Bráchovi jsem dala spoustu gólů, říká o slavném brankáři Oblakovi vítězka české ligy

Hrajete za tým, který v české lize neprohrál už 218 utkání za sebou. Baví vůbec člověka vyhrávat zápas co zápas o 30–40 bodů?
Pozor, třeba letošní finále proti Hradci Králové vypadalo výsledkově jako snadná práce, zas tak jednoduché to ovšem nebylo. Vždycky jsme se do toho musely na začátku pořádně opřít. Ale jasně, v jiných případech to může být náročné na hlavu. Není úplně snadné se motivovat, pokud se při utkání potvrdí, že výkonnostní rozdíl mezi vámi a soupeřem je fakt propastný.

Třeba Trutnov jste nedávno porazily 141:31. Nemyslíte v takovém zápase místo hry spíš na to, co si dáte k večeři?
Někdy to tak skoro je. Občas je na soupeřkách už při příchodu na hřiště poznat, že z nás mají vyložený strach. To vycítíte. Rozcvičujete se, mrknete na druhou stranu palubovky a spatříte oči plné obav. Nevyslovenou otázku: Kolik nám dneska asi dají?

A taky že ano – rozdíl ve skóre je najednou vyšší než stobodový.
Napadne vás, zda to má vůbec smysl. Trenérka nás ale polevit nenechá. Taky jsme samy dost zkušené, abychom si i z podobných zápasů něco vzaly. Já osobně se holky snažím neustále hecovat, dávat týmu něco navíc. Pro mě je těžké zůstat v klidu. Maminka pochází z Bosny, tak jsem po ní asi trochu temperamentnější, impulzivnější. To víte, Slovinsko je sice taky Balkán, ale Bosna je Balkán na druhou. Část z toho přešlo i do mě, během hry jsem proto hodně slyšet. Ona to nemusí být špatná vlastnost. Díky tomu vždycky hraju naplno až do poslední vteřiny.

Ve sportu někdy platí: Když už na druhého nemám, ať ho to aspoň bolí. Nereagují tedy soupeřky na vaši jasnou převahu přehnanou tvrdostí?
To ne. Basketbal je ale sám o sobě dost tvrdý sport, na hřišti se neustále dostáváte do kontaktu. Přímo při zápasech většinou žádné bolístky necítíte, všechno přehluší adrenalin. Modřiny počítáte až v šatně, jakmile je po všem. Všimnete si jedné a hned si vybavíte: „No jo, tam jsem vlastně dostala tu strašnou pecku! A tamhle jsem to slízla o chvíli později.“ Nestěžuju si, takhle je to normální. Na bolest a boule ze sportu jsem zvyklá. Asi jsem odolnější i díky tomu, že jsem jako malá hodně hrála fotbal s kluky, mezi kterými se na nějakou tu ránu nehledělo. Pokud bych se bála modřin, musela bych změnit odvětví. Přejít třeba na volejbal. To by mě taky bavilo, v létě si plážák zahraju ráda.

A jde vám?
Musím se pochlubit, že na sporty jsem obecně docela šikovná. Asi v tom hraje roli fakt, že ať už dělám cokoliv, jsem šíleně soutěživá. V dětském věku mi šel i hokej. Ten venkovní, s loptičkou. Ne lední, přestože i korčulovat umím.

Loptička, korčulovat… To je roztomilé, jak se vám do českého povídání sem tam vloudí slovenské slůvko.
Mixuju to, že?

Z toho si nic nedělejte, takhle u nás mluví i premiér.
Češi mi naštěstí rozumí. Já jsem dřív hrála na Slovensku, naučila jsem se tamní řeč. Když jsem se potom dostala do Prahy, nebylo pro mě jednoduché zvykat si zase na další jazyk. Není to naštěstí zas tak odlišné, hodně odposloucháte. Čeština je sice obtížná, umí být ale i docela legrační. Když jsem ještě hrála v Košicích, jedna česká spoluhráčka si ze mě dělala srandu, že u vás mi budete říkat Mráčková. Mrá-čko-vá! To je přece kouzelné.

V Česku jste odehrála už tři sezony. Jak těžké pro vás bylo zvyknout si tady?
Šlo to hodně rychle. Praha se mi jako místo k životu zalíbila téměř okamžitě. Člověk se tu nenudí, pořád je co dělat. Obecně jsme si my Slovinci s vámi i se Slováky hodně podobní, byť nějaký ten rozdíl se přece jenom najde. V Košicích mi třeba přišlo, že lidi tam jsou trochu otevřenější. Češi na mě oproti tomu zkraje působení v USK dělali o něco odměřenější dojem. Mohlo to být jen zdání, po nějaké době jsem se sblížila se spoustou lidí i v Praze. V drtivé většině se mi fakt potvrzuje, že povahově jsme téměř stejní. My Slovinci máme Čechy rádi. Nanejvýš si z vás malinko děláme legraci. U nás se říká: Pokud někde v Chorvatsku potkáš u moře člověka s ponožkami v sandálech, je to zaručeně Čech.

No jo, to se o nás říká leckde.
Ale fakt to myslíme jenom v dobrém. Mně se u vás líbí. V Česku mi vlastně vedle rodiny a kamarádů chybí jediné: slovinské hory. V létě jsou úžasné, moc ráda se do nich vydávám na túry za krásným výhledem. České hory jsou proti nim spíš kopečky.

Zahrajete si i v Česku někdy váš milovaný fotbal?
Spíš když jsem přes léto doma. Během sezony jsme ho hrály s holkami párkrát na tréninku, ale… Jak bych to řekla... Hrajeme s měkkým míčem, aby se nikdo nezranil. Létá to všude možně, jen ne tam, kam chcete.

Jste i tak nejlepší?
Jasně!

Mohla jste to ve fotbale taky dotáhnout daleko?
Někdy si to představuju. Když jsem ho hrála jako dítě, ženský fotbal ještě nebyl tak významný. Přišlo mi, že bych v něm nemohla dosáhnout ničeho pořádného. Rozhodla jsem se pro basketbal, což se brzo ukázalo jako správný tah – vypracovala jsem se v něm na obstojnou úroveň. Ale kdoví, třeba by se něco takového povedlo i ve fotbale.

Jak se na přechod k basketu tvářil váš tatínek, bývalý fotbalový brankář?
Podporoval mě, přestože si to možná zkraje představoval jinak. U nás nikdo přede mnou basketbal nehrál. Sám táta je do fotbalu úplný blázen, na můj sport měl vždycky svůj názor. Tvrdil: „Basketbal, to je samý oddechový čas, jedna pauza za druhou, strašně to trvá.“ Ale když hraju, dívá se. Fandí jak bráchovi, tak i mně.

Vašeho bratra nesmíme zamluvit, vždyť z něj vyrostla fotbalová hvězda!
Jeho zápasy za Atlético Madrid pravidelně sleduju, po sezoně se u něj ve Španělsku pokaždé na týden zastavím. Máme k sobě blízko, i během roku si často voláme.

Bylo na něm odmala poznat, že z něj vyroste velký hráč?
Talent určitě měl, ale že na něj čeká takhle mimořádná kariéra, to nehádal nikdo. Chytáním byl posedlý odjakživa. Brankářem byl i v hokeji, kde ho strašně bavilo, kolik výstroje si na sebe musí navléknout. Většinu času jsme ale trávili při fotbale. Chodili jsme kopat na hřiště vedle školy, z domova jsme to měli asi tři minuty pěšky. Byli jsme tam furt. Po vyučování jsme co nejrychleji napsali domácí úkoly a už jsme mazali s balonem ven. Sami bychom ze hřiště neodešli, rodiče tam pro nás museli chodit. Než padla tma, do omrzení jsem na Jana střílela.

Dávala jste mu hodně gólů?
Spoustu! Vůbec jsem tenkrát trávila mnohem víc času mezi kluky. Fotbal jsem hrála zhruba pět let, většinu z toho s nimi. Mezi holkami jsem to zkoušela jenom jednu sezonu, ale moc mě to nebavilo. Byly sice mnohem starší, ve svých devíti jsem je však stejně přehrávala. Tak jsem se zase vrátila do klučičí party.

Jak vás kluci brali?
Všechno oukej. Asi jsem nebyla úplně marná, protože jsem jim dělala i kapitánku. Předpokládám, že spousta soupeřů dodnes neví, že tenkrát hráli proti holce. Nosila jsem krátké vlasy, úplně jsem mezi ostatní zapadla. Za nějakou dobu jsem sice dala přednost basketu, fotbal mám ale dodnes moc ráda. Pustit si večer Ligu mistr je pro mě parádní relax.

Tím spíš, když v televizi můžete fandit bráchovi.
Dokázal toho opravdu moc. Když v sedmnácti letech odcházel do Portugalska, nebylo to pro něj úplně jednoduché. Tenkrát se mi po telefonu svěřoval s různými úzkostmi. Brzy se ale otrkal, z lisabonské Benfiky se přes různá hostování dostal do Atlétika, kde si udělal úžasné jméno. Jsem na něj strašně hrdá.

Jeho pracovním nástrojem jsou taky ruce. Jde mu tedy i basketbal?
Určitě, vždyť na základce hrál za školu ligu. Občas si spolu přes léto zaházíme na koš. A rozhodně to není tak, že bych tyhle minisouboje jednoznačně vyhrávala. Má v rukou úžasný cit pro balon. Projevuje se to jak při basketu, tak při volejbale.

V tom jste si podobní.
Nejen v tom. Máme hodně společného, i co se týká povahy. Jan na hřišti vypadá velmi klidně, soustředěně. Mě tím ale neoklame. Moc dobře vím, že je stejně jako já taky dost impulzivní. Každá porážka ho vnitřně hrozně hryže, taky má v sobě nesmírnou soutěživost. Rozhodně nezapře temperament po naší bosenské mamince.

Dala byste mu gól z penalty i dneska, když z něj vyrostlo takové eso?
Úú, to už asi ne. Já nemám moc tvrdou střelu, musela bych přesně trefit místo, kam nedosáhne. Nebo mu zavázat oči.

3x s cizincem

Jakého Čecha nejvíc obdivuji?
První mě napadá hokejista Jaro…, Jaro…, jak on se jen jmenuje? No ano, Jágr! Úžasné, že ve svém věku ještě hraje. A taky si vážím bývalého fotbalisty Nedvěda.

Moje oblíbené méně známé české místo?
Miluju výhled z pražské Letné dolů směrem k Vltavě. To je nádhera.

Které české slovo je nejtěžší vyslovit?
„Říct“. Stejně jako každé slovo s písmenem R, které má nad sebou tu věc – no ano, háček.