Jedině Česko! Nebuďme jak KLDR, kvůli patvaru Czech jsem trpěl i u Nagana, říká expert Baar

Před 30 lety se rozdělila federace, ocitli jsme se v samostatném státě. Proč jsme si měli podle vás už od začátku zvyknout i na Česko?
Především proto, že něco takového je běžným zvykem takřka ve všech zemích světa. Pro normální označení v atlasech, v médiích, či třeba ve sportu se prostě používají krátká geografická jména: Polsko, Francie, Německo atd. Copak jste slyšeli, aby komentátor při hokejovém mistrovství světa říkal, že dneska hraje Česká republika se Švédským královstvím?

Ne.
Já také ne. A že jinak byli i televizní komentátoři s republikou jak umanutí... U nás užívání krátkého jména nic nebrání. Jakmile se rozpadnul společný stát, „Česko“ ze zákona kodifikovala Názvoslovná komise při Českém úřadu zeměměřičském a katastrálním. Nebyl to žádný trucpodnik, sedělo v ní 55 odborníků geografů, kartografů, lingvistů, historiků.

Spoustě lidí se to ale už od začátku nelíbilo.
To je přesně ten argument: „Mně se to nelíbí…“ Co na to říct? Pokud se ti to nelíbí, nepoužívej to. Mně se jako klukovi třeba líbilo Rumunsko, protože v tom slově je „rum“. Nelíbilo se mi Řecko, protože mi moc nešlo vyslovovat „ř“. Tak jsem to nepoužíval. Není to ale přece argument pro to, aby se přejmenovával stát!

Takže jde jen o zvyk?
Jistě. Po rozpadu federace to na leckoho dělalo dojem jakéhosi pahýlu. Jako když dozněla hymna Kde domov můj a všichni podvědomě pořád čekali první tóny Nad Tatrou sa blýska. Protože jim stejně tak něco chybělo v názvu státu, z nouze přihodili „republiku“. I to je pochopitelně oficiální, schválený název – jen politický. Věci bohužel moc nepomohl tehdejší prezident Václav Havel, který řekl, že když slyší „Česko“, tak má pocit, jako když po něm lezou slimáci.

Vy naopak působíte, že po vás lezou slimáci, jakmile slyšíte Česká republika.
Protože používání výhradně tohoto tvaru je nesmysl. Pokud bychom na něm trvali, byli bychom divnou zemí, která musí zdůrazňovat, že je republikou. Tohle většinou dělají režimy nedemokratické – Íránská islámská republika, Korejská lidově demokratická republika apod. V angličtině má navíc slovo „Czech“ více významů, je to mimo jiné i „šach“, „šek“ nebo „kontrola“. Proto kdysi premiéra Topolánka v Pákistánu popleteně vítali šachovnicovou černo-bílou vlajkou... „Česko“ a anglický přepis „Czechia“ jsou naprosto logickou volbou. Máme se snažit o prosazení jména státu jako dobré značky. A každý odborník na marketing vám řekne, že značky mají být krátké. Proto je lpění na sáhodlouhém Czech Republic absurdní.

Ruská Amerika. Kdyby byla Aljaška Putinova, Západ by ke Kremlu nebyl tak rázný, říká expert

Rozhovor

Představte si, že by Aljaška byla ruská. Že by Putinova říše v časech ukrajinské krize sousedila s Kanadou, patřila ke stejnému kontinentu jako USA. Není to takové sci-fi, tyhle divoké severské končiny ještě v 19. století skutečně vlastnil car. Rusko je Američanům předalo 18. října 1867, tedy přesně před 155 lety. Jaké by to dnes bylo, kdyby k „nejhoršímu obchodu historie“ nedošlo? V rozhovoru pro CNN Prima NEWS to rozebírá politický geograf Vladimír Baar z Ostravské univerzity.

Odpůrci krátké verze argumentují, že pro cizince je Czechia matoucí. Že zatímco Czech Republic už znají, při pohledu na slovo Czechia si budou myslet cosi o Čečensku.
Jenže takové argumenty prozrazují spíš cosi o našem nízkém sebevědomí. No ano, pokud to nebudeme používat, pak si na to lidé nezvyknou. Dlouholeté nepoužívání „Česka“ státními orgány a sportovními reprezentacemi byla obrovská chyba. Vždyť já jako jeden z mála Čechů trpěl i u Nagana, když jsem na dresech viděl nesmyslné CZECH jako označení státu. Hlavou mi letělo: Co to ti lidé s tímto patvarem pořád mají? „Česko“, případně „Czechia“ je úplně běžné geografické jméno s historickou tradicí. Největší paradox pak je, když se verbují čeští odpůrci proti anglickému „Czechia“. Jakým právem útočí proti jménu, které vzniklo v jiném jazyce? To ho mají anglofoni zakázat, protože se nějaké skupině Čechů nelíbí?

Kdy Česko a Czechia zazněly poprvé?
Výraz „Czechia“ se v latinské podobě jako označení pro české země poprvé objevil už na samém počátku 17. století. Následně ho ve stejné podobě převzala i angličtina. „Česko“ je mladší. A připouštím – nelze říct, že by se u nás přípona „-sko“ používala naprosto běžně, dříve jsme přece taky měli Rakousy a Bavory, nikoliv Rakousko a Bavorsko. Nejstarší užití jména „Česko“ je zatím doloženo z roku 1704. Zda to byl ekvivalent jen pro Čechy, nebo pro všechny Země Koruny české, není jasné. V některých případech se však „Česko“ jako označení českých zemí včetně Moravy a části Slezska používalo už za Rakouska-Uherska.

Vžilo se mezi lidmi?
Příliš ne, protože české země byly pouhými provinciemi Rakouska. Při vzniku Masarykova státu se s ním však už pracovalo. Zkraje byl dokonce jednoznačný úzus psát „Česko-Slovensko“; najdete to třeba na známkách z prosince 1918. Snad tam byla inspirace Rakouskem-Uherskem, kde se rovněž nacházel spojovník. Možná právě proto, že tohle pouto s padlým mocnářstvím nebylo Čechům příliš po chuti, spojovník postupně vymizel. A víte, co je pikantní? Ani výraz „Československo“ se před sto lety příliš nelíbil. Doma ani venku. Roku 1921 ho kritizovali v časopise National Geographic – litovali mladý stát, že musí začínat s tak strašným jménem „Czechoslovakia“. A nelíbilo se ani bratrům Čapkovým.

O tom jsem četl. Psali: „Libozvučné to není, pro cizince to má zvuk dokonce trochu šprýmovný.“
Ano. Měli výhrady. Zvykli si však časem nakonec jak oni, tak i svět.

Na Československo ano, na Česko mnozí ne. Básník Jan Skácel si už v roce 1969 stěžoval: „Jsem ochoten žíti na Moravě, ve Slezsku, v Čechách, na Slovensku a s jistým sebezapřením i v Praze. V Česku bych žíti nedokázal. Ani umřít bych v zemi s takovým jménem neuměl.“
Máte pravdu, něco takového říkal. Skácel nebyl lingvista, ale svým vyjádřením k premise „mně se to nelíbí“ přidal jako první expresivní agresivitu. Přitom už tehdy se krátké jméno přímo nabízelo: Když existovala Slovenská socialistická republika, zkráceně Slovensko, pak Česká socialistická republika prostě musela býti „Českem“. Potvrzuje to ostatně i zmínka ve Slovníku spisovné češtiny z roku 1978. Třeba já jsem to jako geograf v 70. letech používal běžně. A brněnský slavista a bohemista prof. Trávníček již před válkou a znovu i po ní neúnavně vysvětloval, že „Česko“ je lingvisticky správné a není ničím jiným než souborným názvem tří historických českých zemí – Čech, Moravy a Slezska.

V jedné své přednášce jste naznačil, že naše lpění na dvouslovném názvu státu má co dělat s dávnou českou posedlostí používat místo celých jmen akronyma – nejen SSSR a USA, ale i NSR, MLR, PLR.
Ano, u nás se to ve své době strašně vžilo. Není náhoda, že Ivan Mládek napsal o zkratkách skvělou písničku… Problém je, že dvoupísmenkové akronymum typu ČR je nonsens. Zaprvé: Nazývat vlastní zemi „Čéer“ mi připadne dost nedůstojné. A pak: V angličtině CR použít prostě nemůžete.

Proč?
Už jen proto, že jde o dvoupísmenkový mezinárodní kód pro Kostariku. Ale důvodů k přechodu na „Česko“ je mnohem víc. Z jednání v zahraničí si třeba pamatuju, že se jim název našeho státu kvůli lpění na „Czech Republic“ nikdy v tabulkách nevešel na jeden řádek. Byli jsme jak nějací exoti. Někdy si to uzpůsobovali po svém, viděl jsem i podoby „Czecho“, „Czech R.“ a dokonce „Czechrep“. Jako bychom žili v nějakém Čekrepu! Zkrátka zmatky nad zmatky. A to všechno kvůli neschopnosti vládních garnitur udělat pořádek. Nahlásit do databáze OSN vedle politického jména i to krátké, také oficiální. I kolegové geografové z ciziny byli tím naším republikováním naprosto zblblí, o krátkém názvu mnozí vůbec nevěděli. Kupodivu za to hodně mohl sport.

Kosatík: Skutečným otcem samostatného Slovenska je Klaus, ne politický boxer Mečiar

Rozhovor

Historik Pavel Kosatík má pro Slovensko slabost, těsně před Vánoci mu vyšla nová kniha mapující 30 let samostatnosti této podtatranské země. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS vysvětluje, proč jsou Slováci tři dekády po rozdělení federace tak jiní. Jak to, že ve válce z velké části přejí Rusku? Jaký dopad na ně má dodnes mečiarismus a proč jich o tolik víc věří na fake news a volí neonacisty?

Jak to?
Protože ho sleduje každý. A naše sportovní svazy neskutečně lpěly na podobě „Česká republika“. Až letos se jejich zástupci sešli na ministerstvu zahraničí a dohodli se, že na dresech bude krátké jméno – ať už „Česko“, nebo „Czechia“. Pod tlakem jednotlivých svazů ustoupil i Český olympijský svaz, byť jeho předseda Kejval patřil k velmi paličatým odpůrcům krátké verze. Trvalo to strašně dlouho. Propásli jsme možnost propagovat název „Czechia“ už dávno. Proto pak člověk v cizině slyší až nedůstojné otázky: „A jak vy se vlastně jmenujete?“

Asi k nám tahle nejistota patří. I před sto lety přece padaly pro jméno nového státu různé návrhy. Od původního masarykovského Nezávislé Čechy, až po nápad Slovenské ligy v zahraničí, preferující název Slavia.
I když jsme na to zapomněli, podobné pokusy se vyskytly i při rozdělování v 90. letech. Tehdy jsem kupříkladu zaregistroval nápad, že bychom se mohli přejmenovat na Českoslovansko. Asi že Moravané a Slezané jsou Slovany, tak aby je prosté Česko nepopuzovalo.

A popuzuje je?
U echt Moravanů se námitky objevují velice často. Zlobí se: „Nejsu Čech, su Moravák!“ Pak se jich ale ptám: „A kde vidíte Moravu se Slezskem v názvu Česká republika?“ Vysvětluji jim, že třeba Rakousko je taky pojmenované podle dvou svých spolkových zemí – Dolních a Horních Rakous. Logikou radikálních Moravanů by se ten stát pak musel jmenovat Rakousko-Tyrolsko-Korutansko-Salcbursko a bůh ví co ještě. I proto mi návrhy ke změně třeba na Čechy a Moravu připadají směšné. Jsme Česko. A od roku 2016 se to zaplaťpánbůh podařilo prosadit i do cizojazyčných ekvivalentů v OSN, včetně anglického Czechia.

Slavící Česko mohlo mít jinou hymnu. Třeba Modlitbu pro Martu nebo chorál o řinčící zbroji

Zprávy

Češi slaví výročí 104 let od založení samostatné republiky, k velkému dni neodmyslitelně patří i hymna Kde domov můj. Máloco nás dokáže tak dojmout, přitom se klidně mohlo stát, že by naše země smekala čepici při docela jiné melodii. Jednou měl tenhle Škroupův kus s Tylovými slovy namále kvůli rozdělení federace, jindy kvůli kritice, že je nepůvodní, slabošský, ukňouraný.

Jsou lidé, kteří si myslí, že výraz Czechia vymyslel Miloš Zeman.
Přitom to tak rozhodně není. Zeman jen při oficiální návštěvě Izraele v roce 2013 místní pochválil, že tam krátké jméno „Czechia“ používali. Zemanovi odpůrci to pochopili po svém a onálepkovali výraz Czechia pejorativně jako něco, co pochází z jeho hlavy. Z toho titulu to okamžitě odmítli používat. Bohužel nejen oni. I všemožné státní instituce dlouho všude cpaly Czech Republic. Držely se toho i organizace typu Czech Tourism. Když jim v soutěži vyhrálo logo s nápisem Czechia, jejich ředitel to nechal zrušit, protože se mu jednoslovný výraz nelíbil. Z toho důvodu od nich vychází různé hybridy, jako pohlednice s nápisem Cheers from Czech. Bože, Czech! Takový nesmysl! Největším škůdcem je ale ještě někdo jiný.

Kdo?
Wikipedisté. Na Wikipedii je člověk, který má na starost anglická hesla o naší zemi. A ten se s Českem nesmířil. Kdysi prohlásil, že na Wikipedii bude Czechia jen přes jeho mrtvolu. Přestože je to tedy už oficiálně užíváno v OSN, EU, NATO a všude možně, u hlavního hesla o naší zemi stejně pořád úzkostlivě hlídá Czech Republic. Připouští tam, že se užívá i Czechia, ale že u většiny lidí prý beztak převažuje Czech Republic. Co je mu po tom, kolik lidí to používá? Jakmile to některý z mých kolegů odborníků opraví, záhy ho zablokuje. Normální terorista! Přitom osvojení si výrazu „Czechia“ není nic divného. Když před časem africké Svazijsko požádalo, aby se mezinárodně používal jejich termín Eswatini, bylo to na Wikipedii do 24 hodin přijato. Od té doby to nikdo nezpochybňuje. Hotovo. U Česka oproti tomu stačí na Wikipedii jeden anonymní magor a nehneme se z místa. Ať se nám to líbí, nebo ne, Wikipedia je mocná věc. Pro mnohé lidi je to první zdroj o zemi, kterou dobře neznají.

Zvykneme si na název Česko tak, že za nějakých deset už nikomu nepřijde divné?
Myslím, že většině lidí už nepřijde divné ani teď. Mrzuté je, že se proti němu vymezuje spousta učitelů – podívejte se do učebnic vlastivědy, je v nich pouze „Česká republika“. Pořád. Byl jsem jeden z prvních, který do učebnic zeměpisu začal psát „Česko“. A musím konstatovat – je to boj. Můj syn třeba chodil na obchodní akademii, kde mu angličtinářka výraz „Czechia“ zakázala používat. Prý že to angličtina nezná. To bylo něco pro mě, hned jsem na ní vlítnul. Kroutila se, skončilo to jejím argumentem: „Já si můžu používat, co chci!“ No, může. Ale nesmí to zakazovat druhým. Prskala jak křeček, nakonec se s tím smířila. Je to bohužel strašně vžité. Manželka psala s jedním polským kolegou odborný článek, editora do angličtiny jim dělal Brit, který taky všude „Czechia“ vytrvale opravoval na „Czech Republic“. Prý že je to jediné oficiální pojmenování našeho státu. Taky jsem si ho vychutnal.

Propásli jsme možnost propagovat název „Czechia“ už dávno. Proto pak člověk v cizině slyší až nedůstojné otázky: „A jak vy se vlastně jmenujete?“

U Brita buďme rádi, že to neopravoval na Czechoslovakia.
To máte pravdu! Kolikrát já jim už musel vysvětlovat, že společný stát 30 let neexistuje! Vždycky jsou upřímně udivení: „Aha, a co se u vás stalo? Měli jste válku?“ To je vlastně důkaz, že ani s celosvětovou známostí výrazu Czech Republic to nebude tak žhavé. Když teď budeme preferovat jméno „Czechia“, nic moc neztrácíme. Lidi si zvyknou. Dřív nebo později. Stačí, abychom tomu sami pomohli.