DRUHÝ ŽIVOT ŠAMPIONŮ: Hrál s Pešánem. Po nenápadném nárazu ale Pavlů celý ochrnul

Otevřel oči.

Pomalu. Bolavě.

První, koho Jan Pavlů po šestihodinové operaci spatřil, byla paní Pešánová. Maminka jeho kamaráda a pozdějšího reprezentačního trenéra, která v liberecké nemocnici pracovala jako fyzioterapeutka.

Vysoukal ze sebe jediné: „Mám hroznou žízeň.“

Víc ale nedokázal nic. Pohnout rukou, nohou, převalit se, posadit se; nic.

Ten březnový pátek roku 2005 měl původně v kalendáři zaškrtnutý z docela jiného důvodu – jeho přítelkyně slavila narozeniny. Nakonec si ale osudné datum spojuje především s tím, že během barážového zápasu o druhou ligu mezi Vrchlabím a Valašským Meziříčím bez cizího zavinění narazil hlavou do mantinelu a ochrnul.

„Blbá souhra okolností. Blbý úhel, blbá náhoda, blbý všechno,“ glosuje po letech.

Přesněji – po 19 letech a pěti týdnech; má to přesně spočítané.

„Takových situací vidíte v hokeji spoustu, ani vám nepřijdou nebezpečné. Bylo to jak nic. Já kvůli tomu ale měl dva obratle místo na sobě vedle sebe. A jeden byl rozdrcený. Ten mi přešmiknul míchu.“

Zničehonic se všechno změnilo. Na jednotce intenzivní péče dlouho pouze bezmocně ležel, za tři týdny zhubnul o 30 kilogramů. Byl zcela odkázaný na druhé – museli ho otáčet, koupat, dbát o něj i v těch nejintimnějších záležitostech. Pro 25letého kluka peklo. Pořád ale doufal, že se to zlepší. Paní Pešánové tvrdil: „Jednou budu hýbat vším. A víte co? Ať mě teď nikdo neholí. Oholím se až sám, až budu hýbat rukama.“

Vším nehýbe ani teď, po takové době.

Od prsou dolů nic necítí.

Ale oholený je. Dohladka.

„Nějaké pokroky jsem přece jen udělal. Jezdím na vozíku, a to i sám. Mám rodinu, děti, práci. Žiju. Naštěstí nejsem ležák. Být jím, tak nevím…“

Kantor z podkroví

V jedné ze tříd základní školy libereckého Jedličkova ústavu mi ukazuje staré fotky. Na první z nich dává gól, na další už sedí na vozíku. Na třetí je přikurtovaný k lehátku zvednutému do vertikální polohy, zrovna usilovně dře na tom, aby se dostal z nejhoršího.

Normální smrtelník nemůže mít ani šajn o tom, co všechno jeho znovuzrození obnášelo.

Když se to Janovi přihodilo, nejsmělejší hokejové sny měl již dávno za sebou. V Liberci sice kdysi rok hrál juniorskou extraligu, zároveň mu ale bylo jasné, že sportem se živit nebude. Místo toho vystudoval vysokou školu, hrál jen nižší soutěže, pár let po dvacítce jako kantor učil matematiku a zeměpis.

A učí i teď, ve světě tak odlišném od všech opentlených příběhů o NHL a mistrech světa.

V malé podkrovní místnosti na vozíku prokličkuje mezi lavicemi k tabuli a vypráví mi o tom, jak tady žákům druhého stupně vtlouká do hlavy vedle matematiky i fyziku. Život zdejších dětí taky není jak spinkání na voňavém baldachýnu – mívají diagnostikovaný autismus, další souží poruchy chování a učení, lehkou mentální retardaci, ledacos jiného. Bez doporučení poradenského centra se sem nikdo nedostane.

„Na některých byste to ani nepoznal,“ ubezpečuje Pavlů. „Kantořina mě baví, ale něco vám řeknu: neumím si představit, že bych předjel před třicet normálních žáků. Bojím se, že by mě kvůli tomu vozíku nevzali. Dnešní děti jsou jinde. Doba je zrychlená, autorita učitele klesla. S dobou před dvaceti roky se to vůbec nedá srovnávat. Dřív je vychovávali rodiče, dnes sociální sítě.“

Taky má doma potomky, a to hned tři. Odmala je vedl ke sportu. Holčičí dvojčata se pustila do skákání na trampolíně, mladší syn se zbláznil do fotbalu. „Zkoušeli jsme ho dát na hokej, asi jsme ho ale na led poslali moc brzo. Musel poslouchat, nešlo mu to, byl tam nejmenší. A jelikož nerad prohrává, nějak se to sešlo – řekl, že hokej hrát nechce. Že radši fotbal. Takže mám doma kopačku!“

Když to říká, obrací v nadsázce oči v sloup.

Hrdý hokejista se nezapře.

Šestnáct dnů na jipce

Může vám to přijít zvláštní, Jan má ale ten hokejový karambol doma nahraný na videokazetě. Pustil si ho hned, jak ho ze špitálu pustili domů.

„Potřeboval jsem to vidět.“

Ověřil si, že to nebyl žádný mimořádný náraz. A zase mu to všechno začalo naskakovat.

Jak ležel na ledě, jak nikdo netušil, co mu může být. Sám věděl okamžitě, že je zle. V hledišti to s hrůzou sledovala i jeho přítelkyně, kterou okamžitě napadla spásná myšlenka: zavolat svému libereckému sousedovi, doktoru Suchomelovi, kapacitě přes páteře. Jeho rada byla rázná: „Ve Vrchlabí s ním nic nedělejte, jen mi ho stabilizujte.“

V 19:02 letěl hlavou proti mantinelu.

Ve 23:30 už ležel u Suchomela na sále liberecké nemocnice.

Původně ho měli operovat nadvakrát – nejdřív zepředu, po třech dnech zezadu. Že to ale vypadalo nadějně, rovnou si jej během dlouhé březnové noci otočili a udělali to najednou. Na jipce potom strávil šestnáct dnů, načež ho přesunuli o pár chodeb vedle; měl při vší hrůze kliku, že zrovna v Liberci stojí jedna ze čtyř spinálních jednotek v republice.

Navždy zůstane primáři Suchomelovi vděčný.

Nebýt jeho, bůh ví, jak by dopadl.

Ani takhle to ale nebyla žádná hitparáda. Hrozně se to všechno vleklo. A žádná zázračná zlepšení se dlouho nekonala.

„Bylo to pomalé,“ připouští. „Když jsem se po třech a půl měsících stěhoval do rehabilitačního centra v Kladrubech, ještě jsem pořádně sám nejezdil na vozíku. Všechno probíhalo s dopomocí. Snažil jsem se na sobě makat, až jsem toho míval večer co večer plné brejle. Všichni říkali, že první dva roky po úrazu jsou nejdůležitější. Že co z toho člověk dostane, to má. Pak už jsou prý pokroky minimální.“

Nelhali.

Bohužel nelhali.

S umělou kyčlí

Nebyl v tom naštěstí sám. Do liberecké nemocnice za ním pravidelně chodili rodiče, budoucí manželka i kamarádi. Každý pátek odpoledne měl návštěvu hokejových parťáků – proseděli vždycky na terásce nad limonádou několik hodin, probírali všechno možné, snažili se mu to ulehčit.

I proto ho tak vzalo, když mu zhruba po roce přítelkyně zavolala do Kladrub s tím, že jeho vrchlabští spoluhráči měli při cestě na trénink autonehodu. Soukala to ze sebe pomalu: „Hele, Basička je mrtvej…“ Pavlů strašné zprávě o kamarádovi Janu Basovi dlouho nemohl uvěřit. A nepřidala mu, to je jasné.

Vnitřně jej tohle všechno změnilo.

Tím spíš, když při své pouti za nadějí narážel na všelijak spletité osudy.

V Kladrubech potkal ženu, která na dovolené v Egyptě ochrnula poté, co její autobus prostě jen najel na písečnou dunu a s ní to nešťastně škublo. Nebo chlapce, jenž se dostal do problémů kvůli tomu, že na něj spadla fotbalová branka. Či jiného, jehož kamarádi při lyžovačce přemluvili, aby sjezdovku prosvištěli ještě jednou, naposledy. A on se z ní už po svých nedostal…

„Během těch měsíců a let po úrazu jsem úplně přehodnotil život,“ přiznává Jan Pavlů. „Jak já třeba dřív dbal na to, jak vypadám! Ježíšmarjá, škrábnul jsem se, budu mít jizvu… To mi zpětně přijde směšné. Dnes mi přijde důležité něco úplně jiného.“

Co třeba, Jene?

„Třeba že vůbec můžu řídit. Vzhledem k tomu, že nehýbu ani prsty na rukou, auto musím mít uzpůsobené. Upravený musím mít i dům, kde bych se neobešel bez výtahu do prvního patra. Nebo vanu, v níž potřebuju zvedák.“

„No jo, ono se furt něco děje – předloni jsem spadl ve sprcháči a nohu si zlomil tak blbě, až musím mít umělou kyčel. Víte, jelikož od prsou dolů nic necítím, poznal jsem teprve za čtyři dny, že se s nohou něco stalo. Když pak lékaři zjistili, že mám zlomenou hlavičku v lůžku, pořádně si s tím nevěděli rady.“

Nakonec si přece jen poradili, kyčel po operaci drží.

Bohudík, říká se v takových chvílích.

Pavlů se ale jako neznaboh a realista naučil děkovat spíš machrům v bílých pláštích.

S Pešánem na dovolené

Ani tohle možná každý nepochopí, Jan už ale na liberecké jipce zase myslel na hokej.

„Pane primáři, Bílí Tygři hrají play off, já tu potřebuju televizi!“

„Vyloučeno. Tady nic takového být nesmí.“

„To se ale přece musí nějak zařídit!“

Byl tenkrát tak neodbytný, až mu ve špitálu vyklidili menší kamrlík, kam se vedle postele vešla právě jen televize. Když pak u obrazovky zapáleně sledoval zápolení Libereckých se Slavií a Pardubicemi, zdravotní sestry si ho dobíraly: „My ji chceme do sesterny deset let, pak si přijde pan Pavlů, je tu týden a už ji má.“

Berte to jako důkaz Janovy lásky k hokeji, kterou neotupil ani děsivý zápasový úraz.

Pořád ji v sobě má.

Nad fotografiemi mi vypráví, jak si ve druhé třídě s kamarádem vybírali mezi hokejem a fotbalem. Tím kamarádem byl Václav Kočí, který později s Pardubicemi dvakrát vyhrál český titul. Tak daleko se Pavlů nikdy nedostal, taky si ale s bruslemi užil své. Rok hrál juniorskou extraligu, s Jičínem během čtyř let třikrát postoupil do druhé ligy, jednu kabinu sdílel třeba i s Filipem Pešánem, pozdějším koučem reprezentace.

Sblížili se, jezdili spolu i na dovolené.

„Filip byl docela dobrý hráč. A fajnový parťák, kamarád, byli jsme mu i na svatbě,“ vypočítává Pavlů. „Vím, že se mu pak u nároďáku vyčítalo, jak byl na střídačce bez emocí. Pro mě je to ale nepochopitelné, protože ho znám úplně jinak. Ve skutečnosti jsem zábavnějšího člověka v životě nezažil. Fakt!“

Dnes je z Pešána hlavní trenér Liberce, jeho dávný kamarád se během sezony jezdí dívat na každý extraligový zápas Bílých Tygrů. Fandí, co mu síly stačí. A je více méně smířený s tím, že bez vozíku se už na zimák nikdy nedostane. Bez ohledu na to, co kdysi v nemocnici odhodlaně sliboval Pešánově mamince.

„Věda jde strašně dopředu, ale člověk by asi neměl mít nereálná očekávání. Míchu mám prostě šmiklou. Jasně, život jsem si kdysi představoval jinak. Zřejmě to ovšem takhle mělo být. Osud, no…“