Slovenský premiér Robert Fico se zhlédl ve svém maďarském protějšku a spojenci Viktoru Orbánovi, mluví jako on, ale nekoná tak. Tak nestora slovenské politiky v rozsáhlém exkluzivním rozhovoru pro CNN Prima NEWS popsal politický analytik a vysokoškolský pedagog Eduard Chmelár. Ten donedávna působil jako Ficův poradce, než jej šéf Směru-SD vyhodil. Chmelár se zamýšlí, jak se slovenský premiér za svoji dlouhou politickou kariéru změnil, co s ním udělal nedávný atentát a proč čím dál více nadbíhá krajní pravici.
Donedávna jste působil jako poradce slovenského premiéra Roberta Fica. Vaše spolupráce neskončila zrovna hezky, když jste na Facebooku popsal, že jste se to dozvěděl zprostředkovaně od europoslance Erika Kaliňáka. Jak se vám rozhodnutí o konci poslouchalo?
Rozhodně bych nebyl rád, kdyby se tento rozhovor zvrhl v nějaké mé stěžování či řešení pocitu ukřivděnosti. Dokonce jsem s tím odvoláním počítal. Měli jsme s Ficem dohodu, ale některé věci se mi nelíbily a otevřeně jsem to říkal. Jeho fanoušci se mě ptali, proč to s ním neřeším, ale to já jsem dělal. S Ficem však vždycky byla složitá komunikace. Když přestal komunikovat úplně a přerostlo to do něčeho, s čím jsem se nedokázal ztotožnit, tak jsem to zveřejnil. To se stalo už dříve, například po summitu NATO nebo hned na začátku této vlády, když jsem označil chování poslanců za Slovenskou národní stranu (SNS), že jsou to neřízené střely a že takto se nedá vládnout. Už tehdy, čili v listopadu, kvůli mně zasedla koaliční rada, protože SNS mé postoje paranoidně považovala za útok premiéra na jejich stranu a požadovala, aby mě odvolal. Jejich uražené majestáty prostě kritiku neunesly. Nyní to ale nebylo to samé. Nejsem členem Ficova Směru, bral jsem to jako službu státu a byl jsem na odchod připravený.
ČTĚTE TAKÉ: Slovensko proti LGBT komunitě: Danko chce na školách zakázat propagaci sexuálních menšin
Co vás tedy naštvalo?
Neřekl bych, že naštvalo, ale zklamalo. Byl to ponižující způsob toho konce. Vyhazov na hodinu, bez přijetí, bez jakékoliv komunikace. I lidé ve Ficově okolí nebo političtí marketéři byli šokovaní, někteří to označili za strategickou chybu, někteří dokonce za „svinstvo“. Já bych to tak nehodnotil, ale říkám, že to na politika takového formátu bylo hodně nedůstojné, ne-li zbabělé. S Robertem Ficem se známe už 28 let. Mnohem déle, než se zná s Robertem Kaliňákem a dalšími klíčovými lidmi. Neměl by tedy být problém vyříkat si to z očí do očí, a ne za sebe poslat nosiče vody.
Samotný konec vám tedy zase tak nevadí?
Všechno ostatní vnímám s respektem k politické realitě. Prostě jsem se stal obětí mocenských zápasů, protože tato koalice je velmi křehká. Hlavně kvůli SNS, nebo spíše lidem, kteří se na kandidátce Andreje Danka svezli.
Máte na mysli nynějšího ministra životního prostředí Tomáše Tarabu a jeho věrné? S těmi jste byl často veřejně ve sporu.
Ano. Vidím, že se orientujete. Jednoduše koalici od začátku vydírali, že když nebudou v pozicích ministrů nebo státních tajemníků, tak ji opustí. A jelikož má koalice jen velmi křehkou většinu (79 hlasů ze 150, pozn. red.), tak Fico upřednostnil klid.
Sám říkáte, že se s Ficem znáte téměř tři dekády, tykáte si. I tak ale předpokládám, že jste si to od té doby nezvládli vyříkat, že?
Robert Fico nemá telefon. K němu se můžete dovolat pouze přes jeho tajemnici Katarínu Vidovičovou, která je jeho stěnou. Těžko říct, zda je to jeho rozhodnutí, nebo ho chrání, ale jsou období, kdy se přes tuto stěnu nedostanete. Buď na vás nereaguje, nebo řekne, že setkání není možné. A to jsem s ním byl častěji v kontaktu než jiní, protože jsme se setkávali na různých akcích. Jiní poradci se s ním neviděli třeba celý rok, protože Fico působí dojmem, že je vlastně nepotřebuje. Funguje velmi výkonně, dokáže si selektovat důležité věci a vyhodnocovat je tak, že za ta léta plná zkušeností už má za to, že se dokáže obejít bez poradců. Podle mě je to chyba, protože se to odráží na kvalitě politiky. Hlavní problém slovenské politiky je, že ani koalice, ale ani opozice nemají program. Neřeší, jak postavit na nohy zdecimované zdravotnictví či školství.
PODÍVEJTE SE: Mohla ochranka zasáhnout lépe? Test redakce s experty hovoří jasně
Čili je tu absence vize?
Nemám to slovo úplně rád. Bývalý německý kancléř Helmut Schmidt říkal, že kdo má vizi, ať jde k lékaři. Ale v zásadě si rozumíme. Prostě chybí plán a koncepce. Hádají se stylem: „Ty jsi zloděj, tebe musíme zavřít.“ Máme jen ad hominem útoky, ve kterých je Fico samozřejmě lepší, řekl bych až kreativnější. Někdy dokáže vytvořit takové konstrukce, nad kterými jen kroutím hlavou. Zdůrazním však, že to není jen problém koalice, ale i opozice. Ta není řešením, ale součástí celého problému. Proto to na Slovensku tak špatně vypadá.
Robert Fico začínal jako komunista, před Směrem byl ve Straně demokratické levice a posléze se stal jakousi ikonou levice. Například někdejší česká ministryně školství Kateřina Valachová dokonce kdysi prohlásila, že ČSSD, dnes SOCDEM, by měla hledat „českého Fica“…
On má u vás v Česku i v Evropě pověst, že je jako Viktor Orbán. Problém je, že jako Orbán sice mluví, ale nekoná. Hraje šachy na dvě strany. Moc rád by chtěl být mezi evropskou elitou. Proto také udělal krok, který hodnotím jako chybu, že po nedávných evropských volbách jednal výlučně se Stranou evropských socialistů. Fico interně říkal, že tam jsou premiéři a mezi těmi chce sedět, nechtěl se zaobírat „nějakými nýmandy“. Proto padla šance na jednání s německou političkou Sarah Wagenknechtovou a její novou stranou. Byla připravena mírová koalice, kde mělo být i italské Hnutí pěti hvězd, a Fico z toho cuknul se slovy, že napřed chce vést rozhovory se socialisty, což mu nevyšlo. Fico se jednoduše chová a rozčiluje jako Orbán, také kritizuje Evropskou unii, ale pak ho v Bruselu nikdy nepodrží a zdůvodňuje to tak, že si veto nechává na důležitější věci. Taková politika k ničemu nevede. Na jedné straně totiž naštve Brusel a bude tam za černou ovci, na druhé straně naštve i vlastní voliče, že neplní svůj program.
Zpátky k mé otázce, Fico měl renomé levicové ikony s respektem i v zahraničí, dnes s ním evropští socialisté nechtějí nic mít a sám se paktuje s krajní pravicí. Znáte ho léta, je Fico stále levicový politik?
Spojenectví s krajní pravicí byl základ našeho konfliktu s Ficem. Důvod, proč mě odvolal, nebyla má kritika čím dál většího prostoru pro krajní pravici, ale byl to dlouhodobý tlak, který vlastně právě odsud vycházel. On se neztotožňuje s krajní pravicí, jak ho hloupě obviňuje bývalý europoslanec Boris Zala. On jí nestydatě zneužívá pro svoje cíle, což je mnohem horší. Ale abych byl k té otázce politologicky přesný, tak říkám, že levice na Slovensku je dnes mrtvá, a myslím, že i v Česku.
Jak to?
Čistě z ideologického hlediska to Ficův Směr nebo Hlas Petra Pellegriniho sice mohou hlásit, ale jejich politika už ve své podstatě levicová není. Dělat levicovou politiku neznamená tlačit na sociální věci. To dnes dělají také křesťanští demokraté, ale i nacionalisti a dokonce i kotlebovci (krajně pravicová a neofašistická strana odsouzeného exposlance Mariana Kotleby zvaná LSNS, pozn. red.). Sociální neznamená automaticky levicový, navíc je to strašně málo, což si však politici neuvědomují.
Levice na Slovensku je dnes mrtvá a myslím, že i v Česku.
Čím to podle vás je?
Jednak je to důsledkem vývoje v Evropě, protože levice jako taková je v krizi. Fica dnes ani neviním z toho, že nedělá levicovou politiku, protože autentická levice je v této době podle mého názoru nevolitelná. Když má politik mocenský tah na bránu, musí si ještě přibrat nějakou agendu – konzervativní nebo liberální. Fico si vybral tu první a prosím, to by bylo v pořádku. Jenže to, jaký prostor postupně uvolňuje krajní pravici, bych označil za permanentní ústup. Jeho sekundant a ministr obrany Robert Kaliňák prohlásil, že mu nevadí kotlebovská minulost vicepremiéra Taraby a řekne to pouhý den před 80. výročím Slovenského národního povstání. A kotlebovci přitom SNP nazývali „bolševickým pučem“. To je pro mě silná káva. Obecně máme dnes o krajní pravici u nás zkreslenou představu, protože už i 70 procent kotlebovců dnes uznává SNP a hlásí se k tomuto odkazu. Podstata krajní pravice je ale v něčem jiném.
A sice?
V jejím vidění světa a velmi agresivní dehumanizující rétorice, které se Robert Fico přizpůsobil.
Když říkáte, že levice na Slovensku je mrtvá a Fico si zvolil cestu konzervatismu, jak ten jeho směr vlastně nazvat?
Historický přístup levice je snaha o změnu světa jako systému. Dnes v lepším případě volá po zkrocení kapitalismu, ale to je jako krotit hydru. To se nedařilo ani komunistům, kteří chtěli měnit svět revoluční cestou, ani sociálním demokratům, kteří šli demokratickými reformami. Nezůstala jim žádná jiná možnost, než krocení kapitalismu kvůli tomu, že je nespravedlivý ve smyslu vytváření obrovských příjmových rozdílů mezi lidmi. Na hesla typu „Zabezpečíme rovnost“ už dnes nikdo neslyší. A když lidé vidí, že to nefunguje, raději utíkají ke krajní pravici, která jim dává nacionalismus jako morfium na sociální problémy, které stejně neumí vyřešit. Tvrdí voličům, že jim je ubližováno. Namísto pokrokové vize levice nastal obranářský charakter. Mimochodem, francouzský sociolog Pierre Bourdieu rozlišoval mezi konzervativními a konzervačními silami, a právě ty levicové síly zařadil do druhé kategorie, protože se snaží zachránit co nejvíce výdobytků dosažených sociální demokracií ze 60. a 70. let. To je dnes také passé. Naběhnout dnes s takovými hesly do kampaně bude znamenat zisk tří až čtyř procent a konec.
Takže Fico se jednoduše drží toho, co teď funguje, i když to jde proti původnímu duchu?
Je to čistě mocenský kalkul. Člověk s tahem na branku se nebude zašívat v jedné věci a nabídne voliči něco navíc. Problém Fica a těchto sil je, že se přizpůsobují všemu. V minulosti tvrdil, že postaví hráz krajní pravici. Dnes, když krajní pravice roste, zase hlásí, že postaví hráz progresivismu. Upozorňoval jsem Fica, že když pytlačí v jeho revíru, tak se snaží být ještě agresivnější než Kotleba. Kvůli tomu ho de facto vytáhl do parlamentu, protože volič si raději vybral originál. To samé nastalo nyní při evropských volbách.
ČTĚTE TAKÉ: Bratr válčil po boku nacistů na Krymu, já se přidal k povstalcům, líčí 96letý veterán SNP
Jak to myslíte?
Fico se před nimi rozhodl, že zničí Republiku (krajně pravicové hnutí založené bývalými kotlebovci, pozn. red.). Výsledkem bylo, že i když průzkumy predikovaly vítězství Směru, tak nakonec volby vyhrálo Progresivní Slovensko, Směr klesl a naopak Republika posílila. Já ho upozorňoval neustále, že je to špatná politika. Nicméně, stále se mu daří udržet moc, což ale není ani tak vizitka jeho schopností, jako spíš ukázka slabosti opozice, která je dnes nemožná, a dělá věci, které jsou někdy až komické.
PODÍVEJTE SE: Tomáš Maštalír promluvil o médiích a politické situaci na Slovensku
Je Ficův posun více doprava nějakou skutečnou změnou v ideologii, nebo spíš čirý pragmatismus?
Jak jsem řekl, znám ho 28 let. A on se jako každý velký politik mění a přizpůsobuje politickým okolnostem. Ale je tu jedna věc z 90. let. Začínal jako mladý poctivý levičák a všechno si to odmakal. Nezapomenu na kampaň z jihu Slovenska v roce 1998, když se hroutil mečiarismus. Tu kampaň jsem s ním absolvoval a Fico tehdy jako málokterý slovenský politik jezdil po vesnicích s maďarskou komunitou, které vysvětloval, proč nemohou nikdy dostat ministerstva školství nebo kultury. Už tehdy tam byl takový mírný nacionalismus a Maďaři na něj zírali, co si to dovoluje. A podívejte, jak se to po 20 letech změnilo. Maďarské strany jsou zdecimované a většina z tamních obyvatel v minulých volbách volila Fica, protože jsou to vesměs Orbánovci. Fico se prostě přizpůsobuje realitě. Kdyby bylo výhodné jet na levicové vlně, tak by na ni skočil. Zároveň se nyní drží konzervativního a nacionalistického přesvědčení, které jeho politiku činí přesvědčivější v očích lidí. Dneska Fico pytlačí i v revíru Křesťanskodemokratického hnutí (KDH). Začal si hrát na těžkého katolíka, což před léty málem skončilo jako blamáž. V jednom předvolebním videu lidem tvrdil, že odmalička byl věřící a že je biřmovaný. Noviny posléze našly jeho přihlášku do KSČ. Od té doby měl přezdívku „biřmovaný komunista“.
Jak se vlastně Fico změnil od nedávného atentátu?
To je jiná věc. Možná je na nějaké závěry ještě brzy, ale mně se zdá, že se stal opatrnějším. Nikdo z nás si nemůže představit, co se mu stalo. Každý psycholog vám řekne, že taková událost člověka změní. Já se ho snažil nasměrovat k tomu, aby jeho první projev po střelbě byl státnický a vzkázal, že co se stalo jemu, se nesmí stát nikomu jinému, a aby šli všichni společně budovat Slovensko na jiných základech. Místo toho šokoval konfrontačním projevem. Na druhou stranu, očekávání opozice byla směšná. Čekali snad, že se omluví? Z jejich strany také nepřišla sebereflexe, naopak pokračovali v tom samém. Utkvěl mi v paměti třeba rozhovor předsedy SaS (Svoboda a Solidarita) Branislava Gröhlinga pro TA3, kde byl šikovně konfrontován s výroky před atentátem, že „na Slovensku je diktatura a Fico je tyran“. A po atentátu zopakoval, že si za tím stojí. Nejen, že to přehnal, ale ještě na tom trval a chce na tom stavět politiku. Dokonce před pár dny vyčítal Progresivnímu Slovensku, že dělá příliš „ňu ňu ňu politiku“, čili že je příliš měkká a musí přitvrdit.
A musí?
To je úplný opak toho, co Slovensko potřebuje. Nynější opozice není řešením, ale součástí problému. Reaguje na věci nepřijatelným způsobem. Položil jsem si k tomu otázku, proč se lidé více bojí Michala Šimečky, Gröhlinga nebo Jaroslava Nadě (lídři PS, SaS a Demokratů, pozn. red.) než Fica, Andreje Danka a Taraby. Opozice neumí pochopit obavy a emoce lidí, naopak Fico s tím umí velmi šikovně pracovat.
Po atentátu sice byly hlasy po smíru a uklidnění slovenské společnosti – jak z řad opozice, tak koalice. Zároveň však opozice byla i nadále drsná a extrémně ostré výroky přicházely i z koalice. Místopředseda Směru Ľuboš Blaha okamžitě tvrdil, že atentát je vina opozice, Robert Kaliňák se také nedržel zkrátka. Byla vůbec šance na nějaké smíření?
Musím upřímně říct, že nebyla. Teď už můžu prozradit, že za mnou tajně byli někteří opoziční politici s návrhem, abychom dali dohromady pár rozumných lidí, kteří by se dohodli. Společnost byla tak otřesená, že někteří opoziční politici byli připraveni se podílet na jejím upokojení.
Doc. Mgr. Eduard Chmelár, Ph.D. (53 let)
Slovenský politický analytik, aktivista, publicista a vysokoškolský pedagog.
Vystudoval žurnalistiku na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, stejně tak interkulturní vztahy na britské University of Warwick.
Během Sametové revoluce byl představitelem hnutí Veřejnost proti násilí, slovenské obdoby českého Občanského fóra, v Pezinku.
Později pracoval jako novinář, působil jako kantor Filozofické fakulty Univerzity Konštantina Filozofa v Nitre, vedl Ústav politických věd Fakulty masmédií Panevropské vysoké školy v Bratislavě a byl rektorem Akademie médií, vysoké školy mediální a marketingové komunikace v Bratislavě.
Pokoušel se uspět ve volbách, leč nikdy se do Národní rady nedostal. Neúspěšně kandidoval na prezidenta v roce 2019. Po návratu Roberta Fica do premiérského křesla na podzim roku 2023 se stal jeho poradcem. V srpnu následujícího roku byl z této pozice odejit.
Proč se to nepodařilo?
Od začátku to byla chiméra, protože základem politiky je opozičně-koaliční konflikt. Za jedinou možnou cestu jsem považoval, aby se nehecovaly davy a politici ať nechají střety do parlamentu. Není náhodou, že jej Winston Churchill nazýval svatyní demokracie. Tam se může odehrát jakýkoliv slovní souboj, patří to tam. V momentě, kdy to přenesete do ulice, a to nemluvím o právu demonstrovat, se podle mě logicky dá předpokládat, že někomu přepne v hlavě. Pak se najde extremista, který situaci zneužije a pod návalem emocí vykoná takový čin. Lidé jsou neuvěřitelně ovlivnitelní. Fico například začal o opozici hovořit jako o potkanech, což se mi vůbec nelíbilo. Stejně tak když exministr obrany Naď mluvil o svých rivalech jako o opicích a dezolátech. Politik si musí uvědomovat, že má neuvěřitelnou zodpovědnost. Když Fico vyřkl ty potkany, začalo se to okamžitě šířit po sítích a lidé si tak začali nadávat. Politik prostě musí mít v sobě nějakou kontrolku, stejně tak každý influencer ve veřejném prostoru.
Fico mimo jiné nedávno prohlásil, že vzhledem k napětí ve společnosti očekává znovu útok na dalšího vládního politika. Jak myslíte, že se situace vyvine?
Tento výrok mě trošku znepokojuje bez ohledu na to, zda šlo o propagandistické řeči, nebo ne. Toto by se do veřejného prostoru nemělo dostávat. Nevím, zda to chápat jako varování či výhrůžku. Jestli má nějaké informace, má to řešit policie a zpravodajské služby, v opačném případě je to zasévání nebezpečných myšlenek do společnosti. Navíc je třeba si uvědomit, že to mohlo být úplně naopak.
Že se terčem atentátu mohl stát opoziční lídr?
Přesně tak. Když vyloučíme nějaký komplot nebo spiknutí, což se nikdy neprokázalo, tak atentát přišel kvůli vyhecovaným emocím v davu. To mohlo přijít z jakékoliv strany. Nechci se nikoho dotknout, ale podle sociologických studií je většina voličů iracionální. Řada z nich přemýšlí v jednoduché rovině, můžete jim toho mnoho navykládat a oni to předají dále. Když je tedy jazyk politika primitivní a uspokojí je, tak se primitivně budou chovat i oni.
Fico je tak či onak v jistém smyslu slova fenomén, ale přišlo mi, že to platí skoro pro všechny slovenské premiéry. Většinou šlo o nějakou silnou osobnost a autoritu. Podobně jako on byl v Česku respektovaný i Mikuláš Dzurinda, akorát na opačné straně politického spektra…
V Česku možná, ale na Slovensku ne. Vy Češi vnímáte naše prostředí hodně zkresleně, protože ve vašich médiích často vystupují lidé, kteří na Slovensku nemají absolutně žádnou autoritu. Třeba Magda Vášáryová, ze které si u nás dělají srandu. U vás se často smějí i Danuši Nerudové, ale ta má aspoň nějakou akademickou erudici. Vášáryová nikoli…
Čím to je, že Slováci vždy jdou za někým tak výrazným? Připomenu, že před Ficem tu byl Vladimír Mečiar.
To je něco jiného. K popsání tohoto fenoménu musíte jít do historie, protože slovenskou politiku vždy táhli autoritativní vůdci. Třeba už Ľudovít Štúr byl za svůj autoritářský vojenský způsob kritizován liberálnějšími kapitány slovenského povstání Jánem Franciscim a Samuelem Štefanovičem. Svetozár Hurban-Vajanský zase pro své despotické vystupování způsobil na konci 19. století rozkol v národním hnutí a byl původcem slovenského antisemitismu, když jako první navrhoval, aby se židům braly obchody, a na to se odvolával za válečného Slovenského štátu Vojtech Tuka i Alexander Mach. Pak tu byli Andrej Hlinka, Jozef Tiso, Gustáv Husák a dokonce i Milan Rastislav Štefánik. Kdyby přežil onu leteckou nehodu, to by bylo pro vývoj Československa zajímavé. S Tomášem Garriguem Masarykem se často hádal, odmítal parlamentní republiku a chtěl buď návrat monarchie, nebo vojenskou diktaturu. Odmítal i třeba volební právo pro ženy, ale naštěstí si jej Masaryk vydobyl. Na Slovensku se prostě vždy vládlo autoritativně. Jako by to jinak nešlo.
Dnes je samozřejmě jiná situace, ale když volby v roce 2020 vyhrál Igor Matovič a stal se premiérem, byl stylizován do role takového Mesiáše, který porazil Fica. I to se zdá být tak, že Slováci šli volit tu nejvýraznější personu…
Pozor. Toho vyčleňme úplně. Matovič není úkolem pro politického analytika, jako spíš pro psychoanalytika. Nesedí mi to, protože mnozí jej volili s tím, že ať je aspoň sranda. Lidé byli jednoduše znechucení ze slovenské politiky, tak mu hodili hlas. A pak s otevřenou pusou zírali, když zjistili, komu dali takovou moc. Pak se v ní choval jako úplný šašek. Je to absolutní anomálie slovenské politiky.
Proč ale Slováci vždy hledají takovou výraznou a hlasitou osobnost?
Slovensko bylo vždy mimořádně různorodé – etnicky i sociálně. Držet takovou společnost pohromadě uměli jen autoritativní vůdcové. Nechci připomínat, že vy Češi jste si podobné problémy vyřešili odsunem Sudetských Němců, ale vaše politická scéna byla už od obrozenecké generace v jistých cílech jednotná. Na Slovensku nikdy. Ve své poslední knize jsem psal, že jakoby existovaly na Slovensku dva subnacionální celky, které mezi sebou bojovaly na život a na smrt. To dokázal ukočírovat jen někdo, kdo měl potřebnou autoritu. V našich složitých sociálně ekonomických podmínkách to jinak nešlo.
V průběhu našeho rozhovoru jste řekl, že levice je dnes na Slovensku i v Česku mrtvá. Je patrné, že u nás elektorát levice v podstatě vysálo hnutí ANO expremiéra Andreje Babiše, který přitom říká, že jeho hnutí je „pro všechny“. Jak byste popsal aktuální stav u nás nejen vzhledem k Babišovi, ale i tomu, že v eurovolbách poměrně solidně uspěli komunisté s kandidátkou Stačilo?
Nevím, zda právě komunisté jsou na to ti praví. Je ale pravdou, že v Česku bylo vždy specifické, že komunisté vyhráli volby v roce 1946, což se jim na Slovensku nepodařilo, navíc se po sametové revoluci poměrně silně drželi v parlamentu po více než dvě desetiletí. Na Slovensku jsme je zlikvidovali hned po roce 1989. Stále však říkám, že aby bylo možné revitalizovat levici, musí být ještě radikálnější. Levice by dnes měla smysl tehdy, kdyby se nekompromisně postavila oligarchům, jenže dnes je každá politická strana v podstatě firmou některého z nich. To je stejné na Slovensku, v Česku a prakticky všude. Jedinou možnou dědičkou levice je strana, která by to s bojem proti oligarchům myslela vážně. Jinak to nemá smysl, protože by volič měl neustálý pocit, že mu někdo lže. Proto panují na Slovensku takové žabomyší války.
Slovensko bylo vždy mimořádně různorodé – etnicky i sociálně. Držet takovou společnost pohromadě uměli jen autoritativní vůdcové.
Které například?
Třeba v Česku je velmi dramaticky vnímané, že na Slovensku prý mizí svoboda a je to důsledkem této vlády. Tomu se nestačím divit. Problém není v tom, že by vystupovala proti svobodě, ale že je nekompetentní. U moci jsou totiž lidé jako Štefan Kuffa (státní tajemník na ministerstvu životního prostředí, pozn. red.), který byl napřed na resortu kultury, kde šikanoval ženy, aby chodily zahalené a rozvedené ženy vyzýval k tomu, aby se vrátily k exmanželům, jinak skončí v pekle. Když ho vyhodili, skončil na životním prostředí, kde ale nemá do čeho píchnout, protože tomu nerozumí. Tak si natáčí videa nebo přerušuje divadelní představení. A to nebyl jediný kiks. Možná jste slyšel o tom, jak vrazil do muzea patřícího pod resort životního prostředí v Liptovském Mikuláši, kde byla expozice obětování staroslovanským bohům, a on tam do všech hučel, aby to okamžitě zlikvidovali, protože jde o „kacířství“.
Vybavuji si, že Kuffa dokonce chtěl ustanovit, že Ježíš je „králem Slovenska“.
Ano. Od toho se distancovala i Konference biskupů Slovenska. Ten člověk vyloženě patří do svěrací kazajky. Dále se řeší, že ministryně kultury Martina Šimkovičová za SNS vyhodila několik ředitelů z institucí jako Slovenská národní galerie či Slovenské národní divadlo. Vždyť jsou ale podobné případy i u vás. A když zde nastoupil na kulturu Milan Kňažko, hned první den odvolal všechny ředitele v působnosti ministerstva. A měl na to absolutní právo.
Kritika Šimkovičové je dnes ale obrovská.
Problém je, jak neuvěřitelně hloupým způsobem koná. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale ona je prostě hloupá, neumím to říci jinak. Dělá věci, které se dají vyřešit velmi elegantně, zcela příšerně a se slovníkem, který je od věci. K té galerii například řekla, že v ní „není žádná kultura“. Schválně jsem si šel prohlédnout současné expozice a musím říci, že i přes rezervy s nevyužitým potenciálem, je tam kupříkladu výborné oddělení moderny s díly Martina Benky, Ľudovíta Fully nebo Mikuláše Galandy. Jiné věci byly rozpačité. Takže kritika z úst Šimkovičové by byla na místě, kdyby byla kompetentní, ale nemůže prostě říct, že tam „není žádná kultura“. Tím akorát urazíte všechny, kdo tam pracují. Toto jsou dnešní problémy na Slovensku, kdy vedoucí lidé na resortech kultury a životního prostředí vymýšlí věci, které jsou v rozporu s realitou. Popírá se tam klimatická krize a řeší se další šílenosti, s tím se nedokážu ztotožnit. Ale na druhou stranu moralizovat, že na Slovensku mizí svoboda…
Ať se na mě nikdo nezlobí, ale ona (Šimkovičová) je prostě hloupá, neumím to říci jinak.
Mnozí lidé se bojí, že kvůli změnám přijdou třeba o práci…
To mě postihlo za Matovičovy vlády, když mě vyhodili z práce a zrušily se některé weby. Tehdy, čili už před dvěma lety, zveřejnilo Slovenské centrum PEN klubu petici za záchranu svobody slova, kterou podepsalo přes 1 100 umělců, publicistů a kunsthistoriků. Mimo jiné i v Česku známý humanista Milan Markovič. Tehdy byla ohrožena svoboda. A dnes někteří lidé vykřikují, že je tu autoritativní režim a všichni jim skáčou na lep.
Podstatou dnešního hlavního problému na Slovensku je ale fakt, že malá skupina bláznů a bývalých kotlebovců z kandidátky SNS a s minimálním mandátem, kteří se do parlamentu protlačili s jen asi pěti procenty, silně ovlivňuje vládu. Podle mě navíc dnes těch pět procent SNS ani nezíská a to jsem říkal i Ficovi, kterému jsem vyčinil, že jedná krátkozrace.
Proč myslíte?
Protože SNS vytrvale klesá v průzkumech a kdo ji pak nahradí? Přece hnutí Republika a to bude jiné kafe. Sice do této strany šli i nějací zajímaví experti, ale stále má neonacistické jádro. Její klíčovou postavou je právoplatně odsouzený neonacista Milan Mazurek. Mimochodem, to bude velmi zajímavé, jak se politická scéna vypořádá s realitou. Zatím se jí to příliš nedaří.
V čem se podle vás mýlí?
Před volbami všichni lákali Pellegriniho Hlas, aby šel do koalice se Šimečkovým PS a dalšími dnes opozičními stranami. Dnes je ta propast mezi nimi už tak veliká, že to podle mě není možné. Navíc je směšné slyšet Šimečku, že chce přebrat část voličů Hlasu. Nechápe však, že to se mu nikdy nepodaří a PS může vyhrát jediným způsobem – že voliči Fica a Pellegriniho budou tak znechuceni, že zůstanou doma. Oni nikdy PS volit nebudou.
Když mluvíme o slovenské opozici, v té je mimo liberálního Progresivního Slovenska také třeba konzervativní KDH a další strany. PS a KDH sice spolupracují na organizování demonstrací a hovořilo se o společné koalici, ale je tam znát silný rozpor. Myslíte, že kdyby situace byla obrácená a nynější opozice měla většinu proti Ficovi a spol., dokázala by fungovat ve vládě?
To je dobrá otázka, protože další problém pro ně je, že kdyby se jim podařilo převzít moc, nedokáží ji udržet. Vezměte si pokusy z posledních let. Matovič a (Eduard) Heger víme, jak neslavně dopadli, jen krátce vydržela i vláda Ivety Radičové. Opoziční spektrum je navíc silně rozdrobené. Co mě nejvíce překáží, je to, že se až neuvěřitelně předhánějí ve výrocích o samozvané totalitě apod. To je úplně mimo realitu. Slovensko je stále demokratický stát. Sice je tam dusno a napětí, ale to je i v Česku. Žádné reálné kroky proti svobodě nebyly vykonány. Netvrdím však, že se z toho nemůže vyvinout nebezpečná situace. Velmi si budu dávat pozor na to, co se bude dít ve veřejnoprávní televizi. A to i přesto, že se mi nelíbí přístup některých redaktorů, kteří nedokáží rozlišit redigování a cenzurování. Říkat kvůli tomu, že na Slovensku končí svoboda, je blud.
Ale ovládnutí veřejnoprávní televize a rádia státem přece nelze vnímat jinak než jako útok na svobodu.
Zatím bych byl s tím „ovládnutím“ opatrný, protože veřejnoprávní média vysílají jako dřív a změny prakticky necítit, a to ani tam, kde to veřejnost očekává. Skutečně nebezpečné je, jak byl ten nový zákon o STVR postaven. Stát lehce ovládne Radu STVR a má zvýšené pravomoci. Lukáš Machala, který je vnímán jako šedá eminence ministerstva kultury, se do Rady dostal a má ambice stát se předsedou, zároveň tu televizi může ovládat tak, že pro každého schopného ředitele či manažera bude nepřijatelné, aby si k němu chodil ještě pro razítko. V tom je nebezpečí, ne v marnotratných pocitech novinářů, že když jim editor něco vyhodí, tak je to cenzura.
Kdyby Babiš dělal politiku na Slovensku, tak si myslím, že by úspěšný nebyl.
Na závěr se ještě vrátím k české politice. Když levici v Česku de facto vysál Andrej Babiš s ANO, jak si myslíte, že by si vedl na Slovensku?
Kdyby Babiš dělal politiku na Slovensku, tak si myslím, že by úspěšný nebyl. Ale nejsem si jistý, protože některé věci prostě nepochopím. Například fenomény nejen jako Babiš, ale i jako Donald Trump. U něj se politika totálně zprimitivňuje, stačí oslovovat nejnižší lidské pudy a stačí to.
Jak to, že se to Trumpovi i jiným politikům ve světě takto daří?
Má to příčinu v syndromu poníženého bílého muže, který má pocit, že se o něho nikdo nestará. Společnost je vůbec obecně natolik rozdělená, že je poměrně lehké podchytit ty skupiny obyvatel, které se necítí reprezentovány. Demokracie a její politika je také o stylu reprezentace a v tomto směru si politici jako Babiš, Trump anebo u nás Štefan Harabin, i když už je trochu mimo dění, absolutně nedělají starosti s fakty. A voličům to vůbec nevadí. Pro ně je důležité, že je někdo reprezentuje, rozumí jejich hněvu a emocím. Že při tom vykládají věci, které nesedí, to pro ně není důležité. Opět se vracím k tomu, že volič je většinou iracionální. Tvrzení, že se rozhoduje na základě faktů, je mýtus. Do politiky potřebujete emoce, a pokud se najdou lidé, kteří je dokážou k voličům přenést, mohou být velmi úspěšní a autentičtí. Hlavním důvodem, proč lidé volí extremistické strany, není to, že se jim líbí, jak Kotleba hajluje nebo (Ján) Slota močí z balkonu a mluví vulgárně. Volí je proto, že mají pocit, že jsou to jediní politici hovořící pravdu, protože si neberou servítky a jsou agresivní i radikální. To jim imponuje.
