Ruská armáda odhalila, o co jí na Ukrajině skutečně jde
V době, kdy ruské síly obklíčily jihoukrajinský Mariupol, podnikla jedna žena mimořádnou cestu do obleženého města, aby zachránila své rodiče. Patří mezi malý počet lidí, kteří se odvážili riskovat útok nebo únos a projeli frontovou linií i ruskou blokádou, píše BBC. Anastasija Pavlovová britské stanici poté řekla, že v Mariupolu viděla apokalypsu. Bylo to jako konec světa, popsala.
Třiadvacetiletá žena nejprve sama utekla před bombardováním Charkova, společně se snoubencem se vydali k jeho rodině do Dnipra. Tam se cítila bezpečněji, trápila se však kvůli rodičům, kteří zůstali na předměstí Mariupolu. Její matka Oksana – učitelka religionistiky – hledala klid v modlitbách a v malém domku ve čtvrti Čerjomušky se starala o růže, píše BBC.
Její modlitby však přehlušil postup ruských vojsk. „Den za dnem létaly nad střechou našeho malého domku granáty různých ráží,“ popisuje Oksana. „Čtvrtý den války jsem si začala myslet, že tohle nepřežiju,“ dodává čtyřiapadesátiletá žena, která Mariupol označuje za nejzvláštnější město v zemi. „Je pojmenovaný po Panně Marii,“ říká.
Válka na Ukrajině
Mariupol se však poté, co ho začaly obléhat ruské síly, proměnil v „peklo“, jak situaci podle BBC popsala jedna z humanitární organizací. Civilisté uprostřed bojů sháněli jídlo a vodu, nefungovala ani elektřina či komunikační kanály. Tisíce lidí byly zabity. Na čtvrť, kde žila Oksana s mužem Dmytrem, dopadaly rakety Grad.
Strach a nevědění
Oksaně se podařilo telefonicky spojit s dcerou. Varovala ji, aby do Mariupolu nejezdila. Ta se koncem března rozhodla jinak. Najala si řidiče a dodávku od dobrovolníků, kteří se rovněž pokoušeli pomoci evakuovat obyvatele města. Vyrazili ze Záporoží, které je považované za poslední relativně bezpečné město před frontovou linií.
„Nikdo nechtěl být vedoucím vozem,“ popsala situaci Anastasija. „Mysleli si, že kdyby chtěl někdo na kolonu střílet, bude střílet nejdříve na vedoucí vůz,“ dodala. Její řidič navrhl, aby jeli v čele oni. „Držela jsem se svého sedadla a říkala si: ,Dobrá, a je to. Rozhodla jsem se, ať se stane cokoliv,‘“ líčí mladá Ukrajinka, která vzápětí dodala, že byla nanejvýš vyděšená.
Po cestě, kdy projížděli po území kontrolovaném ukrajinskými silami, poté přes frontovou linii a následně první ruské kontrolní stanoviště, pociťovala stále větší úzkost. Jak se dostávali hlouběji na okupované území, přibývalo vojenských stráží s označením proruské separatistické Doněcké lidové republiky (DNR) na uniformách. „Na jednom kontrolním stanovišti nám při kontrole dokladů vojáci mířili na hlavu samopalem,“ říká Anastasija. Na dotaz proč jedou do Mariupolu, odvětila, že chce pomoci rodičům a otci veze léky.
Zároveň nevěděla, jestli najde své rodiče živé. Oksana s Dmytrem mezitím spali na zemi schovaní pod přikrývkami a polštáři, zatímco se dům otřásal pod ostřelováním a tlakovými vlnami, píše BBC. Se sousedy sdíleli zbytky jídla, vody a utěšovali se.
Do Česka prchají i lidé z Maďarska. Říkají jim, že se zde budou mít lépe, říká aktivista
Situace s ukrajinskými uprchlíky s sebou nadále přináší řadu problémů. Příkladem jsou dva stany na náměstí OSN v Praze, ve kterých je umístěno zhruba 30 ukrajinských Romů. Romský aktivista Ivan Veselý v pořadu 360° vysvětlil, že do Česka přicházejí i lidé, kteří mají i maďarské občanství. „Říkají jim totiž, že se u nás budou mít lépe,“ uvedl.
Anastasija a ostatní dorazili do zničeného města po devíti hodinách cesty. Bylo těsně před zákazem vycházení. „Kolem vás jsou hořící auta, tanky, díry v domech, zčernalé budovy se zřícenými střechami. Davy velmi špinavých lidí s prázdnýma očima sledují naše auta podél zaminované silnice. Všechno jim vzali, příbuzní zemřeli, popisuje.
Na zvěrstva si rychle zvyknete
Po cestě rovněž míjeli mělké hroby. „Zprvu se díváte na hroby a jste vyděšení a zmatení. Ale jakmile jich uvidíte deset, dvacet, už jen projíždíte kolem. Možná je to jen mnou, ale tak nějak se zdá, že si na ta zvěrstva rychle zvyknete,“ dodává Anastasija. Stanici dále popsala, jak se pokoušeli dostat přes centrum města, ale boje byly příliš intenzivní. Vydali se tedy oklikou, ve vsi Volodarske se pak doslechli o škole předělané na uprchlický tábor.
„To byl asi druhý nejděsivější zážitek,“ říká Anastasija. „Jsou tam lidé, kteří přišli o všechno. Vědí, že pro ně nikdo nepřijde. Tábor je jejich jedinou šancí na přežití,“ vypráví a tvrdí, že civilisté v zařízení měli být poté odvezeni ruskými silami do Rostovské oblasti v Rusku nebo do separatistického Doněcku na východě Ukrajiny. Ukrajina tento proces označuje jako „filtraci“, západ ho odsuzuje jako odvlékání lidí a Moskva popisuje jako humanitární koridor pro evakuaci civilistů, píše BBC.
Hasiči v Charkově bojují s mohutným požárem po ruském útoku Zdroj: AP
Ukrajinský důstojník z 56. samostatné motorizované pěší brigády pálí z raketometu na nákladním vozidle směrem k ruským pozicím na frontové linii u Bachmutu v Doněcké oblasti na Ukrajině v úterý 5. března 2024. Zdroj: AP
Nadia se svými třemi dětmi se v Kyjevě loučí s manželem Volodymyrem Golubnyčem. Ukrajinský nadporučík 72. mechanizované brigádybyl zabit během bojů s ruskými silami v obci Vodjane nedaleko Avdijivky 19. února. Zdroj: AP
Na snímku pořízeném ukrajinskou záchrannou službou prohledávají záchranáři trosky po ruském útoku v Oděse na Ukrajině v pátek 15. března 2024. Zemřelo při něm nejméně 14 lidí a 46 dalších bylo zraněno, uvedli místní představitelé. Zdroj: AP
Ukrajinští vojáci 71. brigády Jaeger pálí z houfnice M101 na ruské pozice na frontové linii u Avdijivky v Doněcké oblasti na Ukrajině v pátek 22. března 2024. Zdroj: AP
Ruka oběti leží v kaluži krve po ruském útoku v Oděse na Ukrajině v pátek 15. března 2024, při kterém zahynulo nejméně 14 lidí a 46 dalších bylo zraněno. První raketa zasáhla domy, a když na místo dorazily záchranné týmy, dopadla druhá raketa, uvedly úřady. Zdroj: AP
Dým a oheň stoupají nad vodní elektrárnou Dnipro po ruských útocích, pátek 22. března 2024. Zdroj: AP
Na snímku pořízeném ukrajinskou záchrannou službou sedí šokovaný záchranář po ruském útoku v Oděse na Ukrajině v pátek 15. března 2024. Zemřelo při něm nejméně 14 lidí a 46 dalších bylo zraněno, uvedli místní představitelé. Zdroj: AP
Zdravotník utěšuje ženu na místě ruského leteckého útoku v Záporoží na Ukrajině v pátek 22. března 2024. Zdroj: AP
Ukrajinští vojáci 28. samostatné mechanizované brigády pálí ze 122mm minometu na ruské pozice na frontové linii u Bachmutu v Doněcké oblasti na Ukrajině v neděli 3. března 2024. Zdroj: AP
Členové rodiny Vitalije Alimova truchlí nad jeho tělem během pohřbu v ukrajinském Bilhorodu-Dnistrovském v pondělí 18. března 2024. Alimov. Hasič, byl zabit při ruském útoku na Oděsu v pátek 15. března. Zdroj: AP
Ukrajinští vojenští experti sbírají zbytky rakety u zničené budovy v Kyjevě, Ukrajina, pondělí 25. března 2024. Zdroj: AP
Muž projíždí na kole kolem elektrárny po ruském útoku v Charkově na Ukrajině, pátek 22. března 2024. Zdroj: AP
Poškozené auto na místě ruského útoku v ukrajinském Charkově, středa 20. března 2024. Zdroj: AP
Hasiči pracují poblíž kráteru vzniklém po ruském útoku v Kyjevě, Ukrajina, čtvrtek 21. března 2024. Zdroj: AP
Tank ukrajinské 17. tankové brigády pálí na ruské pozice v Časiv Jaru, dějišti prudkých bojů mezi ukrajinskými a ruskými jednotkami v Doněcké oblasti, čtvrtek 29. února 2024. Zdroj: AP
Ukrajinský voják kontroluje škody na budově v Kyjevě po ruském leteckém útoku, Ukrajina, pondělí 25. března 2024. Zdroj: AP
Zraněný ukrajinský voják Oleksandr leží na lůžku ve zdravotnickém autobusu dobrovolnického praporu „Hospitallers“ během evakuace do bezpečné oblasti v Doněcké oblasti na Ukrajině ve středu 28. února 2024. Zdroj: AP
ukrajinští vojáci nesou národní vlajky a vlajky 3. útočné brigády během pohřebního obřadu 27letého Jehora Vološina, známého také pod volacím znakem „Kobzar“, v Pavlohradu v Dněpropetrovské oblasti. Seržant Vološin z 3. útočné brigády byl zabit v bojích u Avdijivky 21. února 2024. Zdroj: AP
Ukrajinští vojáci 3. útočné brigády se dívají přes brýle nočního vidění (NVG) během noční mise na frontové linii u Avdijivky v Doněcké oblasti na Ukrajině, středa 20. března 2024. Vojáci 3. útočné brigády pokračují v udržování obranných linií v Doněcké oblasti poté, co ukrajinská armáda v únoru 2024 opustila Avdijivku. Zdroj: AP
Příbuzný v Kyjevě truchlí nad rakví s ostatky 28letého Nodara Nasirova, dobrovolníka gruzínské legie, který byl zabit v boji proti ruským jednotkám. Gruzínská legie je vojenská jednotka tvořená převážně etnickými gruzínskými dobrovolníky. Zdroj: AP
Ukrajinský důstojník z 56. samostatné motorizované pěší brigády pálí z raketometu na nákladním vozidle směrem k ruským pozicím na frontové linii u Bachmutu v Doněcké oblasti na Ukrajině v úterý 5. března 2024. Zdroj: AP
Nadia se svými třemi dětmi se v Kyjevě loučí s manželem Volodymyrem Golubnyčem. Ukrajinský nadporučík 72. mechanizované brigádybyl zabit během bojů s ruskými silami v obci Vodjane nedaleko Avdijivky 19. února. Zdroj: AP
Na snímku pořízeném ukrajinskou záchrannou službou prohledávají záchranáři trosky po ruském útoku v Oděse na Ukrajině v pátek 15. března 2024. Zemřelo při něm nejméně 14 lidí a 46 dalších bylo zraněno, uvedli místní představitelé. Zdroj: AP
Ukrajinští vojáci 71. brigády Jaeger pálí z houfnice M101 na ruské pozice na frontové linii u Avdijivky v Doněcké oblasti na Ukrajině v pátek 22. března 2024. Zdroj: AP
Ruka oběti leží v kaluži krve po ruském útoku v Oděse na Ukrajině v pátek 15. března 2024, při kterém zahynulo nejméně 14 lidí a 46 dalších bylo zraněno. První raketa zasáhla domy, a když na místo dorazily záchranné týmy, dopadla druhá raketa, uvedly úřady. Zdroj: AP
Dým a oheň stoupají nad vodní elektrárnou Dnipro po ruských útocích, pátek 22. března 2024. Zdroj: AP
Na snímku pořízeném ukrajinskou záchrannou službou sedí šokovaný záchranář po ruském útoku v Oděse na Ukrajině v pátek 15. března 2024. Zemřelo při něm nejméně 14 lidí a 46 dalších bylo zraněno, uvedli místní představitelé. Zdroj: AP
Zdravotník utěšuje ženu na místě ruského leteckého útoku v Záporoží na Ukrajině v pátek 22. března 2024. Zdroj: AP
Ukrajinští vojáci 28. samostatné mechanizované brigády pálí ze 122mm minometu na ruské pozice na frontové linii u Bachmutu v Doněcké oblasti na Ukrajině v neděli 3. března 2024. Zdroj: AP
Členové rodiny Vitalije Alimova truchlí nad jeho tělem během pohřbu v ukrajinském Bilhorodu-Dnistrovském v pondělí 18. března 2024. Alimov. Hasič, byl zabit při ruském útoku na Oděsu v pátek 15. března. Zdroj: AP
Ukrajinští vojenští experti sbírají zbytky rakety u zničené budovy v Kyjevě, Ukrajina, pondělí 25. března 2024. Zdroj: AP
Muž projíždí na kole kolem elektrárny po ruském útoku v Charkově na Ukrajině, pátek 22. března 2024. Zdroj: AP
Hasiči pracují poblíž kráteru vzniklém po ruském útoku v Kyjevě, Ukrajina, čtvrtek 21. března 2024. Zdroj: AP
Tank ukrajinské 17. tankové brigády pálí na ruské pozice v Časiv Jaru, dějišti prudkých bojů mezi ukrajinskými a ruskými jednotkami v Doněcké oblasti, čtvrtek 29. února 2024. Zdroj: AP
Ukrajinský voják kontroluje škody na budově v Kyjevě po ruském leteckém útoku, Ukrajina, pondělí 25. března 2024. Zdroj: AP
Zraněný ukrajinský voják Oleksandr leží na lůžku ve zdravotnickém autobusu dobrovolnického praporu „Hospitallers“ během evakuace do bezpečné oblasti v Doněcké oblasti na Ukrajině ve středu 28. února 2024. Zdroj: AP
ukrajinští vojáci nesou národní vlajky a vlajky 3. útočné brigády během pohřebního obřadu 27letého Jehora Vološina, známého také pod volacím znakem „Kobzar“, v Pavlohradu v Dněpropetrovské oblasti. Seržant Vološin z 3. útočné brigády byl zabit v bojích u Avdijivky 21. února 2024. Zdroj: AP
Ukrajinští vojáci 3. útočné brigády se dívají přes brýle nočního vidění (NVG) během noční mise na frontové linii u Avdijivky v Doněcké oblasti na Ukrajině, středa 20. března 2024. Vojáci 3. útočné brigády pokračují v udržování obranných linií v Doněcké oblasti poté, co ukrajinská armáda v únoru 2024 opustila Avdijivku. Zdroj: AP
„Udělalo se mi špatně z toho, co jsem uvnitř viděla. Na podlaze a chodbách, ve třídách, v tělocvičně, leželi lidé takřka jeden na druhém (...) Těžko se tam dýchalo, lidé neměli přístup k tekoucí vodě měsíc,“ popsala. Ve frontě na jídlo slyšela hrozné příběhy. „Jedna babička řekla, že strávila deset dní ve sklepě bez jídla. Každý den pila jedno syrové vejce,“ přibližuje Anastasija. Tu noc byla podle svých slov v Mariupolu svědkem „apokalypsy“.
K rodičům se dostala druhý den. „Nemohla jsem se radovat, ale ani plakat,“ popsala. Mámě a tátovi proto řekla: „Budeme plakat na ukrajinském území.“
Lidé na ulici zůstali ohromeni, že se do Mariupolu dostala. Nakonec se jim podle BBC podařilo evakuovat i několik sousedů. „V autobuse jsme vyvezli osm lidí,“ říká Anastasija.
Její rodiče jsou nyní v bezpečnějším městě na západě Ukrajiny, Anastasija se snoubencem v Dnipru. Myslí však na ty, kteří se z Mariupolu dostat nemohou. A říká, že cítí vinu – protože dostala do bezpečí své rodiče, zatímco další zůstávají. Každý den se dozvídám, že někteří z mých spolužáků, někteří z příbuzných tam zahynuli nebo byli zraněni,“ vypráví. Její matka, která dceru nazvala hrdinkou, podle BBC k noční můře v Mariupolu mimo jiné říká: „Za každý zločin přichází trest.“