Když slyšíte raketu, máte dvě vteřiny. Při pomoci na Ukrajině jde o život i Čechům a Slovákům

Mariánu Bizubovi tenkrát v hlavě proběhl celý život.

Od narození až do chvíle, kdy to všechno mohlo naráz skončit.

Zničehonic.

S dodávkou naplněnou až po střechu charitativní pomocí si to ještě před pár okamžiky mazal nedohlednými ukrajinskými pláněmi směrem ke zdevastovanému Izjumu. Vůz svištěl krajinou za Charkovem co nejrychleji, aby se vyhnul zásahu od ruských diverzních skupin. Pak ale Marián s hrůzou dupnul ze všech sil na brzdu.

Mina. Druhá, třetí. Spousta min.

Minové pole.

Všude okolo.

„Nic moc příjemného,“ vybavuje si s odstupem Bizub. „Dostali jsme se do toho ze vteřiny na vteřinu. Strašná chvíle. Abychom mohli projet dál, museli jsme miny jednu po druhé klacíkem odsunout.“

Vedle sedící pyrotechnik Přemysl Šedý obrací s úsměvem oči v sloup, skoro na něj jdou při té představě mrákoty. Jenže i on nakonec uzná: „V životě se dostanete do situací, kdy se prostě nedá chovat podle příruček.“

Na Ukrajině se ve válkou zasažených oblastech ocitnete v podobných problémech raz dva. Bizub, hlava nadační organizace Cesta naděje života, pomáhá napadené zemi od úplného začátku ruské agrese. Vozí tam s kolegy potraviny, vodu, hygienické prostředky, obvazový materiál, oblečení pro děti, elektrocentrály, čerpadla, zkrátka cokoliv. A smrt na něj od té doby hleděla zblízka hned několikrát.

„Moje aura přitahuje hlavně rakety,“ přiznává, načež s nadsázkou dodává: „Na Ukrajině bych vám opravdu neradil, abyste se pohyboval v mé blízkosti.“

Bolest v očích

S těmi minami to tenkrát dopadlo dobře. A není bez zajímavosti, že když o tom Bizub vypráví, je to jako kdyby popisoval víkendový výlet na Karlštejn. Hlas se mu nechvěje.

Teď už ne.

„Upřímně řečeno – s protitankovou minou bylo v tu chvíli úplně jedno, jestli ji odsuneme klackem, holýma rukama nebo čímkoliv jiným. V případě výbuchu by nám nepomohlo nic,“ říká lakonicky muž, který před válkou podnikal ve stavebnictví. „Každopádně nás tohle setkání s realitou dost probralo.“

Do čerstvě osvobozeného Izjumu se dostali s kolegy až po vyčerpávajícím trmácení. Mezi kukuřičnými a slunečnicovými poli nehrozila jen zákeřně číhající munice, ale i přímá setkání s ruskými vojáky. Bylo sychravo, mrholilo. Dodávka nabrala několikadenní zpoždění, několikrát se musela otáčet kvůli mostům vyhozeným do povětří. Soukala se od jednoho kontrolního stanoviště ke druhému, k některým se kvůli nesjízdnosti běžných tras vracela i opakovaně.

Všude to bylo podobné:

„Jaký typ pomoci vezete? A kam že to chcete? Tam to nejde. Zkuste to možná tudy a tudy. Tam a tam se nahlaste na městské správě, snad vám poradí, jak dál. A proč jste vůbec nejeli přes tenhle most? Cože, že už tam není? Chlapi, ještě včera tam byl!“

Izjum se pak proměnil ve strašnou zkušenost. Nepředstavitelnou.

Cesta naděje života byla v září 2022 první zahraniční charitativní organizací, která se do kdysi vzkvétajícího města dostala. Po vyhnání Rusů našla kousek od Oskolské přehrady jen hromadu ruin, masové hroby, bezpočet příběhů hrůzy a beznaděje.

„Lidem bylo vidět na očích, jakou bolest prožili,“ vybavuje si Bizub. „Obrovsky si vážili toho, že jsme jim přijeli pomoci. Z vděku měli potřebu se nás dotýkat. Pro mě osobně to tam bylo ještě emotivnější než později v Chersonu.“

Za každou jeho větou se zjevně skrývá tucet dalších, které si raději nechá pro sebe.

Ne na všechno lze snadno zapomenout.

Ne všechno lze vyprávět.

Dvacet minut. A pryč

On je někdy problém i most, který ostřelování přečká. Jeden takový právě u Izjumu připomínal děravý chrup sešlého milovníka sladkostí, byl po celé délce posetý sutinami. Ukrajinští lékaři z 200 kilometrů vzdálené polní nemocnice ne náhodou československé odvážlivce varovali: „Nezkoušejte to. Gazík by projel, vy tam ale s dodávkou uváznete.“

Zkusili to. A uvázli.

Nemohli s autem pohnout ani dopředu, ani dozadu. Pomalu se navíc začínalo šeřit, což znamenalo jediné: kardinální malér.

„Vypadalo to, že budeme muset u mostu přenocovat. Jenže to by nebylo dvakrát bezpečné. A zcela to odporovalo našemu základnímu pravidlu: že v první linii na jednom místě vždy pouze odvedeme svou práci a co nejrychleji zmizíme pryč,“ vysvětluje Bizub.

Ruská artilerie totiž přesně na tohle čeká – sanitky i vozy s charitativní pomocí s gustem zaměřuje a pálí po nich. Proto Bizub svým lidem do úmoru vtlouká klíčové pravidlo pro přežití: v první linii zůstat na jednom místě nanejvýš dvacet minut.

„Známý mi už děkoval, že mu to zachránilo život,“ tvrdí. „Někde něco dělali osmnáct minut, už měli hotovo, tak prý nahnal všechny muže do obou dodávek a vyrazili pryč. Ta auta původně stála zády k sobě. A jak se rozjela, tak tam, kde původně stála, to zničehonic přilétlo. Bum. Ono je to strašně rychlé. Jakmile to už nad vámi hvízdá, ani nemá smysl sedat do auta. Spíš zapadnout rychle někam do kanálu, do budovy. Do auta sednout až po útoku. Pokud jste ve voze, šlápnout na plyn a upalovat, co to dá. Abyste byl hůř zaměřitelný. Jakmile už jednou raketu zaslechnete, máte přesně dvě vteřiny. To nestačíte ani nastartovat. Jen někam skočit k zemi.“

Bylo by ještě mnohem hůř, kdyby Rusové neměli tak dlouhý řetězec velení, ve vojenské hantýrce „kill chain“. Než se zpráva o zaměření cíle dostane od vojáčkovské uniformy k vyšší šajbě, než od ní zazní definitivní „da“, chvíli to trvá. Vzduchem pak raketa letí ještě další dvě, tři minuty, potom teprve bouchne.

Třeba tam tou dobou cíl ještě je, třeba ne.

Střepina každopádně může zabít i na vzdálenost sto metrů.

„Pokud je masivní útok, všechny radiové frekvence varují: ‚Schovejte se! Přelaďte na tu a tu vlnu, vyčkejte dalších rozkazů teritoriální obrany.‘ Několik minut to jde dokola,“ popisuje Bizub. „Když jsem to poprvé chytil při svém návratu přes Karpaty domů, strašně mě to vylekalo. Tenkrát to hrozně odskákal Lvov. Proto argument, že se na západní Ukrajině nebojuje, považuji za totální hloupost.“

Jako první světová válka

Ještě si vzpomenete na ten děravý most? Bizubův tým z něj nakonec dodávku vyprostil; prokličkoval přes haldy a výmoly, pokračoval dál. Jenže jindy se snažíte jak ďas, ale nic. Prostě to dál nejde. Nakonec se horko těžko po předlouhé snaze obrátíte a mažete s autem zpátky. Když už na zem padá tma, bývá to značné riziko. Zvlášť když už minula tzv. komandantská hodina, po níž se nesmí nikam cestovat.

„Ona to není žádná legrace,“ vysvětluje Bizub. „Musíte jet bez zapnutých reflektorů v naprosté tmě, snadno se můžete srazit s neosvětlenou tankovou kolonou. Od místních jsme slyšeli spoustu příběhů o lidech, které v noci přejel tank a zbyl po nich – s odpuštěním – pouze flek.“

Ach ano, tahle vyprávění…

Člověk si v roli návštěvníka z daleka vyslechne strašnou spoustu hrůz.

A vlastně ani nemusí vystoupit z auta; to když zrovna jede ve voze s Andrejem, ukrajinským veteránem nejtěžších mel.

„Bojoval u Bachmutu i Hostomelu, zažil šílené věci,“ říká pyrotechnik Šedý o místním spolupracovníkovi nadace. „Podle něj byl ze začátku poměr zabitých Ukrajinců vůči zabitým Rusům 1:10. Rusové padali jak mouchy. Ukrajinci i díky tomu, že se nenechali vyprovokovat k nepřipraveným akcím, podobné ztráty přece jen neměli. O ruském přístupu vypovídá Andrejova historka z Hostomelu. Měli tam s jednotkou u bažinaté řeky Irpiň postavené pozice, najednou se objevilo ruské BVP a – šup do vody. Druhé – a taky šup do vody. Třetí, čtvrté, jedno za druhým. Andrej na to zíral, popisoval to užasle do vysílačky svému nadřízenému: ‚Vy mi to nebudete věřit, ruská bévépéčka nám tu ale ze šesti metrů padají jedno za druhým do řeky.‘“

No jo, Rusové…

Leccos zkrátka dělají jaksi po svém.

„Jako když u Chersonu rozstříleli minometnou palbou pestře barevný člun se skupinou německých studentů, kteří se sem s koupeným plavidlem naivně vypravili pomáhat lidem a zvířatům v nouzi. Rusové to pak na Telegramu popisovali jako udatné zneškodnění výsadku mořské pěchoty,“ doplňuje Bizub.

Kvůli tomuhle dobrodružství nakonec nikdo z německých studentů nezemřel, jindy to ale dopadne méně šťastně. Od tragédie stojíte kolikrát jen krok, vždyť na Ukrajině je zaminovaného zhruba 40 % území!

Často navíc velmi zákeřně – nastražená výbušná zařízení se skrývají v ledničkách, kočárcích, na hřištích. I otrlému válečnému vlčákovi Andrejovi bylo do pláče, když českým kolegům popisoval, jak Rusové při bitvě o Kyjev používali ukrajinské děti coby živé štíty.

Sám už přežil svou smrt třikrát, naposledy když jako řidič bojového vozidla pěchoty schytal čelní zásah od RPG.

Klikař, a pořádný!

Někdo se zkrátka oklepe i z takové polízanice.

A někdo ne.

Většina ne.

„Na Ukrajině jsou neuvěřitelně intenzivní boje,“ tvrdí pyrotechnik Šedý. „To není jak v Afghánistánu, kde Tálibánec vystřílel dva zásobníky kalašnikova a zmizel. Ne. Tohle jsou urputné bitvy jak v první světové válce. Akorát s raketami. Bojuje se neskutečně tvrdě, navíc to už trvá přes rok a půl. Nepředstavitelná zátěž.“

Nevolnický polostředověk

Válka není jen krutá, bývá i absurdní. Bez špetky logiky.

Češi a Slováci z nadace se o tom na Ukrajině přesvědčují, když dorazí na území, která tradičně patří k proruským. Na místa, která Kreml podle svých prohlášení hodlal osvobodit od útlaku. A která svým vojenským tažením paradoxně nejvíc poničil.

„Rodině z těchto končin pomůžete materiálně, potravinově a hygienicky jednou, podruhé, potřetí. A najednou vám přiznají: ‚Víte, my jsme celý život vzhlíželi k Rusku. Co nám ale Putin přinesl? Válku, bolest, smrt. Jídlo a pomoc nám vozíte vy z Evropy,‘“ popisuje Šedý. „To je pro budoucnost regionu důležitá věc. My jako západní Evropané jsme byli v jejich očích marnotratní požitkáři bez morálky. Povýšení sobci. A vidíte – tihle namyšlenci najednou zvednou zadky a přijedou až na východ Ukrajiny, kde je může lehce něco zabít, a pomáhají tu místním. Tohle získání si obyvatel východu Ukrajiny cítíte každou chvíli. Pro západ Evropy je to obrovský kapitál do budoucna.“

Absurdní je to ale někdy ještě víc. To když lidé z jižní či východní Ukrajiny, trpící kvůli ruským úderům, vinu Kremlu prostě odmítají připustit.

„Hrozně se projevuje, že hlavně na jižní Ukrajině žije hromada strašně nevzdělaných lidí,“ vysvětluje Šedý. „Komenský říkal, že člověk by měl studovat, potom pět let cestovat. Aby měl rozhled, uměl porovnávat. Jenže oni byli v tom svém nevolnickém polostředověku nejdál tam, kam dojede místní maršrutka. S vypětím všech sil se dokodrcají do místa vzdáleného 150 kilometrů, protože tam stojí poliklinika. Hned se pak ale zase vrátí do vesnice, kde se před 70 roky zastavil čas.“

Důsledek? Hodně smutný.

„Rusové odpálí Kachovskou přehradu, která vodou zásobovala polovinu jižní Ukrajiny. Při ústupu dokonce místním cíleně likvidují čerpadla. A co na to místní? Nadávají na Ukrajince!“ nechápe Šedý. „Když se s nimi o tom bavím, vysvětluju: ‚Ale vždyť vám to odpálili Rusové!‘ Oni na to: ‚No jo, protože je válka a oni se brání.‘ Těžce jim namítáte, že kdyby Rusové nepřišli, tak by voda nezmizela. Některým to pořád nedochází.‘“

A přece to celé má smysl.

A přece se Bizub a spol. na Ukrajinu stále vrací.

„Proč? Protože pomáhat je návykové,“ přiznává Šedý. „Když nějaké ukrajinské babičce přivezete balíček s pomocí, začne vás objímat, dělat vám křížek na čelo.“

Hodně dojemné to pro něj a kolegy v tomto ohledu bylo třeba v jednom z tajných a neustále se přesouvajících zařízení zvaných Punkt peremoje, kde ukrajinské dívky bezplatně vaří pro vojáky, kteří si sem jen na vteřinu odskočí z bojů v první linii.

O neoficiálních vývařovnách pro soldáty se nedočtete v žádném bedekru, před cizími se o nich nemluví, aby sem Rusové neposlali třaskavý pozdrav. Vaří se tu z toho, co kdo přinese. Za úsměv. A fakt jen na otočku; jedno sousto, druhé, třetí, šup a sbohem, snad i na shledanou.

V jednom takovém podniku byli chlapi z nadace Cesta naděje života prvními cizinci vůbec. A holky u plotny jejich návštěvu neustály, rozbrečely se, úplně je tahle pomoc zvenčí sebrala. Když cizinci k řadě ukrajinských vlaječek věšeli i tu českou, od uslzených dívek znělo dokola jediné slovo.

Děkuji. Děkuji. Děkuji.

„Pro Ukrajince je obrovská vzpruha, když vidí, že na to nejsou sami,“ říká Šedý. „Zatraceně dobře chápou, že pokud prohrají, budou vyvražděni.“