Proč Austrálie hoří? Důvodem jsou vyhubená zvířata i kolonizace

Staré hříchy vrhají dlouhé stíny – anglické pořekadlo vystihuje to, k čemu dospěli vědci během expedice v jihovýchodní Austrálii. Pátrali po změně složení vegetace po příchodů evropských kolonistů a také po tom, čím se liší současné požáry od požárů dříve úmyslně zakládaných domorodým obyvatelstvem (Aboridžinci).

Hořící Austrálie jako lidsko-zvířecí katastrofa, která nekončí

Svět zvířat

Rudé nebe, vzduch tak horký že spaluje plíce, všudypřítomný kouř, popel a prach. Austrálie třetím měsícem hoří a lidé ani zvířata už nemají kam utéci. Kvůli vysokým teplotám z požárů to mnohdy ani nestihnou. Zvláště pro volně žijící a hospodářská zvířata to znamená jistou smrt.

„Zakládání ohňů je nebezpečné, pokud jsou nekontrolované. Mohou se totiž rozšířit do všech možných míst a stát se neuhasitelnými. Když ale oheň založíme v kontrolovaných podmínkách – na vybrané ploše a s bezpečnostními opatřeními – můžeme mluvit o kontrolovaném požáru, který je pro přírodu a ekosystém prospěšný,“ přibližuje tzv. požárový management Petr Kuneš.

Požáry cíleně zakládané Aboridžinci, kteří Austrálii osídlili před více než 60 tisíci lety, nebyly ničivou katastrofou, jak je tomu dnes. Oheň živilo převážně bylinné patro. Výsledky studie publikované v časopise Frontiers in Ecology and the Environment totiž ukazují, že před příchodem kolonistů dominovaly na jihovýchodě Austrálie traviny a byliny (51 %) s roztroušenými stromy. Keře pak tvořily přibližně třetinu vegetace (34 %).

Všechno, nebo nic

Kolonizace Austrálie koncem 18. století neznamenala jen pohromu pro domorodé obyvatelstvo, které se dočkalo masového vraždění a zavlečených nemocí, ale i pro faunu a floru. Kvůli zemědělské půdě začali kolonisté hojně vypalovat otevřená nížinná stanoviště, takže z rozmanitého porostu zbyly traviny a byliny. Pak ale s vypalováním skončili úplně a časovaná bomba byla na světě. Nepromyšlené hospodaření s krajinou totiž dalo vzniknout rozsáhlým křovinným porostům a zvýšilo propojení hořlavých částí usnadňující rychlé šíření ohně.

S příchodem Evropanů také přišly nepůvodní druhy rostlin i živočichů a řada z nich se stala invazními. „Invazní rostliny nejsou adaptované na australské požárové cykly, navíc mohou přispívat k šíření požárů kvůli větší produkci hořlavé biomasy,“ popisuje Kuneš. Například původní eukalyptus tváří v tvář ohni obstojí, kdežto zavlečená borovice nikoliv. Australské dřeviny jsou totiž pyrofilní, tedy uzpůsobené k narušení ohněm.

Konec velkých býložravců

Jedny z prvních příčin požárů šířících se australským kontinentem bychom ale měli hledat ještě o několik desítek tisíc let dříve, než ho James Cook označil za zemi nikoho. „Kdybychom se podívali daleko do historie, tak můžeme pozorovat, že už v té době lidé velmi zasáhli do přírody vyhubením velkých býložravců. Máme zdokumentováno, že když tato zvířata vymizela, začalo na kontinentu mnohem více hořet a lidé se tomu museli přizpůsobit,“ vysvětluje Petr Kuneš.

Mezi zástupci tzv. megafauny patřil například Diprotodon – téměř čtyři metry dlouhý a dva metry vysoký vačnatec. Vyskytoval se na celém kontinentě a o příčinách jeho vyhynutí se diskutuje. Jedna teorie mluví o nadměrném lovu, který se Diprotodontovi stal osudným. Podle jiné teorie stojí za jeho vyhubením vypalování biomasy, která mu sloužila jako potrava. Poslední zástupce tohoto obrovského zvířete se podle Autsralian Museum procházel po zemi před zhruba 25 tisíci lety.

Australská vláda už několik let usiluje o nápravu situace, která zem dostala do ohnivých kleští. „Lidé zjišťují, že cílené vypalování mělo svůj důvod a snaží se k tomu v parcích a chráněných územích vracet. Je to dlouhodobá a finančně nákladná záležitost,“ říká Kuneš, podle něhož záleží na tom, kolik peněz je vláda ochotná investovat a na jak velkém území je schopna tato opatření zavést. „Navíc do toho vstupuje klimatická změna, která všechno urychluje. Je tedy otázkou, kdy a jak se projeví výsledky vládního snažení,“ dodává Petr Kuneš.