Válečný veterán: V Afghánistánu se před námi odpálil islamista, v Mali jsem se bál malárie
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Dvě zahraniční mise nadrotmistra Davida F., dvě odlišné zkušenosti: Afghánistán a Mali.
Veterán si velmi váží českých vojáků, kteří bojovali ve dvou světových válkách.
Jeho velkým vzorem je letecké eso František Peřina.
Nadrotmistr David F. zažil v Afghánistánu sebevražedné atentátníky, v Mali čelil malárii.
Den válečných veteránů připomněl nejen útrapy, kterými si v první a druhé světové válce procházeli naši dědové, ale i zkušenosti současných českých vojáků ze zahraničních misí. Jedním z nich je nadrotmistr David F., který v rozhovoru pro CNN Prima NEWS popisuje třeba to, jak v Afghánistánu poznat auto plné trhavin, proč se ve stejné zemi nemává levou rukou anebo co v africkém Mali dokážou šamani.
Nadrotmistr David F. má za sebou dvě zahraniční mise. Na přelomu let 2016–17 působil v Afghánistánu, o tři a půl roku později byl vyslán do afrického Mali. Červený vlčí mák, který v Den válečných veteránů nosil na uniformě, pro něj znamená hodně. Nejen kvůli tomu, co sám prožil. Vždyť k armádě se před lety dal i proto, že pochází ze stejné vesnice, kde se narodil generálporučík František Peřina, letecké eso z druhé světové války.
Čtěte také
„Už od klukovských let jsem v sobě měl snahu se mu vyrovnat,“ přiznává David F. „Cítím obrovskou úctu k lidem, jako byl on. My jsme si na misích samozřejmě také něčím prošli. S vojáky, kteří bojovali za první a druhé světové války, se to ale nedá srovnávat. I když jsem byl v Afghánistánu, měli jsme téměř všude doletovou dobu vrtulníku s lékařskou pomocí 7–10 minut. Oni byli vystaveni daleko většímu riziku a útrapám. Něco nás ale přece jen spojuje: děláme to pro svou vlast, rodinu a blízké. A že je to někdy na druhé straně světa? To proto, abychom jednou neměli nepřítele až u svých hranic.“
Český voják Afghánistánu Zdroj: profimedia.cz, ČTK
Co pro vojáka znamená, když je vyslán na zahraniční misi?
Nemůžu mluvit za všechny, každý má své pohnutky. Já chtěl být vojákem odmalička, zahraniční mise byla mým snem. Motivoval mě jak už zmíněný generálporučík Peřina, tak naši vojáci, kteří působili v Iráku, Afghánistánu. Na ně jsem byl odjakživa velice hrdý.
Když byl vaším idolem letec Peřina, myslel jste si původně také na prohánění v oblacích?
Bavilo by mě to. Jenže mně se dělá špatně i na houpačce. Šel jsem tedy k motorizovanému praporu do Bučovic, který se následně přeformoval na mechanizovaný. Musel jsem si zvykat na bojová vozidla pěchoty (BVP), což znamenalo, že jsem se závratím stejně nevyhnul. Místo toho, abych se proháněl v oblacích, jsem byl zavřený v kovovém vozítku jak na lodi. Nahoru dolů, nahoru dolů...
Čtěte také
Mohu vás přitom ujistit, že pokud v tom vzadu sedí šest lidí s výstrojí, je to fakt hodně natěsno. Ta vozidla navíc už mají svoje roky, takže dochází i k různým únikům nafty, uvnitř to dost smrdí. Jste ve tmě, bez okének, prostě někam dlouho jedete, pořád to s vámi houpá. Pak se to zhoupne naposled, otevřou se dveře a vy musíte rychle vyskočit ven, okamžitě se zorientovat. Není to pro každého.
Vy jste to ale zvládl. A záhy se vám splnil i velký sen o zahraničních misích.
Byl to pro mě nesmírný zážitek. Byť to s sebou může nést dopady na osobní a rodinný život. Ne na každého z nás vydrží přítelkyně či manželka čekat půl roku, než se zase vrátíme z mise domů. Můžete za tu dobu přijít o manželství, o své blízké, někdy i o vlastní život. Není to tedy tak, jak si někteří myslí – že si na půl roku někam v klidu odletíme a za pár pohodových měsíců se vrátíme jako boháči.
Ostatně ani s těmi penězi to není zas tak omračující – pokud to přepočtete na čas, po který tam musíme zůstávat ve střehu… Nepřítel na těch místech fakt nečeká, až se do růžova vyspinkáme. Poslední raketu roku 2016 vypálil Tálibán na naši základnu třeba po Vánocích v jednu hodinu ráno. Při misi si skutečně příliš neodpočinete. Možná jste v teple, dovolená to ale není.
Čtěte také
Tálibán střílel rakety „od pasu“
S jakými úkoly jste mířil do Afghánistánu a Mali?
V Afghánistánu jsem byl pod záštitou NATO zařazen do strážní jednotky na letecké základně Bagrám. Naším primárním úkolem bylo zkraje střežení vnějšího perimetru. Na základně se pohybovaly desítky tisíc lidí, bylo to vážně obrovské. Naše působnost vlastně sahala až po pohoří Hindúkuš.
Do Afriky jsme byli vysláni Evropskou unií na žádost Francie. Mali bylo dříve francouzskou kolonií, země ale neměla zkušené politické vedení, takže se do ní začali hrnout islámští radikálové. A jelikož si malijští politici nevěděli rady, požádali o pomoc Evropany. Naším úkolem byl výcvik malijské armády a střežení hlavního místa velení pro celou zemi.
Český voják v Afghánistánu Zdroj: profimedia.cz, ČTK
Jak byste své mise srovnal?
Afghánistán byl typický tím, že se tam sice zkraje bojovalo, nepřítel ale postupně pochopil, že pro něj bude výhodnější jiná taktika. Protože jsme měli zjevnou technologickou převahu, byli jsme lépe vycvičeni, vsadil na nástražné výbušné systémy. Případně střílel „od pasu“ rakety na naši základnu a doufal, že to tam někam padne, někomu to ublíží. Nepřítel se tedy již nevystavoval přímému boji, nebezpečí přesto zůstalo hmatatelné.
Afrika byla jiná. Také jsme tam měli fyzického nepřítele, kromě něj nám ale hrozil ještě jeden, neviditelný: nemoci. Před komárem se neschováte. Usnete, píchne vás, dostanete malárii a máte zkažený celý život. Obávali jsme se i různých virových onemocnění.
Jakmile vás postihlo, pár dnů jste se nemohl pohnout. Slezl jste z postele a měl jste tepovku 160. Nedošel jste si ani na snídani. Dostal jste prášky na bolest a uklidnění, za tři dny to přešlo, šlo ale o zákeřné nebezpečí, se kterým jste nemohl bojovat. Pokud bych si tedy měl dnes vybrat, raději bych se vrátil do Afghánistánu. Přestože i tam jsme řešili velké problémy.
Čtěte také
Jaké?
Na jeden incident nikdy nezapomenu. Došlo k němu po Dni válečných veteránů, kdy se na základně konal charitativní běh. Bohužel se tam vetřel terorista z Tálibánu, který měl u sebe sebevražednou vestu. Jen díky náhodě se odpálil už pár set metrů před startem běhu, na kterém stály stovky vojáků jen v tričku a kraťasech, bez jakékoli ochrany.
Nebýt toho, že ho potkal někdo, kdo jej už z dřívějška znal, došlo by k hrozné katastrofě. Takhle terorista tváří v tvář odhalení zpanikařil, odpálil se dřív. Také sice zemřeli čtyři lidé, mohlo jich však být mnohem, mnohem víc.
Dnešní den patří válečným veteránům.
— Armáda ČR (@ArmadaCR) November 11, 2025
Všem, kteří bojovali za naši svobodu a hájili zájmy vlasti – doma i v zahraničí. Od první světové války po současnost.
Vzpomínáme hlavně na ty, kteří se domů nikdy nevrátili.#nezapomeneme 🇨🇿 pic.twitter.com/IrXY6dcXwH
Po incidentu se naprosto převrátil režim na základně. Začali jsme daleko více kooperovat i na zabezpečení vnitřního perimetru. Hlídali jsme místní obyvatele, kteří spolupracovali na chodu základny. Pořád jsme střežili vnější perimetr, jezdili ven na patroly, abychom nepříteli demonstrovali svou přítomnost a odradili jej od případných útoků. Také jsme ale nově drželi služby uvnitř.
V pět ráno jsme na hlavní bráně vyzvedávali místní, kteří na základně pracovali, a byli jsme s nimi až do odpoledne, dokud jim neskončila směna. V pět jsme je poslali ven a krátce na to jsme už zase měli naplánovanou patrolu. Takže jsme se skutečně nenudili.
Když proti sobě máte neznámého Afghánce, podle čeho poznáte, zda může být hrozbou? Podle pohledu do očí?
Existují jistá pravidla, podle kterých se teoreticky dá sebevražedný atentátník poznat. Podle islámských pravidel například bývá nápadně upravený a čistý, protože se chystá vstoupit do ráje. Mimo to hraje roli psychický faktor, takže se počítá s tím, že může být nervózní, bude mít studený pot. Nebo že si naopak pomohl nějakou drogou, aby se uvolnil – pak má rozšířené zorničky.
Učili jsme se i různé markanty pro rozpoznávání podezřelých aut. Buď jsou tak naložená výbušninami, že jsou nezvykle „sedlá“. Anebo to maskují tím, že mají zavařené tlumiče; pak jsou podezřelá tím, že naopak vůbec nepruží. Obou extrémů jsme si měli všímat. Je to ale těžké. Afghánští mechanici si s údržbou aut příliš nelámou hlavu. Jakmile jim ve voze něco praskne, prostě to zavaří. A s terorismem to nemá nic společného…
Český voják v Afghánistánu Zdroj: profimedia.cz, ČTK
Vesničané po Češích házeli kameny
Jak se vůbec jedná s Afghánci?
Komplikovaně. Mají své zvyky. Kupříkladu se jim nelíbí, pokud na ně gestikulujete levou rukou. Pro ně je to totiž ruka „nečistá“. Jenže většina našich vojáků byli praváci, zbraň ovládali pravačkou. A pokud byste jen kvůli slušnosti k místním svou zbraň pustili, abyste jim pravačkou něco naznačili, okamžitě byste se vystavili možnému nebezpečí. Proto jsme tento zvyk zkrátka ignorovali, i nadále jsme je regulovali levou rukou. Prostě to museli snést.
Jejich tradice jsou obecně pro Evropany často těžko pochopitelné, například stále vyznávají pravidlo krevní msty; pokud nepřijde tučná finanční kompenzace, život tam nemá vysokou cenu. Pro nás bylo důležité, že co jsme si k nim nemohli dovolit my cizinci, to bylo akceptovatelné od našich afghánských spolupracovníků – policistů a vojáků. Pokud si tedy na nás už místní hodně vyskakovali, afghánský policista se zvedl a zjednal pořádek.
Čtěte také
Jak Afghánci reagovali na českou vlaječku na vašich uniformách? Bylo to pro ně jiné, než když proti sobě měli třeba Američany?
Jak kteří. Něco si k tomu vybavuji… Afghánistán je chudá země, lidé tam někdy chodí i ve sněhu bosí. Všichni ale mají svůj mobil. A když jsme jezdili po kraji na patroly, byly vesničky, kde jsme nalezli velkou podporu, kde s námi hodně spolupracovali. Hned ve vedlejší vesničce po nás přitom házeli kameny a stříleli z praku...
Co kilometr, to jiná nálada. Jednou však došlo k tomu, že v Česku jistá slečna dehonestujícím způsobem zničila korán. A zpráva o tom se objevila i v médiích, dostalo se to tak až do Afghánistánu. Načež se stalo, že i vesničky, které byly Čechům původně nakloněné, na základě této zprávy obrátily a začaly nás rovněž kamenovat.
Čeští vojáci nastupují do letadla směr zahraniční mise.. Zdroj: Se svolením Davida F.
Takže těžkých chvilek bylo v Afghánistánu víc.
Pochopitelně. Jedna taková nastala třeba hned po zmíněném výbuchu po Dni veteránů. Od Američanů jsme totiž vzápětí dostali echo, že se po základně pohybuje i bratranec onoho atentátníka. A že by snad měl mít na sobě také sebevražednou vestu. Celá základna se musela prohledat, to fakt nebylo příjemné. Šel jste dům po domu, pátral jste po někom, kdo se chce odpálit. Tehdy jsem se naučil, jak zacházet se strachem.
Jak?
Když už se něčeho opravdu dost bojím, tak nad tím přestat přemýšlet a prostě jít. Mám úkol? Tak je třeba ho splnit.
Čtěte také
Když šaman uvalí kletbu
Jaké zážitky vám zůstaly z Mali?
Afrika je zajímavá mimo jiné svou náboženskou pestrostí. Zatímco v Afghánistánu jasně vládne islám, v Mali mnoho tradic pochází z dávných kmenových zvyků. Stále tam mají například významné slovo šamani. Takže ano – brzy ráno slyšíte muezzina z mešity, také ale narazíte na mnoho křesťanů. Malijci náboženské spory obecně neřeší. Když se u pásu ve fabrice sejde vedle sebe muslim s křesťanem a jeden si začne zpívat svou náboženskou píseň, tak pokud se tomu druhému zamlouvá melodie, broukají si spolu. Není to tam tak nesmiřitelné jako v Afghánistánu.
Český voják v Afghánistánu Zdroj: profimedia.cz, ČTK
Zmínil jste šamany. I s nimi jste měl zkušenost?
Přímou ne. Vím ale o případu developerů, kteří v Mali vystavěli čtvrť úhledných domečků, které pro Malijce představovaly levné a velmi hezké bydlení. Přesto zůstaly prázdné. Developeři totiž odmítli podplatit místního šamana, který pak kvůli tomu o daném místě prohlásil, že je prokleté.
Takže jsme jezdili kolem zchátralých, neobydlených ruin, které mohly být skvělým domovem třeba pro rodinku živořící kousek odtamtud pod ubohou plachtou zpevněnou pár klacky jen proto, že se nechtěli vystavit zmíněné kletbě.
Čtěte také
O Mali jsem před lety mluvil s kapitánem Bedřichem Hýžou, který mi vyprávěl, jak tam se svými lidmi osvobozoval hotel přepadený islámskými radikály. Z toho jsem pochopil, že pořádně horko může být i na této misi.
Může. Já tam byl pár let po panu kapitánu Hýžovi. A vámi zmíněný incident výrazně ovlivnil náš výcvik, museli jsme být na podobné situace stoprocentně připraveni, zcela si osvojit boj v budovách. Nakonec jsem však na místě zažil něco docela jiného – vládní převrat.
Byli jsme na základně, hlídkovali na věži a najednou vidíme, že kolem začínají projíždět obrněné transportéry plné vzbouřeneckých vojáků. Nás přitom do Mali povolala vláda, proti které byl tento převrat namířen. Hodně nepříjemné! Netušili jsme, jestli se to neobrátí proti nám.
Nakonec neobrátilo, jen jsme se chvíli potýkali s problémy se zásobováním. I z téhle zkušenosti ale vyplývá, že každá mise je naprosto jiná. Nikdy dopředu nevíte, co vás může potkat. Ať jedete poprvé, nebo poněkolikáté.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Na Filipínách řádil supertajfun, počet obětí roste. Video ukazuje, jak si živel pohrál s mostem.
Lukáš Hron je aktuálně redaktorem zpravodajského webu CNN Prima NEWS.
