Hlinková: Ivan nesnášel prohry. Proti smutku jsem mu před olympiádou přibalila píšťalku

Osm dílů, osm osudů.

Osm příběhů o hokejistech, kteří se znenadání ocitli v nelehké životní situaci.

Takovou podobu bude mít seriál Druhý život šampionů, který CNN Prima NEWS rozjíždí těsně před mistrovstvím světa konaným v Praze a v Ostravě.

Vzniká ve spolupráci s Nadačním fondem Ivana Hlinky, který se již od roku 2005 stará o hráče bojující s všemožnými útrapami. Jeho hlavou je od samého začátku Liběna Hlinková, jíž jeden ze zpovídaných, někdejší reprezentant do 16 let Dominik Skořepa, popisuje jediným slovem: anděl.

„To se mi poslouchá hezky. Aby také ne. Kdo by nechtěl být andělem?“ říká Hlinková s typickým úsměvem v rozhovoru pro CNN Prima NEWS.

Řekl to o vás kluk, který v sedmnácti cestou na trénink ochrnul po autonehodě. Dá se z jeho příkladu odvodit, že druhé životy šampionů mohou být i hodně bolavé?
Rozhodně. Při své práci u Nadačního fondu se setkávám s mnohými podobami neštěstí. Vždycky nejvíce záleží na tom, jak se k tomu kdo postaví. Zda člověk dokáže s nepříznivým osudem bojovat. A já mám to štěstí, že narážím na jedince, kteří se nevzdávají a snaží se s tím vším poprat. Kteří svůj osud nezahodí a snaží se ve svém životě pokračovat.

Kdo jsou vůbec lidé, kterým se snažíte pomáhat?
Nadační fond vznikl rok po smrti mého muže. S nápadem na jeho zřízení mě před 19 lety oslovil tehdejší předseda hokejového svazu Vratislav Kulhánek, ráda jsem souhlasila. Od té doby pomáháme jak bývalým, tak současným hokejistům či hokejovým činovníkům, kteří se dostali ne svou vinou do tíživé životní, zdravotní nebo sociální situace. Může to být stejně tak momentálně 26letý Skořepa, jako 86letý Vladimír Nadrchal, nejlepší brankář mistrovství světa 1958.

Muž, jehož osudem mimochodem začíná náš seriál Druhý život šampionů.
Pan Nadrchal je opravdová legenda. S reprezentací má dvě stříbrné medaile z mistrovství světa, jednu z olympiády, nasbíral i dost bronzových. Dnes je bohužel upoután na invalidní vozík, kvůli schodům se prakticky nemůže dostat ven z domu. Snažíme se mu pomáhat, jak je to jen možné.

Co můžete lidem jako on nabídnout?
Příjemci naše prostředky využívají ke zlepšení zdravotní péče, k nákupu rehabilitačních pomůcek, invalidních vozíků, polohovacích postelí. Všechno se to dá zkrátit do jedné jednoduché věty: pokoušíme se jim zlepšit život.

Mluvil jsem nejen s Nadrchalem, ale i s další legendou z 60. let, Rudolfem Potschem. I on se kvůli zdraví jen tak nedostane z bytu. Přijde mi, že lidé jako on vedle hmotného přilepšení velmi ocení i to, když si mohou s někým popovídat.
Určitě. Nefungujeme tak, že „jen“ rozdáváme dary. Osobně se všemi zůstávám v kontaktu, vytvářejí se mezi námi přátelská pouta. Třeba s maminkou Seby Weitze, 19letého nadějného hokejisty bojujícího s leukémií, si píšeme i díky tomu, že jsme si obě pořídily štěňátko, takže si předáváme páníčkovské zkušenosti. Volám si často i s ostatními, přejeme si všechno nejlepší i na Vánoce. Doufám, že jim i tohle trochu pomáhá. Ony rány na duši jsou někdy mnohem bolavější než rány na těle.

Vzpomenete si za ty roky na případ, který na vás obzvláště dolehl?
Jistě, v souvislosti s nemocí, která nemusí být vyléčitelná. Stalo se nám, že jsme komusi pomáhali, dotyčný však přesto zemřel.

Asi máte na mysli 20letého hokejistu Ondřeje Buchtelu, který bojoval s rakovinou.
Ano, přesně tak. To byl kluk, který v reprezentaci prošel všemi mládežnickými výběry, lékaři mu ale našli velmi vzácný zhoubný nádor na srdci, který bohužel zasáhl i obě plíce. Ondra byl nejdřív odkázaný na invalidní vozík, nakonec to dopadlo špatně. I on byl bojovník, pral se s tím, co to šlo. Někdy ale ani tak odhodlaná vůle nestačí. To je potom moc smutné.

Sama jste řekla, že Nadační fond funguje už od roku 2005. Máte spočítáno, kolika hokejovým osobnostem již pomohl?
Spočítáno to nemám, ale bylo jich poměrně dost. Pomáhali jsme i lidem, kteří už mezi námi nejsou – vedle Ondry třeba panu Bubníkovi, panu Tikalovi, panu Kajklovi, panu Augustovi.

To jsou samé legendy.
Jenže legendy z jiné doby. Zatímco jejich současní následovníci si díky hokeji mohou vydělat dost, tato jména si na zas tak krásné peníze nepřišla. Tito bývalí hráči se postupem času ocitli v tíživé životní situaci. Dolehly na ně i dopady jejich sportovních kariér, leckdy se potýkali s velkými zdravotními problémy. I jim jsme se proto snažili co nejvíce pomáhat.

Jak to vůbec děláte? Musí se vám zájemce o pomoc sám ozvat, nebo ho aktivně oslovujete?
Měli by se ozvat první. Někdy ale z jejich strany cítím jistý ostych, jako kdyby o nic ani nechtěli žádat. V takovém případě sami aktivně zjišťujeme, jak bychom mohli pomoci. Podrobnosti si zjišťujeme jak přes média, tak i přes kluby. Jenže vy chlapi jste často už takoví, že si o pomoc říkáte neradi: „Dejte pokoj, my to vybojujeme sami!“

Vybavuji si dokonce případ pana Michala Nováka, chlapce draftovaného do NHL, kterému ve dvaceti zjistili rakovinu. Když jsem se mu ozvala, poděkoval, ale odpověděl, že už má všechno potřebné zajištěno. Ale že má kamaráda Michala Guta, extraligového hráče Litvínova, který už o našem Nadačním fondu slyšel a chtěl by mu nějak pomoci. Gut pak nechal vyrobit sérii hokejek, uspořádal dražbu a byl z toho krásný výtěžek 55 tisíc.

Hokej je sice sport tvrdých chlapů i výrazů, zjevně ale dokáže být dost solidární.
Bezesporu. Asi je to i přirozené – když už něco vydělám, je fajn to dát na dobrou věc.

Nadační fond nese jméno vašeho manžela. Asi to není náhoda – byl za svého života člověkem empatickým a štědrým?
To byl. Když jsme spolu začali žít, tak kamkoliv vyrážel, vždycky mi přivezl nějaký dárek. I kdyby cestou zavadil o keřík s oříškem, určitě by mi ho přivezl. Ano, byl štědrý. Ivan byl člověk s velkým Č.

Od jeho smrti letos uplyne už 20 let. Nepřijde vám neuvěřitelné, jak to letí?
Přijde. Strašně to letí. Finance pro Nadační fond získáváme vlastní aktivitou, golfovým turnajem v Karlových Varech, kam jezdí přispívat i velké hvězdy se zkušenostmi z NHL, třeba Tomáš Plekanec či Jakub Voráček. A letos se bude konat už dvacátý ročník. To už je slušná tradice.

Golf byl velkou Hlinkovou láskou, že?
Byl. Postupem doby dokonce v jeho očích přebil i hokej.

Ivan Hlinka byl, čemu se mezi sportovci říká soutěžák. Nerad prohrával. Projevovalo se to i v golfu?
Projevovalo se to ve všem! Ani se to třeba netýkalo nutně sportu. Pamatuji si, jak jednou doma hledal brýle na čtení. A protože jsem mu zrovna uklízela na stole, hned se ozval: „Prosím tě, neuklízej mi tady! Radši mi řekni, kde mám ty brejle!“ Jenom jsem na něj tak mrkla a povídám: „Vždyť je máš na nose…“ No, co myslíte? Neomluvil se. Jenom dodal: „Já to říkám radši preventivně. Ať mi tady už neuklízíš…“ (smích) Ano, soutěžil moc rád. U něj bylo navíc typické, že mu všechno šlo. Sporty i ruční práce. Vybavím si, jak doma sám postavil boudu pro psa, i na zahradě si byl schopen všechno udělat.

Říkalo se mu Šéf. Byl šéfem i doma, nebo tam jste velela vy?
Asi jsem ho spíš nechala velet. (smích) Ono to ale pro mě bylo vždycky přijatelné. Neměla jsem důvod nesouhlasit.

Po jeho boku jste strávila spoustu velkých zápasů. Jeho slavným krédem bylo „hlavně se z toho neposr..“, byl ale takovým kliďasem doopravdy, nebo ho před klíčovými utkáními také zmáhala nervozita?
S tím jeho krédem je to možná trochu jinak, než se běžně traduje. Ano, říkal to. Ale zhruba stejně často jako spousta jiných lidí kolem hokeje. U něj se to jen víc vžilo kvůli tomu, že tuhle větu řekl i po příletu z Nagana panu premiérovi Tošovskému.

A co ta nervozita? Neudržoval si masku kliďase spíše jen navenek?
To víte, že to byla maska. Vzpomínám si hlavně na dobu, kdy trénoval Pittsburgh v NHL. Tehdy byl před důležitými zápasy hodně nervózní.

A co před mistrovstvím světa? Neměla jste na něj náhodou zakázáno mluvit, když byl za rohem tak důležitý turnaj?
To zase ne. Vzpomínám si, že i v tom Pittsburghu jsme po zápase zašli do hospůdky, probírali jsme to spolu. Byť byl jinak spíš pro to, abych se, co se týká hokeje, držela zpátky. Aby se ze mě nestal zarytý fanda, který v jednom kuse křičí, když tomu stejně moc nerozumím. Což byla pravda. (smích)

Když už jste před chvílí naťukla Nagano – je legrační, že váš manžel tam byl tehdy mladší, než je dnes Jaromír Jágr.
Ano, bylo mu 48 let. Já si to pořád živě pamatuji, dost často jsme si během olympiády volali. Dívala jsem se na každý zápas, chodili jsme to sledovat na litvínovský zimák. A protože kluci vyhrávali, nesměli jsme tohle pravidlo z pověrčivosti porušit.

Při finále s Ruskem jsem byla hrozně nervózní, pořád jsem musela chodit po místnosti sem a tam, až mě ostatní okřikovali, abych si konečně sedla. Když kluci zvítězili, měla jsem v sobě neskutečný pocit hrdosti. „Takový úspěch! A je u toho můj muž!“ Když vám to teď popisuji, mám znova husí kůži. On mi Ivan tenkrát volal krátce poté, co dostali medaile. Kdo ví, snad ještě z kabiny. A já se normálně do telefonu rozbrečela.

Co vám na to řekl?
„Neřvi.“ (smích)

Legendární není jen tehdejší zlaté vítězství, ale i návrat týmu. Váš muž vypadal na ruzyňském letišti velmi vesele.
To všichni.

Byla pro něj ponaganská kocovina hodně náročná?
To víte, že byla… Naganskou popříletovou tiskovku si lidé dodnes pamatují. A je jasné, že Ivan se z toho pak doma léčil dlouho.

Před chvílí jste naznačila, že na zápasy z Nagana jste se musela z pověrčivosti dívat na stejném místě. Jak to měl s rituály váš muž?
Právě v Naganu si poslední dva zápasy neměnil košili. Na cestu do Japonska jsem mu také přibalila píšťalku, kterou pak nosil v taštičce s hygienickými potřebami.

Píšťalku?
Měl u ní napsané, že když mu bude smutno, ať si zapíská. Jestli si ale pak někdy v Naganu zapískal? To mi nikdy nepřiznal…

MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Tým fotbalisty Jankta slaví titul. Vrchol esportu přinesl hvězdnou show i žádost o ruku