Žena, která krotí lumpy a fotbalové chuligány: Musíte si věřit, ale mít i pokoru

Jak se krotí fotbaloví výtržníci?
Musíte na to být dobře připraven.

Co si pod tím mám představit?
Důležité je mít před každým zápasem dostatek informací. Vědět s předstihem o náladě, v níž se utkání hraje. Minule se prohrálo, nebo vyhrálo? Jde zúčastněným týmům o postup, o sestup? Nejsou náhodou chuligáni naštvaní na trenéra, na nějakého konkrétního hráče? Kvůli tomu všemu máme fotbalové tabulky a statistiky nastudované jako málokterý fanoušek. Musíme být stoprocentně v obraze. A nejen co se týká fotbalových výsledků – taky ohledně toho, zda se mezi fanoušky obou soupeřů nedávno něco nesemlelo. Pro ně jsou třeba z historického pohledu velmi důležité jejich vlajky. Jakmile jim ji rival zničí nebo ukradne, bývá to impulsem k drsné odplatě. Můžete očekávat, že bude horko. Aby to dobře dopadlo, potřebujete mít kolem sebe dobrý tým lidí, a to jak vlastních, tak různých spolupracovníků – z bezpečnostního i marketingového oddělení klubu, z řad policistů, hasičů, zdravotníků, specialistů na druhý tým. Vůbec nejtěžší je ovšem na krocení fotbalových výtržníků ještě něco, co jsme dosud nezmínili.

Co?
Udržet tváří v tvář rozvášněnému fotbalovému kotli vlastní emoce. Když na mě někdo z tribuny vulgárně zařve, nesmím na to odpovídat stejným způsobem. Na to upozorňuju i své lidi. Ostatně že na vás někdo křičí, je ještě dobré. Běžně se totiž stává, že na vás fanoušci lijí pivo, limonádu i spoustu daleko, daleko horších věcí. Moji kluci se od toho musí oprostit. Co si budeme povídat – každý máme hranice někde jinde. A kdo podobně vypjaté situace neustojí, ten to nemůže dělat. Ať už má jakékoli svaly. Ono na nich stejně moc nezáleží.

Na svalech?
Jistě. Byť je samozřejmě hodně důležité, aby si člověk před rozvášněnými chuligány byl jistý sám sebou. A pokud máte svaly, může vám to k takové sebedůvěře pomoci.

Neuražte se, vy ale zrovna Rambo nejste.
To je pravda, mám 165 centimetrů.

A jste… ehm, žena.
Tohle chuligáni vůbec neřeší. Jste pro ně prostě člověk na druhé straně barikády. Možná se budete divit, ale mezi ostrými fanoušky jsou leckdy nejtvrdší a nejvulgárnější právě ženy. Jindy možná působí jako jemné dámy, ve skutečnosti se ovšem v davu dokáží pořádně rozparádit. Slovníkem jsou fanynky z kotle jednoznačně nevybíravější než muži. Upřímně – kolikrát je potom s nimi jednodušší komunikovat. Okamžitě totiž pochopíte, co jsou ve skutečnosti zač. Že jen chtějí působit strašně tvrdě.

Kdo vůbec chodí do kotle?
Mnohdy vůbec nejde o žádné sociální případy ze čtvrté cenové, často se jedná o velmi úspěšné jedince. O vystudované osoby s vysokými školami, o nichž se nám ani nezdá. Mají velmi dobrý příjem, fungující rodinu. V životě jen zkrátka potřebují ventil. Na poli se s fanoušky jiného klubu poperou do krve, druhý den si přes modřiny a boule navlečou oblek a zamíří do své manažerské kanceláře. Jako ve filmu Klub rváčů. Fanouškovské skupiny na scéně fungují desítky let, opírají se o pevnou hierarchii, uznávané lídry. Jde o velmi propracovaný systém – chuligáni jsou schopni mezi sebou vybírat obrovské částky, prodávají vlastní merchandising. Jakmile si domluví fight, perou se klidně na nože, přesto dodržují určitá pravidla. Mají mezi sebou na místě lékaře i sestřičky, kteří zraněné ošetří.

5 fotografií

Skotský fanoušek: Čechům bych teď cestu do Glasgow neradil. Mohlo by to bolet

Fotbal

Ve Skotsku teď Čechům hrozí nakládačka, ve zbytku Británie nadávání do buranů z Východu. Vášně rozjitřil vypjatý fotbalový zápas mezi Slavií a Rangers, po němž se znesvářené strany překřikují, jestli je horší (neprokázaný) rasismus, nebo brutální fauly. Fanoušek Celtiku Glasgow Bernie Thompson pro CNN Prima NEWS popisuje, proč to zašlo tak daleko. A také, proč k fotbalu v jeho zemi patří násilí, nenávist a jednou za čas dokonce vražda.

Pokud dochází i na nože, může to být hodně drsné.
Je. Jsou schopni si velmi ublížit. V době před nástupem covidu jsem pozorovala patrný nárůst chuligánské agresivity, zejména v případě ostravských chuligánů, kteří se druží s polskými fanoušky, obecně mnohem radikálnějšími. Ti jsou schopní všeho.

Čeho?
Opravdu všeho. Úplně všeho, co vás napadne.

Jeden člověk z tvrdého fanouškovského jádra Sparty mi vyprávěl o nepřekročitelných pravidlech kotle. Dvě byla klíčová: Nikdy se nebav s novinářem. A nikdy se nebav s policajtem.
Někteří to porušují. Ale máte pravdu – určitá pravidla se v téhle subkultuře tvrdě vyžadují, jejich porušení může znamenat, že vás minimálně vyloučí ze svého středu. Mlčení, jakási obdoba mafiánské omerty, je ve fanouškovském kodexu alfa a omega všeho. Oni na sebe nikdy nebudou práskat. Nikdy! Ani sparťan na baníkovce.

Jaké jsou další zákonitosti fanouškovského davu?
Těch by bylo! Předně jde samozřejmě o známou věc, že v davu si vždycky dovolíte víc než jako jednotlivec. Dav ve fotbalovém kotli představuje ohromnou sílu, může se skládat třeba až ze dvou tisícovek lidí, vyznávajících jednoduché pravidlo: Ukázat slabost se neodpouští.

Už jste se kvůli nim někdy dostala do úzkých?
Určitě. I v takové chvíli je nejdůležitější dávat najevo, že si věříte. Že víte, co děláte. A současně že máte dostatečnou dávku pokory. Musíte znát hranici, za kterou už nelze zajít.

Chuligáni neměli při protestu co ztratit. Seřežou se a pak si zatleskají, popsal expert

Rozhovor

Jakub Schoř je policejním expertem na násilí fotbalových fanoušků. Chuligány českých klubů mapuje dlouhodobě, uznávají ho i zahraniční odborníci. Nedělní nepokoje na Staroměstském náměstí ho nepřekvapily. V rozhovoru popisuje, jak to mezi nejostřejšími radikály chodí. Že vůbec nemusí být hloupí. Ale i to, k čemu se jim hodí vibrátor.

Kdy to třeba bylo vypjaté?
Fotbaloví chuligáni jsou vážně dost specifická subkultura. Fanoušci jednotlivých klubů se sice při fightu seřežou, jindy si ale vzájemně klidně pomůžou. Jejich lídři na sebe mají telefony, znají se. A tak se svým způsobem nemůžu divit, že po těch letech už dobře znají i mě. Vědí, kde bydlím. Stalo se mi, že jsem šla s dětmi obchodním centrem v Letňanech a najednou nás obestoupila skupina pětadvaceti fotbalových chuligánů. Jen tak. Prostě aby mi dali najevo, že vědí. Že mají svou sílu. Nepřekročí hranici; velmi dobře vnímají, co ještě můžou a co už ne. I tak to ovšem bylo velmi nepříjemné.

Jak jste reagovala?
Musela jsem zachovat dekorum. Je potřeba zůstat nad věcí. Ukázat, že i ve mně je síla.

Vážně jste nikdy tváří v tvář fotbalovým výtržníkům neměla strach?
Nesmíte si ho připustit.

Jak na agresora? Nečekejte, až dá první ránu. Taky může být vaše poslední

Rozhovor

Majitel domu na Plzeňsku před pár dny zastřelil lupiče, který se k němu v noci vloupal. Měl na to právo? A co je vůbec správné dělat, jakmile nás někdo ohrožuje, nebo dokonce přímo napadne? V rozhovoru pro CNN Prima NEWS o tom mluví právník a odborník na sebeobranu Pavel Houdek.

Jste pro ně nepřítel?
Jak kdy. Když se jezdí k zápasům Evropské ligy na stadiony zahraničních soupeřů, spousta našich kluků pro chuligány naopak představuje oporu, která jim dokáže pomoci. Třeba jakmile při vstupu na stadion nezvládnou komunikovat s místní pořadatelskou službou a podobně.

Jak se s nimi jedná při vypjatých okamžicích během zápasů?
Vždycky je dobré mluvit řečí toho, s kým v daný moment komunikujete. Hodně záleží na jejich odezvě. Většinou spolu přijdeme na nějaké řešení. Ve vyhrocených situacích do toho člověk kolikrát ani nezasahuje, protože by to mohlo napětí leda eskalovat. V jiných momentech jsme schopní se s fanoušky domluvit. Co se dá dělat – pokud se na něčem dohodnete a jedna ze stran začne úmluvu porušovat, pak se musí přitvrdit.

Dá se chování davu dopředu přečíst?
Pokaždé ne. Ale jistě – existují určité postupy: Každý dav má například své vůdčí osobnosti, na něž se soustředíte. Taky pracujete s tím, jaký tým přijede; u některých je jasné, že musíte být opatrnější kvůli případné eskalaci situace. U někoho zabere spíš komunikace, u jiného nasazení kluků, kteří udrží kamennou tvář. Též je potřeba znát daný stadion. Je na něm méně stánků s jídlem? Nedostatek toalet? Pak se připravme, že i to může představovat spouštěč napětí. Proto si stadiony pokaždé předem procházíme, hledáme slabý bod. Vybavuju si moment z jednoho místa, kde měli v parném dni pro příznivce připravené pouze klobásy k ohřátí; žádné pivo ani nealko. Varovali jsme, že to může přinést potíže. Taky že přineslo. A velké! Divil byste se, nepokoje na stadionu může rozpoutat i to, pokud na stáncích nemají dost drobných. Stojíte tam ve frontě, pořád se to protahuje, váš tým někde za tribunou mezitím hraje, dá gól, o který jste přišel. Takže s vámi cloume vztek. Tomuhle všemu se snažíme předcházet. Dokonce se stalo, že kluci od nás na stadionu naráželi sud piva, protože na stánku byly holčiny, které by to nezvládly.

I tohle mají vaši lidé v popisu práce?
Teoreticky by neměli mít. Jenže jakmile dojde k podobně kritické situaci, musí se jednat. Minimálně by měli informovat štáb: „Máme problém, řešte to.“ Ať už je to jakkoliv, hlavně nesmí ohrozit ani sami sebe, ani ostatní. Ke každé situaci existuje několik možných řešení, musí se zvolit to správné. Já jsem při zápasech většinou ve štábu, sleduju dění skrze kamerové systémy. Dělám to už dvacet let, takže mám určitou představu. Jedno je například nezpochybnitelné: Jakmile jdete do zákroku, musí to být promyšlené. Nesmíte tam své lidi nechat. Když je dav vtáhne, musíte mít zajištěno, že se jim nic nestane. Že je policie v případě potřeby připravena zasáhnout. A že – v neposlední řadě – ohroženi nejsou ani fanoušci. Ani když má někdo sebevětší svaly, nemůže si myslet, že problém vyřeší tak, že do toho vlétne a nahází všechny na jednu hromadu. Ne.

Český fanda Maradony má doma i jeho sochu. Myslel jsem, že nikdy neumře, smutní

Rozhovor

Asi žádný jiný Čech není ze středeční smrti Diega Maradony tak špatný jako právě Miloslav „Čurby“ Urbanec. Odjakživa byl do fotbalové legendy úplně zblázněný. Za domem kousek od Pardubic si nechal postavit Diegovu sochu. Místo zahrady má kopii stadionu, na kterém Maradona hrával. Z reproduktorů si tu sem tam pustí i argentinskou hymnu. Zrovna teď ale „Čurbymu“ docházejí slova. „Já si vážně myslel, že Diego nikdy neumře,“ svěřil se v rozhovoru pro CNN Prima NEWS.

Je to jen pár týdnů, co fanoušci po utkání na Slovácku napadli v přesile policejní hlídku. Udělalo se tam něco špatně?
Nezlobte se, nechci hodnotit práci policie. Jisté je, že pokud máte před sebou rozvášněný dav, musíte ukázat svou sílu. Není to jednoduché – v davu je i nejmenší jedinec schopen spáchat velké zlo. Proto o všem musíte přemýšlet, mít dopředu připravenou zálohu. Fanouškovskému davu je úplně jedno, jestli proti němu stojí polda nebo sekuriťák. Prostě jde o někoho z opačné strany barikády. Někdy se takhle do mely zamotá i úplně obyčejný člověk, když třeba fanouškům vyčte, aby se ukáznili. V mžiku se všichni obrátí proti němu. Proto každému radím: Jakmile na ulici potkáte průvod chuligánů, nemíchejte se mezi ně. Jsou uzavřenou skupinou. Pokud se mezi ně někdo chce dostat, nedej bože si je vyfotit, může nastat obrovský problém. Jeden takový případ si pamatuju: V kotli byla skupina celkem klidných chuligánů, přišla k nim holčina, která si je chtěla vyfotit. A skončilo to velmi špatně. Prostě nechtějí být monitorovaní. Opakuju: Chraňte každý sám sebe. Může se stát, že projdete kolem průvodu a nestane se vůbec nic. V jiné situaci se ale velmi snadno zažehnou emoce a je zle.

Je tedy o strach chodit na stadion?
Rozhodně ne. Úplně stačí, pokud nevkročíte do prostoru kotle. Když si koupím lístky právě tam, prostě musím předpokládat, že se něco může stát. Pravdou je, že fotbaloví chuligáni mezi sebe nechtějí pouštět nové lidi.

Hokejový tvrďák Gudas: Říkají mi Řezníku. Je fajn vidět, že se mě ostatní bojí

Rozhovor

Patří k nejostřejším chlapíkům v NHL. Třicetiletý český hokejista Radko Gudas se na ledě občas popere, libuje si v tzv. hitech, tedy čistých střetech, bodyčcích a srážkách se soupeři. V rozhovoru se CNN Prima NEWS povídá o bolesti, rozdaných i přijatých ranách a strachu. A také o tom, jak se z jeho Florida Panthers stal nejlepší tým NHL.

Poznáte mezi nimi lumpa na první pohled?
Z devadesáti procent ano. Díky řeči těla, gest. Po těch letech už spoustu z nich na dálku rozliším, aniž bych jim musela vidět do tváře. Na stadionu jsou sice při páchání nepřístojností zahalení, mě ovšem neoklamou; známou firmu si s nikým nespletu. Jen je často v rámci následného dokazování složité ji z činu usvědčit. Tohle je ostatně důležité zdůraznit – my nejsme policie, rozhodně nemáme její pravomoci.

Policii s nadsázkou řečeno fušujete do řemesla i mimo stadiony, vaše firma přece zajišťuje též bodyguardy a soukromé detektivy. Co za lidi to dělá?
Na různé pozice potřebujete jedince s odlišnými dispozicemi. U bodyguardů je jednou věcí vynikající fyzická připravenost, kolikrát se u nich ovšem mnohem víc hodí jazyková vybavenost. Jakmile děláte sledovací služby, váš člověk by neměl být dvoumetrový řimbaba; spíš využijete někoho, kdo je nenápadný. Umění nebýt viděn je vůbec velmi žádané! Současnost přitom přeje spíš přesnému opaku – v dnešní době jsou lidé z devadesáti procent zcela nazí, na sociální sítě si pověsí úplně cokoliv. A čemukoliv, co tam uvidí, navíc věří.

Jak vypadá opravdový soukromý detektiv? Jako Phil Marlow ze slavných filmů a knih?
Především musí umět splynout s prostředím. To se špatně učí, pokud to člověk nemá v sobě. Každého taky nabádám, aby se oprostil od toho, co vídáme v televizních detektivkách: Že ráno dojde k vraždě a večer už známe vraha. Tak to nefunguje. Soukromý detektiv musí mít obrovskou trpělivost, dokázat pracovat s informacemi, vybrat z nich to podstatné. Leckdy jich nashromáždíte strašně moc, většina je však k ničemu. Je třeba vybrat tu správnou věc, jít za ní. Taky je nezbytné umět výborně komunikovat, být chvilku strašně naštvaný, chvilku milý. Dokázat se infiltrovat do daného prostředí.

Dělají to i ženy?
Jistě – dvoumetrový chlap se přece na golfu jen tak nedostane do dámské šatny, aby ho nikdo nezaregistroval...

Hrdinové detektivek to umí.
Tam je možné všechno. Ve skutečnosti třeba nepočítejte ani s tím, že se vám nějaký případ podaří vyšetřit sólo, jde o týmovou práci. Pokud by za vámi chodil pořád jeden a ten samý člověk, tak byste si ho přece hodně rychle všiml. To už jsou takové detaily naší práce, asi jako že když chcete sledovat něčí manželku ujíždějící v porsche, nemůžete za ní poslat člověka ve fabii. Tohle všechno jsou mimochodem dost nákladné služby. Konkrétně sledování manželů a manželek patří k vůbec nejdražším.

I k nejběžnějším?
To ani ne. Mnohem častěji děláme dokazování ohledně různých majetkových záležitostí. Třeba sem míří zahraniční klient, chce v Česku obchodovat, tak si nechá prověřit investory, s nimiž hodlá dělat byznys. Lidé, kteří tuhle práci znají jen z detektivek, na ni pohlížejí až příliš romanticky.

Asi jako ti, kteří by od práce bodyguarda očekávali, co viděli ve stejnojmenném filmu s Kevinem Costnerem.
To byla pohádka, realita je prozaičtější. Svým lidem říkám: „Uvědomte si, že máte svou práci. Existují hranice, které vám nikdo nemá co měnit.“ Stává se třeba, že mi na bodyguarda přijde stížnost, jelikož paní nechtěl odnést nákup. Na to argumentuju, že nic takového k náplni jeho práce nepatří. Dokonce lze říct, že pokud ponese nákup, pak nedělá, co má. Bodyguard má být neustále ve střehu. Ví, co má sledovat. Jakmile mu narušíte jeho postupy, ohrozíte nejen jeho, ale i sebe. Spousta lidí dneska chce bodyguarda bohužel jen proto, že se to nosí. Chápe ho jako pozlátko, které si sebou vezme na jednání, aniž by ho reálně potřeboval. Jako důkaz, že na to má.

16 fotografií

V Česku by je policie zastavila, říká expert Hrinko o útoku na americký Kapitol

Rozhovor

Jak to mohli nechat zajít tak daleko? Když expert na bezpečnost Martin Hrinko ve středu sledoval televizní záběry z dobývání washingtonského Kapitolu, jen nevěřícně kroutil hlavou. Bývalý šéf pořádkové policie Policejního prezidia ČR roky pomáhal krotit rozvášněné fotbalové fanoušky i agresivní demonstranty. A tvrdí, že zas tak těžké by nebylo ani zastavit hordy Trumpových příznivců.

Je těžší hlídat člověka, nebo majetek?
Určitě člověka. U něj musíte brát v potaz emoce. U majetku víte, kolik toho je, umíte si leccos dopředu vyhodnotit. Lidi často neposlouchají. Až když se něco přihodí, chovají se podle toho, co jim řeknete. Chyba! I svým dětem říkám: „Buďte obezřetní, hlídejte vždy především sami sebe.“ V obchodním centru uvidíte maminky s kočárky, kterým když někdo vypne eskalátor, vůbec netuší, jak se z vrchního patra dostanou do spodního. Kolikrát ani pořádně nevědí, kde zaparkovaly auto. Neřeší, že se něco může stát, třeba začít hořet. Je obrovsky důležité neustále vnímat své okolí. Pokud byste mluvil s mými dětmi, poví vám to: „Jakmile vstoupíme do podniku, už se díváme, kdo sedí vedle u stolu. Kudy se dá dostat ven. Co mám za zády.“ Znalost těchto věcí vám jednou může zachránit život.

To vás naučil otec, který býval uznávaným policistou na kriminálce?
Ano. Díky němu si všímám všeho, co se děje okolo mě. Jsem podezřívavější, víc si věci ověřuju, nejsem tak naivní. Když večer někam jdu, nevkročím do míst, která nejsou osvícená. Jsem opatrná. Tuším, co všechno se může stát. A děsí mě, že spousta lidí si vůbec nepřipouští, že by se něco mohlo přihodit. Když jsme se v Ostravě setkali s lidmi, kteří před rokem a půl zažili střelbu ve zdejší fakultní nemocnici, bylo patrné, že na svět nahlížejí jinak. Sáhli si na skutečné nebezpečí. Nepoznali jej jen ve filmech, kde to v 99 procentech případů dopadne dobře. Poučili se. V okolí bohužel vidím, že spousta osob si svého života snad ani neváží. Lidi jsou neuvěřitelně lehkovážní. Díváme se na televizi s teroristickými útoky v Paříži, ve Vídni. A vůbec nás nenapadne, že se to samé může stát u nás. Otázkou je jen kdy.

Lidé jsou někdy horší než zvířata, říká expert na pátrání po ztracených dětech

Rozhovor

Když Českem před deseti lety otřáslo tragické zmizení Aničky Janatkové, do pláče bylo i zkušeným policajtům. Janu Rybárovi taky. Kriminalista s přísným pohledem šéfuje elitnímu pátracímu odboru, který často hledá právě ztracené děti. Snad se neurazí: Pokud ho v životě nepotkáte, tak jste měli štěstí.

Teď z vás mluví táta?
Asi ano. Byl poldou celý život, jako šéf pražské kriminálky končil v letech zdejšího Divokého západu, následně si v oboru založil agenturu. Odmalinka to tedy bylo tak, že jsem před spaním neposlouchala pohádky o Popelce, místo toho mi četl z kriminalistických sborníků. Hodně ve mně zůstal například příběh o mamince, která svému synovi pálila ručičky o plotnu.

To jste musela mít moc hezké sny.
Jenže jsem taky dřív pochopila, jak vypadá opravdový život, zbavený idylické pohádkové nevinnosti. Myslím, že mi to hodně pomohlo.

Váš otec vyšetřoval i známé případy orlických vražd. Hodně s ním jejich brutalita otřásla?
On si práci domů zase tolik nenosil. Jen když byl někdy přes den, jak se říká na mrtvole, tak jsme to doma poznali – z jeho oblečení byl cítit charakteristický nasládlý zápach. V době orlických vražd jsem už ale byla na mateřské, předtím jsem sloužila na kriminálce, takže jsme se o těch hrůzách přece jen trochu bavili. Jistěže to i pro něj byla výjimečná věc. Pravda je, že je úplně jedno, zda sloužíte deset, dvacet, nebo třicet let; něco ve vás stejně zůstane. Jako když vyšetřujete případ násilí na dětech. Táta byl profík, takže se s námi do podrobností o své práci moc nepouštěl, přes své zkušenosti nás ovšem skvěle připravoval na záludnosti života. Už jako puberťák jsem byla díky tomu všímavější než moji vrstevníci. Automaticky jsem si pamatovala, co kdo měl na sobě, jak kdo vypadal. Zajímavé je, že stejné to mají i mé děti.

V okolí bohužel vidím, že spousta osob si svého života snad ani neváží. Lidi jsou neuvěřitelně lehkovážní.

Taky jste jim před spaním četla kriminalistické sborníky?
Když byly malé, tak ano. Byť jsem to prokládala pohádkami.

Pravda je, že i ty jsou někdy dost drsné; dcerka se mi třeba nedávno rozplakala, jakmile vlk sežral Karkulku.
Slyším to z každé strany: Tam a tam je moc krve, to se pro děti nehodí. Já říkám něco jiného – děti přesně tohle dneska potřebují. Jinak jsou z počítačových her zvyklé, že není problém mít sto životů. Vnímaná nebezpečí a rizika mají naprosto posunutá. Proto mi přišlo jako dobrý nápad, když se natočily hodně drsné a krvavé televizní reklamy o dopravních nehodách. Alespoň se dětem ukáže, že i tohle se může stát. A že bychom měli dělat, co jen jde, abychom se toho vyvarovali.

Přiznám se vám: Stejně už tu Karkulku dcerce podruhé číst nebudu.
Jen jí to přečtěte. Jsem si jistá, že pro děti takové pohádky znamenají jistý důležitý vzkaz: „Ano, tam někde venku může číhat nebezpečí. Ať už se ale stane cokoliv, my rodiče tady pro tebe budeme. Vždycky. Jsme tvoje jistota, počítáme s tebou. Ochráníme tě, i když uděláš průšvih. Jen nám o něm musíš říct.“