Apokalypsa, stařenky jedí jen syrová vejce. Ukrajinka jela do Mariupolu zachránit rodiče

94letá žena zabalená v dece pláče poté, co byla evakuována z Irpinu na předměstí Kyjeva (26. března 2022)

Ruská armáda odhalila, o co jí na Ukrajině skutečně jde

V době, kdy ruské síly obklíčily jihoukrajinský Mariupol, podnikla jedna žena mimořádnou cestu do obleženého města, aby zachránila své rodiče. Patří mezi malý počet lidí, kteří se odvážili riskovat útok nebo únos a projeli frontovou linií i ruskou blokádou, píše BBC. Anastasija Pavlovová britské stanici poté řekla, že v Mariupolu viděla apokalypsu. Bylo to jako konec světa, popsala.

Třiadvacetiletá žena nejprve sama utekla před bombardováním Charkova, společně se snoubencem se vydali k jeho rodině do Dnipra. Tam se cítila bezpečněji, trápila se však kvůli rodičům, kteří zůstali na předměstí Mariupolu. Její matka Oksana – učitelka religionistiky – hledala klid v modlitbách a v malém domku ve čtvrti Čerjomušky se starala o růže, píše BBC.

Její modlitby však přehlušil postup ruských vojsk. „Den za dnem létaly nad střechou našeho malého domku granáty různých ráží,“ popisuje Oksana. „Čtvrtý den války jsem si začala myslet, že tohle nepřežiju,“ dodává čtyřiapadesátiletá žena, která Mariupol označuje za nejzvláštnější město v zemi. „Je pojmenovaný po Panně Marii,“ říká.

Mariupol se však poté, co ho začaly obléhat ruské síly, proměnil v „peklo“, jak situaci podle BBC popsala jedna z humanitární organizací. Civilisté uprostřed bojů sháněli jídlo a vodu, nefungovala ani elektřina či komunikační kanály. Tisíce lidí byly zabity. Na čtvrť, kde žila Oksana s mužem Dmytrem, dopadaly rakety Grad.

Strach a nevědění

Oksaně se podařilo telefonicky spojit s dcerou. Varovala ji, aby do Mariupolu nejezdila. Ta se koncem března rozhodla jinak. Najala si řidiče a dodávku od dobrovolníků, kteří se rovněž pokoušeli pomoci evakuovat obyvatele města. Vyrazili ze Záporoží, které je považované za poslední relativně bezpečné město před frontovou linií.

„Nikdo nechtěl být vedoucím vozem,“ popsala situaci Anastasija. „Mysleli si, že kdyby chtěl někdo na kolonu střílet, bude střílet nejdříve na vedoucí vůz,“ dodala. Její řidič navrhl, aby jeli v čele oni. „Držela jsem se svého sedadla a říkala si: ,Dobrá, a je to. Rozhodla jsem se, ať se stane cokoliv,‘“ líčí mladá Ukrajinka, která vzápětí dodala, že byla nanejvýš vyděšená.

Po cestě, kdy projížděli po území kontrolovaném ukrajinskými silami, poté přes frontovou linii a následně první ruské kontrolní stanoviště, pociťovala stále větší úzkost. Jak se dostávali hlouběji na okupované území, přibývalo vojenských stráží s označením proruské separatistické Doněcké lidové republiky (DNR) na uniformách. „Na jednom kontrolním stanovišti nám při kontrole dokladů vojáci mířili na hlavu samopalem,“ říká Anastasija. Na dotaz proč jedou do Mariupolu, odvětila, že chce pomoci rodičům a otci veze léky.

Zároveň nevěděla, jestli najde své rodiče živé. Oksana s Dmytrem mezitím spali na zemi schovaní pod přikrývkami a polštáři, zatímco se dům otřásal pod ostřelováním a tlakovými vlnami, píše BBC. Se sousedy sdíleli zbytky jídla, vody a utěšovali se.

Anastasija a ostatní dorazili do zničeného města po devíti hodinách cesty. Bylo těsně před zákazem vycházení. „Kolem vás jsou hořící auta, tanky, díry v domech, zčernalé budovy se zřícenými střechami. Davy velmi špinavých lidí s prázdnýma očima sledují naše auta podél zaminované silnice. Všechno jim vzali, příbuzní zemřeli, popisuje.

Na zvěrstva si rychle zvyknete

Po cestě rovněž míjeli mělké hroby. „Zprvu se díváte na hroby a jste vyděšení a zmatení. Ale jakmile jich uvidíte deset, dvacet, už jen projíždíte kolem. Možná je to jen mnou, ale tak nějak se zdá, že si na ta zvěrstva rychle zvyknete,“ dodává Anastasija. Stanici dále popsala, jak se pokoušeli dostat přes centrum města, ale boje byly příliš intenzivní. Vydali se tedy oklikou, ve vsi Volodarske se pak doslechli o škole předělané na uprchlický tábor.

„To byl asi druhý nejděsivější zážitek,“ říká Anastasija. „Jsou tam lidé, kteří přišli o všechno. Vědí, že pro ně nikdo nepřijde. Tábor je jejich jedinou šancí na přežití,“ vypráví a tvrdí, že civilisté v zařízení měli být poté odvezeni ruskými silami do Rostovské oblasti v Rusku nebo do separatistického Doněcku na východě Ukrajiny. Ukrajina tento proces označuje jako „filtraci“, západ ho odsuzuje jako odvlékání lidí a Moskva popisuje jako humanitární koridor pro evakuaci civilistů, píše BBC.

„Udělalo se mi špatně z toho, co jsem uvnitř viděla. Na podlaze a chodbách, ve třídách, v tělocvičně, leželi lidé takřka jeden na druhém (...) Těžko se tam dýchalo, lidé neměli přístup k tekoucí vodě měsíc,“ popsala. Ve frontě na jídlo slyšela hrozné příběhy. „Jedna babička řekla, že strávila deset dní ve sklepě bez jídla. Každý den pila jedno syrové vejce,“ přibližuje Anastasija. Tu noc byla podle svých slov v Mariupolu svědkem „apokalypsy“.

K rodičům se dostala druhý den. „Nemohla jsem se radovat, ale ani plakat,“ popsala. Mámě a tátovi proto řekla: „Budeme plakat na ukrajinském území.“

Lidé na ulici zůstali ohromeni, že se do Mariupolu dostala. Nakonec se jim podle BBC podařilo evakuovat i několik sousedů. „V autobuse jsme vyvezli osm lidí,“ říká Anastasija.

Její rodiče jsou nyní v bezpečnějším městě na západě Ukrajiny, Anastasija se snoubencem v Dnipru. Myslí však na ty, kteří se z Mariupolu dostat nemohou. A říká, že cítí vinu –⁠ protože dostala do bezpečí své rodiče, zatímco další zůstávají. Každý den se dozvídám, že někteří z mých spolužáků, někteří z příbuzných tam zahynuli nebo byli zraněni,“ vypráví. Její matka, která dceru nazvala hrdinkou, podle BBC k noční můře v Mariupolu mimo jiné říká: „Za každý zločin přichází trest.“

Tagy: