Covid a válka na Ukrajině zvýšily riziko sebevražd. Muži ji páchají čtyřikrát častěji než ženy

Žijeme v těžkých časech. Projevilo se to v Česku i na zvýšeném počtu sebevražd?
Alexandr Kasal: K posledním válečným měsícům ještě nemáme seriózní data, ke covidovému období už ale ano. A lze konstatovat následující: Zatímco do covidu v Česku počet sebevražd klesal, za něj se tento potěšitelný trend zastavil. Sama pandemie k tomu jistě nějak přispěla. Navíc se trochu změnila dynamika, zničehonic totiž rostou počty sebevražd mladých a mladých dospělých. To je alarmující.

Co za tím vidíte?
AK: Nepochybuji, že na to měly vliv věčné izolace a karantény.
Laura Bechyňová: České školy patřily k těm, které byly v Evropě zavřené vůbec nejdéle. A tohle vypadnutí z potřebného rytmu se na psychice mnohých dětí rozhodně podepsalo. Ve spoustě domácností se na malém prostoru tísnilo pět lidí. Oba rodiče potřebovali pracovat, pravidelně se strhávala mela o jediný počítač v domě či bytě, což bylo v kombinaci s on-line výukou velice náročné. Vytvářelo se dusno. Najednou nefungovaly osvědčené mechanismy k ventilování stresu, jako když si děti šly ven zahrát fotbal, popovídat s kamarády.
AK: Mnohé faktory se samy o sobě dají lehce zvládnout. Jakmile se ale nakupí, dohromady přispívají k zvýšenému riziku sebevražd nebo sebepoškozování. Tím spíš, když je to v kombinaci s problematickým školním prostředím, napjatou situací doma, případně s vypadnutím příjmů. Neměli bychom tedy propadat uspokojení z toho, že počty sebevražd během covidu strmě nestouply. Podle našich zjištění z předpandemických a pandemických šetření se totiž ukázalo, že dramaticky vyskočilo tzv. riziko sebevraždy. Jen se to zatím naštěstí nutně nepřeklápí do toho, že by si lidé skutečně tolikrát brali život.
LB: Nesmíme to brát na lehkou váhu. Dnes už víme, že se tíživá situace promítá například do problematiky sebevražd seniorů. Linka pro seniory Elpida eviduje postupný a docela velký nárůst hovorů zabývajících se myšlenkami na sebevraždu – tvoří náhle až čtvrtinu telefonátů. Byť to k sebevraždám třeba ve výsledku nevede, nelze to bagatelizovat.
AK: Vždyť byli také senioři v průběhu lockdownu jednou z nejohroženějších skupin. Mnohdy se nemohli stýkat s příbuznými, s přáteli. Problémy v oblasti duševního zdraví proto narůstaly, spolu s nimi i riziko sebevraždy. Musíme na to myslet.

Považujete válku pár kilometrů za hranicemi za podobně rizikový faktor pro naše nitro, jakým byl covid?
AK: Aniž bych chtěl snižovat hrůzy samotného válečného konfliktu, tak co se týká dopadu na naše nitro, pak myslím, že se to srovnávat nedá. První měsíce ruské invaze pro nás byly samozřejmě velice náročné, člověk si ale postupem času i na tak strašnou věc jaksi zvykne. Promiňte mi to slovo: otupí.
LB: Souhlasím. Od války na Ukrajině se navíc dá víc odstoupit – vypnout televizi, nečíst zprávy. To covid se týkal skutečně každého z nás. Mělo to na nás přímý efekt. Jednu důležitou věc jsme si navíc zatím neřekli: Stále ještě čekáme na dopad covidu po ekonomické stránce. Spousta lidí kvůli pandemii ztratila stabilní příjem, zrovna finanční tíseň je přitom v případě sebevražd jedním z vážných rizikových faktorů. Proto jsme opatrní s optimismem, že to ohledně sebevražd v časech covidu nebylo tak zlé, jak jsme se mohli zkraje obávat. Leccos může teprve přijít.

Četl jsem, že takhle to v historii při pandemiích bývá. Zkraje se počty sebevražd nezvyšují, to až časem.
AK: Ano, jde o dobře zmapovaný jev i z válečných konfliktů, přírodních katastrof. V průběhu samotných událostí funguje efekt semknutí společnosti. Po odeznění ovšem dochází k fázi, kdy riziko sebevražd vystřelí výš.

Lze na druhém člověku vysledovat, že reálně zvažuje sebevraždu?
LB: Lze. Existují varovné signály. Můžeme je sledovat v chování, ve způsobu komunikace, v náladách.

Jak to vypadá konkrétně?
LB: V chování jde nejčastěji o to, že se jedinec odtahuje od těch, které má rád. Vypadává ze svých oblíbených koníčků, začne se stahovat, izolovat. Vyhledává si informace o sebevraždě, sebepoškozuje se. V prožívání převládá velký pocit silné psychické bolesti, bezmoci. Mohou tam být velké výkyvy nálad, podrážděnost, frustrace, naštvání, plačtivost. Ruku v ruce jde úzkostnost, depresivní ladění. Píší se dopisy na rozloučenou. Lidé o tom víc mluví: Že nemají pro co žít. Že jsou někomu přítěží. Dokonce i explicitně tvrdí přímo i to, že chtějí zemřít. Často se děje, že tihle jedinci rozdávají své věci. Zaráží nás to: Proč nám to dítě najednou dává svůj oblíbený hrníček? Nesmíme to podceňovat. Konkrétně u dětí nám to přijde děsivé, míváme tendenci to banalizovat. Chlácholit své potomky, že to bude dobré. Společnost žije mýtem, že pokud budeme o hrozbě sebevraždy mluvit, jen tomu druhému tuhle myšlenku vnukneme. Tak to ale není. Naopak je potřeba o všem mluvit velmi otevřeně. Včetně sebevraždy.

Jak ale rozeznat vážný problém třeba u teenagerů, v jejichž světě je leccos jen póza, stylizace?
LB: V pubertě je těžké rozeznat ledacos. Vnímám to ale tak, že pokud se takhle dospívající projevuje, vždy jde o nějaký signál. Děti, které jsou v pohodě, určitě nebudou den co den tvrdit, že nechtějí žít. Jistě, může to být součástí nějaké pózy, třeba si tím kluk pouze vyžaduje pozornost. Za sebe ale říkám – dobrá, možná jen chce pozornost, pak se ale v jeho životě stejně něco děje a i tak je potřeba k tomu přistoupit s vážností. Říct dítěti: „Mám o tebe strach. Pojďme se bavit, co se děje.“ Třeba z toho vyplyne jen to, že dítě dostalo pár pětek z matiky a bojí se domácí scény. I tak ale jde o nějaký signál. Nemusí to nutně znamenat, že se dospívající chce zrovna zabít, nějaké volání to ovšem je.

Naznačujete, jak předcházet nejhoršímu u mladého člověka. Jak to ale zvládnout u někoho, kdo má pubertu dávno za sebou?
AK: Prevence má spoustu různých podob. Praktičtí lékaři by se třeba měli učit, jak rozpoznat symptomy deprese, než se to u pacienta dostane do nejkrizovější fáze. K prevenci jistě patří i lepší práce s člověkem, který odchází z hospitalizace pro ať už pokus o sebevraždu, nebo pro nějaké závažné duševní onemocnění. To je velice riziková fáze. V období jednotek týdnů po odchodu z hospitalizace vidíme poměrně mnoho dokonaných sebevražd. Obecně řečeno by ale podle mého velice pomohlo, pokud bychom ve veřejném prostoru přestali s tím, že sebevražda se dá označit za způsob řešení problémů. Slýcháme to v médiích, ve filmech, čteme o tom v knížkách. To odmítám. Jakmile zemřete pro nešťastnou lásku, určitě se nejedná o heroický čin.

Spíš o rezignaci.
AK: To bych zase netvrdil. Říct to takhle totiž znamená, že tím opovrhujeme. Spíš bych se snažil o komunikaci ve smyslu, že sebevražda je důsledek hluboké osobní krize, která se může přihodit každému. Nelze ji ani opěvovat, ani shazovat, ani zesměšňovat. Prosím, neříkejme o sebevrazích, že jsou slaboši. Jejich důvody mohou být velmi relevantní, jenom se třeba u nich právě nenaskytla možnost, jak problémy řešit.
LB: Je potřeba říct, že jde o nešťastnou událost. O důsledek dlouhodobého trápení. Ale že existují možnosti, jak takové trápení řešit.

Říkáte dlouhodobé trápení. Páchají se sebevraždy i zkratkovitě, z trápení momentálního?
LB: Páchají. Velkou roli v tom hraje alkohol. Když promluvíte s policejními vyjednavači, kteří na mostech přemlouvají sebevrahy, potvrdí vám to: Lidi do sebe často kopnou dva panáky a rozhodnou se všechno ukončit. Klidně může jít o krátkodobou krizi, zkratkovité jednání. Většina sebevražd ovšem vzejde z toho, že v člověku něco určitou dobu bublá.

Člověk to nějaký čas plánuje, k činu vědomě směřuje.
LB: Ano, na suicidalitu můžeme nahlížet jako na proces. Na začátku je myšlenka. Což je podle mého normální – my to jen na rozdíl od daných jedinců zavrhneme, zatímco u nich podobné myšlenky nabývají na intenzitě. Lidé najednou před sebou nevidí nic jiného. Uchýlí se k tomu, že jde o opravdové řešení. Začnou shromažďovat léky, nebo si koupí lano. Další fází pak je samotný pokus o sebevraždu.

Jak se člověk přesvědčuje, aby se nezabil?
LB: Když máte v péči suicidálního člověka, pak je to opravdu na dlouho. Záleží na navázání vztahu, na společném hledání důvodů, pro co žít. Na utvrzování, že můžu stresové, konfliktní situace zvládat jinak. Důležité je budovat sociální sítě, odejít od rizikového faktoru izolace, osamění.  Uvědomit si, že máte kolem sebe rodinu, kamarády. Začít chodit třeba do kroužku, kde si člověk může najít spřízněné duše. Vytvořit si kolem sebe polštář, abych se měla o co opřít.

Je častým problémem, že se tihle lidé nemají příliš rádi?
LB: Mohou mít špatné rané zkušenosti: opuštění v rodině, šikana na základce. I tohle může vést k pocitu nízké sebehodnoty. K dojmu, že můj život za to nestojí. Zase to ale není podmínkou, takhle to nemá každý sebevrah.

Ve Světový den předcházení sebevražd spouštíte web, který dobrovolný odchod ze života zkoumá z různých úhlů pohledu. Co je jeho účelem?
LB: Klade si za cíl shromáždit o sebevraždě všemožné ověřené informace, vždy založené na faktech. Lidé tam najdou sekci o sebevraždách, o sebepoškozování. Popisy těchto jevů, statistiky, varovné signály, rizikové faktory. Součástí webu je i pomoc pro jedince v akutním riziku. Pomoc pro osoby, které už za sebou pokus o sebevraždu mají, ale i pro pozůstalé. Stejně jako pro ty, kteří mají podezření, že někdo z jejich okolí k sebevraždě směřuje. Byla bych ráda, kdyby se tam dostaly i příběhy lidí, kteří se o sebevraždu pokusili, přežili to a následně zvládli návrat do normálního života. V jejich vyprávění je obrovská naděje.
AK: Vnímám, že tyhle pozitivní příběhy se mezi lidi moc nedostanou. Dočteme se o mnohých případech, kdy to nedopadlo dobře. Když ale člověk najde díky odborníkům či blízkým sílu se zvednout, už se o tom moc nemluví. Primární motivací k webu je to, že informace ohledně tématu sebevražd byly až do této doby často rozdrobené, nezřídka navíc pouze potvrzovaly škodlivé stereotypy, mýty.

Jaké mýty o sebevraždě máte na mysli?
AK: Třeba ten, o kterém už byla řeč – že pokud s někým budu hovořit o sebevraždě, nanejvýš jej k tomu ponouknu. To rozhodně neplatí. Nebo že když se člověk chce zabít, není možné mu to žádným způsobem vymluvit. Nesmysl. V každé fázi sebevražedného procesu je možné krizi zahnat. V každém.
LB: Mýtem je i tvrzení, že dětí se sebevraždy netýkají. Bohužel týkají… Nebo jiná věc: Pravdivý není ani údajný fakt, že nejvíce sebevražd se děje kolem Vánoc. Ne, ve skutečnosti to jsou jarní a brzké letní měsíce.

Proč?
LB: Existuje teorie, že na jaře začne být víc světla, máme víc energie. A to k čemukoliv; včetně toho vzít si život.

Je mýtem i to, že muži páchají sebevraždy častěji než ženy?
LB: Pozor, to není mýtus, muži si dokonce sahají na život čtyřikrát častěji než ženy; to už je obrovský rozdíl. Ženy jsou otevřenější, spíš vyhledávají pomoc. Naopak muži to víc drží v sobě.
AK: Ten nepoměr je vskutku brutální. Může za tím být i daleko vyšší míra konzumace návykových látek, které zvyšují impulzivitu, snižují pomyslný práh k činu. Muži jsou ostatně k rizikovějšímu chování obecně náchylnější.

V každé fázi sebevražedného procesu je možné krizi zahnat. V každém.

Jak to tak poslouchám, tak vaše odhady, že nás velká vlna pocovidových sebevražd teprve čeká, mohou nabýt docela děsivých rozměrů.
AK: Zase bych nechtěl přehnaně strašit… Víte, já nechci dělat silná prohlášení, že nás čeká nějaká obrovská krize. Jen připouštím, že to riziko tu je. Umím si představit, že součet faktorů typu zhoršující se ekonomické situace a další vlny covidu můžou v konečném důsledku vést k většímu počtu sebevražd. Anebo taky ne. Vlastně ve skutečnosti zůstávám mírným optimistou. Opravdu. Věřím, že čísla sebevražd budou v nejbližší budoucnosti buď stagnovat, nebo třeba rovnou klesat. Jako tomu bylo před časem.