoha jiných případech, kdy se rozhodovalo na této úrovni. Takže tyto argumenty si myslím nejsou relevantní. A hlavně pokud jde o společný zájem, tak právě, že malé země se potřebují spojit, abychom dosáhli takové síly, vycházející z počtu obyvatel, aby to v Evropské unii mělo svoji váhu. Samotných pět nebo deset milionů obyvatel je příliš málo na to, abychom dokázali sami něco prosadit.

Vrátím se ještě ke chvílím před rozdělením. Český exprezident Václav Klaus a slovenský expremiér Vladimír Mečiar se v nedávném rozhovoru pro RTVS shodli na tom, že situace mezi Čechy a Slováky v té době byla mimořádně napjatá, jiskřivá a prý hrozilo, že se mezi sebou začnou střílet. Byla podle vás ta situace opravdu natolik vyhrocená?

Vyhrocená ano, napjatá ano, ale aby se začalo střílet, to je nesmysl. To je naprostý nesmysl a zásadně to odmítám. Takové hrozby tu nebyly. Problém byl v tom, že se po volbách 1990 začal tento problém řešit. Když byl Mečiar ve vládě, dělal velmi pronárodní politiku, což samozřejmě některým samozvancům u nás ve VPN (slovenské hnutí obdobné Občanskému fóru zvané Veřejnost proti násilí, pozn. red.) překáželo. Konkrétně to byli (Fedor) Gál a (Peter) Zajac, kteří nebyli ve volbách, nevzali žádnou odpovědnost a funkci, ale řídili slovenského premiéra Mečiara, řídili federálního premiéra (Mariána) Čalfu, dále (Alexandr) Dubček v čele Federálního shromáždění, (František) Mikloško v Národní radě, přičemž oni vytvořili jakýsi ústřední výbor VPN. Znovu zdůrazňuji, že neměli volební legitimitu a neměli ústavní odpovědnost. To nemohlo vydržet. Navíc je to hrubým způsobem znetvoření demokratických pravidel, které byly na začátku. Byla to zásadní chyba. Navíc řídit premiéra jakýmsi stranickým orgánem je nesmysl, to se v demokracii nedá. Kromě toho je premiér nejsilnější figura z hlediska výkonných kompetencí, takže těžko ho může řídit nějaký stranický šéf, který nemá odpovědnost ani legitimitu.

Z tribuny jsem mnohokrát prohlásil, že Slovensko vstoupí do Evropy. Bylo třeba to jednoduše naplnit. Ale převládala zahraničně politická koncepce – teď hovořím dost ironicky – „Ano, do Evropy, ale zahryznutý v českém zadku.“

My jsme navíc měli cosi jako národní pilíř z vyhlášení VPN z té tribuny 25. listopadu, který byl hrubě zanedbaný. Jednoduše se to neřešilo. Byli jsme odvolaní z vlády, protože tohle koordinační centrum chtělo vědět, co bude říkat premiér v neděli ve svém projevu. Já to nazval cenzurou, vystoupil jsem s tím v televizi, a to byl základní konflikt. Ale hlavní konflikt byla národní politika a naplnění jistých národních ambicí. Z tribuny jsem mnohokrát prohlásil, že Slovensko vstoupí do Evropy. Bylo třeba to jednoduše naplnit. Ale převládala zahraničně politická koncepce – teď hovořím dost ironicky – „Ano, do Evropy, ale zahryznutý v českém zadku.“ Teď cituji některé odborníky na zahraniční politiku z tehdejšího VPN.

Ještě jedna věc k rozdělení. Vyjednali ho zmínění Klaus a Mečiar, respektive jejich blízké týmy. Nebylo však žádné referendum, což je věc, o níž se později říkalo, že byla lidem v podstatě ukradena. Z dnešního pohledu a odstupu těch 30 let, mělo to referendum proběhnout?

Ne. To je mýtus a totální nesmysl. Referendum o čem? My jsme nevěděli, jak spolu máme žít, ne zda máme. Kdybychom například vyhlásili referendum s otázkou „Jste pro, aby spolu Češi a Slováci žili v autentické federaci?“, bylo by potřeba vysvětlit, co to je ta autentická federace, a to by se nám určitě nepodařilo. Nedávno jsem měl s Alexandrem Vondrou (český europoslanec a exministr z ODS, pozn. red.) telemost a já mu to připomenul. První ji zmínil Václav Havel. A on na to: „Co to je? Já jsem teď v Belgii, a to je strašnej bordel. Nikdo neví, co kdy.“ Velmi se tento názor posunul.

Kromě toho, kdybychom měli referendum „Jste pro unitární stát, kde Slováci budou nadále existovat ve vztahu s Čechy tak jako doposud“, tedy dva ku jedné v politických rozhodnutích? Toto referendum by nemohlo být, protože jaký stát? To byl ten problém. My jsme to chtěli a začali řešit a, jak vidíte, nedohodli jsme se. Kromě toho, bylo nějaké referendum, když vzniklo Československo? Bylo v Jugoslávii nebo jiných takzvaných federativních zemích? Samozřejmě, že nebylo. Politici musí převzít odpovědnost. A tyto argumenty? Teď jeden diskutující se ptal: „Proč politici rozhodli za nás?“ No a kdo to měl rozhodnout? Však proto je zvolili. Ono se to vulgarizuje či zjednodušuje, že to udělali Mečiar s Klausem. Jednak ale byly týmy, jak jste správně řekl, jednak to byly návrhy. A ty prošly schválením ve federálním parlamentu, kde je zastoupena většina obyvatelstva. To doufám nikdo nezpochybňuje. To je princip parlamentní demokracie. Takže to bylo legální. Vzpomeňte si, že to vše se odehrálo v roce 1992. Později byly volby a v Česku zvolili Klause a na Slovensku Mečiara. Kdyby ta většina lidí byla proti, tak by nezvolili tyto dva, kteří rozhodli proti jejich vůli. A ještě se ptám, když jich byla většina, tak kde byli? Proč nezaplnili náměstí? Měli v tom praxi, bylo to těsně dva roky po revoluci. Proč tam nebylo aspoň 50 tisíc lidí? Nechci mluvit o zaplněné Letenské pláni nebo o zaplněném bratislavském náměstí SNP (Slovenského národního povstání, pozn. red.). Nic. Toto všechno jsou mýty.

Průzkum veřejného mínění nemůžeme porovnávat s výsledkem volebním či s takovýmto rozhodnutím. Problém je v tom, že ti, kteří to nechtěli a byli příliš servilní, ti zmiňovaní lidé ve VPN, ostatně pak i propadli v dalších volbách, když z těch 30 procent, které jsme získali v roce 1990 to dotáhli pod pět procent (ODÚ-VPN ve volbách 1992 získala 4,04 procenta, pozn. red.) za dva roky. To se dávno nikomu nepodařilo. Kdyby to prostě bylo tak, lidé by s tím jednoduše nesouhlasili. Politik takové riziko musí vzít a když to vyjde, tak čas je nejlepší soudce. Ono to totiž vyšlo. Žijeme tak jako nikdy v historii, pokud jde o vzájemné vztahy. Při rozdělení Československa jsem hrál čtyřikrát v češtině v Praze a Brně. Ty vztahy jsou prostě dobré. Nedokumentuji to jen ve vztahu k sobě, ale vidím to nejen v kulturně-umělecké oblasti, ale i v mezilidských vztazích v lidské dimenzi, vidím to v podnikatelské sféře, vidím to i na mezinárodní úrovni, když se umíme tak úžasně dohodnout. Například při pomoci Ukrajině. Země jako Slovensko nebo Česko nezaujmou svým ekonomickým vítězstvím, protože to je dost globalizované. Ani zastrašující silou našich armád. Ale můžeme být silní ve vzdělání a síle naší demokracie. Myslím, že zde si vzájemně pomáháme, držíme si palce a ty vztahy jsou fantastické. Hlavně všechny ty důvody nedorozumění a možných napětí už neexistují. Žijeme každý tak, abychom si nemuseli vyčítat kdo na koho doplácí, abych se vrátil k té vulgarizaci. Takže si myslím, že to je velmi dobré a jsme si bližší než kdykoliv v historii předtím.

Trochu se posuneme historií. Slovensko má, jako i jiné státy, ale i svá temná období. Byl zde únos prezidentova syna, vražda Róberta Remiáše, z nedávné minulosti pak vražda novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové, nedávno Slovenskem otřásla vražda dvou mladých lidí z LGBT komunity v centru Bratislavy. Jak na to my Češi coby pozorovatelé zvenku máme nahlížet? Jsou to excesy jednotlivců, které se můžou stát kdekoliv?

Jsou to jisté návraty k totalitě. V čem spočívala totalita? V zastrašování nebo udržování obavy, na druhé straně zvýhodňování jisté části lidí, kteří byli loajální přisluhovači. Pokrytectví, lež, intrikánství, korupce. Toto jsou potřebné faktory na to, aby fungovala totalita. Návraty těchto „ismů“, to byl například mečiarismus (období vládnutí Vladimíra Mečiara, pozn. red.) v letech 1994 až 1998. Ale znovu jsme svobodnými volbami zvrátili tuto situaci. Sám jsem byl velmi aktivní účastník. Myslím, že se zmobilizovala ta část demokratického svědomí tohoto národa – když ty nejhorší vždy v těch nejhorších chvílích jaksi zavře. To se stalo také po nešťastných předčasných volbách, když se moci ujal (Robert) Fico, který je jistý klon Mečiara.

Myslíte předčasné volby v roce 2012?

Ano. Ale znovu tu byly volby, konkrétně v roce 2020, kdy většina rozhodla, že to bude jinak. A dnes je 60 nebo 70 vysoce postavených lidí stíhaných. Zkrátka se policii rozvázaly ruce. Ta mafie, která tu znovu vytvořila dva druhy lidí – naši a ti ostatní – se bude zodpovídat. Ale znovu je tu ohrožení a zde je potřeba si položit otázku koho to nejvíc ohrožuje? kdo potřebuje změnu, aby se znovu vrátil jakýsi ismus. Víte, co je matrjoška?

Ano, ruská panenka.

Tak když si představíte Mečiara, tak to je ten vrchní obal. Z něho vyskočí Fico. To je sofistikované a vylepšené druhé vydání. A když si i jeho odstraníte, tak z něj vyskočí (Peter) Pellegrini (slovenský expremiér a lídr strany Hlas-SD, pozn. red.). To je zase Fico s lidskou tváří, abych připomenul Dubčeka ve vztahu k socialismu, který jsme dlouhá léta tak neúspěšně budovali. Toto jsou ta nebezpečí. Před třemi lety jsem napsal knihu „S otevřenýma očima“ a chci tím říct mimo jiného metaforického významu, že je třeba mít otevřené oči. Každý z nás. A při prvních příznacích pokrytectví, lží, korupce či násilí je třeba spustit alarm. Týká se to samozřejmě i těch strašných věcí, které se odehrály a na které jste vzpomínal. Ať už vraždy mladého novináře a jeho partnerky nebo vraždy těch dvou mladých lidí kvůli jinakosti. Je nutné i vnímat, že naše zahraniční politika je napadaná velkým vlivem ruských sil, podprahových i méně podprahových, které tu působí desítky let v kulturní i ekonomické oblasti v jistých závislostech. My jsme zdaleka nepřekonali vědomí těch ismů. Totalita je hluboce zakořeněná ještě v našich dětech a vnucích, i když jsme třeba v té straně nikdy nebyli a byli jsme proti. Jednoduše to tu je a je třeba na to dávat pozor. Nesmí nám to být lhostejné.

Když zmiňujete totalitu a komunisty, u nás v Česku se blíží prezidentské volby a hned trio z devíti kandidátů má komunistickou minulost. Před 17. listopadem byli v KSČ. Z toho dva z nich, Andrej Babiš a Petr Pavel, jsou na předních pozicích průzkumů. Co pro změnu tohle vypovídá zase o nás, že 33 let po sametové revoluci do nejvyšších pater produkujeme lidi s touto historií?

Jinými slovy jste doložil to, o čem hovořím. Nechci osobně pánům Babišovi nebo Pavlovi zpochybňovat jejich lidský charakter nebo zázemí. Ale myslím si, že jsme udělali chybu. Ti, kteří byli komunisty, a hlavně na vysokých postech, neměli nikdy mít možnost dostat se do veřejného politického života, protože to zneužili tím, že podporovali zvrhlý komunistický režim. Neříkám, že jsme je měli věšet, ale myslím, že neměli mít přístup do veřejných funkcí.

O čem to tedy svědčí?

Svědčí to o tom, že jsme se s tím nevypořádali. Nechci zpochybňovat nikoho z nich, ale přece jen si myslím, že se neměla dělat tlustá čára, ale že se měl vykonat, a o tom jsem mluvil už po revoluci, ale byl jsem v menšině, akt spravedlnosti. Tedy že lidé, kteří sem pozvali okupační vojska, Vasil Biľak a tak dále, měli být odsouzení. Měli dostat dvacet let a měli je za měsíc propustit. Neměla by to být pomsta, ale aspoň akt spravedlnosti. Žádná tlustá čára „nic se nestalo a jedeme dál“. To tu zůstalo, to samé estébáci (příslušníci Státní bezpečnosti, pozn. red.). Ale stala se absurdní věc a znovu ve VPN. Když mě přesvědčili, abych šel do voleb, protože to vypadalo zle, VPN měla sedm procent podpory, tak jsem se najednou ocitl v situaci, že lidé, proti kterým jsme čtyři měsíce předtím stáli na ulicích, byli volební lídři. Marián Čalfa, Milan Čič… nomenklaturní kádry komunistické strany. A teď si představte, že toto vedení VPN vyřazovalo z kandidátky ty, kteří spolupracovali s StB. Například Jána Budaje (dříve poslanec za VPN, dnes ministr životního prostředí Slovenska, pozn. red.) a mnohé další lidi. Tyto materiály byly získané nezákonným způsobem. Takže lidé, kteří spolupracovali s StB nemohli být kandidáty na poslance, ale ti, kteří to StB vytvořili a kterým sloužila, byli volebními lídry VPN. To je něco neslýchaného. Dnes blahosklonně ti, kteří o tom rozhodovali, tvrdí, že se zmýlili. No, to je málo. Měli by být konečně ticho a vzdálit se z veřejného života, protože tohle je neakceptovatelné a neodpustitelné. Následky toho jsou dodnes. Vznikly oligarchické skupiny právě z těch komunistických kádrů a těch nejvyšších z StB, ti dnes mají peníze a dnes rozhodují o tom, co se dnes bude dít po ekonomické stránce. Ekonomika vždy ovlivňuje prezidenty. Pokud jde ještě o toho prezidenta, tak Zuzana Čaputová je první slovenská prezidentka, která nemá komunistickou minulost. Možná i proto, že je příliš mladá.

V roce 1989 jí bylo 19 let.

No, nestihlo se to. (smích) Ale všichni před ní zkrátka měli komunistickou minulost. Toho se velmi těžko zbavuje. Na druhou stranu se řeší, zda to má ještě dnes váhu po těch 33 letech. Zřejmě ne, když vidíte, co se děje v Česku. Ale myslím, že se to děje i v jiných postkomunistických zemích, protože lidé se mění. Kolik bylo disidentů, kteří byli předtím ortodoxními komunisty? Měli by být odsouzeni? Měl být odsouzen Dubček, který projevil snahu po svobodě a chtěl dokonce udělat něco neuskutečnitelného? Ta ambice byla úžasná. Proto jsme ho akceptovali a stal se mužem listopadu, nejen roku 1968 a Pražského jara. V takových případech bych tedy asi volil individuální přístup. I ve vztahu k prezidentským kandidátům v ČR. Ale rozhodnou voliči.

Pokusím se to zakončit s pozitivnější notou. Je něco, co vy nám Čechům jakožto Slovák závidíte? A je naopak něco, co bychom my měli závidět vám?

Už jsem to možná částečně řekl. Hodnocení těchto vztahů v globálním a plošném měřítku je asi složité, protože vzájemnost musí cítit každý zvlášť. Já jsem čechofil. Hraji představení v Praze a v češtině dodnes. V roce 2017 jsem dostal cenu Thálie jako nejlepší český herec. Pro mě je to něco strašně blízkého, součást mé osobnosti je česká kultura. Myslím, že jsou tací lidé i v Čechách, kteří to takto pociťují ve vztahu ke Slovákům. Jiná je politická rovina a asi bych se vyhnul tomu, co bychom my, slovenský národ, měli závidět českému a naopak. Ale myslím, že je to vzájemné obohacování, protože já to tak vnímám. Co znám své české přátele, kteří mají podobný vztah ke slovenské kultuře, tak jsou o něco bohatší. A já jsem rád, že toto bohatství můžu nosit v sobě a rozvíjet ho společně s mými kolegy i přáteli v České republice.

Myslíte tedy, že my, Češi a Slováci, i nadále píšeme úspěšný příběh?

Neexistuje věčné štěstí ani věčný úspěch. Celý život jsou ztráty a nálezy, a my jsme na těžké cestě, na té nejtěžší. Je o budování a ochraně demokracie. Ta cesta je možná už i samotným cílem, protože ten cíl je ideální. Pravděpodobně je ve své absolutní podobě nedosažitelný. Jak říkal Václav Havel, že „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“, tak samozřejmě, že nezvítězí. Ani se to nikdy nestalo. Ale bojovala a netřeba v tomto boji slevit, je nutné usilovat aspoň o remízu. A to je ten proces. Proto i na Slovensku je to chvíli tak, chvíli jinak. Říkáme tomu slovenské tango: „Jeden krok dopředu, dva kroky dozadu.“ Ale myslím, že je potřeba na té cestě setrvat. Hlavně proto, že jinou cestu nevidím a ani nechci jinou možnost než tuto nejtěžší, ale velmi křehkou. A proto – oči otevřené.