Je tomu 11 let, co si mohl tehdejší kapitán reprezentace Tomáš Rolinek užívat opojné chvíle. S podceňovaným týmem to dotáhl k senzačnímu zlatu. Zdroj: Profimedia.cz
Už 11 let uplynulo od chvíle, co naposledy praskal „Staromák“ ve švech, aby přivítal hokejové mistry světa. Jako poslední vstoupili na pódium mezi spoluhráče, z nichž byla část ve zaslouženém podnapilém stavu, Jaromír Jágr a kapitán Tomáš Rolinek, aby ukázali České republice trofej. V tomto případě opravdu těžce a – upřímně – i šťastně vybojovanou. „Po těch letech zapomenete nějaké detaily z mistrovství, ale tohle ve vaší hlavě zůstane napořád,“ říká Rolinek v rozhovoru pro CNN Prima NEWS.
Tohle nemělo být to mistrovství, po kterém Češi opět povládnou hokejovému světu. Zlatá éra už byla nějakou dobu pryč. Před šampionátem v Německu ze všemožných důvodů odmítlo trenérovi Vladimíru Růžičkovi účast hned 25 hráčů. Nikdy před tím se nenashromáždilo tolik omluvenek a vyjma Jágra neměla reprezentace žádnou velkou hvězdu.
Když pak turnaj odstartoval a ve druhém zápase ve skupině vyhořeli s Nory, nastalo veřejné zatracení. „Tenhle mančaft na medaili nemá,“ padalo eufemicky řečeno v nejedné české domácnosti. Jenže zarážející neúspěch se paradoxně stal základním stavebním kamenem pozdějšího triumfu. Tým kapitána Tomáše Rolinka nepředváděl hru, kterou by motal hlavu každému soupeři. Ale týmový duch byl postupem času extrémně silný.
MS hokej 2024
Až tak, že mohl 23. května 2010 ve večerních hodinách do šatny českého týmu nakráčet tehdejší prezident Václav Klaus. „Ty vole, Vašek,“ zahlásil některý z hráčů. Hlava státu si párkrát lokla šampaňského z poháru a pak nechala šampiony slavit.
O pár desítek minut dříve dostal do rukou trofej jako první zmiňovaný muž s céčkem na hrudi – Rolinek. Je zatím posledním kapitánem ze země ze srdce Evropy, který měl tu čest. Rád by na něj navázal za více než dva týdny útočník Jan Kovář.
Šampionát v lotyšské Rize startuje v pátek zápasem s Rusy.
A právě Rusko jste porazili ve finále v roce 2010. Je tento zápas se sbornou ze šampionátu 2010 tím prvním, který vám ze všech možných vzájemných střetnutí naskočí na mysl?
Zápasy proti Rusku byly vždycky něčím víc, měli jste speciální motivaci. Zvlášť pro mě díky tomu, že jsem tam dlouho hrál. Takže pokaždé šlo o něco speciálního, mělo to výjimečný náboj a nerad vypichuji jedno utkání. Ale tohle bylo opravdu něco, finále se zlatou tečkou.
Jedenáct let… To už je objektivně dlouhá doba, přitom mnohým fanouškům se zdá, jako by to bylo včera. Máte to stejně?
Právě, že ani ne. Když se člověk podívá na to, že už je to 11 let, tak nějak v hlavě máte, že už je to opravdu dlouhá doba a není to pro mě jako včera. Čas šíleně letí a skutečně mi přijde, že už je to dávno.
Tomáš Rolinek (41)
Rodák ze Žďáru nad Sázavou začal profesionální kariéru v Pardubicích, hokejovou extraligu si zahrál coby mladý hráč v rámci hostování také v Liberci a Litvínově. V roce 2008 se vydal do ruské KHL, kde působil čtyři sezony v Metallurgu Magnitogorsk, jeden ročník si střihl za Ufu.
Po návratu do tuzemska se upsal pražské Spartě, ale roku 2015 se vrátil do milovaných Pardubic, kde také předloni zakončil extraligovou kariéru a odešel hrát nižší soutěž do Vrchlabí.
Ve svém životopise má jeden extraligový titul, stříbro z KHL, ale hlavně zlatou medaili ze světového šampionátu v Německu v roce 2010. Na celkových sedmi MS, kterých se účastnil, posbíral ještě další dvě medaile.
Jaké to je zvednout jako kapitán nad hlavu trofej pro světové šampiony? Vedle narození dítěte nejkrásnější pocit na světě?
Rodina je pro mě na prvním místě a vždy, když se mi narodilo dítě, bylo to nejvíc. Ale samozřejmě, z hlediska kariéry si nic lepšího nemůžete přát. Bylo to opravdu něco. Ty chvíle jsou nepopsatelné, obrovská euforie. Zvlášť, když k tomu vedla celkem složitá cesta, ne všechny výkony byly ideální.
Ano, ta cesta byla hrbolatá. Počínaje tím, že se před šampionátem nakupilo přemnoho omluvenek, z různých důvodů jich bylo celkem 25. Bál jste se, jak to bude vypadat na ledě s ne úplně silným týmem?
Já jsem se nějak nebál. Viděl jsem kluky, že si ohromně váží nominace, že je pro ně velkou ctí reprezentovat. Ano, omluvenek bylo dost, celkem se to nakupilo, ale u nováčků, kterých nebylo málo, šlo vidět, jakou mají chuť. Nicméně je pravda, že ten tým na papíře tak silný nebyl. Hrál jsem na sedmi mistrovstvích a určitě jsme několikrát měli našlapanější kádr.
Podle tehdejšího vyjádření jste asi příliš nechápal omluvenky některých hráčů, možná vás to i štvalo, je to tak?
Ano, tehdy jsem něco řekl, chytla se toho média a bylo to pak celé trochu nešťastné.
Rolinek tehdy médiím řekl: „Mrzí nás to, stoprocentně se nám to nelíbí, probíráme to horem dolem. Říkáme si, že ti hráči by mohli jet, že únava není žádné hledisko, proč by mohl člověk odmítnout nároďák. Když jsou tam rodinné důvody nebo osobní, tak to jo. Ale když jsou hráči, kteří si řeknou: ‚Na co já bych jel reprezentovat, když můžu odpočívat, jet za teplem na Floridu, můžu se válet a připravím se na další sezonu.‘ S tím opravdu nesouhlasím.“
Kapitána za toto vyjádření někteří hráči z NHL kritizovali.
Je pravda, že jsem nikdy nehrál NHL a zpětně kritiku částečně chápu. Nicméně stále musím říct, že u některých hráčů mi to vadilo.
Lukáš Kašpar v jednom rozhovoru zmiňoval, že tým byl po příjezdu do Německa v ne úplně ideálním stavu – hrál chaoticky. Viděl jste to stejně, a pokud ano, tak jak v takovou chvíli je kapitánovi týmu, když vidíte, že to na ledě neklape?
Jak jsem řekl, v týmu bylo mnoho nováčků, a to mohl být důvod, proč to zezačátku bylo trochu chaotické. Když trochu poskočím, celkem se to střídalo. Zvládali jsme některé zápasy se silnými soupeři, ale s outsidery to nebylo ono. Dost se pak probíral mediální výstup Jaromíra Jágra po nevydařeném zápase s Norskem, který celkem emotivně vylíčil své pocity, nespokojenost. To byl impulz.
Nechtěl jsem být první kapitán, co neudělal čtvrtfinále
A Jágr měl po Norsku proslov i v kabině. Můžete s odstupem říct, co všechno během něj padlo?
Jak jsme se bavili na začátku, už je to dlouhá doba a úplně si nepamatuju, co tam přesně padlo před 11 lety (úsměv). Ale bylo to silné. Zvláště proto, že to byl Jaromír Jágr, legenda legend. Především pro nás, hráče z Evropy, to mělo obří váhu. Já jsem sice měl kapitánské céčko přišité na hrudi, ale v tuhle chvíli jsem jen poslouchal.
K tomu kapitánství. Čekal jste před turnajem, že céčko padne právě vám?
Už od začátku sezony jsem byl kapitánem při zápasech Euro Hockey Tour, takže jsem tu roli už měl ozkoušenou. Ale že bych v ní měl být na mistrovství světa? Co vám budu povídat! Dost mě to dostalo, když jsem se dozvěděl, že budu kapitánem i v Německu.
Co pro vás tato role představuje, jaké její klíčové hodnoty byste zmínil?
Zodpovědnost. A zvlášť pro tento šampionát platila bojovnost. Bylo třeba opravdu nechat na ledě vše, jít příkladem. Nechtěl jsem být jako kapitán podepsaný pod tím, že tento tým bude první, který se nedostane do čtvrtfinále. To opravdu nechcete.
V základní skupině C jste nakonec obsadili druhé místo. V osmifinálové fázi napřed přišla prohra se Švýcary, pak těžká, naprosto klíčová výhra 2:1 s Lotyši. Oba dva góly jste dal vy, a to v oslabení. Životní zápas v národním týmu?
Životní zápas… Možná právě díky dvěma brankám se to nabízí, ale myslím si, že jsem sehrál víc takových utkání. Ode mě se možná nikdy nečekaly góly jako u jiných hráčů, role se různě liší. To, že se mi povedlo dvakrát trefit v oslabení, je – musím i po těch letech říct – kus náhody. Asi mě vždy zdobilo, že jsem v oslabeních dobře bránil, byl jsem zarputilý a blokoval střely. Jednou jsme ujeli s Petrem Koukalem, bylo to dva na jednoho, dali jsme z toho gól. Podruhé jsem dostal puk do jízdy, vypálil jsem, spadlo to tam.
Ale že bych měl být kapitánem na mistrovství světa? Co vám budu povídat! Dost mě to dostalo, když jsem se dozvěděl, že budu kapitánem i v Německu.
Každopádně bylo příjemným bonusem, že kousek za bránou, do které jste dal oba góly, seděla vaše maminka…
To určitě musíme zmínit. Opravdu bylo něco, že se to povedlo zrovna v tento zápas, kdy jsem se trefil dvakrát. Toto utkání jsme museli vyhrát, abychom vůbec měli šanci bojovat o čtvrtfinále. A za brankou seděla mamka s mojí sestrou. Byla to obrovská euforie. Po druhém gólu jsem stál u plexiskla a něco křičel směrem, kde seděli. Samozřejmě mě nebylo slyšet, tak jsem aspoň mával (úsměv).
To snad není možné, jak nás motají
Následovaly velké a zvládnuté zápasy – poslední osmifinálové s Kanadou, pak čtvrtfinále s Finy… Když teď zabrzdím, cítil jste v tuto chvíli, že už je týmový duch nebývale silný?
To se takto nedá říct. Zkrátka se nám povedlo utkání s Kanadou, najednou jste ve čtvrtfinále a jen přemýšlíte, abyste šli dál. Pro nás kluky z Evropy bylo dostatečně motivující, že když projdeme do semifinále, může za námi přijet víc lidí z rodiny. Říkali jsme si: „Neděláme radost jen fanouškům v České republice, pojďme to urvat i za ty, co za námi dorazili.“
Proti Finsku jste vyhráli na nájezdy, stejně tak se Švédy. Každý fanoušek si ze semifinále pamatuje zejména vyrovnávací trefu Karla Rachůnka sedm vteřin před koncem…
To byl okamžik, na který se opravdu nezapomíná. Asi nejvýraznější moment, který nám pomohl k tomu, abychom mistrovství vyhráli. Byli jsme strašný kousíček od toho, abychom vypadli. Když to tam Karel Rachůnek vypálil, nastala na střídačce neuvěřitelná euforie. Té bylo během toho šampionátu opravdu dost, zvlášť když jsme dvakrát zvládli prodloužení i nájezdy.
Jak ve čtvrtfinále s Finy, tak o dva dny později se Švédy rozhodl v nájezdech skvělý Tomáš Vokoun, ale při penaltách excelovali také Jan Marek a Lukáš Kašpar. Bylo i třeba z tréninků patrné, jak moc si věří na nájezdy, že jim to tam padá?
Asi ano. Ale těžko se mi o tom všem mluví i po těch letech. Zmiňovali jsme Karla Rachůnka, který i s Honzou Markem už tady s námi nejsou (oba i s dalším českým hráčem Josefem Vašíčkem zemřeli při letecké havárii týmu Lokomotiv Jaroslavl v roce 2011, pozn. red.). Zvláště Honzu jsem znal velmi dobře ze svého působení v Magnitogorsku. Věděl jsem, co dokáže. Nicméně musím přiznat, že jsem se trochu bál, protože proti Finům nehrál většinu zápasu včetně prodloužení. Hokejista vám vždy řekne, že je lepší hrát než sedět. On šel na rozhodující nájezd, ale zvládl to. Díky němu, Lukáši Kašparovi, týmovému pojetí a hlavně skvělému Tomáši Vokounovi jsme to dokázali a postoupili do finále.
V něm číhalo Rusko, které vyhrálo dva předchozí šampionáty. Cítil jste vnitřně, že jim překazíte zlatý hattrick?
Rusové měli neskutečně silný tým. Dream team. Hvězdní hráči, obrovské posily z NHL. Na jednu stranu jsme byli strašně blízko trofeji a já nechtěl další druhé místo, které už jsem měl z Rigy v roce 2006. Člověk si říká: „Opravdu nechci brát jen stříbro.“ Ale zároveň vnímá sílu soupeře. Když jsme pak zažili to, co s námi dělali v první třetině… Seděli jsme vedle sebe v kabině s Petrem Čáslavou a říkali si, že není možné, jaký je to kolotoč, jak nás motají. Sice jsme dali rychlý gól a vedli 1:0, ale jinak jsme se jen bránili. Nějak se dralo na mysl, že to nemůžeme ustát. Ale na hřišti musíte být nastavení jinak.
Ale Rusko nevyrovnalo, naopak vy jste ve druhé třetině navýšili vedení. Dal jste gól bruslí. Bál jste se hodně, aby vám branku nesebralo video?
Zažil jsem spoustu situací, kdy je člověk přesvědčený o tom, že by měl gól platit, nebo naopak. Tohle bylo finále mistrovství světa, dal jsem gól nohou a musím říct, že jsem se bál. Nechtěl jsem se moc radovat, propadnout do euforie, opravdu jsem nevěděl, co se stane. Byl jsem na pozoru a čekal, jak to dopadne.
Gól platil a Rusové snížili až 36 vteřin před koncem. To už bylo po nejhorších chvílích, kdy sborná hrála při power-play přesilovku 6 na 3. Na trestné jste byl vedle Michala Rozsívala vy…
Zavinil jsem si, že jsem poslední minutu neprožíval na střídačce nebo na hřišti. Byl to hloupý faul na modré čáře. Zpětně jsem si to několikrát vyčítal. Ten čas na trestné lavici… I teď mi běhá mráz po zádech, když si na to vzpomenu. Říkáte si, že jste týmu všechno zkazili a může to špatně dopadnout. Všichni bojovali, měli jsme výtečného gólmana, ale přesto vám hlavou běží: „Vždyť oni můžou vyrovnat.“ Ale pak se nechal hloupě vyloučit Jevgenij Malkin, což nám pomohlo. I když jsme dostali gól, stejně to kluci celkově skvěle odbránili. Nicméně to pro mě opravdu byla muka.
Nechtěl jsem se moc radovat, propadnout do euforie, opravdu jsem nevěděl, co se stane. Byl jsem na pozoru a čekal, jak to dopadne.
A nekonečná, že?
Samozřejmě. Michal Rozsíval mi něco říkal na trestné lavici, ale absolutně jsem ho nevnímal. Byl jsem v transu.
Cesta z letiště je něco, co mi nikdo z paměti nevymaže
Vše dobře dopadlo, všichni dostali zlaté medaile a vy k tomu i pohár. Šlo se do šatny, kam dorazil tehdejší prezident Václav Klaus. Někdo ho přivítal slovy: „Ty vole, Vašek“.
(smích) Samozřejmě vím, že u nás byl, napil se z poháru, ale v tu chvíli prožíváte obrovskou radost, euforii. Takže si úplně nepamatuju, co přesně prezident říkal. Vím, že jsme se pak zavřeli a oslavovali s týmem v kabině. Když člověk vyhraje s dobrým týmem, radujete se. Ale zpětně si uvědomujete, co jsme dokázali – nikdo nás nepasoval do role favoritů, nikdo nám nevěřil. Jakákoliv medaile by pro nás byla opravdu sen. A nám se povedlo vyhrát celé mistrovství.
Co si po 11 letech vybavíte z cesty letadlem domů? Nebo si z ní něco vybavit bylo těžké i druhý den?
Za sebe musím říct, že jsem si užil oslavy hned po zápase v šatně a pak na hotelu. Ale když mi lidé od nás z týmu řekli, že po příletu bude ještě tisková konference, musel jsem se hlídat.
Na tento moment čeká česká hokejová reprezentace už 11 let. V Německu přebral pohár pro mistry světa kapitán Tomáš Rolinek. Vedle něj se raduje Petr Vampola. Zdroj: Profimedia.cz
Jakožto správný kapitán a reprezentant.
No, jinak bych v letadle ještě bujaře slavil jako všichni ostatní, takto jsem se kontroloval. Ale později zase oslavy pokračovaly (úsměv).
Jak jste si užíval chvíle po výstupu z letadla?
Cesta z letiště je něco, co mi nikdo z paměti nevymaže. Vidět po cestě na Staromák lidi, jak stojí podél silnice, to bylo opravdu něco. Obrovský zážitek, když se k vám takto dostává veliká radost lidí. Přál bych to nejen každému hokejistovi, ale také sportovci.
A co zvláště pro vás – coby velkého srdcaře, hrdého reprezentanta – znamenalo, když jste dorazil na Staroměstské náměstí a viděl všechny ty české vlajky?
Něco nepopsatelného. Po těch letech zapomenete nějaké detaily z mistrovství, ale tohle ve vaší hlavě zůstane napořád. Lidé, kteří drželi palce, oslavovali s vámi váš úspěch. Sdílení radosti s fanoušky je to nejvíc, čeho můžete dosáhnout.
Zpětně si uvědomujete, co jsme dokázali – nikdo nás nepasoval do role favoritů, nikdo nám nevěřil. Jakákoliv medaile by pro nás byla opravdu sen. A nám se povedlo vyhrát celé mistrovství.
Ceníte si toho úspěchu zpětně ještě více, když v posledních letech vidíme, jak strašně těžké je vůbec ukořistit medaili, natož zlato?
Cením to pořád stejně. Každý rok si říkám, že už to musí konečně vyjít. Titul jsme získali už před 11 lety, medaili před devíti. A teď zase musím zmínit, že tomu věřím. Opravdu. Tým je skvěle namixovaný. A okolní týmy nemají nejsilnější sestavu – byť jsme se bavili o tom, že my v roce 2010 také rozhodně nebyli papírově nejsilnější tým. Neříkám, že vyhrajeme rovnou titul, ale medaili určitě získáme.
Filip Pešán tedy podle vás vybral ideální sestavu?
Stoprocentně jsem přesvědčený, že zvládneme čtvrtfinále a půjdeme mezi čtyři nejlepší týmy. Pak už děj se vůle boží. Podle mě je ale opravdu jen otázkou, jakou medaili budeme mít, to kluci ukážou na ledě. Možná mohla být sestava ještě trochu silnější, kdyby v ní byli někteří jiní hráči z NHL, ale i tak, jak je to teď, se mi kádr líbí. V bráně je Šimon Hrubec, který si přivezl výbornou formu z KHL. A před sebou bude mít navíc skvělou obranu.
