Problematika práv dětí se zlepšila, stále ale v Česku chybí dostatečná vzdělanost v této oblasti, říká odborník

ilustrační foto

Spory o dítě ubližují nejvíce právě dětem

Nedávno jsme si připomněli Světový den prevence týrání a zneužívání dětí a také 30. výročí přijetí Úmluvy o právech dítěte. Jak si v tomto ohledu vede Česko? Práva dětí se značně posunula, děti by ale o nich měly mít lepší ponětí, říká vedoucí vodňanského Odboru sociálních věcí, zdravotnictví a školství Júsuf Traore, který v rozhovoru objasnil a přiblížil problematiku práv dětí v České republice.

Podle jména usuzuji, že nepocházíte z Čech...

V mnoha lidech mé jméno evokuje představu, že pocházím z dálných zemí. Pravda je ale taková, že jsem se narodil v Brně.

Jak jste se dostal k práci v sociální sféře?

Po vystudování oboru Sociální práce jsem působil v adiktologických službách. Jde o služby věnující se oblasti omamných a psychotropních látek – neboli drogám. Zde jsem postupně docházel k závěru, že přes potřebnost terciárních služeb leží základ především v oblasti primární prevence. Začal jsem tedy studovat speciální pedagogiku na Univerzitě Karlově a postupně pronikl do metodiky primární prevence v pedagogicko-psychologické poradně.

Brzy jsem však zjistil, že tato činnost nepokryje potřeby, které jsem v oblasti práce s dětmi a rodinami považoval za důležité. Založil jsem spolu s kolegy občanské sdružení, které mělo tyto potřeby naplňovat. A to se nám v průběhu několika let povedlo prostřednictvím komplexní nabídky preventivních služeb pro rodiny s dětmi.

Aktuálně působím již pátým rokem jako vedoucí odboru sociálních věcí, zdravotnictví a školství na městském úřadě a lektoruji v oblasti sociálně-právní ochrany dětí a školství u vzdělávací agentury Edupol.

V jakých případech je nutné přistoupit k odebrání dítěte rodičům?

V úvodu si dovolím zdůraznit, že žádný pracovník nemá právo odebírat dítě z rodiny. Tato kompetence náleží výhradně soudu. Pracovníci OSPOD jsou ale mnohdy ti, kteří toto opatření navrhují, nenavrhnou-li jej sami rodiče. Musím však upozornit na fakt, že se jedná o tzv. ultima ratio, k němuž se přistupuje opravdu v situaci, kdy je skutečně ohrožen život dítěte nebo hrozí výrazná újma na jeho zdraví či vývoji.

Důvodem k odebrání nejsou nevyhovující bytové podmínky nebo špatná finanční situace rodiny. Pokud ale je situace taková, že rodiče nemají v zimě kde s dítětem bydlet, nemají stravu a současně nereflektovali žádnou jinou z nabízených alternativ, pak je možné k tomuto návrhu přistoupit. Současně ale s rodiči začíná intenzivní práce na úpravě jejich podmínek takovým způsobem, aby se dítě mohlo co nejdříve vrátit domů.

Jak je to s rozvodovostí v České republice? Je pravdou, že rozvodů přibývá? Jaká forma péče je pro děti nejlepší?

Počet rozvodů stále klesá, přičemž je v absolutních číslech téměř na nejnižší úrovni od revoluce a srovnatelná se 70. lety minulého století. Vysoký procentuální podíl rozvodů (zhruba 50 %) tedy nepramení z počtu rozvodů, ale spíše z nízkého počtu svateb.

V rámci úpravy poměrů k dítěti existují základní tři varianty. Svěření do péče jednoho z rodičů, střídavá péče a společná péče. Judikáty ústavního soudu se v této oblasti do značné míry rozcházejí. Já osobně považuji střídavou péči za vhodnou v okamžiku, kdy se oba rodiče spolu dokáží bez obtíží domluvit na formě výchovy. Současně dítě nemění zásadním způsobem širší sociální prostředí (kamarády, školu atd.) a jedná se spíše o starší dítě.

Dokázal byste porovnat, v čem se změnila problematika práv dětí a jejich životní standard za posledních 30 let?

Musím upřímně přiznat, že před třiceti lety jsem chodil do 2. třídy základní školy a jako malé černé dítko jsem měl pocit, že práva mají snad všichni kromě mě. Každopádně se samozřejmě jedná o subjektivní pohled dítěte, nikoli objektivní náhled na aktuální skutečnosti.

Tak či onak ale je ale pravdou, že právě před 30 lety byla Valném shromáždění OSN přijata Úmluva o právech dítěte, která by měla každému dítku ratifikujících zemí zajistit právo na ochranu v oblastech, které mohou nepříznivě ohrožovat jeho vývoj. Jelikož v roce 1991 přistoupila k ratifikaci tohoto dokumentu i naše země, měla by být tato práva aktuálně dětem zaručena a současně by dle článku III této úmluvy mělo veškeré konání naplňovat zájem a blaho dítěte.

„Slepé lpění na tomto zákoně zastírá tu hlavní podstatu a z práv dětí se stává bič“

Práva dítěte se tedy samozřejmě posunula, a to nejen v oblasti legislativní, ale především na poli kulturně-morálního pojetí, kdy se spolu s kultem mládí samozřejmě posouvá i přístup a vnímání důležitosti dětí a mladých lidí.

Na druhou stranu si myslím, že existují případy, kdy slepé lpění na tomto zákoně zastírá tu hlavní podstatu a z práv dětí se stává bič, který dětem v konečném důsledku spíše škodí.

V čem dnes naopak vnímáte největší mezery, co se práv dětí týče?

Domnívám se, že umět nakládat se svými právy takovým způsobem, aby mi to bylo dlouhodobě prospěšné a současně toto mé uplatňování práv neovlivňovalo negativně mé okolí či širší společnost, se musí člověk učit.

Z tohoto důvodu mi u nás stále chybí edukace, jejíž absence se stále projevuje i u dospělých, kteří se 30 let po revoluci stále učí nakládat se svobodou a svými právy.

Pokud nechceme další generaci lidí, kteří budou na jednou stranu svá práva zneužívat nebo na stranu druhou je nebudou umět uplatnit, je potřeba klást důraz především na edukaci v této oblasti.

Martina Richterová

Tagy: