Bestiální vražda, řekl lékař u Masarykova těla. Nové důkazy mohou objasnit smrt syna TGM

Policejní lékař Josef Teplý se 10. března 1948 asi moc dobře nevyspal, estébáci jej z postele vytáhli už před pátou ranní. Dlouho mu nechtěli říct proč. Důvod zjistil až na nádvoří Černínského paláce, když pohlédl do tváře mrtvoly, která tu na dlažbě ležela v tragickém osamění skrytá pod rozprostřenou přikrývkou, sama jen v potrhaném pyžamu.

Nebožtíkem byl Jan Masaryk, syn TGM a ministr zahraničí.

Národem milovaný bonviván, pro mnohé jedna z mála nadějí v prostředí nastupující komunistické hrůzovlády.

„Po celém těle jsem zjistil velké odřeniny a škrábnutí, které nesly zřejmé znaky násilí,“ uvedl Teplý. „Po chvíli jsem žádal, aby byla mrtvola nadzvednutá, tehdy jsem v týle objevil střelnou ránu, způsobenou pravděpodobně projektilem ráže 7,65. Okolo rány byly vidět známky ožehnutí – rána byla tedy způsobená z bezprostřední blízkosti. Nevím, jestli jsem si to v tu chvíli řekl jen v duchu, nebo i nahlas, že to uslyšeli i policajti. Vím jen, že něco ve mně vykřiklo: ‚Toto je surová, bestiální vražda.'“

ČTĚTE TAKÉ: Český pilot: Tragédie v Jaroslavli? Do některých letadel bych v Rusku nesedl, bývá to džungle

Nic z těchto slov neskončilo v oficiálním vyšetřovacím spise. Příslušné orgány byly tou dobou již zcela pod kontrolou KSČ, celou věc nekompromisně uzavřely jako Masarykovu sebevraždu skokem z okna v druhém patře Černínského paláce. Teplý si však pravdivé svědectví o tom, co viděl, nenechal pro sebe. Ještě včas jej nadiktoval neznámé osobě, která ho následně propašovala na Západ.

Proč ještě včas? Protože sám nápadně brzy poté zemřel, prý se omylem otrávil injekcí.

Jeho zpráva, na kterou už v roce 1951 upozorňoval někdejší zastupitel demokratického Československa u OSN Ján Papánek, nebyla při zkoumání Masarykovy smrti dlouhou dobu brána v potaz. Jako jeden z důležitých důkazů ji nyní „oživuje“ až Společnost pro výzkum zločinů komunismu, jejíž místopředsedkyně Václava Jandečková se rozhodla podat podnět k dalšímu prošetření smrti Jana Masaryka.

„Protože Teplého svědectví nesvědčilo ve prospěch preferované verze sebevraždy, nebylo komunistickým režimem uloženo v Národním archivu. A proto se při následných vyšetřováních celou dobu opomíjelo. Nevím o tom, že by s ním policie někdy seriózně pracovala,“ popisuje Jandečková. „Teď však konečně nastal čas jej pořádně prozkoumat. Prošetřit jej v kontextu spolu s tím, co jsme před pár měsíci získali ze západních archivů.“

Jen přes mou mrtvolu!

Jandečková se okolnostem smrti Jana Masaryka věnuje mnoho let. Napsala na toto téma dvě knihy, pátrá v dobových dokumentech i ve vyprávění pamětníků, za svou práci dostala Mezinárodní zvláštní cenu Egona Erwina Kische. Už nějakou dobu volá po tom, že se k případu může leccos zajímavého nalézt jak v ruských, tak západních archivech.

A skutečně. Zatímco moskevské zdroje vzhledem k okolnostem asi v nejbližší době žádné tajemství nevydají, ty francouzské, britské či americké by mohly.

Naznačuje to i pohled do zhruba dvě stě listin z diplomatických archivů, které na jaře poskytly Francie, Velká Británie a USA na základě předchozí české žádosti, iniciované předsedou sněmovního výboru pro bezpečnost Pavlem Žáčkem (ODS).

„Nechápu, proč k tomu došlo až teď. Proč jsme se jich tak dlouho báli zeptat,“ kroutí hlavou Jandečková.

Co se v písemnostech podařilo objevit? Mezi jiným například dosud neznámé svědectví někdejšího Masarykova komorníka Bohumila Příhody, který dva dny po smrti populárního politika mluvil se zdrojem amerických zpravodajských služeb. Příhoda vypověděl, že Masaryk měl večer před svou smrtí hlasitou hádku se třemi muži. Byla tak plamenná, že ji komorník slyšel až o patro výš do svého bytu.

„Tohle pro vás neudělám. Podepíšu všechno, ale tohle ne. Udělám všechno, ale tohle se stane jen přes mou mrtvolu!“

„Tohle pro vás neudělám. Podepíšu všechno, ale tohle ne. Udělám všechno, ale tohle se stane jen přes mou mrtvolu!“ křičel Masaryk podle Příhody jen pár hodin před svým skonem.

Hlášení s komorníkovou výpovědí neprozrazuje, kdo byli oni tři tajemní muži. Za Masarykem do Černínského paláce ale měli přijít v půl deváté večer, o hodinu později si ministr u Příhody objednal čtyři černé kávy. Za další půl hodinu pak bylo slyšet zmíněný Masarykův křik. Když si pak syn TGM těsně před půlnocí řekl o další kávu, už byl sám.

„Vypadal nervózně, byl bledý a třásl se,“ cituje americký materiál Příhodu.

Pozoruhodné je, že komorník před příslušníky StB, která vyšetřování do necelé hodiny od kriminálky převzala, vypovídal zcela jinak. Kategoricky vyloučil, že by s Masarykem ještě někdo po půl deváté večer mluvil, nebo jej snad navštívil. Podle Jandečkové se však z března 1948 dochovaly pouze takové protokoly, které obsahovaly zavádějící časové údaje a potvrzovaly jedinou verzi ministrovy smrti. Sebevraždu.

Svědectví z USA i z hrobky

Již poskytnuté zahraniční materiály nabízejí ohromný studijní materiál, podle Jandečkové je však jejich slabinou, že jde o materiály převážně diplomatické. Podle ní by si Češi měli říct i o složky, které na přelomu 40. a 50. let shromažďovaly veškeré v Československu působící tajné služby; především francouzská SDECE, známá jako služba zahraniční dokumentace a kontrašpionáže.

„Tam toho totiž může být mnohem víc. Třeba i podrobnosti o podezřeních, na něž již dávno upozorňoval majitel New York Times C. L. Sulzberger ve svých článcích a pamětech, případně americká spisovatelka Claire Sterlingová ve své knize Případ Masaryk,“ domnívá se Jandečková.

„Už podle jejich výpovědí je zřejmé, že francouzská tajná služba Masarykovu smrt prověřovala. Měla k dispozici rozhovory s lidmi, kteří z Československa utekli před komunismem na Západ. A někteří z nich si s sebou mohli odnést i velmi podstatné důkazy.“

Co třeba? Svatým grálem by byl rentgenový snímek Masarykova mrtvého těla. Pokud by se na něm objevila stopa po vystřeleném projektilu, jak naznačovalo svědectví doktora Teplého, pak by se teorie o ministrově sebevraždě rázem rozplynula.

„K tomu ale pochopitelně můžeme dojít i jinou cestou. Všechno totiž podle mého směřuje k tomu, aby se otevřela Masarykova hrobka na lánském hřbitově a důkladně se prozkoumaly jeho ostatky. Stačí k tomu jen získat žádané povolení, které nám však paní Charlotta Kotíková coby Masarykova praneteř odmítá dát,“ tvrdí Jandečková. „Pokud bude v místě za uchem na lebce dírka po kulce, můžeme některé verze Masarykovy smrti okamžitě vyloučit. Stejně jako když se podle poranění kosterních pozůstatků zjistí, že tělo nemohlo spadnout z výšky druhého patra.“

Ani to se totiž nedá vyloučit.

Nejen že Masaryk skočil sám. Nejen že ho někdo shodil z okna.

Ve hře je i to, že ho na údajné místo dopadu někdo donesl již mrtvého.

O žádné z těch variant prozatím nelze stoprocentně tvrdit, že se zaručeně stala. Není však na místě ani rezignovat, že se po tak dlouhé době již nedá nic zjistit. Podle Jandečkové stále existuje mnoho dosud opomíjených indicií, které se dají důkladněji prošetřit.

Jako mail od jakéhosi Ivana M. z října 2019, který přišel několika českým historikům i Jandečkové. Sděloval, že za Masarykovu smrt může jistý P. K., který se pisateli vzkazu k činu přiznal. Z původně fantasmagorické konspirace se po bližším zkoumání vyloupla docela reálná možnost – na onoho P. K. na základě řady vodítek sedí tiskový atašé československého velvyslanectví v Londýně Pavel Kavan, který 9. března 1948 opravdu mohl být poslední návštěvou u Masaryka v bytě, možná dokonce až těsně před půlnocí.

Nebo jiné svědectví, to od exulanta Štěpána Valčíka. Zveřejnil jej v americkém krajanském časopise Hospodář Čechoslovák. V textu z 15. května 1968 se podělil o zkušenost, kdy se v USA setkal s manželkou muže, jenž v Praze dvě dekády před tím zastával vysoké postavení buď u kriminální policie, nebo u StB.

„Byl mezi prvními, kdo přišel prošetřovat tragickou smrt Jana Masaryka,“ píše Valčík. „Věděl, že druhého dne v poledne měl Masaryk odletět z Prahy. Věděl též, že Masarykův odjezd bude předem překažen. Nevěděl, jakým způsobem, ač věděl, kteří činitelé jsou k tomu určeni. A když byl povolán do Černínského paláce, aby o nálezu Masarykovy smrti sestavil protokol, hned zjistil, že šlo o politickou vraždu. Druhého dne došel na velvyslanectví určité západní mocnosti – nebylo americké – a tam sdělil celé spiknutí proti Janu Masarykovi.“

Třeba je to celé jen Valčíkova pohádka. Třeba ne.

Je však možné, že ho stála život – zemřel náhle 29. června 1968, prý na lehký srdeční záchvat.

Pokud na jeho vyprávění něco je, bude svědectví neznámého muže ležet v nějaké zaprášené archivní krabici. Snad ve Francii, snad jinde. Každopádně někde, kam se české úřady mohou s trochou snahy dostat.

Odkaz Jana Masaryka si připomínají i v zahraničí:

In herinnering: sterfdag van Tomáŝ Masaryk (1850-1937), ‘vader des vaderlands’ van Tsjechoslowakije, waarvan hij tussen 1918 en 1935 president was. En geboortedag van zijn zoon Jan Masaryk (1886-1948), na WO II minister van Buitenlandse Zaken.Hij werd vermoord door de communisten pic.twitter.com/igbfEK1kX0

— Wim Berkelaar (@WimBerkelaar) September 14, 2024

Podezřelé lži

Ještě něco se teoreticky může najít ve francouzských archivech: originál výpovědi doktora Teplého.

Už zmíněný Sulzberger ve svém článku v New York Times ze 17. dubna 1968 potvrdil, že z něj tajná služba SDECE vycházela. V Sulzbergerových knižních pamětech dokonce stojí, pod jakou spisovou značkou Francouzi tajnou zprávu užívající informace od Teplého evidují: A/11.0/21.1/4903/526.454/25.2.7.

Tenhle šanon Francouzi na jaře Čechům evidentně nevydali.

Možná ale stačí si o něj pouze říct.

Prozatím si musíme vystačit s opisem svědectví, který pořídil Benešův diplomat Papánek. Vlastně to není ani tak svědectví, jako spíš obžaloba.

Obžaloba jedné velké lži.

„Požádal jsem strážníka, aby zdvihl paty mrtvého a zjistil jsem, že kosti na patách byly rozmlácené jako po opětovném silném úderu těžkým nástrojem, jakým je například kladivo. Takto roztříštěné kosti nemohly v žádném případě vzniknout jediným normálním pádem z výšky,“ popisoval Teplý.

„Paty byly úplně rozdrcené, avšak nikde na chodidlech nebo prstech nebyly stopy po pádu. Okolo mrtvoly ležely volně některé úlomky kostí. Potom jsem zkontroloval ruce a zjistil jsem na zápěstí odřeniny, vzniklé jako kdyby při rvačce, jako kdyby se Masaryk před smrtí zoufale bránil. Konečně jsem ještě zjistil, že na mrtvole nebyly vnitřní zranění nebo zlomeniny, které by mohly přivodit smrt po pádu z výšky.“

Proč se tomu všemu dá věřit?

Třeba pro vážnost osoby Jána Papánka, který patřil k elitním diplomatům Benešovy éry, byl hlavním zakladatelem Amerického fondu pro československé uprchlíky.

Ale i proto, že výpověď Teplého tolik propagoval C. L Sulzberger. Blízký Masarykův přítel platil za velmi uznávaného žurnalistu, vyznačoval se informacemi ověřenými z nejvyšších kruhů – měl blízko jak k nejdůležitějším lídrům od Kennedyho po de Gaullea, tak k CIA.

Proto se dá jen těžko vysvětlit, že i Sulzbergerem přijaté svědectví nebylo zatím dost dobré pro české/československé úřady. Nebraly se na něj ohledy ani po sametové revoluci.

„Spíš byla tendence opakovat, že u Masaryka šlo o sebevraždu,“ tvrdí Jandečková. „Bohužel se spíš věřilo lidem typu Antonín Sum a Lumír Soukup, tedy Masarykovým tajemníkům, kteří právě verzi sebevraždy přičinlivě šířili. Ve svých knihách jsem přitom prokázala, že oba divně a koordinovaně lhali. Sum fantazíroval o zbytcích kuřete nalezených v Masarykově žaludku. Soukup se snažil zmíněné Sulzbergerovy články zdiskreditovat podobně, jako to udělala ČTK pod státní kontrolou v dubnu 1968, když oponovala, že šéf kriminálky Zdeněk Borkovec poslal auto pro doktora Teplého až po sedmé hodině ranní.“

„Soukup nezahálel a již 3. ledna 1952 barvitě popisoval, že kolem Masarykova těla byla krev, kterou březnové počasí spláchlo až po několika dnech. Ne, nebyla tam žádná krev. Tělo nekrvácelo.“

„Proč tedy oba tajemníci takto lhali? Nevíme. Byla však snaha jim věřit, zatímco svědectví doktora Teplého se nedával prostor. Policie jej i po sametové revoluci ignorovala, protože prostě nebylo uložené v Národním archivu. A co není v něm, jako kdyby pro vyšetřování neexistovalo. Stejně jako v případě fotografií, na nichž je u Masarykovy mrtvoly patrné tržné zranění pravého spánku. Za komunismu z pochopitelných důvodů kolovaly jen na Západě, v Národním archivu se neuchovávaly. Pro určitá místa tak jako kdyby nebyly vůbec.“

Osudová lékařova chyba

I z Teplého zprávy je patrné, jak rychle se komunistické bezpečnostní složky snažily zamést veškeré stopy. Respektovaný lékař popisoval, jak se na tom přímo v Masarykově bytě podíleli i Gottwaldovi pohůnci Vlado Clementis a Václav Nosek. Ihned prý urovnávali rozházený nábytek a koberce, bez sebemenší pochybnosti okamžitě mluvili o sebevraždě jako o jediném vysvětlení. V Masarykově ložnici a pracovně se údajně také půl hodiny pohyboval záhadný, rusky mluvící člověk sebejistého chování.

Tehdy možná udělal Josef Teplý chybu, za níž následně draze zaplatil.

„Nosek cosi zabrblal o sebevraždě, já mu na to snad až příliš prudce odpověděl, že se mi to nezdá – ten nepořádek, zranění po celém těle, k tomu výkaly na okně. Ve svém vzrušení jsem vůči němu dokonce použil výraz holý nesmysl,“ vzpomínal Teplý ve svém svědectví.

„Když jsem se trochu uklidnil, zavolal jsem si přítomné policejní orgány a řekl jsem jim zhruba toto: ‚Podívejte se, mládenci, ať mi nikdo nevykládá, že sebevrah, který skáče z okna, se podělá.' Vysvětlil jsem jim, že není možné, aby nervy člověka, který jde spáchat sebevraždu, byly tak uvolněné, aby se pokálel. Použil jsem přirovnání, že když naopak vezmete zastřeleného zajíce a zatlačíte mu na břicho, tak z něho vyjde výkal. Až později jsem si uvědomil, jaká byla chyba se takhle nerozvážně vyjadřovat před lidmi, kteří byli určitě z nejspolehlivějších komunistů. Byl jsem ale tenkrát skutečně hodně rozhněvaný a bylo mi všechno jedno.“

Jakmile Teplý 10. března 1948 opouštěl Černínský palác, zaslechl hovor neznámých osob o dvou zaměstnancích ministerstva zahraničních věcí, kteří byli časně zrána ještě před jeho příchodem odvezeni policejním autem.

„Chudáci, asi něco viděli,“ posteskl si Teplý ve své zprávě. „Z nich už svědkové nebudou, až bude tento hanebný zločin souzený národem. Nevěřím, že bych se toho dožil i já. Proto chci, abyste o tom věděli.“

Bohužel, Teplý to odhadnul správně. Sulzberger už v článku z 29. prosince 1951 citoval své zdroje, že nebohý lékař byl brzy po Masarykově skonu komunisty zavražděn.

Přesně, jak se obával.

I kvůli němu se do toho teď Jandečková pouští.

Kvůli němu a dalším lidem, kteří doplatili na to, že věděli příliš mnoho.

„Máme toho v rukou zase víc, musíme to alespoň zkusit,“ vysvětluje snahu o otevření případu badatelka, která podobný podnět podávala už několikrát. „A když to zase nevyjde? Je lepší dělat něco než nic.“

MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Otce českého punku ze Tří sester drsně zavraždili opilí mladíci. Hlavu mu zašlapali do země