Izraelci před 65 lety unesli z Argentiny skrývajícího se nacistu Adolfa Eichmanna, jednoho ze strůjců holokaustu. Bývalý komunistický ministr Rudolf Barák na sklonku života tvrdil, že Mosad provedl dnes už proslulou akci podle československého vzoru. Právě Barákovi agenti prý už v roce 1956 odvlekli ze stejné země bývalého šéfa gestapa Heinricha Müllera. Historici to však většinou považují za nepravděpodobné.
Vypadá to jako scéna z prvotřídní bondovky.
V zapadlém baru na propoceně dusném předměstí argentinské Córdoby po sobě nenápadně pokukuje několik mlčících mužů. Před nimi sedící padesátník s vysokým čelem a pichlavým pohledem se nakonec přece jen napije ze sklenky, do které předtím cosi nepozorovaně nasypali.
ČTĚTE TAKÉ: Legendární únos zrůdného architekta holokaustu. Jak si Mosad poradil s Eichmannem v Argentině
Jakmile mu poklesne hlava, tajemní hosté rychle přiskočí, podepřou jej, aby nespadl na zem. Zdvihnou ho v podpaží jako starého kumpána, který přebral. Posadí jej do připraveného auta, až v něm si česky uleví: „Hoši, máme ho.“
O pár kilometrů dál stále klimbající postavu vynesou do nákladního letadla. Než se pak bývalý šéf gestapa Heinrich Müller naděje, už je v Praze, kde ho světáčtí českoslovenští agenti předají sovětské KGB.
Vážně se to stalo?
Heinrich Müller Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Ano – alespoň podle Rudolfa Baráka, bývalého československého ministra vnitra.
Jeden z nejdůležitějších komunistických politiků přelomu 50. a 60. let popisoval tuhle superšpionskou historku německému magazínu Focus až v roce 1995, kdy z něj byl nemocný stařec těsně před smrtí. Agentura AP si jeho tvrzení raději ještě zpětně ověřovala u Barákova syna Pavla, který senzační vyprávění potvrdil: „Ano, takto to otec řekl.“
A tak do světa letěl příběh o tom, že schopní Čechoslováci Müllera vypátrali na druhé straně planety už rok před velkou akcí. Že ho právě oni poslali do sovětského žaláře, kde brzy poté zemřel. A že se jeho epochálním únosem inspiroval dokonce i izraelský Mosad, když v roce 1960 nápadně podobným způsobem odvlekl ze stejné země Adolfa Eichmanna.
Pokud by to celé byla pravda, šlo by o kapitální úspěch.
Ale nejen to. Taky o pozoruhodně utajený – o Müllerovi se přes půl století mluví jako o nejvýše postaveném nepolapeném nacistovi.
Komunistický ministr vnitra Rudolf Barák v roce 1959 při tanci s krojovanou selkou Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Záhadné zmizení nacistické bestie
Jeho zmizení z května 1945 se považuje za prvotřídní záhadu. Když končila válka, byl blízký Heydrichův spolupracovník pro Spojence jedním z nejhledanějších zločinců. Aby také ne – vždyť patřil ke strůjcům mnohých zvěrstev, k architektům takzvaného konečného řešení židovské otázky; i zmíněný Eichmann byl jeho podřízeným.
Jenže Müllera naposledy viděli 1. května 1945, den po Hitlerově sebevraždě. V budově berlínského říšského kancléřství měl pronést větu, že nemá nejmenší zájem se nechat Rusy zajmout. Pak se z města sevřeného Rudou armádou prostě někam vytratil.
Dál už to jsou jen dohady.
Třeba právě Eichmann při výslechu v Izraeli tvrdil, že Müller na konci války přešel k Sovětům. V roce 1961 to potvrzovala i výpověď Michaela Goleniewského, významné postavy polské kontrarozvědky přeběhlé na Západ. Podplukovník s členstvím v KGB zopakoval Eichmannovu verzi, navrch přidal, že Müller žije v Moskvě.
„Západní zpravodajské služby věřily, že Müller zůstal naživu. V létě 1949 podle nich dokonce pobýval v Karlových Varech,“ psal německý list Bild.
Rudolf Barák (vpravo) si třese rukou s Antonínem Novotným. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Současně se však objevovala jiná svědectví, která popisovala, že Müller byl v Berlíně v květnových dnech roku 1945 pohřben. Tuto verzi veřejně zastávala jak nacistova rodina, tak většina odborné veřejnosti.
Do toho všeho však v roce 1995 přiletěl granát.
Barákovo vyprávění o spektakulárním únosu.
StB a únos z Argentiny? Absurdní
Tenhle ambiciózní komunista byl svého času po prezidentovi Antonínu Novotném druhým nejmocnějším mužem republiky, až do svého bolavého kariérního pádu si ostatně sám na Hrad též myslel. Měl velmi těsné vazby na KGB a sovětské špičky. V době, kdy podle něj došlo k Müllerově únosu, zastával funkci ministra vnitra. Moc dobře tedy věděl i o těch nejtajnějších operacích, do kterých se Čechoslováci pouštěli.
I proto se jeho slova o argentinské bondovce nedala jen tak přejít. Objevila se dokonce v několika respektovaných odborných dílech, například v knize Nedotknutelní od francouzského historika Pierra de Villemaresta.
Většinou se však expertům spíš nezdá, že by Moskva pověřila Prahu natolik delikátním a komplikovaným úkolem.
Kromě toho, že to Barák řekl, neexistují žádné informace, že by k onomu únosu doopravdy došlo.
A i kdyby – proč by o něm pak mlčela?
„Podle mého je to proto absurdní,“ tvrdil pro AP francouzský lovec nacistů Serge Klarsfeld už v roce 1995.
Skeptický je s odstupem času i český historik Prokop Tomek, který o Barákovi napsal životopisnou knihu.
Historik Prokop Tomek Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
„Kromě toho, že to Barák řekl, neexistují žádné informace, že by k onomu únosu doopravdy došlo,“ říká pro CNN Prima NEWS. „Druhou věcí je, že by to bylo naprosto unikátní i v kontextu tehdejších československých aktivit. StB se skutečně pouštěla do únosů ze zahraničí. A Barák o nich věděl. Jenže do roku 1955 k nim docházelo z území Rakouska, protože tam byla sovětská okupační zóna. Existovaly i různé plány na únosy ze SRN, z nich se však nerealizoval ani jeden. Přitom to bylo hned vedle! Navíc s agenty, kteří by se dali využít. Jenže Müller, to byla Argentina. Už jen z toho důvodu jde o nesmysl. StB by na něco takového neměla.“
Zákeřný únos emigranta i amatérská fiaska
Zřejmě nejslavnějším únosem, který se StB povedl, bylo odvlečení emigranta a bývalého sociálního demokrata Bohumila Laušmana ze Salcburku. V roce 1953 mu tři agenti vhodili do nápoje omamný prostředek, naložili jej do auta a s pomocí NKVD převezli přes hranice až do ruzyňského vězení. Za mřížemi po deseti letech zemřel, to když na něm StB zkoušela halucinogenní drogy a Laušmanovo srdce to nevydrželo.
Bohumil Laušman Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Jenže v jiných případech pokusy StB o únosy prominentů ze zahraničí končily fiaskem. Z nastražené pasti například v roce 1956 snadno proklouzl rakouský novinář Fritz Molden, bývalý zeť šéfa CIA Allana Dullese.
A – jak před časem psal novinář Karel Pacner – až amatérsky vyzněla ve stejném roce i snaha o únos redaktorky Svobodné Evropy Marie Tumlířové: estébáci ji na parkovišti před rozhlasem chtěli omráčit klackem, jejich ránu do hlavy však ztlumil drdol, takže se napadené ženě nic nestalo, kolemjdoucí navíc okamžitě přivolali policii, která oba „české Bondy“ zatkla.
I proto se historik Tomek nad Barákovou fantastickou verzí pousmívá. Stejně jako nad tím, že by Čechoslováci únosem Müllera inspirovali Mosad pro své plány s Eichmannem.
„Jsem si jistý, že Izraelci pro svůj čin žádnou šablonu nepotřebovali,“ ubezpečuje.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Voláme Čechy do boje! Praha se před 80 roky vzepřela nacistům, okupanti se brutálně mstili
