Český velvyslanec v Polsku Břetislav Dančák Zdroj: Tomáš Kačmár
Česko-polské vztahy byly řadu let kvalitní, ale Češi byli v očích Poláků často takoví Švejkové a Pepíci. To se však změnilo a Česko má dnes v Polsku značný respekt, zejména díky podpoře Ukrajiny a muniční iniciativě. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS to řekl český velvyslanec u našich severních sousedů Břetislav Dančák. Česko-polskou vtipnou kauzu s Královcem, ruskou Kaliningradskou oblastí, označil za naprosto geniální. Rovněž popsal, jaké to pro Poláky je mít na hranici potenciální nepřátele v podobě Ruska a Běloruska.
V Polsku jste coby velvyslanec necelý rok a za tu dobu se změnilo mnohé, včetně tamní vlády. V čem je ta současná pod vedením premiéra Donalda Tuska jiná od té předešlé?
Domnívám se, že je to úplný obrat. S tím také voliči k urnám loni 15. října šli. Chtěli jednoznačnou a viditelnou změnu po osmi letech vlády Práva a spravedlnosti. Kroky, které provádí vláda Donalda Tuska, sama sebe symbolicky označující za koalici 15. října, se nejviditelněji týkají zahraniční politiky. Zvláště vůči Evropské unii a sousedům, a podotýkám, že se zde nebavíme o vztahu k České republice.
Vztahy s předchozí vládou Mateusze Morawieckého byly velmi dobré a kvalitní, v tom se v podstatě pokračuje a spolupráce nám dále výborně vzkvétá na různých úrovních. Změna je však velmi patrná a zřejmá v souvislosti s Německem. Zatímco předchozí vláda se vůči němu vymezovala způsobem, který byl konfrontační až konfliktní, tak naopak současná vláda chce těžit ze sousedství s Německem a jeho postavení v Evropské unii ať už prostřednictvím bilaterálních vztahů, ale také třeba v rámci Výmarského trojúhelníku ve spolupráci s Francií. Diametrálně odlišná je pak přítomnost Polska v unijní agendě a na evropské scéně, kde je při různých jednáních Donald Tusk brán jako velmi silný hráč.
ČTĚTE TAKÉ: Fico zažaloval Bárdyho: Kvůli knize chce celkem pět milionů. Je to šikana, namítá novinář
Koneckonců, má rozsáhlé zkušenosti z dob řízení Evropské rady…
Přesně tak.
Přesto, změnil se alespoň v něčem vztah Poláků k Čechům?
Řekl bych, že dnes zažíváme období, které je historicky absolutně unikátní. Srovnatelné snad jen s počátkem 90. let minulého století, kdy v polském Sejmu vystoupil s památným projevem tehdejší prezident Václav Havel. Z mého pohledu je však atmosféra vztahů kvalitativně úplně jiná. Obecně byli Poláci vstřícní vůči české kultuře, způsobu života, hodně četli českou literaturu, milují náš film a hudbu.
Z české strany nebyla tato otevřenost vždy úplně opětovaná. Ale pozoruji, že se to nyní dramaticky mění. Pokud pomineme turistiku spojenou s levnými nákupy, jsme v posledních několika měsících až letech svědky fenoménu českého turisty na Baltu. Jen za loňský rok jsme v rekreačních oblastech jako Gdaňsk, Sopoty, Gdyně nebo Kolobřeh měli až 330 tisíc českých turistů, a to se bavíme jen o těch, kteří jsou zachycení v oficiálních statistikách. Reálné číslo může být ještě vyšší.
Zájem o Polsko je zkrátka enormní, což s sebou občas bohužel nese i zvýšené množství řešených konzulárních případů, to je však okrajová záležitost. Jednoznačně převažují pozitivní dojmy a jsem velmi spokojený, že mohu sloužit právě v této zemi. Češi si odváží z Polska veskrze dobré zkušenosti a nesetkávám se s negativními reakcemi. Naši občané začínají trochu více rozumět Polsku, lépe ho chápou a vztahy jsou kvalitativně jinde než v minulosti. Rozvíjí se na bazální mezilidské úrovni, která už není jenom v úzkém pohraničním pásu.
Dlouhá léta se hovořilo, že pro nás Čechy jsou ti nejbližší a největší spojenci Slováci. Ať už kvůli podobnému jazyku či společné minulosti v jednom státu. Tato teze ale dostává trhliny kvůli rozkolu mezi českou a slovenskou vládou. Můžeme naopak říci, že dnes jsou našimi nejbližšími spojenci právě Poláci?
Rozlišoval bych vztah mezi národy, tam je to zcela jednoznačné. Slováci jsou nám blízcí kulturně, dílem mentalitou, ale také častými rodinnými vazbami. Je to naprosto unikátní a těžce srovnatelné. Pak je tu ale rovina politická či vládní a zde nemá smysl zastírat rozdíly, protože jsou jasně viditelné. V případě Polska bych řekl, že mezistátní a vládní rovina byla již dříve velmi kvalitní, dále se zlepšila. Teď odkrýváme mezilidskou vrstvu mnohem intenzivněji než kdykoliv v minulosti. Posiluje se vědomí a porozumění tomu, proč Češi dělají něco jiným způsobem než Poláci, i když jsme si v řadě ohledech tak podobní. Všimněte si, kolik v Polsku vyšlo knih o Češích a české kultuře, ať už mluvíme o Mariuszi Szczygiełovi, známému díky knize Gottland, či o autorech, kteří píší mnohem lehčím perem a nemají ambici nějakého hlubokého historického poznání, spíš mají observace každodenního českého života. Kupříkladu proč mají Češi mnohem méně zeleniny na talíři.
A k čemu došli?
Poláci mají obrovské množství všelijakých zeleninových salátů a běžný polský oběd má vždy nějaký. Češi si místo toho dají svíčkovou. Pohled Poláků na nás je takový, že to tak prostě máme rádi a jsme s tím spokojení. Netoužíme po velkých změnách, směřujeme k určité životní pohodě. Naopak Poláci jsou více dynamičtí, podnikaví a pořád hledají nějaké příležitosti. Zjednodušeně řečeno, Češi příležitost využijí, když se objeví, ale potřebují čas nad ní popřemýšlet, a pak pracují efektivně. Tento popis jsem zachytil u jedné autorky a celkem se mi líbí. Svědčí to každopádně o tom, že k sobě musíme více hledat a odkrývat cesty. Samotný fakt, že zde tato potřeba je, svědčí o tom, že k sobě máme silnou vazbu. Nakonec, kdyby nás sousedi nezajímali, tak přece nemáme důvod o nich psát knihy nebo je obecně řešit. O přítomnosti českého vlivu v polském každodenním slovníku je třeba i přísloví: „To je jako český film“.
Co to znamená?
„To nepochopíš“. Použijí toto sousloví, když se člověk ocitne v absurdní nenadálé situaci nebo je něco těžce vysvětlitelné. Poláci jednoduše zakončí větu slovy: „To je jak český film.“ Prostě jako když my řekneme, že je něco jako „španělská vesnice“. Je to idiom.
Na polský slovník ještě navážu. Jak jsme si totiž s Poláky vlastně blízcí, respektive vzdálení? Protože, když si vezmeme právě jazykovou složku, tak možná se sice domluvíme, když něco hledáme či radíme, ale když Čech mluví česky a Polák polsky, tak to na delší konverzaci jen tak nebude.
To máte pravdu. Navíc je tu problém, který si Čech uvědomí až při dobré znalosti polštiny – snadno se totiž dostanete do nesnází v banálních situacích. Třeba „čerstvý chléb“ v češtině pro Poláka znamená starý nebo zatuchlý chléb. Takové a podobné situace vznikají velmi snadno. Na druhou stranu, při společném sezení dvou mluvčích, kteří neovládají ten druhý jazyk, je Čech s Polákem schopen komunikovat o různých tématech a vzájemně se pochopit.
Ale dovolte mi, abych se ještě vrátil k současným vztahům mezi našimi vládami, a odkud se bere ta pevnost. V minulosti to bylo totiž tak, že Poláci nás velmi akceptovali, líbila se jim naše kultura, ale trochu si mysleli, že konání Čechů je hodně vedeno pudem sebezáchovy a raději před některými výzvami uhýbáme. V podstatě takové švejkovství. Mimochodem, takovou popularitu Švejka, kterou vidím v Polsku, jsem snad nikde jinde nezažil. Jsou zde pomníky, festivaly, konference či semináře o tom, kdo zná lépe Jaroslava Haška a jeho Švejka.
Jak se na česko-polských vztazích projevila válka na Ukrajině?
Zásadně a vedlo to ke změně pohledu Poláků na naše odhodlání bránit naše hodnoty proti agresorovi. Nejen v počátcích konfliktu, ale také v poslední době díky naší muniční iniciativě. Vnímám u polských partnerů velký respekt vůči tomu, co naše vláda dělá. A to nejen na oficiální vládní úrovni. Týká se to způsobu, jakým jsme vyřešili uprchlickou krizi a jak se nám podařilo absorbovat obrovské množství Ukrajinců, většinou maminek s dětmi, jak jsme nastavili jazykové kurzy apod. I přes občasné potíže je to velmi dobře zvládnutá migrační krize.
Muniční iniciativa přišla v době, kdy byla celá Evropa v podstatě ve slepé uličce, a my jsme ukázali efektivní řešení, které reálně pomáhá a směřuje k vitálním zájmům nejenom České republiky, ale i Polska. Bezpečnost je pro Polsko na prvním místě, u ní se stírají veškeré rozdíly mezi politickými stranami, prezidentem i premiérem. V této souvislosti je důležité udržet pevnou vazbu mezi Českem a Polskem v té podobě, kterou nyní máme. Najednou už pro Poláky nejsme ti Švejkové a Pepíci. Najednou jsme ti, kteří předvedli husarský kousek a nabídli řešení v době, kdy ostatní seděli se založenýma rukama. Když dnes v Polsku řeknu, že jsem Čech, neřkuli velvyslanec, tak první, co Poláci zmíní, je Ukrajina a muniční iniciativa.
Polsko zároveň v posledních letech od zahájení invaze výrazně posiluje svoji bezpečnost a zbrojí. Vyhlásilo plán navýšit počty vojáků v armádě, nakupuje novou techniku a zvyšuje obranný rozpočet. Jak se na to díváte a je to něco, v čem by si podle vás Česká republika měla vzít příklad?
Určitě. Bezpečnost je fenomén, který Varšava řeší dlouhodobě. Není podstatné, jaká je vláda či který prezident sedí v prezidentském paláci. Na bezpečnosti jsou Poláci schopní se shodnout napříč celým politickým spektrem. Dám vám příklad. Řada kontraktů, které byly projednávány už v době předchozí vlády, dnes finišuje, a nikdo nepředpokládá, že by nebyly dotaženy do konce. Pokračuje snaha o nákup bojových helikoptér Apache, přičemž Polsko jich chce 96 kusů, což je druhý největší počet po USA. Chtějí být největší vrtulníkovou silou v Evropě.
Dále je tu nákup bojových letounů F-35 a první stroj z této série vyjel z výrobní linky v Texasu před pár dny, což bylo v polských novinách oznámeno palcovými titulky. Kromě toho Poláci v obrovském množství kupují tanky z Jižní Koreje. Kladou velký důraz na bezpečnost. Loni obranný rozpočet mírně převyšoval čtyři procenta HDP, což je obrovská suma.
Není to ale vše bez otazníků. Zmínil jste navyšování početního stavu armády a ukazuje se, že představa vybudovat armádu s 300 tisíci vojáky je v Polsku demograficky nereálná. Rodí se málo dětí, mnohem méně než u nás. Polský trh je schopen absorbovat jakoukoliv pracovní sílu a nezaměstnanost se pohybuje na velmi nízké, až zanedbatelné úrovni. Představa, že by bylo možné motivovat mladé lidi ke vstupu do armády na základě stabilního platu a sociálních výhod, není úplně reálná.
To, co by v armádě dostávali, je v podstatě málo oproti práci jinde?
Ano. Na polském trhu práce je tolik zajímavých míst, že lidé nemají důvod pohlížet na armádu coby zdroj vlastní ekonomické stability. Co je však nepopiratelné, polská armáda se těší vysoké prestiži a mnoho mladých lidí vnímá armádu jako něco, co je nedílnou součástí společnosti. To ale neznamená, že by do ní ve velkém vstupovali. Polská představa navyšování vojáků prostě naráží na objektivní limity. To však neznamená, že by se Polsko nepřipravovalo na scénáře, jak se na kýžené vysoké počty dostat v situaci, kdyby se blížil konflikt. Týká se to například výcviku obdoby našich aktivních záloh, který je poměrně populární. Přece jen s Polskem sousedí Královec, válka na Ukrajině je blízko a dochází ke střetům na hranicích s Běloruskem. Poláky to vede k tomu, že se u nich probírá otázka bezpečnosti každý den.
Navážu právě polským sousedstvím, konkrétně rozsáhlými hranicemi s Běloruskem a také Královcem či Kaliningradskou oblastí, kde jsou Rusové. Jak jsou tedy Poláci nastaveni na fakt, že hraničí se státy, které rozhodně nelze charakterizovat jako přátele, natož spojence?
Hledají konkrétní odpověď a ta má jméno Východní štít. Premiér Tusk představil záměr vybudování robustního obranného valu, který bude instalován od hranice s Kaliningradskou oblastí až po hranici s Běloruskem. Bude to série opevnění, bunkrů, minových polí, mokřadů a různých terénních úprav, aby bylo chráněno nejen Polsko, ale z jeho pohledu i celá Evropská unie a státy NATO před případnou invazí z Východu, která by nastala při neblahém vývoji mezinárodních vztahů, ze strany Ruska. Tak o tom Poláci uvažují. Plány byly představeny a vypadají impozantně, předpokládají se náklady v řádech desítek miliard zlotých. Pro nás je důležité tento úmysl sledovat. Jedná se o obranu celé východní hranice EU, takže by se na to měly použít prostředky z unijního rozpočtu.
Zhruba před rokem jsem vedl rozhovor s litevským ministrem zahraničí Gabrieliusem Landsbergisem a on při něm zmínil cosi jako hraniční mentalitu. V podstatě jde o to, že když se Rusové rozhodnou k útoku, tak jeho Litevci jsou první na ráně. Můžeme říci, že u Poláků to platí také?
Myslím, že je to velmi přesný výraz. Sami Poláci používají výraz známý i u nás a sice „Východní flanka či křídlo“, v polštině se ještě používá výraz „Východní stěna“. Tím říkají, že je něco potřeba oddělit. V jejich mentalitě je to velmi silně zastoupeno.
Je to sice takové humorné téma, ale když jste zmínil Královec, jak se vám sledovala ta vtipná kauza s připojením k Česku či Polsku?
Byla naprosto geniální. Všichni polští přátelé do jednoho byli nadšení z toho, jakou grotesku se podařilo udělat. K obrázkům s osvobozováním Královce loupežníkem Rumcajsem, který pluje na kapru, Poláci říkali: „To je přesně ten váš český přístup. Dokážete agresora zesměšnit a ponížit způsobem, který je tak absurdní, že nepotřebuje žádné státotvorné vyjádření a dramatické pauzy ve vyjádření.“ Sami Poláci to navíc rozvíjeli dál různými omalovánkami. Dokonce nám někdo pro České centrum věnoval neon „Vítejte v Královci.“ Armáda vedená Rumcajsem se zvířátky, letadlová loď Václav Havel, to všechno byl takový signál pro Poláky, který jim ukázal švejkovskou část české nátury, ale hned za ní šly efektivní a velmi podpůrné kroky vůči Ukrajině. Prostě geniální kombinace.
Je zároveň Kaliningradská oblast a přítomnost Rusů v Polsku důležité téma?
Ano. Stojí zde také za zmínku projekt vybudování průplavu v Baltském moři, který de facto osvobodil polské lodě od závislosti na ruské vůli. Když se podíváte na mapu Polska a na Baltské pobřeží, tak uvidíte, že v jedné části hraničí na moři právě s Ruskou federací, konkrétně u Královce. Lodě, které směřují do polských přístavů, tak musí proplouvat částí ruských teritoriálních vod. Polsko se ale rozhodlo v úzkém pásu poloostrova prokopat kanál, který je přímým spojením mezi Baltským mořem a polskými přístavy tak, aby žádná loď nebyla závislá na vůli či nevůli Rusů.
V době, kdy to předchozí vláda stavěla, řada komentátorů tvrdila, že je to zbytečný megalomanský projekt, který stojí obrovské výdaje. Dnes nikdo z nich neřekne ani slůvko a dokonce se předpokládá, že průplav bude rozšířen. Jsou to obecně velmi racionální kroky vedené předvídavostí a obezřetností, což je v polském prostředí velmi silně zastoupeno. Říkají: „Nikdy nedůvěřuj Rusům!“
Na začátku rozhovoru jste zmínil, jak se Polsko pod Tuskem více zapojuje do evropských struktur, a řeč byla o Výmarském trojúhelníku. Ten přitom léta prakticky nefungoval, ale dnes Poláci v rámci něj jednají s Němci a Francouzi. Můžeme říci, že se i díky tomu z Polska stává jeden z klíčových a nejsilnějších hráčů Evropy?
Rozhodně ano. Polsko se do Evropy vrací v situaci, kdy v regionu Střední Evropy nejsou všichni partneři stabilní. Politika ve Visegrádském prostoru bohužel vypadá tak, jak vypadá, a Polsko je velmi důležitý partner s konstruktivními návrhy. Má záměr se podílet na tvorbě promyšlené evropské politiky. Tuskova vládní koalice je složená ze subjektů, které jsou samy tvořeny koalicemi a při sestavování vlády měla 27 ministerstev. To je obrovský počet, přesto se mu celkem daří tuto vládu řídit tak, aby se všichni byli schopni dohodnout. Evropské volby pro něj dopadly velmi dobře a vstupuje do evropských jednání se silným mandátem. Navíc má obrovské zkušenosti coby bývalý předseda Evropské rady a premiér Polska.
Tato souhra okolností z něj činí velmi důležitého partnera, bez kterého se velmi obtížně budou hledat řešení, nyní důležitá pro Evropu. Pro nás hraje podstatnou roli také fakt, že to není výhradně jen Výmarský trojúhelník, ale i partnerství s Českou republikou, které je dnes velmi pevné a budované na autentickém zájmu řešit problémy Evropy a bezpečnosti. Není to úprk Polska do Bruselu, kdy se začíná ztrácet zájem o širší okolí, což kvituji pozitivně. První cesty, které měl ministr zahraničí Radosław Sikorski či premiér Donald Tusk, směřovaly do Pobaltí, zemí Výmarského trojúhelníku, Skandinávie a samozřejmě k nám do Prahy. Polský zájem je být evropsky významnou zemí, ne být jen v úzkém spojenectví třeba s Německem a Francií.
Zároveň jste zmínil i to, že se Polsko stává čím dál více oblíbenější dovolenkovou destinací Čechů. Nemluvím pouze o túrách po okolí Zakopaného či Sklářské Poruby, ale mířím právě na sever k moři. Sledujeme asi nový trend. Myslíte, že se z Polska může v tomto ohledu stát takové nové Chorvatsko?
Takový slogan by se polským poskytovatelům ubytovacích služeb líbil. Je ale potřeba vzít v potaz skutečnost, že Poláků je necelých 38 milionů, takže polských turistů na Baltu bude stále pravděpodobně tolik, že budou dominovat. Nebude to jako na chorvatském pobřeží někde v Zadaru, kde se procházíte a slyšíte pořád češtinu. Poláci mají své moře rádi, služba a servis jsou kvalitní, navíc se stále zlepšují. Ceny nejsou přemrštěné. Sice nejsou nízké, ale odpovídají kvalitě. Rád bych uvedl na pravou míru představu, že je v Polsku všechno levné. Vždycky říkám, že pokud v Polsku něco stojí více, než jste předpokládali, tak to obvykle odpovídá kvalitě. Není to už tak, že je zde všechno za hubičku.
Co se týče moře, tak Balt a Jadran jsou úplně jiné. Je potřeba se vyhnout srovnávání, co je horší a co lepší. Celý způsob pojetí dovolené je na Baltu jiný než v Chorvatsku, a k tomu je potřeba přizpůsobit i očekávání turistů. Pro mě je baltská dovolená více aktivní – cyklostezky, brusle a méně polehávání na pláži.
PODÍVEJTE SE: CNN: Žádná mistrná strategie, ale brutální síla. Jak Rusové dobyli ukrajinský Vuhledar?
