Běloruska žijící v ČR: Lukašenko vás zavře i za myšlenku. Nebo za vločku v okně

Protesty proti Lukašenkovi trvají přes půl roku, režim se brání hodně drsně: Tisíce Bělorusů byly zatčeny, stovky zraněny, několik lidí zemřelo. Co vám o tom přímo z místa vypráví přátelé?
Spousta věcí, které mi popisují, mnou opravdu otřásla. Slyšela jsem třeba o zadržení jednadvacetileté sestry mé známé, kterou už několik měsíců vězní KGB. Důvod? Nic víc, než že byla mluvčí studentského spolku. Všichni vědí, že je to čistá, mladá duše, romantická holka. Přesto dlouhou dobu trpí v cele, má omezenou možnost komunikace s vnějším světem, cenzoři zadržují všechny dopisy od rodiny a kamarádů. Její pronásledování není vůbec ničím podložené. Zjevně si ji vybrali celkem náhodně, teď se kolem ní snaží vykonstruovat jakýsi příběh. To je přece hrozné! A dost vypovídající.

O čem přesně?
Že se Lukašenko rozhodl bojovat o moc za každou cenu. Úroveň bezpráví a absurdity vystoupala v Bělorusku tak vysoko, až si člověk myslí, že hůř už být nemůže. A ono může. Sledujeme nesmyslné rozsudky soudů proti pokojným demonstrantům, absolutně nepřiměřené zákroky policie, neadekvátní projevy státně-informační propagandy v televizi. Je to jako z Orwella. Lidé jsou odsuzováni k vězení za pouhý záměr demonstrovat. Za nelegální manifestaci jsou považovány i dekorační papírové sněhové vločky v bílo-červeno-bílé kombinaci, které si vyvěsíte do okna. Možná se režim tímto způsobem snaží zoufale přesvědčit své partnery v Rusku, že má i nadále všechno pod kontrolou. Anebo je to všechno jinak. Třeba vláda reaguje ostře jen proto, že už nevidí jiné řešení, jelikož kroky nespokojených občanů zabírají. Za tím vším tedy spatřuji i jakousi naději. Na jedné straně je zoufalství z probíhající apokalypsy. Na druhé ovšem též pocit, že Lukašenko se víc než kdy jindy bojí ztráty moci. A že to třeba dříve nebo později dopadne dobře.

To zní jako opatrný optimismus.
Jen říkám, že to třeba může být i takhle… Víte, jaký problém podle mého má Lukašenko se svými stoupenci? Prostě nedokáže uvěřit, že ty protesty jsou autentické. Že je neřídí nikdo zvenku. Že ho lidi opravdu nemají rádi, že už jím jsou unavení. Spolu s dalšími papaláši se neustále snaží hledat viníky ze zahraničí, kteří naivní Bělorusy oklamali lichými sliby a donutili je demonstrovat, přestože k tomu reálně není důvod. Jenže dalšími a dalšími lidmi zavíranými do vězení nanejvýš vytváří mučedníky, s jejichž pomocí protest naopak nabírá na síle.

Jaké podmínky mají zadržení v běloruských vězeních?
O tom máme informace od lidí, kteří za účast na demonstraci dostali například 15 či 20 dnů odnětí svobody. Vypráví, že na cele pro šest se tísní přes 20 osob. Nemají matrace a deky, takže jsou vlastně rádi, že mohou být na postelích po dvou, jelikož je jim tepleji. Režim se i touto cestou snaží vyslat společnosti signál, že pokud bude někdo zvedat hlavu, dopadne špatně. Nikdo se už ani nesnaží popírat, že podmínky jsou jiné než zlé.

Náměstek ministra vnitra Karpjanku policisty údajně nabádal: „Střílejte vším, co máte. Zraňte, zmrzačte, zabijte.“ Sám se prý probíjel obuškem do kavárny, kde se schovávali demonstranti. Je typickým představitelem režimu?
Lidé znalí věci tvrdí, že právě on je ztělesněním dlouhodobější degradace běloruských silových složek. Říkají, že Lukašenkovo okolí je výsledkem negativní selekce. Toho, co se dá označit za opak evoluce. Lukašenko se obklopuje poslušnými jedinci, kteří nejsou natolik dobří, aby měli ambice jej nahradit. Jedinci jako Karpjanku bezesporu mohou za to, že je v Bělorusku zcela znehodnocena síla lidské důstojnosti. Že nefunguje presumpce neviny. Konkrétně on o demonstrantech mluví jako o někom, ke komu je třeba se chovat jako ke kriminálníkům.

Jak byste po půl roce protestů popsala náladu v běloruské společnosti? Je stále odhodlaná, nebo už jsou lidé tím vším trochu unaveni?
Mé zdroje nepoukazují na stagnaci. Možná poklesla intenzita demonstrací, samotná protestní nálada však mezi občany zůstala. Podle mého se dal do pohybu nevratný proces. Lidi pochopili, že už to dál nejde tolerovat. Proti Lukašenkovu režimu nestojí pouze malá hrstka a část angažovaných elit, jako tomu bylo při demonstracích roku 2010. K protestu se připojil kdekdo, i aktivní část populace. Mladí a úspěšní, kteří mohli bez problémů nadále žít ve zlaté kleci. Měli příjmy, mohli cestovat, od nepříjemných věcí se izolovat. Do minulého léta se s tím mnozí spokojili, pak ovšem i oni pochopili, že takhle to zkrátka dál nejde.

Co je přimělo změnit názor?
Věřím, že šlo o ryze mravní pohnutky. Kdosi to pojmenoval jako revoluci hodnot. Společnost spotřebitelů se mění ve společnost občanů.

Do pohybu se dal nevratný proces. Lidi pochopili, že už to dál nejde tolerovat. Proti Lukašenkovu režimu nestojí pouze malá hrstka a část angažovaných elit, jako tomu bylo při demonstracích roku 2010.

Jenže po půl roce je Lukašenko stále u moci. Dosáhly tedy protesty něčeho?
Rozhodně větší občanské solidarity. Bělorusové začali více jeden druhému věřit, pomáhat si. Dříve tvořili roztříštěné ostrůvky, nyní lépe fungují komunity na lokální úrovni. Lidé se i více usmívají. Zjišťují, že leccos lze společně zvládnout. Vzpomenete si ještě, jak jste zmiňoval náměstka ministra vnitra, který se s obuškem sám probíjel do kavárny se schovanými demonstranty?

Jistě.
Tak si představte, že celý další den stála u kavárny fronta zákazníků, kteří si tu chtěli koupit kafe. Jen proto, aby podniku kompenzovali újmu! To bylo neskutečné gesto solidarity. Lidi chtěli vyjádřit: „I dál budeme stát za tím, co je správné.“ To je velká věc. Protestní hnutí se už nedá zastavit. Národ si osvojil hodnotovou laťku, která mu dosud chyběla. Bělorusy navíc těší, že se jejich případem při protestech proti zadržení Navalného inspirují i Rusové. Dělá nám dobře, že běloruský mírumilovný, pokojný protest může ostatním sloužit za vzor. Vždyť na jednom minském náměstí se shromáždilo třeba i 200 tisíc lidí, přesto nikdo neinicioval nic násilného, nepodlehl provokacím. Bohužel se za to platí velká cena – násilí ze strany policejních složek, včetně mučení ve věznicích, si už vyžádalo oběti na životech. Lidé z mé země by na sebe měli být nesmírně hrdí, jejich protest má úroveň.

Když už jste zmínila Rusy – jak se vůbec Bělorusové dívají na svého východního souseda? Jako na staršího bratra, nebo jako na hrozbu?
Je těžké běloruský pohled nějak generalizovat. Pokud se pokusím představit si průměrného Bělorusa, pak je ten pohled na Rusko neutrální. Musíme si uvědomit, že ruský kulturní vliv na mou vlast je obrovský. I mediální – moji krajané čerpají spoustu informací z ruské televize, z ruských webů. Jako vyloženou hrozbu bude Rusko chápat málokdo. Je to prostě velký soused, který v mnoha ohledech určuje, jak Bělorusové žijí. I události posledního půl roku nicméně Bělorusy nutí k zamyšlení, co vlastně Rusko pro jejich zemi znamená. Ve chvíli, kdy Lukašenkovu politiku kritizují všechny civilizované státy světa a Rusko jako jediné přivírá oči, co si z toho lze vzít? Tuhle otázku si pokládá spousta mých krajanů.

Kolik lidí v Bělorusku Lukašenkův režim i nadále podporuje?
Není jich málo. I na sociálních sítích proto sledujeme cosi na úrovni ideologické války, všechno je černobílé, vyznává se princip: Kdo není s námi, je proti nám. Část prorežimní společnosti přitom rozhodně nepatří k privilegovanému okolí samotného Lukašenka, jde spíš o jedince, kteří se v ideologickém boji našli. Pro ně je status quo vyhovující, jasný, předvídatelný. Bojí se změny. Vášeň, s jakou režim hájí, je překvapující. Snažím se tomu porozumět a docházím k závěru, že jde svým způsobem o něco na způsob víry. Oni opravdu věří, že cesta s Lukašenkem je pro Bělorusy jediná správná, že ostatní je zlo, chaos. Že kdo mluví jinak, je placený ze zahraničí. Mnoha mým krajanům bohužel schází kritické myšlení, nejsou ochotni diskutovat. I tohle může být výsledkem šestadvacetiletého systému, který degradoval kdeco včetně přístupu ke vzdělání.

Pořádat v zemi, kde se posledních 160 dnů razantně porušují lidská práva, rozjuchanou sportovní akci? To by mi přišlo jako tančit na kostech mrtvých.

Jak vaši krajané přijali třeba to, že mezinárodní hokejová federace vzala Bělorusku mistrovství světa?
Bavili jsme se o tom s manželem, který čte diskusní fóra pod sportovními články. Potvrdil mi, že ohlasy mezi běloruskými sportovními fanoušky jsou v drtivé většině pozitivní. Všichni vědí, že hokej je velká Lukašenkova hračka. A že sport nemá s politikou nic společného? V tomhle případě to neplatí. Pořádat v zemi, kde se posledních 160 dnů razantně porušují lidská práva, rozjuchanou sportovní akci? To by mi přišlo jako tančit na kostech mrtvých. Což není přehnaný příměr – i běloruské protesty přece mají své mrtvé. Bylo by to lidsky neakceptovatelné. Myslím, že to nakonec došlo i šéfovi mezinárodní hokejové federace Faselovi, který se při nedávné návštěvě Běloruska tak zkompromitoval objetím s Lukašenkem.

Právě kvůli Lukašenkovi jste v roce 2005 i vy sama odešla z Běloruska. Co se stalo?
Zrušil vysokou školu, na níž jsem studovala. Prý proto, že Bělorusko nepotřebuje elity. Nemůžu říct, že bych tehdy k němu cítila něco jako nenávist, takhle jsem to nikdy nepersonifikovala. Není přece sám, kdo je zodpovědný za situaci v Bělorusku. Tak trochu za ni můžeme všichni – za to, že jsme tomu dlouho jen přihlíželi, nechali se zastrašit. Případně – jako já – že jsme raději odešli do zahraničí.

Zvolila jste si Česko. Jaké byly vaše zdejší začátky?
Těžké. Byť naše dvě země nejsou geograficky vzdálené, přece jen se v nich mluví jiným jazykem, mají odlišnou kulturu a historii. Takže ano – byl to kulturní šok. Všechny těžkosti mě nakonec hodně posunuly vpřed, jsem za ně vděčná. Stejně jako za setkání s Čechy, kteří mě inspirovali k tomu, abych se začala více zajímat o dění ve své vlastní zemi. Já totiž až u vás čelila otázkám, které mi předtím nikdo nepoložil. Jako: Proč si toho Lukašenka necháte líbit? Podobně přímé dotazy představují moc užitečnou konfrontaci. Ve vlasti jsem se sice účastnila mírových protestů proti zavření naší školy, skutečný aktivismus a zájem o politiku ve mně však probudili až Češi. Překvapilo mě, s jak obrovským zájmem sledují dění v mé zemi.

Co dalšího vás v Česku překvapilo?
Myslíte velké věci, nebo ty menší?

Začněme těmi většími.
Toho by bylo! Uvědomte si, že u nás nedošlo k žádnému roku 1989 jako u vás. Zatímco vy jste už roku 1918 získali vlastní republiku, nám po první světové válce stejná vize dlouho nevydržela, záhy jsme se stali součástí SSSR. Pokud by šla historie odlišnou cestou, i běloruský příběh mohl být trochu veselejší. Bohužel to nedopadlo. Takže co vy vnímáte jako samozřejmost plynoucí ze zažitého demokratického zřízení, na to já zkraje zírala – mluvím o věcech typu úplná svoboda slova, pluralita názorů, žádná výrazná omezení v každodenním životě. Překvapila mě tady ovšem i jiná záležitost – velké české trauma z okupace sovětskými vojsky v roce 1968. Vyrůstala jsem v jiném kulturním kontextu, tohle mi tedy předtím nedocházelo. Podle mých zkušeností se česká společnost ze srpna 68 stále oklepává. O tom se sem tam přesvědčím i osobně, jakmile sebou někdo nelibě trhne kvůli mému přízvuku.

Češi ho mají za ruský.
Ano. A občas se kvůli tomu setkám s nepříjemnou reakcí. Jen je potřeba rozlišovat mezi historickým traumatem a xenofobií.

Trochu jsme ale u věcí, které vás v Česku zaskočily, zamluvili ty menší.
K nim určitě patří studené večeře, sladké obědy. U nás platí, že každé jídlo má být teplé. A že sladké se hodí nanejvýš na dezert. Ještě daleko víc mě ale ohromily čárky za pivo! Dlouho jsem vstřebávala, že u vás panuje taková míra hospodské důvěry. Že si to na lístku na stole nikdo neškrtne, případně rovnou neodejde bez placení. Tohle jsem fakt nemohla pochopit. Nějakou dobu jsem se vypořádávala i s hlasitým smrkáním. My jsme byli v Bělorusku vždycky vychovávaní v tom, že pokud se vám chce smrkat, sluší se poodejít stranou, aby to nikdo neslyšel. Tady to nikomu nepřijde divné. Mně už vlastně taky ne, i moje dvě děti troubí jak sloni.

Je i tahle drobnost důkazem, že se běloruská povaha od té české liší?
To zase ne. Jako se o Ukrajincích říká, že jsou východní Italové, tak nám se přezdívá východní Němci. Údajně v sobě nemáme tolik temperamentu, jsme spíš zdrženlivější, opatrnější. Z toho mi tedy vyplývá, že jsme si s Čechy možná podobnější, než bychom čekali.

V Česku mě ohromily čárky za pivo. Dlouho jsem vstřebávala, že u vás panuje taková míra hospodské důvěry. Že si to na lístku na stole nikdo neškrtne, případně rovnou neodejde bez placení.

Když jsme u těch rozdílů – liší se hodně Česko, do kterého jste v roce 2004 přišla, od Česka současného?
Myslím, že ano. Nálada se trochu změnila, nejen kvůli covidu. Stejně jako leckde jinde ve světě se i česká společnost více polarizovala. Je nesnášenlivější. Upřímně jsem byla dost překvapená, že se zrovna v Česku dostala do parlamentu strana, která je založena na protiislámských heslech. V zemi, kterou jsem si tak spojovala s Václavem Havlem, mě šokovaly i výsledky posledních prezidentských voleb.

Jak byste po těch letech definovala svůj vztah k Česku?
Je to můj domov. Se vším dobrým i zlým, co to s sebou nese.

3 x s cizincem

Jakého Čecha nejvíc obdivuji?
Václava Havla. Podle mého dokázal Čechům i světu, že velký může být i ten, koho mají ostatní za malého. Platí to o jedinci i o národu.

Jaké je moje oblíbené méně známé české místo?
Mám ráda pražský Uhelný trh. Stojí tam lavičky, na které se posadíte a můžete úplně vypnout – jen tak pozorujete dění na kulaťoučkém náměstí, kde voní lahůdkářství a zní dětský smích ze školy. Je to centrum města, zároveň i klidné zákoutí.

Které české slovo je nejtěžší vyslovit?
Sem tam mě zaskočí nějaká číslovka.