Český astronaut Svoboda: Kdybychom byli ve vesmíru sami, byla by to nuda. Už se tam těším

Jaké cestovní pojištění si člověk musí zařídit, když míří do vesmíru?
(smích) Tak tohle jsem si ještě nezjišťoval. Když si ale vzpomenu na český komediální seriál Kosmo, tak tam měli ve vesmíru i EET. Asi bych tedy neměl podceňovat vůbec nic... Ona nebude náhoda, že mi kamarádi doporučovali, abych Kosmo před svým případným letem do vesmíru radši ještě jednou zkouknul. Určitě bych se něco důležitého přiučil.

Máte rád i další filmy či seriály o vesmíru? Kluci se prý dělí na fanoušky Star Wars a Star Treku.
Upřímně? Něco jsem z toho viděl, ale považuju to spíš za pohádky, v nichž dobro bojuje se zlem.

K vesmíru vás tedy přivedlo něco jiného?
Už když jsem byl malý, bavily mě přednášky v planetáriu. Chodil jsem ještě do školky, když mě maminka vzala i na jednu odbornou. V rodině se dodnes vypráví, jak mě tam cosi tak zaujalo, že jsem před publikem položil upřesňující otázku. Všechny jsem tím prý odboural, lidi se smáli: „Podívejte na chlapečka!“ No ano, vesmír mě odmalička fascinoval. S dědou jsme si i stavěli raketu. Hezky to šlo dohromady s tím, jak atraktivní mi přišlo letectví. Ale zájmů jsem tenkrát měl víc. Táta třeba celý život pracoval jako programátor, takže počítač jsme měli už od mého útlého dětství.

Tahle průprava se asi astronautovi taky hodí.
To určitě. I když počítače současných astronautů jsou fakt něco jiného než moje Amiga a „tři osm šestka“…

Bavíme se zatím trochu odlehčeně, nepatří ale k cestování do kosmu i strach? Ve filmech s vesmírnými příběhy v podstatě vždycky dojde na nějaký malér.
Strach? Ještě jsem ve vesmíru nebyl, takže těžko říct… Potkal jsem ale zkušené astronauty, kteří v kosmu už nějakou tu nepříjemnou situaci zažili. Třeba Itala Lucu Parmitana. Na jedné z jeho misí na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS) řešil v roce 2013 skutečně závažný problém – když byl ve volném kosmickém prostoru, v helmě od skafandru se mu najednou začala kvůli poruše chladícího zařízení shromažďovat voda.

Hrozná představa.
Muselo to být opravdu šílené. Protože tam panuje stav beztíže, voda pochopitelně nepadá dolů. Hromadí se u zdroje, na povrchu věcí vytváří tenké vrstvy, filmy. Jemu takhle zakryla oči a uši. V jednu chvíli vůbec neviděl, voda se mu navíc dostala i do nosu.

Ovládla ho panika?
Vzhledem k situaci vlastně zůstal obdivuhodně klidný. Zpětně popisoval, že se cítil jako rybička v akváriu. Nejdřív si prý myslel, že se zkrátka jen hodně potí, postupně to ale začalo být vážnější a vážnější. Hrozilo, že se utopí. V jednu chvíli to vypadalo, že snad ztratí vědomí. Dopadlo to dobře, kolegové mu stihli v přechodové komoře sundat helmu ještě včas. Vody v ní měl podle pozdějších odhadů litr a půl. Skutečně to nemuselo dopadnout dobře. Takže ano, k takovým mimořádným událostem může dojít. Případ Apolla 13 zná ostatně zásluhou zfilmování s Tomem Hanksem skoro každý. Já jsem ale jako stíhací pilot na podobná rizika zvyklý.

Opravdu jsou podobná?
Ano. Když máte před sebou složitější misi v gripenu, taky do ní nikdy nejdete nepřipraven. Taky se máte na koho spolehnout. Taky to není žádná kovbojka. Člověk musí mít v obou případech soudnost. Vyvinutý smysl pro to se správně a včas rozhodnout. Bojoví piloti i astronauti mají spoustu standardních i nouzových postupů, jsou natrénovaní na různé scénáře. Z vlastní zkušenosti vím, že co pak reálně nastane, je většinou něčím mezi různými situacemi, na které jste se připravoval. Nebo jde o jejich mix. Ne každá událost se tak dá řešit krok za krokem přesně podle manuálu, hodně záleží i na vašem vlastním úsudku. Ne vždycky je nejdůležitější vybrat vyloženě nejlepší rozhodnutí, spíš se prostě NĚJAK bleskově rozhodnout.

Takže nejhorší je…
…pokud zamrznete. Jakmile nejste schopní zachovat klid. Ona to není legrace. Byl jsem svědkem situace, kdy měl kolega v kokpitu jen pár vteřin na to zvolit mezi dvěma dosti podobnými řešeními A a B. Obě měla hodně pro i proti. Něco tedy v těch pár vteřinách vybral. A odborná komise pak měsíc zkoumala, zda to udělal správně.

Na gripenech máte nalétáno zhruba 700 hodin. V jejich kokpitu jste se někdy bál?
Strach jsem vyloženě neměl. Stresové situace jsem ale zažil.

Jaké?
Jednu takovou si pamatuji ne z gripenu, ale z cvičného proudového letounu L-39 Albatros. S kolegou jsme na něm nacvičovali základní vzdušné boje, jeho stroj postihla technická závada. Létaly jiskry, všude kouř, shořel mu prakticky celý motor. Vyřešil to, ale spolu s instruktorem se museli katapultovat. V takovém okamžiku je nutné zachovat klid. Kdepak stres, kdepak strach. Musíte prostě jednat, jak jste vycvičen.

Slavný americký astronaut Buzz Aldrin říkal, že astronauti si strach prostě nemohou dovolit. Místo emocí prý musí být stále ve střehu. Chladnokrevně předvídat, co se stane.
Souhlasím. V operačním prostředí – ať už se jedná o astronauty, piloty nebo třeba chirurgy – jsou lidé vždy plně soustředěni na to, co dělají. Nemají čas na hypotetické uvažování, co může nastat. Na strach. Udržují se ve zdravém stresu, aby byli připraveni na jakoukoli situaci.

Jako při už zmíněném letu Apollo 13, v němž astronauti přežili i díky provizornímu filtru vyrobenému z ponožky a lepící pásky.
Určitě, takové situace hrozí ve vesmíru i po roce 2000. Zrovna v případě Apolla 13 to dopadlo šťastně nejen díky posádce ve vesmíru, ale i díky podpůrnému týmu na Zemi, který celý úspěšný postup vymyslel.

Kdyby byl astronaut manuální nešika, mohl by se tým na Zemi snažit, jak by chtěl.
Úplný nešika se astronautem nestane. Tam nahoře musíte umět opravit trubku, poradit si s elektronikou… Jste tak trochu montér, tak trochu ajťák. Ale nejen to: Tak trochu výzkumník, tak trochu tiskový mluvčí – i PR a edukativních aktivit je v souvislostí s touhle profesí hodně. Řada věcí se na oběžné dráze dělá vyloženě se zaměřením na děti, studenty; pro školy se názorně předvádějí všelijaké fyzikální experimenty. Astronaut tedy musí umět podávat i složité věci tak, aby je pochopil i školák. Ne nadarmo to říkal i Albert Einstein: „Jakmile nedokážete svou myšlenku zformulovat tak, aby ji pochopilo i šestileté dítě, asi tomu úplně nerozumíte.“ Něco na tom je.

Musí být astronaut i špičkový sportovec?
To ne. Jsou však dané výkonnostní limity, které je pro nasazení na misi nezbytné splňovat. Třeba americká NASA má stanovené požadavky na sílu horní části těla – ve stavu beztíže totiž používáte především ruce. Sleduje se i vytrvalost, která se měří pomocí VO2max – tedy se zapojením ukazatele maximálního množství kyslíku, které vaše tělo dokáže využít během jedné minuty aktivity.

Limity jsou relativně přísné hlavně kvůli výstupům do volného vesmíru. Astronaut při plnění podobných misí stráví venku ve skafandru několik hodin, už před tím dýchá v hermeticky uzavřené komoře speciální směs kvůli náležité přípravě organismu. Je to opravdu těžká fyzická práce, spojená navíc s nepředstavitelným psychickým vypětím – když v ruce držíte agregát, jehož vynesení do vesmíru stálo milionové částky, nesmíte být strašpytel.

Jakými testy jste prošel vy, když jste se ucházel o astronautské místo?
Taky jsme měli zátěžový test zaměřený na kardiovaskulární systém, kde se šlape na kole, měří se objem vdechovaného a vydechovaného kyslíku, krevní tlak, EKG. Nešlo však zdaleka pouze o fyzickou vybavenost. ESA u uchazečů posuzovala třeba i to, zda fungujete v týmu. Zda umíte být přínosem pro ostatní, jestli jste schopni se mezi druhými prosadit.

Bylo klíčové si na nic nehrát, nespadnout do žádné extrémní škatulky – nebýt ani přehnaně agresivní, ani puťka sedící nesměle v koutě. Pomůže, jakmile působíte jako vyrovnaný člověk.

Jak se to posuzuje?
Jednou z částí výběrového řízení bylo celodenní diagnostické kolo v tzv. assessment centru. To je praktika, kterou znáte i ze soukromé sféry. Zájemci se v malých skupinkách posuzovali formou různých her a pohovorů, na starost to měli proškolení odborníci, mezi kterými byli jak psychologové, tak bývalí astronauti. Ti na to mají nos. Hned poznají, jestli by zrovna s člověkem proti sobě chtěli strávit nějakou dobu na oběžné dráze. Musíte jim dokázat, že jste schopni splnit velice těžký úkol i v krátkém čase a pod obrovským stresem, kooperovat v týmu. Je třeba mít logické uvažování i chladnou hlavu.

Když jste byl vybrán, asi jste je o svých schopnostech přesvědčil.
Pravděpodobně mi pomohly pilotní zkušenosti, jazyková vybavenost. Nebo právě i schopnost fungovat v kolektivu. Co se týče charakterových vlastností, bylo klíčové si na nic nehrát, nespadnout do žádné extrémní škatulky – nebýt ani přehnaně agresivní, ani puťka sedící nesměle v koutě. Pomůže, jakmile působíte jako vyrovnaný člověk.

Prozatím jste zařazen do záložního týmu. Co to znamená? Že vám kdykoliv může zazvonit mobil, že za měsíc letíte?
To ne. Nebude to tak rychlé, jde o dlouhodobější proces. Obecně na mě mohou ukázat z několika důvodů. Buď bude potřeba doplnit astronauty, kteří od letoška pracují pro ESA na plný úvazek. Nebo dojde k nahrazení některého z nich. Pak existují ještě další dvě možné příležitosti. Tou první jsou národní mise daných států. O co jde? Průběžně třeba létají kapsle s posádkou k ISS, kde se plní různé mise, provádí se vědecké a technické experimenty. Pokud by o tohle mělo Česko zájem, byl bych k dispozici. Pro konkrétní zemi z toho plynou jasné výhody. Jednak bychom měli daleko větší slovo v tom, o jaké experimenty by se jednalo. A zdejší vědecké instituce a firmy by taky mohly vyrábět potřebný hardware.

A druhá možnost?
Kdyby ESA sama měla letových příležitostí tolik, že by to bylo nad rámec toho, co se běžně plánuje na ISS. Mise nových astronautů má směřovat na ISS, kde se expedice běžně střídají po šesti měsících. Jednotliví astronauti ještě nevědí, kdo kdy poletí. Počítá se ale s tím, že přijde nárůst krátkodobých misí nad rámec těchto půlročních. To by velmi pravděpodobně znamenalo příležitost pro nás ze záložního týmu.

Což mi nepřijde jako zanedbatelná šance.
Ani mně ne. Podle mého je naopak velká. Když jsem se o tom bavil s Parmitanem a dalšími astronauty, mají můj let do vesmíru za prakticky jistou věc. Což je super. Moc se těším!

Jen je možné, že nakonec nebudete po Vladimíru Remkovi druhým Čechem ve vesmíru, protože pro brzkou cestu k Měsíci byl japonským miliardářem Maezawou vybrán tanečník Yemi A. D. Nebude vás mrzet, pokud se nahoru dostane dřív?
Vůbec. Vážně, věřte mi. Já a on se věnujeme úplně odlišným disciplínám.

Jak to?
On je vesmírným turistou. Nevím, zda takového člověka lze nazvat astronautem či kosmonautem. Nechápejte mě špatně, nic proti němu nemám. Jen tvrdím, že lidi, kteří jsou v podobných projektech pouhými pasažéry, bych se velmi zdráhal nazývat stejným termínem, jaký náležel například k Neilu Armstrongovi nebo Buzzu Aldrinovi.

Mise pod hlavičkou ESA či NASA a projekty vámi zmíněného typu vnímám jako dva zcela odlišné segmenty. Mě osobně vesmírný turismus příliš nezajímá, přestože je bezpochyby na vzestupu. Bude to čím dál častější. Už dnes třeba víme, že se chystá i natáčení filmů na oběžné dráze. Opakuju: Neodsuzuju to. V konečném důsledku má vesmírný turismus i svůj nesporný přínos. Zajišťuje alternativní příjem společnostem, jakou je třeba Muskova SpaceX. Sekundárně zlevňuje budování dalších typů nosných raket a kosmických lodí, u nichž je nejdražší položkou jejich vývoj.

Jistě, chápu. Ale pochopil bych i to, pokud by vám vadilo, že dřív se nahoru dostane někdo, kdo tam poletí jen s naprosto základním tréninkem, a to čistě za zážitky.
Nijak přehnaně o tom nedumám. Pro mě je to asi stejné, jako kdybych slyšel, že někdo v USA absolvoval zážitkový let se stíhačkou. No, dobře, proč ne… Ať si těch pár kotrmelců v letadle užije. Moje úloha jako stíhacího pilota je někde úplně jinde – jsem zapojen do integrovaného systému protivzdušné a protiraketové obrany NATO, účastníme se zahraničních operací. U kosmických pilotovaných letů to vidím stejně. Astronauti a kosmický program, jehož součástí jsem i já, je zaměřen na vědu a vývoj, na rozšiřování nových technologií, jejich zpětné využívání zde na Zemi. To je něco úplně jiného, než čeká pana Yemiho.

Vy asi na rozdíl od něj moc času k vesmírnému kochání mít nebudete.
Nebudu. Čas astronautů na ISS je rozplánovaný minutu po minutě. Rozvrh se často mění v závislosti na různých mimořádných událostech a závadách. Občas se experiment nepovede, je třeba jej opakovat. Nebo hrozí střet s kosmickým smetím, to posádka musí zalézt do návratových modulů, aby se v případě vážnější havárie mohla zachránit.

Mají astronauti na ISS nějaký volný čas?
Během misí delších než třicet dní je jejich denní režim rozplánován tak, aby to byli schopni psychicky zvládnout. Mají klasickou pracovní dobu, určený čas na spánek a hygienu či stravu. Každý den dvě až tři hodiny cvičí. Musí. Jedním z negativních dopadů stavu beztíže je totiž to, že atrofují svaly, řídnou kosti. Proto astronauti pravidelně jezdí na rotopedu, zvedají činky, běhají na běhátku. Na starost navíc nemají jen vědecké experimenty, jsou také jedinými lidmi, kteří se mohou o ISS starat. Je na nich tedy údržba a odstraňování veškerých závad.

Četl jsem, že astronauti mají na ISS kvalitní HD projektor s úhlopříčkou 164 centimetrů, na kterém si ve volném čase pouští filmy. A že jedním z prvních, které tam zhlédli, byla Gravitace.
To je možné. I oni jsou jen lidé. Není divu, že se dělá všechno možné, aby tam po půl roce nepřišli o rozum. Aby nebyli úplně vyždímaní. Taky mají své soukromí. Každý tam má svůj omezený privátní prostor, v němž si může dělat, co chce.

Je technicky možné, aby si na té obrovské televizi na ISS pustili třeba živý přenos z fotbalové Ligy mistrů, případně detektivku, která právě běží v televizi?
Na ISS lze přehrávat média z nosičů, které jsou přímo na palubě, třeba z DVD. Dále lze požádat řídící centrum na Zemi o uplink konkrétního programu, ať už televizního či jiného, přes internetové spojení přímo na laptop člena posádky na ISS. Časové zpoždění je tam nyní díky rychlejšímu internetovému připojení neznatelné.

Máte představu, jak byste svůj volný čas na ISS trávil vy?
Asi bych se snažil být co nejvíc v kontaktu se svými blízkými. Hodně času bych taky pobýval v modulu Cupola. Ze sedmi oken této kukaně můžete pozorovat Zemi. Nicméně – pokud bych se skutečně stal účastníkem nějaké mise, byla by pravděpodobně spíš krátkodobá, možná dvoutýdenní, měsíční. Tam by můj program byl výrazně nabitější. I dopad mikrogravitace na mé zdraví by byl nižší, proto by ani důraz na odpočinek nebyl tak veliký.

Slovo astronaut si do životopisu můžete napsat už teď. O čem před cestou do vesmíru sníte? Že se jednou dostanete do posádky na Měsíc, na Mars?
Mezi realizovatelné vize bych zařadil českou národní misi na ISS. Je velice důležité investovat do aktivit, které mají vysokou přidanou hodnotu. Česko má co nabídnout. Můžeme se opřít o špičkové firmy, lidi i instituce, angažující se v tomto segmentu už desítky let.

Dobře, ale co ten Mars?
V současných strategických plánech ESA je lidský průzkum Marsu zanesen do období po roce 2040.

To byste ještě nemusel být v astronautském důchodu.
Nemusel. Ale víte, jak to chodí s kosmickými vizemi. U každé z nich bývá obyčejně připsána zkratka NET. Not earlier than. Tedy: Ne dříve než… Čili v praxi dochází spíš k tomu, že na to dojde později. Navíc… Bavíme se o strategických plánech, se kterými je spojena celá řada technologických komplikací.

Jakých?
Jednou z nich je délka mise. Člověk by byl během letu na Mars vystaven veliké dávce kosmického záření. Abychom se vyhnuli nepřiměřeně vysokému riziku rakoviny a dalších onemocnění, musí se dořešit mimo jiné i to, jak se posádka ochrání.

Pro srovnání: Na Zemi jsme proti radiaci chráněni, naše planeta má magnetosféru. Velká část kosmického záření je jí pohlcena, přesměrována do tzv. Van Allenových radiačních pásů. Velkou ochranu nám poskytuje i naše atmosféra. Dává nám zhruba stejné odstínění jako čtyři metry betonu nebo deset metrů vodního sloupce. Vytvořit stejně kvalitní ochranu pro astronauty směřující k Marsu je veliký problém. Zabalit ji do čtyř metrů betonu se nezdá zrovna praktické… Ale to není jediná komplikace.

Povídejte.
Problém je třeba časové zpoždění komunikace. V nejvzdálenějších pasážích letu u samotného Marsu by to bylo až 20 minut. Takže když posádka odtamtud vzkáže „máme problém“, až za 40 minut se ozve „jaký?“… Posádka by byla hodně odkázaná sama na sebe.

Jak dlouho by tam teď kosmická loď letěla?
Záleželo by na konstelaci Země a Marsu. V optimálních podmínkách by šlo o šest až devět měsíců.

Zase byste ale zjistil odpověď na odvěkou otázku: Jestli existují nějací Marťani.
Pokud by bylo v jejich zájmu se ukázat. (smích)

Věří opravdový astronaut na mimozemšťany?
Lidi si pod mimozemským životem představují zelené panáčky, létající talíře, únosy, Roswell 1947. Jakmile se ale o tématu mluví v profesionálním pojetí, zpravidla se jím myslí nějaké bakterie, jednoduché formy života. U nich považuji za vysoce pravděpodobné, že se někde ve vesmíru opravdu vyskytují. I na Zemi už byly objeveny v různých velice extrémních podmínkách, o nichž se dlouho tvrdilo, že jsou pro jakýkoliv život vyloučené. Takže proč by se nemohly najít i na zdánlivě nehostinném místě ve vesmíru?

K případnému kontaktu s vyspělou civilizací, jak jej známe z různých sci-fi filmů, jsem ovšem skeptický. Podívejte se na to, jak dlouhá je historie naší Sluneční soustavy. A jak velice krátký okamžik existujeme my jako lidstvo. Proto šance, že by se ve správnou chvíli evoluce sešly dvě podobně vyspělé civilizace, není zrovna veliká.

Abyste se jednou ve vesmíru nedivil...
Jsem realista. Přestože připouštím – internet je plný svědectví o něčem, čemu se v Americe říká UAP, neidentifikovatelné létající jevy. I v Kongresu se mluvilo o více než stovce pozorování z let 2004–2021, z nichž tajné služby dokázaly vysvětlit jen jediné. Většinou šlo o zážitky vojenských pilotů, kteří neznámé objekty přirovnávaly buď k dětské káče, nebo k bonbonům Tic Tac.

Některé ze zachycených strojů dělaly dojem, jako by se úplně vzpíraly fyzikálním zákonům. Ta videa jsem viděl. A zajímavé je jedno: USA otevřeně přiznaly, že se nejedná o jejich technologii. Jelikož dosti pozorně sleduji rozvoj vojenského letectva po celém světě, osobně považuji za vyloučené, že by to byla technologie kohokoliv jiného z této planety.

Teď mě děsíte.
Nechci tím nic naznačovat. Snad jen to, že podle mého v žádném z těch strojů docela určitě neseděl ani Číňan, ani Rus.

Už slavný astronom Carl Sagan tvrdil, že pokud bychom byli ve vesmíru sami, bylo by to plýtvání místem.
A já bych to podepsal. Snad jenom dodám: Kdybychom byli ve vesmíru sami, byla by to i nuda.