Nevidomý horolezec si troufá na osmitisícovky, jednou chce zdolat i Mount Everest

Jsou hory krásné i pro někoho, kdo je nevidí?
Samozřejmě! I pro nevidomého je úžasné, že vypadne z každodenního shonu, ocitne se na místech, kde se pohybuje minimum lidí. Na horách je to sice kolikrát pořádná dřina, zároveň ovšem i klídek. Nádhera. Prostě ráno vstanete a ťapete si nahoru. Krásu hor vám koneckonců popisují kamarádi, s nimiž na výpravu vyrážíte. Byť to má svoje: Jelikož jsem nevidomý od narození, nerozeznám barvy. Třeba kamarád Viktor Novák mi je proto přibližuje přes pocity. Pokud máme před sebou západ slunce, líčí mi ho přes vedro, které člověk cítí na tváři ze sálajícího táboráku. Podobným způsobem mi kluci na jihoamerické Aconcague vyprávěli, jak vypadá pověstný mrak Bianco. Víte, o co jde?

Ne.
Výsledek vypařování obrovského množství vody Tichého oceánu, které se nad Aconcaguou sráží s horkým vzduchem z pampy. Vzniká ohromující vír rotující kolem vrcholu hory.

Co na takovém horském vrcholu dělá nevidomý horolezec, zatímco se ostatní kochají výhledem?
S tím rozhlížením to může být všelijaké i pro ostatní. Třeba na Mont Blancu bylo při našem výstupu tak ošklivo, že kluci nahoře viděli to samé, co já. Nic. Jinak je to ale asi podobné jako u kteréhokoliv jiného horolezce. V člověku nahoře roste hrdost, že to dal. Odfrkne si, má radost. Pokud je to menší hora, občas to někdo oslaví i pivem, které si s sebou přinesl. Zároveň ale nikdy nesmí zapomenout na to, že má za sebou jen půlku. A kolikrát tu jednodušší – při návratu jste unavenější, někdy méně koncentrovaný.

Pro vás musí být složitý každý krok.
Většinou lezeme ve třech, já uprostřed. Kamarád přede mnou poklepává hůlkami po zemi, abych věděl, kde jsou kameny. Usměrňuje mě i hlasem. Ve sněhu je to jednodušší, prostě jdu v jeho stopách. Kluk za mnou je tam pro všechny případy, aby nás jistil; po nějakém čase se ti dva prostřídají. Je jasné, že složitější úseky mi trvají déle než jim. Občas musí přemýšlet, kudy to pro mě bude nejschůdnější. Moc se snažím, abych pro ně nebyl brzda. Abych se jim vyrovnal. Dopředu mě žene, abych i ostatním handicapovaným ukázal, že stačí chtít, nebát se a můžete hodně dokázat.

Vydržíte být koncentrovaný opravdu na každý krok, nebo sem tam zalétnete myšlenkami jinam?
Musíte se soustředit opravdu hodně. Ani ten dvojitý doprovod neznamená, že bych mohl úplně vypnout. Od určité výšky už je každý rád, že je rád. Taky už jsem slyšel názory, že to pro mě není tak těžké, jelikož mě ostatní na vrchol prostě dotáhnou. Můžu vás ubezpečit, že to tak není. To by nedali. Roli nehraje pouze obtížnost hory, ale i její výška. V extrémních podmínkách reaguje každé tělo jinak. Někdo si výškovou nemoc odbude ve třech tisících, jiný v pěti, další je úplně v pohodě. Jsou lidé, kteří překonají výškovku a stejně je to dál nepustí, musejí se vrátit dolů. Zažil jsem člověka na Mont Blancu, který se obrátil ve třech a půl tisících. Při sestupu se mu z nosu spustila krev. Tam už člověk musí zvažovat všechno. Někdy se vyplatí počkat, malinko sestoupit. A jindy se prostě obrátit a předčasně se vrátit. Nikdy se vám do toho nechce, občas je to ovšem potřeba. Neblbnout a připustit si, že hora zůstane na stejném místě i dál. Že neuteče.

Vy jste se takto nedávno obrátili pod vrcholem Čo Oju. Bylo to těžké?
Bylo mi to líto, to je jasné. Vždy je ale nejdůležitější se především bezpečně vrátit.

Co se tam přihodilo?
Vyšli jsem zhruba do 7 600 metrů. Lezli jsme z hrany, panovalo hodně špatné počasí. Foukal prudký vítr, kolem létal sníh. Dolezli jsme k poloroztrhanému stanu pro tři, který tam někdo před námi nechal. Nasoukali jsme se tam v pěti i s batohy, sedli si a namačkaní na sobě se usnesli: „Počkáme dvě hodiny, jestli se ten nečas uklidní. Pokud ne, tak to otočíme.“ Počasí se neumoudřilo, takže nemělo smysl pokračovat.

Byla to ta chvíle, kdy vám bylo na horách nejhůř?
Dost špatné to bylo i na Aconcague, nejvyšší hoře Jižní Ameriky. I tam jsme kvůli špatnému počasí hodně trpěli. Ale jistě, Čo Oju nám dala zabrat, z mého pohledu hlavně proto, že to tam bylo velmi kamenité. Každá hora vás dokáže nějak vyčerpat. Při stoupání na Aconcaguu nás prověřil už aklimatizační výstup, v závěru jsem byl už úplně vyšťavený, počítal jsem každý metr. Musel jsem se kousnout. I kdybych tam měl vylézt po čtyřech, musel jsem se hecnout! Ale bylo hezké, že když jsme dorazili na vrchol, hora si asi řekla: „Dobře, už jsem vás potrápila dost.“ A vítr se uklidnil, bylo tam nádherně.

Co konkrétního je pro vás při výstupu největší problém?
Třeba právě ta kamenitá suť, jaká byla na Čo Oju nebo Kilimandžáru. Jakmile si nevidíte pod nohy, pak je pohyb po ní velmi obtížný; někdy došlápnete až nadvakrát natřikrát.

Bojíte se vyvrtnutí kotníku?
Ano, to by byl problém. Třeba když jsme stoupali na Kilimandžáro, šli jsme kvůli terénu fakt opatrně. Bylo jasné, že jakmile si kdokoliv vyvrtne kotník, je konec. Musím zaťukat, ještě se mi to nestalo. Problém je, že někdy se to může stát, aniž byste udělal cokoliv špatně. Zvlášť s těžkým báglem na zádech, při nasčítané únavě. To víte, že si občas taky zanadávám. Pro mě bylo pořádně těžké třeba přeskakování klouzajících šutrů, potůčků a ledových řek pod Aconcaguou. S tím do toho ovšem jdete, není to žádná nedělní promenáda. Prostě si nesmíte myslet, že jakmile vyrážíte do hor, je to, jako když jdete na procházku za barák. Musíte na to být připraveni jak psychicky, tak vybavením. Bohužel se najde čím dál víc géniů, kteří mají svou hlavu. Koupí si bundu od Vietnamců a myslí si, že jim to bude ve velehorách stačit. Všichni jsou strašně chytří, nakonec jsou ovšem rádi, když je podchlazené a ztracené zachrání horská služba. Zažili jsme to na Dachsteinu. Potkali jsme tam skupinu lidí, kteří se světácky divili, proč jsme navázaní na laně. Marně jsme jim argumentovali, že na ledovci by něco takového mělo být samozřejmostí. Že mnohé trhliny nevidíte, takže můžete lehce spadnout. Smáli se, hráli si na horaly. Tohle podceňování situace je v horách strašně nebezpečné, stát se může cokoliv. V Tatrách jsem byl svědkem, že kdosi zaškobrtl a spadl 400 metrů dolů. Samozřejmě to nedopadlo dobře. Na horách víc než kde jinde platí: Opatrnost nade vše. Odsud posud. Než riskovat přes míru radši couvnout.

Může být při lezení po velehorách i legrace?
To zase ano. Rozhodně! Jen je někdy trochu škodolibá. Jako když se kamarád šel vyčurat, najednou se obrátil vítr, a tak mu to všechno skončilo ve tváři. Takové historky mají na besedách úspěch.

I podle podobných legrácek si pamatujete jednotlivé hory?
Jasně. Samozřejmě vedle obtížnějších pasáží, které jsme museli překonávat.

Čech, který opravil starou polární loď: Na moři poznáte hned, kdo je jen kecálek

Rozhovor

Petr Kos jezdil rok co rok rybařit na Aljašku. Lovil lososy z vln, které jednou připomínaly mrazivé zrcadlo, jindy kopaly jak splašený kůň. Na druhé straně světa se učil od starých mořských vlků. A že to byli také chlapi od Vltavy, okoukal u nich, že člověk se nemusí bát bouří, dřiny, ani klukovských snů. I díky nim si troufnul na další dobrodružství: V Norsku koupil tuleňářskou loď z roku 1907, opravil ji a chystá se podnikat výpravy jak po její historii, tak po osamělých polárních krajích.

Tak to vezměme popořádku. Co se vám vybaví třeba z expedice na ruský Elbrus?
Že jsme postupně všichni dostali chřipku. Taky mi zůstalo v paměti přespávání v chatce, jejíž vnitřek mi kluci popisovali jako poněkud plesnivý.

O Aconcague už jsme mluvili.
Ano. Hodně ošklivé počasí mám ale spojené i s Mont Blancem. Byly to moje první velké hory, na helmě se nám dělaly sněhové vrzající rampouchy. Bundy jsme měli pokryté ledovou krustou. Na legendární americké skalní stěně El Capitan v pohoří Sierra Nevada bylo naopak šílené vedro. Kilometr jsme po žule lezli nahoru, pomocí kladky s sebou tahali zhruba padesát litrů vody. A na vrcholu se odměnili ohníčkem, byť bez buřtů. Ty by do nás po třech dnech dřiny s vodou a tyčinkami asi stejně moc nelezly… I pod Kilimandžárem bylo šílené vedro – jako v prádelně. Z pralesa šuměly stromy, vřeštěly opice, zpívali ptáci. A když jsme vylezli na vrchol, bylo tam minus patnáct, pocitově kvůli vichru minus pětadvacet. Proto jsme se dost divili, že někteří domorodí nosiči chodili v té zimě s rozepnutou bundou. Nejdřív jsme si říkali, jací to jsou frajeři. Než jsme zjistili pravý důvod: Měli na sobě bundu, jejíž zip nešel zapnout. Kluci jim chtěli pomoct, člověk ale musí být v těchto končinách opatrný. Jakmile domorodci vycítí šanci, občas se snaží situaci zneužít. Myslí si, že pak dostanou úplně všechno.

Někteří domorodci chtějí díky velehorám snadněji zbohatnout, jiní k nim cítí posvátnou úctu. Věříte na něco z jejich mytologie?
Nevím, jestli můžu mluvit přímo o mytologii, každopádně věřím na to, že hora vás buď přijme, nebo ne. Že tedy nemusí záležet čistě jen na tom, nakolik chcete nahoru vy sám. I proto je v Himálaji zvykem vykonat před samotným výstupem buddhistický rituál púdža, který má horolezcům přinést štěstí. Podstoupili jsme ho v přítomnosti tibetského lámy i my před cestou na Čo Oju. Všichni jsme se v základním táboře na půl hodiny shromáždili kolem kamenné mohyly zvané čórten, láma zpíval modlitby, přinesli jsme si své amulety, kterým se dostalo požehnání. Já k čórtenu třeba položil vlaječku charitativního běžeckého závodu, který jsme vymysleli s kamarády. Jmenuje se Od nevidim do nevidim. Jiní použili Rubikovu kostku, plyšovou želvu, zkrátka co kdo měl.

Do příběhu umrzlých legend vrátíme hrdinu, který se nehodil, říká režisér Hodan

Rozhovor

Je to jeden z nejtragičtějších příběhů českého sportu. Lyžaři Bohumil Hanč s Václavem Vrbatou zahynuli 24. března 1913 přímo při závodě na hřebenech Krkonoš, umrzli tehdy po nečekané změně počasí. Více než století poté o tom režisér Tomáš Hodan natočí film nazvaný Poslední závod. Předem upozorňuje: Bylo to tenkrát trochu jinak, než jak jsme si dosud mysleli.

Ani tento obřad vás ale nakonec na vrchol Čo Oju nedostal.
Přesto byla expedice úspěšná. Už jen proto, že se nikomu nic nestalo. Sice jsem byl smutný, že se většina z nás musela předčasně otočit, hlavní ovšem je, že jsme se všichni vrátili domů. A 7 600 metrů pro mě byl i tak největší výškový výkon.

Jednou ho můžete trumfnout třeba Mount Everestem.
Mám ho v hlavě. Pokud chci splnit své předsevzetí vylézt na nejvyšší vrcholy jednotlivých kontinentů, pak se mu nevyhnu. Abych ale řekl pravdu, tak zrovna na Everest se mi ani moc nechce. Poslední dobou se proměnil v dálnici, ve Václavák. Děsí mě, že se tam budu muset proplétat skrz davy lidí. Uvidíme, co bude. Už teď jsem vděčný za všechno, co jsem zatím absolvoval. Kdo z nás může odhadnout, co přinese budoucnost? I když covid zmizí, pořád bude záležet i na tom, zda budu v pořádku po fyzické a zdravotní stránce. Člověk to musí zvážit z mnoha pohledů.

Ale chtělo by se vám zase do hor, že?
To je jasná věc. Už aby se všechno zase zklidnilo. Věřím tomu, že to do jisté míry můžeme sami ovlivnit. Pojďme být zodpovědní, pojďme něco vydržet, něco si odříct. Jako horolezci v horách. Když je tam špatné počasí, musíme se přece taky přizpůsobit, počkat. Ne se bezhlavě hnát dál dopředu, jak bylo v původním plánu. Tuhle mentalitu bychom si podle mého měli v časech pandemie osvojit všichni. Vždyť lidi na tom byli v minulosti daleko hůř. A taky to zvládli.

4x s cestovatelem

Kde na světě mi bylo nejlépe?
V argentinské Mendoze, před naší výpravou na Aconcaguu. Už jen kvůli pravým steakům, které tam dělali. Byly vynikající! Stejně jako víno, které jsme k tomu popíjeli.

Cestuju raději sám, nebo s někým?
V mém případě je to jasné – vždycky mě někdo doprovází. Pokaždé se snažím, abych měl kolem sebe pohodáře. Lidi, kvůli nimž na konci každé expedice smutním, jak rychle to uteklo.

Mám na cestách pořád zapnutý mobil?
Ve velkých horách je vám někdy k ničemu, protože stejně nechytnete signál. Většinou ho mám vypnutý. Zapnu si ho, až když sejdu dolů.

Za jak dlouho se mi stýská po Česku?
Vyložené stýskání neznám, v horách mi civilizace neschází. Záleží, jaká je parta. Někdy je to tak skvělé, že se po měsíci vrátíte domů a máte pocit, jako byste do světa vyrážel včera.