Varšavská smlouva zanikla před třiceti lety. Havel napřed snil i o konci NATO
Výběr redakce
Vojenský pakt komunistických zemí s názvem Varšavská smlouva vznikl v sobotu. A zanikl v neděli. Mezitím ovšem uplynulo dlouhých šestatřicet let studené války. Smlouva byla podepsána v sobotu 14. května 1955 ve Varšavě a zrušena v neděli 31. března 1991 v Moskvě. Tehdejší československý prezident Václav Havel přitom záhy po sametové revoluci doufal, že se dočká nejen rozpuštění Varšavské smlouvy ale i zániku NATO.
Branci rukující na vojnu před sametovou revolucí museli po měsíčním přijímači odemlít vojenskou přísahu plnou ideologie: „Já, občan Československé socialistické republiky, vědom si své čestné vlastenecké povinnosti, přísahám před bojovou zástavou věrnost pracujícímu lidu vedenému Komunistickou stranou Československa.“
Čtěte také
Jen věrnost straně ale nestačila, voják musel slíbit oddanost i všem spřáteleným armádám ve společném vojenském paktu, tedy Varšavské smlouvě: „Pro obranu socialismu jsem vždy připraven stát pevně v řadách ozbrojených sil Československé socialistické republiky po boku Sovětské armády i armád ostatních socialistických zemí v boji proti jeho nepřátelům a nasadit i svůj život k dosažení vítězství.“
Sovětský vůdce Michail Gorbačov sice v roce 1989 již čtvrtým rokem uvolňoval otěže režimu a nechával do politiky vát čerstvý vítr „glasnosti“ a „perestrojky“, s armádními generály ale jednal opatrně. Sovětská média mohla psát o zásahu armád Varšavské smlouvy v srpnu 1968 v Československu jako o kontroverzní vojenské invazi, nejvyšší místa v Kremlu se ale k otázce okupace vyjadřovala velmi opatrně.
Doba plná paradoxů
Českoslovenští komunisté s Milošem Jakešem v čele proto vítali, že ministr zahraničí Sovětského svazu Eduard Ševardnandze ještě 30. října 1989 vzkázal do Prahy: „Hodnocení roku 1968 přijaté československým vedením považujeme za závazné.“ A vláda tehdejšího československého premiéra Adamce proto i nadále trvala na faktu, že šlo o takzvanou „internacionální pomoc vojsk Varšavské smlouvy“.
Už necelé tři týdny po vyjádření sovětského ministra zahraničí se ale mělo všechno změnit. O době plné paradoxů asi nejlépe svědčí titulní strana ústředního komunistického deníku Rudé právo z pátku 17. listopadu 1989. V den, kdy vypukla sametová revoluce, na ní zapózoval generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš v družném rozhovoru s armádním generálem Pjotrem Luševem, hlavním velitelem Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy.
Generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš (uprostřed) přijal 16. listopadu 1989 v Praze hlavního velitele Spojených ozbrojených sil členských států Varšavské smlouvy armádního generála Pjotra Luševa (vlevo). Setkání byl přítomen ministr národní obrany ČSSR ... Zdroj: ČTK
„V soudružském rozhovoru posoudili některé otázky vývoje mezinárodní situace a její vojensko-bezpečnostní aspekty. Miloš Jakeš zdůraznil význam součinnosti členských států Varšavské smlouvy a spolupráce mezi armádami pro zajištění jejich obranyschopnosti,“ popisovalo setkání Rudé právo.
Čtěte také
Když 17. listopadu večer vypukla v Praze revoluce, nemohl ale Jakeš přátelství s „jestřábem“ Varšavské smlouvy nijak využít. Ačkoliv na území Československa stále operovalo až 80 tisíc sovětských vojáků, Gorbačov by se k vojenskému zásahu neodvážil. Upřímně navíc věřil v konec studené války a nemínil chránit zbraněmi neostalinský režim v Praze, Bukurešti či východním Berlíně.
Varšavská smlouva by přitom sametovou revoluci zdolala za jediný večer, výzbroj Střední skupiny sovětských vojsk v Československu byl v roce 1989 odhadován na 1500 tanků, 650 děl, 90 víceúčelových raketometů a 300 letadel včetně bitevníků Su-25.
Hned první svobodná polistopadová československá vláda označila vstup vojsk Varšavské smlouvy z roku 1968 za „porušení norem vztahů mezi suverénními státy“ a navrhla sovětské vládě zahájit jednání o stažení sovětských vojsk z území ČSSR. Nejcharizmatičtější z vůdců revoluce Václav Havel ovšem v prosinci 1989 věřil nejen v brzký konec Varšavské smlouvy, nýbrž snil i o rozpuštění NATO.
Havel chtěl Evropu bez paktů
Havlovy tehdejší výroky k obranné politice Evropy zmapoval na přelomu milénia komentátor a editor časopisu Týden Jan Lipold. Ještě krátce před prvním zvolením za prezidenta republiky prohlásil Václav Havel pro sovětský list Komsomolskaja pravda: „Domnívám se, že součástí politiky přátelské spolupráce bude odmítnutí obou vojenských paktů, NATO i Varšavské smlouvy.“ A 16. prosince 1989 řekl Havel v rozhovoru pro britskou veřejnoprávní televizi Channel 4: „Myslím, že v budoucnu budeme žít ve svobodné mírové Evropě bez politických bloků.“
Havel v roli prezidenta ale záhy pochopil, že velká politika se nedá dělat ze snílkovské pozice a v listopadu 1990 sdělil v Praze americkému prezidentovi Georgi Bushovi: „Považujeme NATO za pilíř evropské bezpečnosti, ze kterého by mohl budoucí systém evropské bezpečnosti vyrůstat.“ Mezi Varšavskou smlouvou a NATO ale Havel vždy dělal zásadní rozdíl. „Zatímco NATO vzniklo jakožto nástroj obrany západoevropských demokracií proti nebezpečí expanze stalinského Sovětského svazu, Varšavský pakt jako jakási odnož Sovětské armády a nástroj sovětské politiky,“ řekl v roce 1990.
Určitý druh zdrženlivosti vůči NATO Havel zřejmě definitivně překonal pod vlivem moskevského vojenského puče ze srpna 1991, který se pokusil svrhnout mladou ruskou demokracii. V Kremlu se tehdy chtěli uchopit moci bolševici nejtvrdšího ražení a hrozilo, že dostanou zálusk i na bývalé satelity ve východní a střední Evropě.
Čtěte také
Zánik Varšavské smlouvy, který se odehrál 31. března 1991 v Moskvě, popsala faktograficky Československá tisková kancelář: „V neděli 31. března skončila činnost vojenské organizace a struktury Varšavské smlouvy. Funkce složili hlavní velitel spojených ozbrojených sil členských států VS armádní generál Pjotr Lušev a náčelník štábu Spojených ozbrojených sil členských států VS armádní generál Vladimír Lobov. Zrušit vojenskou organizaci rozhodlo mimořádné zasedání Politického poradního výboru. V souvislosti s tím jsou zrušeny výbor ministrů obrany, spojené veleni ozbrojených sil, technická rada, vojenská rada a aparát hlavního velitele Spojených ozbrojených sil při ministerstvech obrany v jednotlivých zemích.“
Tři měsíce poté se Čechoslovákům podařilo vypudit ze země i Sovětskou armádu a k 30. červnu 1991 republiku opustilo 73 500 vojáků a 39 000 rodinných příslušníků, 1 220 tanků, 2 500 bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů, 105 letadel, 175 vrtulníků a 95 000 tun munice.
Představitelé Bulharska, Československa, Maďarska, Polska, Rumunska a SSSR při podpisu protokolu o ukončení platnosti Varšavské smlouvy. Marián Čalfa (zleva), Václav Havel při podpisu dohody a Jiří Dienstbier. Zdroj: ČTK
Se zánikem Varšavské smlouvy ovšem Československo automaticky nedostalo vstupenku do NATO. „Je možné o tom uvažovat, ale nestane se tak v nejbližším období,“ vzkázal Československé armádě v roce 1992 generální tajemník Severoatlantické aliance Manfred Wörner. Česká republika byla do NATO přijata až 16. března 1999. „Dnešek je slunečným dnem pro Českou republiku,“ prohlásil tehdy premiér Miloš Zeman před generálním tajemníkem NATO Javierem Solanou.
Svoboda na věčné časy – s tanky a děly
Jak už bylo řečeno, Varšavská smlouva zanikla v neděli 31. března 1991 v Moskvě. A zrodila se v sobotu 14. května 1955 v polském hlavním městě podepsáním vojenského paktu mezi Československem, Bulharskem, Maďarskem, NDR, Polskem, Rumunskem, SSSR a Albánií.
„Svoboda a nezávislost naší vlasti je spolehlivě a na věčně časy zajištěna,“ uvítal vznik smlouvy deník Rudé právo v pondělí 16. května 1955, a to palcovým titulkem na titulní straně. Jen třináct let po vzniku paktu vpadlo do Československa až 500 tisíc vojáků pěti armád Varšavské smlouvy, aby násilně zlikvidovali údajnou kontrarevoluci.
Čtěte také
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
