Kroky slovenské vlády v oblasti kultury jsou destabilizační, země je velmi rozpolcená, skoro jako před občanskou válkou. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS to řekl renomovaný český dirigent a hudební ředitel Národního divadla v Praze Robert Jindra. Donedávna působil i jako šéfdirigent Státní filharmonie Košice na Slovensku, ale na vlastní žádost skončil poté, co veřejně kritizoval kontroverzní ministryni kultury Martinu Šimkovičovou.
Na pozici šéfdirigenta Státní filharmonie Košice jste skončil po kritice ministryně kultury Šimkovičové s tím, že jste odešel na vlastní žádost. Popište mi okolnosti vašeho odchodu.
Na konci srpna se mi ozval jakýsi slovenský novinář, který mě požádal o stanovisko k tiskové zprávě, která měla být ten den zveřejněna ministerstvem kultury. Stálo v ní, že mě obviňují z vulgarit vůči paní ministryni. Chvíli jsem si říkal, že musí jít o vtip. Zpráva takto skutečně vyšla a obsahovala mé soukromé příspěvky ze sociálních sítí. V ten okamžik už mi to začalo být jasnější. Když Šimkovičová na jaře pronesla jeden ze svých památných výroků, že lidé, kteří nemohou rodit děti, jsou pro společnost méněcenní, pobouřilo mě to natolik, že jsem napsal příspěvek, kde jsem k ní napsal „P“ a tři tečky.
ČTĚTE TAKÉ: Žádná porážka, ale cesta na vrchol. Odvolaného lídra slovenské opozice podporuje i Kalousek
Až tak vás pobouřila?
Nejsem člověk sledující politiku a politikům nevěřím, ať jsou zprava či zleva. Nemám s tím dobré zkušenosti. Když ale z úst ministryně kultury přišlo něco takového, čímž patrně mířila na LGBT+ menšinu, chtěl jsem se ozvat. Ale pobouřilo mě hlavně to, že si nejspíš neuvědomuje, že tím může urazit všechny ženy, které třeba ze zdravotních či jiných důvodů dětí mít prostě nemohou nebo nechtějí.
Můj příspěvek byl ale na mém soukromém profilu, nešlo o stanovisko vedoucího pracovníka instituce. Nicméně ředitelka filharmonie Lucia Potokárová mě po pár hodinách kontaktovala, že jí to je sice hloupé, ale požádala mě, ať onen příspěvek stáhnu. Uvědomil jsem si, že je vlastně zbytečný a Šimkovičová mi za to nestojí. Stáhl jsem jej a událost jsem pokládal za vyřešenou. Pár týdnů na to však došlo k odvolání Mateje Drličky a Alexandry Kusé z pozic ředitelů Slovenského národního divadla, respektive Slovenské národní galerie.
A přišel další příspěvek.
Mateje Drličku znám léta, tykáme si, ale hlavně jsem chtěl dát jasné stanovisko, že je skandální odvolávat ředitele institucí bez jakýchkoliv pádných argumentů. Šimkovičová pouze argumentovala slovy ministerského funkcionáře Lukáše Machaly (generální tajemník služebního úřadu ministerstva kultury, který má podle informací redakce na chod resortu silný vliv, pozn. red.), že nový ministr má právo vyměnit vedoucí posty. To sice ano, ale běžně se tady jen neprodlužuje jejich mandát, což je od odvolání obrovský rozdíl. Pro to musíte mít věcné argumenty, jako třeba finanční pochybení. Argumenty Šimkovičové mě spíš rozesmály, pádný argument pro mě opravdu není, že na budově galerie chybí státní vlajka. Jde o ty samé historky, které na Slovensku používají různá uskupení už léta. Vesměs jde o nedoceněné umělce nebo bývalé zaměstnance.
Pak zde byl rovněž památný výrok paní ministryně, že v národní galerii „není žádná kultura“.
To už jsem bral jako vtipný bonus. Stejně jako Machalovy úvahy, že Země možná není kulatá. Dělal jsem si z toho tehdy legraci, ale dnes už to bohužel jako legraci nevidím. Tím, že o tom reálně uvažují, už to není k smíchu.
Vzhledem k mediálním výstupům na základě vyjádření MK SR ze dne 8.8.2024 jsem se rozhodl na ně veřejně reagovat: 1)...
Posted by Robert Jindra on Wednesday, August 14, 2024
Posléze jste každopádně dal jasný nesouhlas s odvoláním ředitelů institucí pod ministerstvem kultury a podepsal petici…
Ano a přihlásil jsem se k tomu i prostřednictvím sociálních sítí. Není tajemstvím, že doufám, že paní Šimkovičová na čele resortu brzy skončí. Její kroky totiž dehonestují celý slovenský kulturní sektor a bohužel v tom vidím i politické ambice jako třeba nátlak na dosazení svých lidí do určitých pozic.
V té době už se začala rodit myšlenka, že opustíte košickou filharmonii?
To ne. Nicméně jsem začal přemýšlet, jestli v takové instituci, kterou zřizuje současné ministerstvo kultury, mohu zastávat vedoucí funkci. S paní ředitelkou, se kterou jsme blízcí přátelé a máme společně s ní i celým orchestrem až takový rodinný vztah, jsme se nakonec dohodli, že jde o jediné možné východisko. Naše plány sahaly mnohem dál, což bylo složité vzhledem k mým závazkům v zahraničí či povinnostem v tuzemském Národním divadle, takže jsem na to musel brát ohled. Znepokojilo mě však, že stále neměla prodloužený mandát, byť jí brzy měl vypršet na konci srpna. V této pozici musíte pochopitelně dlouhodobě plánovat – domlouváte hostující umělce, zabezpečujete financování, tvoříte dramaturgický plán atd.
To zní, jako by se její pozice neřešila kvůli vám…
Její úspěchy jsou nepopiratelné a všeobecně známé po celém Slovensku. Pak ale byla pozvána na ministerstvo kultury k jednání. Po něm mi volala, že jí mandát prozatím prodloužen nebude, ale zároveň se zmínili, že jsou mými výroky šokováni. Tedy že se její šéfdirigent vulgárně vyjadřuje na adresu ministryně. Musím ale zdůraznit, že nečinili nějaký nátlak na mě či ředitelku Potokárovou. Ale pokud byli schopni zveřejnit příspěvky z mých soukromých profilů na sociálních sítích a rozdat je médiím, tak jsem si začal říkat, že to je jako žít v úplně jiné době. Takové, o které jsem slyšel od mých rodičů. Pak jsem ztratil v ministerstvo důvěru.
Působí to na vás jako scéna z dob komunismu či z díla 1984 George Orwella?
Nemohu to konkrétně specifikovat, ale začaly se ve mně probouzet pocity, jako bych byl pod dozorem a nemohl vyjádřit svůj názor, aniž by to mohlo mít dopad na mé okolí. O mě nejde, mám smlouvy po celé Evropě až do roku 2030. Ale říkal jsem si, že by se mohli začít mstít celé košické filharmonii. Kdo chce psa bít, hůl si najde. A není nic jednoduššího z pozice zřizovatele, než velmi jednoduše škrtnout peníze v rozpočtu nebo zařídit omezení pracovních míst.
PODÍVEJTE SE: Rozhovor s britským ministrem pro Evropu Stephenem Doughtym
Případně neprodloužení mandátu současné ředitelky…
Každopádně jsem si uvědomil, že nechci být příčinou něčeho takového a nechci žít v nesvobodě, protože jsem svobodomyslný člověk. Hodně vydržím, snažím se být smírčí a klidný, ale v okamžiku, kdy mám pocit, že mě někdo zavírá do místnosti a bude mě sledovat, tak v tom nedokážu fungovat. Události, které následovaly, mě pouze utvrdily v přesvědčení, že je to nastolení jakéhosi politického řádu, který zásadně omezuje, ne-li zadupává základní práva a svobody.
Dá se tedy říci, že jste z vašeho pohledu skončil, abyste ochránil filharmonii před možnými důsledky za vaše příspěvky na sociálních sítích?
Je to jeden z důvodů. Žádné náznaky nepřicházely, ale jak jsem sledoval události posledních týdnů a měsíců, tak myslím, že by na ty důsledky došlo. Dokonce ale z jedné strany osočovali paní ředitelku Potokárovou, že mě prý obětovala. To prosím v žádném případě. Dokonce pronesla, že kdyby byla tlačena k něčemu takovému, odejde sama. To jsem jí zakázal, protože je alfou a omegou filharmonie. Nechtěl jsem být hlavně pod dozorem Šimkovičové a Machaly. Jejich výrokům typu, že „kultura musí být slovenská a žádná jiná“, jsem se musel smát, protože Slovensko je kolébkou mnoha výjimečných a hvězdných jmen. A to mluvím pouze o hudební oblasti. Většina z nich ale působí v zahraničí. A co si budeme povídat – když někdo takto populisticky mluví a chce jen „slovenskou kulturu“, omezuje nejen sebe, ale i celou populaci a svůj národ. Rozšiřování kultury je základní věc patřící do vzdělání a musí se formovat široký záběr názorů.
Částečně to už popisujete, ale jak se vlastně dnes na slovenské kulturní scéně dýchá? Respektive nedýchá?
Sezonu jsem na Slovensku uzavřel v červnu, od té doby jsem se nevrátil, a všechno mám zprostředkovaně. Co se ke mně dostává, tak atmosféra zůstává velmi napjatá, protože společnost v zemi je skutečně rozpolcená. Zažil jsem to i na vlastní kůži v podobě různých anonymních zpráv. Trochu mi to připomínalo náladu jako v Sudetech v roce 1938. Beru to ale s nadhledem, protože vím, že většinou to jsou lidé, kteří do tématu většinou nevidí a v kulturních institucích pravděpodobně v životě nebyli. Nechci je kastovat, ale jejich slovní zásoba a vyjadřování mě utvrdilo v tom, že není potřeba se nad nimi zamýšlet, natož je reflektovat.
Šlo o anonymní zprávy obsahující urážky vaší osoby, případně podporu Šimkovičové a spol.?
V zásadě spíš urážky kvůli mému postoji, podpora ministryně v nich většinou nebyla. Paní ředitelka Potokárová to zažívala také a paradoxně z obou stran, protože jí někteří zazlívali, že se mně tak lehce vzdala. Mimochodem, mandát má už zaplaťpánbůh prodloužený. Ty útoky pak samozřejmě ustaly, protože se tito lidé vždycky vyjádří k něčemu, o čem vlastně vůbec nic neví, ale mají pocit, že potřebují sdělit svůj názor. Každopádně ale cítím, že společnost na Slovensku je dnes velmi rozpolcená. Od svých kolegů vím, že čelí i agresivním útokům, a opravdu to tam působí skoro jako před občanskou válkou. Jde z toho strach, znal jsem to jen z Orwellových románů či filmů o historii 20. století. V institucích se sice i nadále snaží pracovat na sto procent a připravují důležité projekty, ale těžko se ubrání nevnímat tuto situaci. Vliv mimo zkušebny to na ně samozřejmě má.
Od svých kolegů vím, že čelí i agresivním útokům, a opravdu to tam působí skoro jako před občanskou válkou.
Zmínili jsme některé výroky paní ministryně, určitě si k tomu vybavíme státního tajemníka ministra životního prostředí Štefana Kuffu, kterak narušil divadelní představení se slovy, ať z něj odejdou všechny děti, protože dílo on sám považoval za perverzní. Mnozí Češi tyto věci vidí a spíš se jim zasmějí, považují to za vtipný Absurdistán. Jak to ale vnímáte vy či další lidé působící na Slovensku?
Slovensko nám Čechům vždy připadalo vzdálené, ale teď jsem si uvědomil, jak je blízko a jak rychle můžeme do takového stavu sami spadnout. Populismus, který na Slovensku pod vedením premiéra a jeho podřízených evidentně je, je alarmující a stejně tak to, jak jsme mu blízko. Nemám z toho vůbec dobrý pocit. Od zpráv kolegů, kteří na Slovensku působí a žijí, vím, že mají obavy a strach o svoji budoucnost. Pokud bude pokračovat dosazování poslušných lidí do klíčových pozic v kultuře, je to ukázka neonormalizačních praktik. Média, divadlo a obecně kultura jsou vždy na chvostu zájmů politických stran, nic si nenalhávejme. Ale začínají si uvědomovat, že jde o základní stavební pilíř k tomu ovládat národ myšlenkově. Obávám se, že v tom jsou záměry ministryně Šimkovičové, možná i výš.
Zastavím se ještě u vašich kolegů. Sám jste zmiňoval, že mnozí Slováci jsou na tomto poli úspěšní, ale spíš působí v zahraničí, kde mají větší prostor nebo šanci se prosadit. Už v době parlamentních voleb bylo patrné, že řada Slováků neměla náladu ve své domovině zůstávat. Máte ve svém okolí lidi, kteří skutečně Slovensko opustili kvůli tamní politice?
Nemám indicie k tomu, že už opouští Slovensko, ale rozhodně jich mám mnoho k tomu, že to velmi vážně zvažují. Nepodezírám Šimkovičovou, že by byla názorově vyhraněná. Spíš je v područí našeptávajícího Machaly. Sama působí suverénně, její projevy jsou buď velmi dobře naučené, nebo je skutečně naprosto přesvědčená. Jak jsem říkal – kultura politiky zajímá snad jen dva měsíce před volbami, kdy si pozvou na mítinky hvězdu a nechají si od ní zazpívat státní hymnu. Každá strana vám v takové chvíli bude křičet, že kultura se vzděláním jsou priorita a základ. Všechno ale utichne se zavřením volebních místností, takže si nebudu dělat marné naděje, že premiér Fico do čela ministerstva kultury hledal fundovaného člověka s rozhledem. Prostě to dal někomu, kdo mu vyšel z koaličních karet. Musím říci, že se výrazně netrefil, protože kroky Šimkovičové jsou opravdu destabilizační a mohou mít dlouhodobý dopad. Ona ani její kolegové si asi neuvědomují, že umělci, divadla či galerie tu budou i nadále, když oni za čtyři roky, doufejme, skončí. Zbyde však po nich jen spoušť, ze které se Slovensko bude dlouho vzpamatovávat.
Robert Jindra (47 let)
Renomovaný český dirigent, od roku 2022 hudební ředitel Národního divadla v Praze, kde působí už řadu let. V minulosti zastával stejnou pozici v Národním divadle moravskoslezském, dnes je také hlavním hostujícím dirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu.
Donedávna působil jako šéfdirigent Státní filharmonie Košice na Slovensku, kde však na vlastní žádost skončil poté, co kritizoval působení ministryně kultury Martiny Šimkovičové (za SNS).
Vystudoval Pražskou konzervatoř, několik let zde působil rovněž jako pedagog. Má za sebou angažmá v Norsku či Německu, u našich západních sousedů působí i dnes.
Sám zmiňujete, že kultura není v politice kdovíjak populárním tématem. Politické střety na Slovensku se po volbách daly čekat, ale osobně jsem vůbec netipoval, že by se jedna z klíčových bitev odehrála právě v této oblasti. Nezdá se vám to však jako takové „vrtěti psem“, čili jenom záminka k odvedení pozornosti?
Ano, to si myslím. Možná, že vláda nedoufala v takový efekt, kdy se za odvolané ředitele postaví v podstatě většina kulturní obce a tisíce lidí vyjdou do ulic. Třeba se Fico a spol. protestů lekli, ale zároveň ví, že už nemůžou jít zpátky. Možná se chytili do vlastní pasti. A pak je tu druhá varianta, že se kulturou kryjí daleko důležitější kroky. V podstatě může jít o „divadélko“ pro lidi.
Myslíte si, že tyto demonstrace podporované i opozičními politiky či různými herci a zpěváky mohou mít na Ficovu vládu nějaký efekt?
U nás dějiny ukázaly, že i z malého ohníčku může vzejít vatra, když se do něj fouká. Ale obávám se, že na Slovensku je momentální společenské rozpoložení takové, že v tom velkou šanci nevidím. Je ale potřeba, aby se lidé z kultury i mimo ní ozvali. Pokud ne, mohli by se za chvíli ocitnout v jiném světě.
Jak byste řekl, že jsou na tom Slováci obecně s vyhledáváním kultury? Chodí ve velkém na koncerty či vernisáže?
Po koronavirové pandemii jsem měl obavy, že se nebudou chtít vracet, protože si zvykli na to, že se kultura přenášela do pohodlí domova. Ale byl jsem potěšen, že v československém prostředí se diváci do sálů opravdu vraceli. Já sám jsem do košické filharmonie nastupoval přímo během covidu. Čísla Národního divadla v Praze dokonce ukazují, že jsme se dostali nad hodnoty před pandemií, což je na hranici zázraku. Jinde v Evropě dodnes platí, že na dříve vyprodané akce v operních domech dnes seženete lístky večer před hrou úplně bez problému. Československý národ evidentně potřebuje živou kulturu, chce ji a pevně doufám, že Slováci ji budou mít svobodnou, aby se nestalo, že budou muset chodit povinně na agitační představení jako za socialismu.
Řekl byste, že dnes je kultura na Slovensku de facto rukojmím?
Nedokážu fundovaně odpovědět, protože v SND momentálně vzniká skvělá inscenace nových Příhod lišky Bystroušky od Leoše Janáčka, což je ohromný počin, a navíc se toho účastní špičky svého oboru v zemi – dirigent Juraj Valčuha, režisérka Slávka Daubnerová, zpívají Jana Kurucová či Adriana Kučerová. Všechno rození Slováci, ale dělají světovou kariéru. A když pak slyšíte třeba pana Machalu, že kultura není potřeba, protože si umělci vždycky sbírali do klobouku a byli na okraji společnosti. Neuvědomuje si, o jakých lidech mluví a značí to, že o oboru nic neví. Slovensko je přitom kolébka mnoha hvězdných umělců – operní pěvci Pavol Bršlík, Slávka Zámečníková a Peter Kellner jsou světové pojmy. Pokud v nich Machala se Šimkovičovou vidí něco nepotřebného na okraji společnosti, tak na ministerstvu nemají co dělat. A zmiňovaný Štefan Kuffa a jeho divadelní výstup? Tomu jsem se jen smál a říkal si: „Aha, tak normalizace nám pokračuje, ale dostává absurdnější formu.“ Připomíná mi to Zdeňka Nejedlého (komunistický kulturní ideolog Klementa Gottwalda, pozn. red.) a jeho nesmyslné výkřiky do tmy, protože vidíte, že jde o směr. Není to náhoda.
Na závěr ještě k vám a Slovensku. Skončil jste v košické filharmonii, ale znamená to pro vás i konec na Slovensku? Minimálně po dobu, kdy bude u moci Ficova vláda?
Ukončil jsem v této sezoně v SFK všechny projekty, nicméně to neznamená konec mé spolupráce se Slovenskem. Nějaké projekty mám dlouhodobě domluvené. Má účast se ale bude odvíjet od situace, kterou budu bedlivě sledovat. Na Slovensku mám paradoxně více přátel než v Česku. Miluji to tam, narodil jsem se v Československu a považuji se za československého občana. Své závazky budu moci splnit, pokud se politická situace nedostane do stavu, kdy u ní budu mít razítko „nežádoucí“. Pokud budu přizván k nějakému dílu jako hostující umělec, tak se můžu věnovat čistě umění a nebýt podřízen komukoliv z této nesmyslné vlády. Chci projekty na Slovensku vést svobodně, a pokud bych cítil, že je na mě vyvíjen politický nátlak, mohu s čistým štítem rychle odejít.
