Ve svých 33 letech, shodou okolností na svůj svátek, zdolala novinářka Monika Benešová vrchol nejvyšší hory světa. Sen pokořit Mount Everest ji provázel od jejích pěti let, kdy jako malá holčička zahlédla o velehoře dokument. „Když jsem vylezla nahoru, tak jsem tam nebyla já. Skákala tam ta pětiletá holčička, která na mě, věřím, byla pyšná, jak jsem si vedla,“ sdělila v rozhovoru pro CNN Prima NEWS. Jak ale přiznala, zvažovala, že výstup vzdá. Právě ti, kteří se dokážou racionálně otočit, byť jsou metry od vrcholu, jsou pro ni hrdinové: „Cíl není vrchol, ale vrátit se. Vždy to musí být návrat.“
Psal se 21. květen 2024, když jste si splnila životní sen a dostala se na vrchol Mount Everestu. Když se ale vrátíme na úplný začátek, kdy vás napadlo, že chcete zdolat právě tuto velehoru?
Mě to vlastně ani nenapadlo. Přesně si vzpomínám na ten moment, kdy mi bylo pět let, seděla jsem s rodiči v obývacím pokoji a v televizi běžel dokument o někom, kdo úspěšně vylezl na Mount Everest. V té chvíli jsem se zamilovala. Ne do toho, že je nejvyšší. Zamilovala jsem se do té hory. Celých 25 let to byl můj velký sen, který se nemohl splnit okamžitě. Jednou, ve 30 letech, jsem se už na výstup připravovala, ale vzdala jsem to. Musela jsem si počkat na správný čas, abych si řekla: Tak, teď to zkusím.
Na horách mě fascinuje, že vás nesoudí. Hory prostě jsou. Je jedno, jestli je člověk leze, prochází se po nich nebo si jenom sedne. Jsou tady tisíce let, zažily obrovské věci, jsou monumentální. Oproti nim je člověk maličký.
Zmiňujete, že jste přípravu poprvé vzdala. Proč?
Je to už čtyři roky zpátky. Bylo to v přípravě, konkrétně ve fyzickém tréninku, kdy mi přišlo, že je těch věcí, které musím zařídit, tak moc, že to nezvládnu. Tehdy jsem to ještě tolik nechtěla. Kdyby ano, tak bych to přeci zvládla, dala bych do toho mnohem víc, než jsem tehdy dala.
Před Everestem jste však zdolala i další hory. Co vás na nich tak fascinuje?
Everestu předcházelo hodně lezení: v Tatrách, Alpách, vylezla jsem dvě himálajské hory, Kilimandžáro, pět měsíců jsem strávila v americké přírodě, kdy jsem šla Hřebenovku. A právě tam přišla před zhruba devíti lety opravdová vášeň. Na horách mě fascinuje, že vás nesoudí. Hory prostě jsou. Je jedno, jestli je člověk leze, prochází se po nich nebo si jenom sedne. Jsou tady tisíce let, zažily obrovské věci, jsou monumentální. Oproti nim je člověk maličký. Rozhodně o sobě ale nechci tvrdit, že jsem horolezec. To, že jsem vylezla nejvyšší horu světa, neznamená, že jím jsem. Horolezci jsou Marek Holeček, Honza Trávníček, nebo kluci, kteří mají teď za sebou úspěšný prvovýstup na Muču Kiš. S nimi se nemohu a ani nechci srovnávat.
Zdolat více než osm tisíc metrů nad mořem, konkrétně 8 849, však není jen tak. Jak vypadala vaše příprava?
Na fyzičce jsem musela hodně pracovat, skutečně jsem dřela. Hodně jsem čerpala ze zkušenosti různých horolezců. Dvě až tři hodiny denně jsem byla na rotopedu, na kole jsem jezdila i venku v zimě, abych se otužila. Koupala jsem se v ledovém rybníce, vždy několik minut, nebo skákala přes švihadlo. Také jsem běhala s pneumatikou do kopců, doma mi koupili dvacet kilo písku do batohu, se kterým jsem běhala po Pálavě a v Tatrách. Po návratu z práce jsem běhala v noci půlmaraton, aby mě nikdo neviděl. Když jsem odjížděla do Himálají, tak jsem nejela vylézt Everest, ale pokusit se o to. K té hoře jsem měla takovou pokoru, že jsem nechtěla, aby to někdo věděl.
Popisujete fyzickou přípravu, ale co psychika?
Měla jsem mentora, který mi pomáhal se psychicky připravit. Bylo to náročné nejen po fyzické stránce, ale i co se byrokracie týče. Je potřeba vyřídit poměrně dost věcí, aby vše klaplo. I to je však součástí té obrovské cesty. Vždy jsem si říkala, že i cesta je cíl a snažila jsem se přípravu si svým způsobem užít. I kdyby se mi nepovedlo dojít na vrchol, tak už tohle bylo splnění mého snu, kdy jsem se na Everest jen začala chystat. Vrchol byla třešnička...
Důvěra je naprosto klíčová
Které se vám nakonec podařilo docílit, to ale předbíhám. Do Himálají jste nakonec odjela mnohem dříve, abyste si zvykla na svého šerpského průvodce. Jak sžívání probíhalo?
Ve velkých expedicích to bývá mnohdy tak, že svého průvodce lidé potkají až u výstupu, to jsem ale nechtěla. Proto jsem s ním lezla před samotným Everestem další dvě hory, abych měla čas se aklimatizovat, zvykla si na himálajské lezení, vzduch a především na něj. Při výstupu na něj opravdu spoléháte, jste na jednom laně. Potřebovala jsem mu stoprocentně věřit, stejně jako on mě. A osvědčilo se. Pak už stačilo změnit výraz a on přesně věděl, co se děje. Sedli jsme si i lidsky, kdy jsme se na sebe dokázali přátelsky napojit. Někdo mívá více průvodců, já měla jen jednoho. Říkala jsem si, že pokud nemám na to, abych to vylezla jen s jedním klučinou vedle sebe, nemám tam co dělat. Nakonec mě i ostatní Šerpové v základním táboře vzali mezi sebe do skupiny, protože jsem byla v Nepálu sama, díky čemuž jsem měla zážitek z Everestu úplně jiný než právě lidé z velkých expedic.
ČTĚTE TAKÉ: Záchranáři v Himálaji našli tělo slavného českého horolezce. Sedláček zemřel před 12 lety
Čím byl tento zážitek výjimečný?
Každý den jsme s průvodci trénovali na ledopádu techniku, pomáhala jsem jim, oni mě, bavili jsme se spolu. Vzali mě zkrátka mezi sebe. A já to beru jako čest, že jsem mezi ně pronikla a ten zážitek z celého Everestu byl opravdu odlišný. Velmi autentický a syrový. Žádná obrovská expediční skupina. V základním táboře se mnou byla pouze maličká skupinka z Brazílie, jejíž členové bohužel neuměli anglicky. Takže jsem pořád byla u Šerpů. Když jsem pak vylezla nahoru, tak jsem tam nebyla já. Skákala tam ta pětiletá holčička a já jsem v té chvíli strašně věřila, že je na mě pyšná za to, jak jsem si vedla. Tato hora není jednoduchá, ale stálo to za to.
V základním táboře ve výšce 5 364 metrů nad mořem jste strávila měsíc a půl, než došlo na samotný výstup. Jaké to pro vás bylo?
Sice je tam hrozná kosa a je to vysoko, ale člověk tam má určitým způsobem pohodlí. Je ve stanu, já měla i dobrý spacák, takže mi nebyla taková zima. Odsud jsem vyrazila – před samotným zdoláním Everestu – na jiné dvě hory kvůli aklimatizaci. Ze stejného důvodu jsem absolvovala i jednu rotaci do vyššího tábora přes ledopád, který byl opravdu výživný.
Povídejte...
Je to jedna z nejtechničtějších částí Everestu. Sice je relativně nízko, ale pořád se výška motá kolem šesti tisíc metrů. Člověk leze přes pověstné žebříky, občas se to hýbe, zaslechnete ráno – protože se ledovec ve dne pohybuje a taje. Proto se na něj chodí v noci, my tam takto byli trénovat. Navíc tam byla spousta převisů a velmi prudkých stěn.
Byl to moment, kdy jste se opravdu bála?
Při této rotaci jsme potkali lezce z Kanady, který měl gastro-problémy, spojené s výškovou nemocí pravděpodobně. Chtěli jsme mu zavolat helikoptéru, ale kvůli špatné viditelnosti ze základního tábora nevzlétla. Průvodce – vzhledem k tomu, že lezci bylo opravdu špatně – proto rozhodl, že ho přes ledopád převedeme. Je to skutečně velmi technická část, takže jsem se bála. Opravdu jsem se bála. Sice nám zespodu šli na pomoc kluci z rescue týmu, ale přes to nejtěžší jsme ho museli dostat sami. Šli jsme hodně pomalu, trvalo nám to asi šest hodin. Pro lezce jsem se snažila být psychickou oporou: říkala jsem mu, že jsme tam s ním, že to nesmíme vzdát, že to zvládneme a především, že ho neopustíme. Šerpa ho měl na laně, všichni tři jsme na něm byli, takže jsem měla ke všemu strach, že uklouznu a všechny zabiju. Jediné uklouznutí může skončit fatálně.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Čechům na dovolené chybí hlavně chléb a pivo. Muži po návratu obvykle hned zamíří do hospody
Vše ale dobře dopadlo, že ano?
Ano, dopadlo to dobře. Na Everestu je problém, že lezci tam občas mají velmi mladé a nezkušené průvodce. A to se pak bohužel může stát, že se člověku udělá špatně a oni pak v té obrovské rychlosti nevědí, co a jak nejlépe udělat. Já jsem měla obrovské štěstí, že můj Šerpa byl technický a velmi zkušený lezec. Zachoval klid, dělal velmi rozvážné kroky a já se snažila být pro kolegu z Kanady spíše psychická podpora. Věřím, že to tomu klukovi trochu pomohlo. Těch neviditelných hrdinů na Everestu, kteří podají pomocnou ruku v nouzi dalším lezcům, je ale opravdu spousta. Jen se o tom moc nemluví. Spíše naopak. Mluví se veřejně jen o katastrofách, já tam poznala zkrátka i něco jiného.
Skutečný zlom nastal ve čtyřce, těsně pod hranicí osmi tisíc metrů. Došla jsem tam po čtrnácti hodinách lezení, úplně vyčerpaná, měla jsem mít zprvu hodinu odpočinek a pak lézt finální výstup. Tam byla chvíle, kdy jsem to chtěla vzdát, kdy přišel obrovský zlom.
Bylo v základním táboře něco, co by mohlo člověka překvapit?
Člověk je tam měsíc a půl, kdy se chystá a připravuje – a někdo za tu dobu zjistí, že nahoru jít nechce, že mu to stačilo. Někteří mají zdravotní problémy a musí se vrátit, jiní si řeknou: „Hele, pro mě je ten základní tábor dost, jdu prostě domů.“ Někteří mají v základním táboře podporu svých partnerů a rodinných příslušníků. Já tam byla sama, takže i osamělost tam hrála velkou roli. Byly chvíle, kdy mi bylo neskutečně psychicky špatně, ale to k tomu prostě patří. Není to jen o samotném výstupu.
Vy jste však mezi ty, kteří to vzdali, nepatřila a na vrchol jste se vydala. Jak dlouho vám to trvalo?
V kempu číslo tři mě zdrželo počasí, přišla vánice. Nahoru a dolů mi tak cesta trvala devět dní. A nahoru to bylo opravdu velmi náročné. Přitom jsem potkala Nepálce, který Everest vylezl už třicetkrát za život. Nebo Nepálku, která horu za dvoutýdenní okno zdolala třikrát. Neskuteční lidé. Já tam přitom pomalu „flusala krev“. Na druhou stranu, já mám nevyléčitelnou autoimunitní chorobu, takže jsem byla mnohem vyčerpanější a ten boj byl opravdu tvrdý. Dřela jsem tam ze všech svých sil, které jsem našla.
Která část výstupu pro vás byla fyzicky a psychicky nejhorší? Byl to zmiňovaný ledopád?
Nejhorší to bylo asi z tábora tři do čtyřky, kde se nakumulovalo hodně lidí, protože tam byly expedice s desítkami lezců. Skutečný zlom ale nastal ve čtyřce, těsně pod hranicí osmi tisíc metrů. Došla jsem tam po čtrnácti hodinách lezení, úplně vyčerpaná, měla jsem mít zprvu hodinu odpočinek a pak lézt finální výstup. Tam byla chvíle, kdy jsem to chtěla vzdát, kdy přišel obrovský zlom. Měla jsem pocit, že to přeci nejde zvládnout, že to není fyzicky vůbec možné. Sedla jsem si na kámen a regulérně se rozplakala. Šlo ze mě čiré neštěstí, když jsem nahlas vyslovila: „Já tedy nepolezu, já to prostě nezvládnu.“ Teď si zpětně říkám, že hory tady budou vždy, ale v té chvíli jsem za sebou měla 25 let snění, roky příprav, tvrdého tréninku – a najednou to mělo být v jedné vteřině pryč. Seděla jsem a brečela. Domluvili jsme se ale s průvodcem, že si půjdu lehnout a uvidíme.
A k čemu jste nakonec došla?
Dodnes to nechápu a nevím, jestli to někdy vůbec pochopím, ale za ty dvě hodiny jsem vstala, nachystala se a šla. Řekla jsem: „A jdeme!“ Vím, že kdybych se po odpočinku cítila jen trochu špatně, tak bych nešla. Už jsem se totiž nerozhodovala jen za sebe, ale i za Šerpu, který kvůli mně riskoval život. Kdyby řekl, že nejdeme, tak prostě nejdeme. Okamžitě bych se otočila, protože vždy měl poslední slovo, a to jsem plně respektovala. Tehdy souhlasil, že jdeme. A tak jsme šli – krok za krokem. Opakovala jsem si to celou dobu, než jsem se dostala až na vrchol. Cítila jsem se nejsilnější za celý svůj život. Na vrchol mě dostala psychika, hlava a můj průvodce. Právě proto jsou pro mě hrdinové ti lidé, kteří se dokážou otočit, i když mají vrchol opravdu jen pár metrů daleko. Když si dokážou racionálně říct: „Kdybych šel až na vrchol, už se nevrátím.“ To je pro mě obrovské hrdinství a mnohem víc než dosáhnout vrcholu. Cíl je vrátit se, vždycky to musí být návrat. Vrchol je jen v půlce lehčí cesty, ta těžší vás čeká.
Hlavně se z toho nepo**at
Když přišly tyto nejtěžší chvíle, k čemu jste se upínala, co vás drželo v touze pokračovat? Byla to ta pětiletá holčička ve vás?
Přesně tak. Moje motto, které jsem na vrchol donesla – protože hodně lidí tam nese vlajku – bylo: „Hlavně se z toho nepo**at.“ Nejvíc jsem si hlavu vycvičila na Hřebenovce, kde to bylo hodně o psychice. Upínala jsem se k té pětileté holčičce. Ale samozřejmě jsem kalkulovala s tím, kolik mi zbývá sil, jestli to opravdu na vrchol stačí, abych neohrozila jak sebe, tak Šerpu. Už tak jsem byla sobecká dost. Navíc jsem si moc přála jít bez kyslíku, ale to jsem nezvládla, přiznám se a řeknu to narovinu. Musela jsem si ho potom, kdy už jsem byla výš, vzít, ale v masce se mi lezlo ještě hůř. Pořád analyzujeme, kde byla chyba.
ČTĚTE TAKÉ: Výměna tváře trvá nejméně 17 hodin, říká plastický chirurg Pomahač. Transplantují se už i oči
Nemohla jsem si nevšimnout, že jste Mount Everest pokořila 21. května, tedy na vlastní svátek. Došla vám tato milá maličkost na místě, nebo až doma?
Já jsem si upřímně strašně přála, aby to bylo 21. května. Opravdu, ačkoliv je okno na Everestu kvůli počasí každý rok jiné. Sice si můžete vysnít den, ale vše může být jinak. Původní plán byl zkusit vrchol zdolat 20. května, jeden den nás však v kempu tři zdrželo počasí. A právě tam mi došlo: „Aha, ono to fakt bude toho 21. května.“ Plně jsem si to ale uvědomila až doma. A že jsem vylezla na vrchol? V té chvíli tam skákala pětiletá holčička, plně jsem se ale radovala až dole, když jsem byla v bezpečí.
Když opomeneme samotnou náročnou výstupu, odnesla jste si z Mount Everestu i nějaké nepříjemnosti, s nimiž jste nepočítala?
Měla jsem sněžnou slepotu. Udělala jsem obrovskou chybu, když jsem si na vrcholu sundala brýle. Bylo tam sluníčko, běloba ze sněhu, do které jsem se zadívala. Opravdu to byla moje chyba. Dodnes mám s očima trochu problém a ještě to řeším. Také jsem si otočila kotník, který je ještě nyní nateklý. A trpím občas na zánět průdušek, to ale nebylo něco neobvyklého. Pořád jsem na té cestě spíše hlavou a dušička teprve dochází. Fyzicky jsem tady, normálně funguji, pracuji, ale dušička a srdíčko je ještě tam.
Nejvyšší hora světa byla vaším dětským snem, který jste si splnila. A co teď?
Everest pro mě nebyl o překonání se. Byl to obrovský sen, který nepotřebuji překonávat. Samozřejmě mám ale hodně snů: hrozně ráda bych se podívala na Aljašku, do Kanady a dalších zemí. Nejvíc teď vnímám, že mám obrovský dar, kdy se dokážu radovat z maličkostí. Teď jsou ale na řadě i rodinné sny. Už to není jenom o mně, nejsem sama a je na čase nebýt sobecká.
