Trest smrti, v lepším případě doživotí za mřížemi. Takové vyhlídky má nyní žena z Ostravy, která měla na dovolené v Tunisku zavraždit svého manžela. Ačkoli by si nejspíš trest raději odpykala v přívětivější české věznici, vždy může být hůř. Na světě jsou mnohem brutálnější zařízení, kde je mučení a nelidské zacházení s odsouzenými na denním pořádku. Redakce CNN Prima NEWS pro vás připravila jejich přehled, včetně přiblížení surových praktik nejen tamních dozorců.
K vraždě se měla žena z Ostravy přiznat tamním úřadům i své neteři po telefonu. Pokud úřady v Tunisku prokážou, že Češka vraždu plánovala, hrozí jí nejvyšší možný trest. „Platil by článek 201, což je trest smrt. Když se však jedná o obyčejnou vraždu, platí článek 205, v tom případě se bavíme o doživotí,“ sdělil Farid Ben Jha, mluvčí soudu v Monastiru a Mahdi.
PODÍVEJTE SE: Další detaily v případu vraždy v Tunisku. Tělo muže již převezli do Česka, proběhla pitva
V případě, že by si žena odpykávala doživotní trest v Tunisku, kde k činu došlo, nečekala by ji za mřížemi procházka růžovým sadem. Tamní ženské věznice jsou popisovány jako peklo přizpůsobené něžnému pohlaví. Odsouzené ve vězení zažívají šikanu, mučení, užívání drog a mnohdy se pokouší o sebevraždu. Jak se však říká, vždy může být hůře. Na světě jsou zařízení, v nichž pojem lidskost ztrácí význam. O která jde?
Věznice Black Dolphin, Rusko
Oficiální název jedné z nejznámějších, nejstarších a nejobávanějších věznic v Rusku je Trestanecká kolonie č. 6, málokdo jí však řekne jinak než Black Dolphin neboli Černý delfín. Pojmenování si získala kvůli soše delfína, která stojí před věznicí a již vytvořili sami vězni, uvádí web Mirror. Pokud skončí odsouzený v tomto zařízení, může si být jistý jednou věcí: nikdy jeho stěny neopustí. Jak řekl jeden z poručíků věznice, jedinou možností útěku je smrt.
Do Black Dolphinu, který se nachází nedaleko ruských hranic s Kazachstánem, jsou posílání ti nejhorší kriminálníci: vrazi – i ti sérioví, kanibalové, pedofilové, teroristé. Každý, kdo byl do věznice poslán, dostal doživotní trest bez možnosti podmínečného propuštění. Zdi komplexu se staly „domovem“ pro zhruba 700 odsouzenců, kteří dohromady zabili asi 3 500 lidí.
Eskort vězňů probíhá přesně danými pravidly a je poměrně drsný: dozorci odsouzeného drží ohnutého v pase tak, aby měl ruce spoutané za zády výše nad svými boky. Po celou dobu musí mít skloněnou hlavu, většinou navíc dostane pásku přes oči. Důvod je jednoduchý – vězni jsou bezmocní a nikdy nezjistí, jak přesně je zařízení koncipované. Možnost útěku je nulová, dosud se to nikomu nepodařilo.
Kriminálníci jsou drženi po dvou na samotce, která se nachází za třemi sadami ocelových dveří. Dozorci je pozorují 24 hodin skrze kamerový systém, každých patnáct minut malé samotky navíc osobně obchází. Jídelna v komplexu neexistuje, vězni dostávají čtyřkrát denně jídlo na celu, které se skládá z polévky a chleba, píše web Daily Mail. A vycházky? 90 minut strávených v jiné cele, ven se odsouzení nikdy nepodívají.
This is black dolphin Russian prison 23 hours in ur cell not allowed 2 sit down until it's dark, no tv music books vile food once a day, visits very few, where prison means prison pic.twitter.com/0nOKPMa8Qb
— millwall Mark 🦁🏴 N0LU🏴 (@MarkDurrant7) December 18, 2018
„Když je nazveme lidmi, kroutí se nám jazyk, jen to vyslovíme. Nikdy jsme k nim necítili žádné sympatie,“ sdělil v rozhovoru pro National Geographic poručík Denis Avsjuk, který ve věznici dohlíží. Jak následně sdělil odsouzený Nikolaj Astankov, který si ve věznici odpykává doživotní trest za vyvraždění své rodiny a upálení jejich těl v lese, nemá cenu trávit čas přemýšlením nad svým osudem. „Když nad tím budete neustále přemýšlet, tak to zkrátka nezvládnete,“ konstatoval. Dodal, že vězni nesmí na cele po budíčku ani sedět na posteli.
Věznice Gitarama, Rwanda
Původně byla věznice Gitarama postavena pro 500 můžu na pozemku o velikosti poloviny fotbalového hřiště. S postupem let se však místo rozrostlo a vysloužilo si přízvisko „nejhorší místo na světě“. Důvodem je zejména přeplněnost celého zařízení. V komplexu, který pobere zhruba tři tisíce odsouzených, se tísní odhadem více než sedm tisíc lidí. V roce 1995 tehdejší členka Mezinárodního výboru Červeného kříže sdělila webu Independent: „Podmínky tam jsou naprosto nelidské. Je naléhavě nutné, aby se zlepšily.“
K ničemu takovému pravděpodobně nedošlo, a pokud, tak jen velmi omezeně. Novinářka Candace Owenová místo v roce 1994 navštívila, když informovala o rwandské genocidě. „Šokující přeplněnost vede k častým rvačkám, které končí smrtí. Vítězové jedí těla mrtvých, aby se udrželi naživu. Bída a celodenní stání způsobují, že vězní trpí gangrénou dolních končetin, což si vynucuje amatérské amputace, jež velmi často končí smrtí,“ líčila tehdy pro Daily Mail.
Pokud se dotyčný dostal k procesu u komunitního soudu, bylo zázrakem, když ještě žil. Většina odsouzených, mezi nimž jsou jak muži, tak ženy, je ve věznici pro podezření z genocidy, k níž došlo ve zmiňovaném roce 1994. Lidé jsou nuceni bosi celé hodiny stát na špinavé zemi, hniloba nohou není ničím neobvyklým. O lékařském ošetření si mohou odsouzení nechat spíše zdát. Ve věznici podle informací webu People HowStuffWorks pracuje pouze jediný lékař na plný úvazek. Denně v Gitaramě zemře půl tuctu osob. Důvodem jsou výše uvedené amputace, nejrůznější nemoci i udušení.
Věznice Diyarbakir, Turecko
Věznice byla postavena v roce 1980, během pár měsíců se z ní však stalo vojenské zařízení, kde byly po převratu v zemi mučeny statisíce lidí. Nejhorší podmínky ve věznici panovaly od začátku do poloviny 80. let. Doba od roku 1981 do roku 1984 se přezdívá „obdobím barbarství“, kdy se s vězni zacházelo obzvlášť drsným způsobem.
Kurdskému politikovi a spisovali Altanovi Tanovi bylo 24 let, když byla dnes nechvalně proslulá věznice postavena. Nedlouho poté skončil mezi stěnami zařízení jeho otec, z věznice se nikdy nedostal. „Byl tam jen několik týdnů, než ho umučili k smrti. Nikdy jsem neměl možnost ho navštívit,“ vzpomínal pro web The Guardian.
9. Diyarbakir Prison
— Kpɛtɛkplɛ ♌️ (@Miss__Emerald) December 7, 2022
The Diyarbakir Prison in Diyarbakir, Turkey is quite popular for its inhumane conditions. The prison is also known for child incarceration and violence from prison guards to prisoners. It is reported that in 1996, prison guards beat 10 prisoners to death. pic.twitter.com/fAZl7gHnEB
Vedení věznice tvrzení o hrůzách, které se děly za stěnami Diyarbakiru, potvrzují jen zřídka, existují však stovky svědectví vězňů, kteří hovoří o fyzickém i psychickém týrání, „palestinském věšení“ – věšení za palce, elektrošocích do genitálií, vytrhávání nehtů a zubů, znásilnění a mnoha dalších. Jiné zprávy naznačují, že měl kapitán Esat Oktaye Yıldıran speciálně vycvičeného psa, který údajně hryzal vězně do genitálií ve chvílích, kdy byli svlečeni.
Otřesnější záznamy hovoří o tom, že někteří vězni byli donuceni se navzájem znásilňovat, mnohdy i pod pohrůžkou sexuálního násilí vůči jejich rodinám. V zařízení měl platit i speciální slovník. Slova jako „diskotéka“ a „divadlo“ měli dozorci používal jako hesla pro pomalé mučení, bití a svlékání vězňů donaha.
Bývalý starosta města Mehdi Zana přiblížil i nechvalně známý rituál, kterým si procházeli nově příchozí vězni pod taktovkou kapitána Esata. „S odsouzeným se sešel u vchodu, načež strážcům řekl, aby mu připravili koupel a vzali ho na ubytovnu. Dostalo se mu ‚pěkného‘ uvítacího výprasku, kdy ho pak v bezvědomí odtáhli do ‚lázní‘ – do vany plné ho**n, v níž ho nechali několik hodin,“ cituje web Mirror. Věznice je dodnes funkční.
Věznice Kamiti v Nairobi, Keňa
Tvrdými podmínkami ve věznicích je Keňa proslulá, Kamiti s maximální ostrahou je ale považována za tu nejhorší. Dříve vystavěné zařízení pro zhruba 800 vězňů dnes pojímá více než tři tisíce odsouzených. Jejich přesný počet neví ani sami dozorci a správa věznice, údaj o zhruba třech tísících je neměnný po řadu let, přísun vězňů se však stále stupňuje.
Přeplněnost značí ten největší problém. „Je to nejhorší vězení, ve kterém jsem kdy byl,“ říkal o věznici v Nairobi bývalý politický vězeň Njoroge Wanguthi. A měl s čím porovnávat, postupně totiž prošel osmi keňskými kriminály a přežil. „Je to totálně přeplněné místo. V celách pro tři spí devět lidí. V bloku pro padesát jich je na tři stovky,“ popisoval.
Betonové komory, původně sklady, slouží jako „náhradní“ cely. V úplné tmě a bez klimatizace se vedle sebe musí na holou podlahu poskládat stovka vězňů. Tělo na tělo, často nazí kvůli neúnosnému vedru. Zásadní roli hraje ten, kdo je u dveří. Pokud by usnul a dveře se zavřely, v místnosti bez oken by se přítomní udusili.
Vážné zdravotní stavy, včetně HIV a AIDS, kapavky, syfilidy, tuberkulózy a úplavice, jsou na denním pořádku, uvádí web People HowStuffWorks. Stejně tak jako blechy, vši, svrab. Toalety ve věznici prakticky neexistují. Část z nich byla přebudována na cely, ty zbylé jsou zaplněny a kanalizace dávno nefunguje. Řada odsouzených tak vykonává potřebu přímo mezi spoluvězni. A ani násilí tam není nikomu cizí.
Centrum pro zadržování teroristů, Salvador
První vězně centrum přijalo letos, konkrétně začátkem února, kdy do věznice dorazily první dva tisíce lidí. Nové zařízení v Salvadoru pojme až 40 tisíc osob podezřelých z toho, že jsou členy některého z gangu, uvádí web Aljazeera. Do války proti zločinu se pustil prezident latinskoamerické země Nayiba Bukele, jeho počínání však obhájci lidských práv kritizují. Boj se podle nich vymkl kontrole.
„Přemístili jsme první dva tisíce lidí do centra, které je podle mě největší věznicí v Americe. Stane se jejich novým domovem, v němž budou žít desítky let, neschopni dále ubližovat obyvatelstvu,“ napsal tehdy prezident. K pochytání členů gangu využil prezident výjimečný stav, což je podle obhájců lidských práv nepřípustné. Není to ale jen způsob, jakým se vězni do zařízení dostali, ale i praktiky dozorců, které mnozí kritizují.
Řeč je o brutálním násilí, mučení elektrickými výboji, škrcení, týrání hlady i žízní a dalších formách otřesného zacházení se zadrženými. V novém zařízení byli muži seřazeni, než byli ve velkých skupinách odvedeni do cel, kde je nechali dozorci sedět na podlaze vedle naskládaných kovových postelí, líčí web Daily Mail. Novinářům dozorci sdělili, že vězňům nebudou poskytnuty žádné matrace. „Odstraňujeme rakovinu ze společnosti,“ napsal tehdy tamní ministr spravedlnosti s tím, že uvěznění z centra už nikdy neodejdou.
Lidskoprávní organizace Cristosal v květnu uvedla, že nejméně 153 vězňů zemřelo bez řádného soudu během posledního roku od chvíle, kdy režim prezidenta Nayiba Bukeleho vyhlásil nesmiřitelnou válku gangům.
Věznice Tadmor, Sýrie
Jedna z nejvíce deprimujících věznic? Tadmor v Sýrii. Komplex je navržen tak, aby vězňům nenabízel vůbec žádné vybavení. Cely jsou velmi malé, bez oken, tudíž odsouzení žijí v naprosté tmě. Postel či přikrývku by hledali také marně. Záchod připomínají malé díry v podlaze, samotná místnost je pak plná plísně.
Tadmor Prison, Syria pic.twitter.com/NMZNhEDL8p
— the-revenger (@thereve99831715) March 5, 2023
Prostory, v nichž mnozí vězni prožijí zbytek života, nejsou však tím jediným, čím je tato věznice nechvalně proslulá. Jedná se i o brutální zacházení dozorců vůči vězňům. Na počátku 80. let v Tadmoru proběhl dokonce státem podporovaný masakr těch, kteří byli ve věznici drženi. Odhaduje se, že v celách, ubytovnách a na chodbách Tadmoru bylo zavražděno více než tisíc lidí, uvádí web Daily Mail.
Věznice Mendoza, Argentina
Mnozí věznici označující slovy jako nelidské podmínky, mučení a smrt. Ačkoliv je kapacita Mendozy jen několik stovek lidí, nachází se v komplexu odhadem více než 1 600 odsouzených. Amnesty International podmínky v zařízení odsoudila. Vězni, kteří jsou propuštěni, odchází v zuboženém a žalostném stavu. Problémy stupňuje i agrese dozorců, kteří vězně zneužívají – včetně rodin odsouzených, uvedl web facts.net.
Mendoza Prison, Argentina
— Uncle Chu (@datchughuy) September 27, 2022
the inmates are so dangerous
that guards would leave meals at
specific spots, far away from the
prisoners, to protect themselves. pic.twitter.com/vBPOQsLfAn
V celách o rozloze čtyři metry čtvereční se tísní až pět osob, které jsou nuceny spát na podlaze. V roce 2005 vězni zašli tak daleko, že si na protest proti otřesným životním podmínkám zašívali ústa. Mučení a fyzické tresty jsou v Mendoze běžnou záležitostí, stejně jako nedostatečná lékařská péče nebo chybějící kanalizace. Na místo umývárny odsouzení využívají lahve s vodou a plastové sáčky, líčí web People HowStuffWorks.
Věznice Gldani, Gruzie
Pozornost lidí z celého světa upoutala věznice Gldani v roce 2012, kdy se na veřejnost dostalo video, jež natočil 35letý dnes již bývalý vězeňský dozorce. Skandál odhalil praktiky trýznivého mučení vězňů právě rukou dozorců. Praktiky spočívaly ve zneužívání, znásilňování či fyzickém násilí, včetně lámání kostí.
„Utrhli mi nehty, poškodili lebku, zlomili mi kosti v nohách, žebra, nos, vyrazili zuby. Je mi 43 let, ale vypadám jako starý muž. Často při chůzi upadnu,“ líčil své svědectví jeden z bývalých vězňů, cituje web opendemocracy.net. Podobných příběhů byly stovky. Videa vyvolala protesty po celé Gruzii, následně byla přijata reforma o tom, jak se má zacházet s vězni.
Vězni byli naprosto bezbranní. Tíživou situaci zhoršuje i fakt, že ve věznici panují problémy s nedostatečnou lékařskou péčí, nehygienickými podmínkami a přeplněností, uvádí web facts.net.
Výše uvedené věznice představují pouhý zlomek těch nejhorších, do nichž by se žádný člověk dobrovolně zřejmě nepodíval. S velkou pravděpodobností by se v každé zemi našel minimálně jeden komplex, v němž by byli vězni vystaveni otřesnému zacházení, ať už z řad dozorců, či svých spoluvězňů.
