V hlavách hráčů i fanoušků zůstanou euforické okamžiky ze třetí třetiny zápasu proti Američanům a opojné chvíle po skončení bitvy o bronz. Ty přebíjí ledacos. I třeba to, že byť národní tým utnul dlouhá léta bez získané medaile a ponořil se do zcela oprávněné radosti, byla cesta k cennému kovu z mistrovství světa poměrně hrbolatá. Bývalí hokejisté Jiří Šejba a Jakub Koreis pro CNN Prima NEWS odpovídali na otázky k uplynulému šampionátu.
MS hokej 2024
Historie se neptá na to, jak se bronzová korunovace narodila. Zvlášť, když se na medaili čekalo tak dlouho. Deset let. Po nedělním triumfu nad Američany bylo zapomenuto, že Češi během dvoutýdenní akce celkem jednoznačně podlehli Švédsku, Kanadě i Finsku. Že poprvé – včetně zohlednění československé éry – prohráli s outsidery z Rakouska. A že se dlouho trápili ve hře pět na pět.
Odhlédněme od euforické bronzové tečky. Jaký celkový dojem ve vás vyvolalo vystoupení české reprezentace na šampionátu?
Jakub Koreis: Těžko se v tuto chvíli do hodnocení dávají náznaky negativity. Ale dojem je rozpačitý. Samozřejmě jsem moc rád, že se konečně povedlo získat medaili. Že to zároveň doprovázely velké emoce – zdálo se, že je zápas s Američany ztracený, ale nejlepší hráči povstali v pravou chvíli, dokázali duel otočit. Krásný emotivní zážitek.
Medaile nám udělá na nějakou chvíli radost, ale úplně nemůže překrýt problémy v českém hokeji. Celkově vystoupení zanechalo smíšené pocity. To, jestli budeme vnímat šampionát pozitivně, nebo negativně, nakonec rozhodla jedna třetina v zápase o třetí místo. To je strašně krátký úsek, pasáž založená na individuálních dovednostech a také štěstí. A nemělo by se podle toho hodnotit celé mistrovství. Herní projev týmu nebyl vůbec dobrý po celý šampionát.
Mám hodně otazníků u superdefenzivního systému. Nejsem si jistý, jestli v něm mnoho hráčů herně netrpí, než aby to bylo prospěšné. Trochu mi přijde, jak kdyby si hráči ve třetí třetině proti USA řekli, že si to budou hrát podle sebe. Ale samozřejmě hrála obrovskou roli psychika. David Pastrňák dal na 3:3, najednou jsou nabuzení, hned na to se trefí Roman Červenka po vyhraném vhazování Davida Krejčího. Klasické momentum.
Historie se na to ptát nebude. Pod tímto úspěchem nebude napsáno, že jsme neporazili Finy, Švédy ani Kanadu. Že nehrálo Rusko. Ale pokud se na to máme podívat objektivně, herní projev byl skoro horší než za předchozího trenéra Filipa Pešána, který loni dostal naloženo za šampionát v Rize. Neměl takové hráče – Pastrňáka, Tomáš Hertla nebo Karla Vejmelku – jako nyní Kari Jalonen. Čili bych přehnaně nevyzdvihoval nového trenéra. Jestli bych něco vypíchl, bylo by to povstání mužstva ve třetí třetině s Američany.
Jestli nakonec budeme vnímat šampionát pozitivně, nebo negativně, rozhodla jedna třetina v zápase o třetí místo. To je strašně krátký úsek.
Jiří Šejba: Byla vidět určitá změna. Herní systém byl oproti minulosti jiný. V některých zápasech fungoval, v jiných se s ním hráči prali. Celkový obraz hry stoprocentně změnil David Pastrňák, který tým ohromně oživil. Viděli jsme radost z hokeje hlavně u prvního útoku. Bohužel nám – až na poslední zápas s Američany – chybělo dávat góly ze hry 5 na 5 a z předbrankového prostoru. Podívejte se na Finy nebo Kanaďany, ti skórují z dorážek, tlačí se do brány. Máme výborné přesilovky, šikovné hráče, ale tam, kde to bolí, moc nejdeme. Nicméně trochu se to utkání od utkání zlepšovalo. V semifinále nás Kanada trochu nachytala na švestkách, nechali jsme se vyprovokovat. A bohužel to tam zrovna soupeři z přesilovek padalo.
Kluci si ale medaili stoprocentně zasloužili. Proti Američanům ukázali, že ji hodně chtěli. Ze začátku jsme možná byli hlavou ještě v tom předchozím prohraném zápase, ale postupem času začali kluci ožívat a Američané skrze to, že hráli jen na čtyři obránce, odpadat. Měli jsme chuť a bylo z toho najednou osm branek.
Dosáhla by reprezentace na bronz i bez příjezdu Davida Pastrňáka?
Jakub Koreis: Myslím si, že ne. Je to opravdu hráč z absolutní světové špičky. A na šampionátu to ukázal. Navíc, David Krejčí v kombinaci s ním byl ještě jednou takový. A pak také Roman Červenka, jeden z nejlepších českých hráčů své generace. Sice má jen málo zápasů v NHL, ale je skvělý hráč. Teď ukázal, že se dokáže přizpůsobit – zářil vedle „ne tak kvalitních“ hokejistů, zároveň se zvládl adaptovat v útoku s velkými hráči. Ukázal extratřídu. Ale sběr bodů by měl o poznání složitější, kdyby po jeho boku nebyl David Pastrňák. Je to dané i tím, že když je Pasta na ledě, soupeř se na něj soustředí a ostatní mají více prostoru.
Jiří Šejba: První útok se před příjezdem Davida Pastrňáka ve složení Matěje Blümel, David Krejčí a Roman Červenka se ukazoval v dobrém světle. Ale je nutno říct, že Pasta je fakt střelec. On má sedm osm střel za zápas, ostatní se dostanou na dvě tři, pokud vůbec. Má to v sobě už zakořeněné. Nekouká kolem sebe, prostě to tam majzne. V určitých fázích je sobecký, ale to je dobře. A když vidí, že je dobře hlídaný, tak občas přihraje. Jeho příjezd ohromně pomohl.
Máme výborné přesilovky, šikovné hráče, ale tam, kde to bolí, moc nejdeme.
Co dokázal změnit příchod trenéra Kariho Jalonena k národnímu týmu?
Jakub Koreis: Nevidím úplně do zákulisí, ani jsem ještě se žádným z kluků pořádně nemluvil. Nedokážu tedy přesně říct, co dokázal změnit. Ale přítomnost zahraničního trenéra dala celému národnímu týmu benefit pozitivní atmosféry. Měl větší klid na práci. Všichni byli optimisticky nastavení, samozřejmě se to trochu změnilo po utkání s Rakouskem. Konkrétně tento zápas mi vadí ze všeho nejméně, to se prostě stane. Ale se Švédy a Finy jsme byli úplně vedle. Každopádně pro Jalonena také hrálo to, že je ohromně respektovaný u hokejové veřejnosti, takže s hodnocením se čekalo až na poslední zápas, nebyl odepisovaný v průběhu.
Jiří Šejba: Co se týče detailu, řekl bych, že si hráči při zakládání útoku najíždí v dobrém oblouku, aby měli pořádnou rychlost. Tyto rozjezdy se mi líbily. Bohužel se zatím příliš nedaří dávat přihrávky na krátkou vzdálenost. Respektive proti silnějším soupeřům to nešlo. Musíte to do hráčů neustále dostávat.
Každopádně Kari Jalonen přišel, udělal si svoji práci. Nenechal se ničím ovlivnit. Neustále věřil, že jeho systém je funkční. Přesvědčoval hráče, že je to správná cesta. Máme spoustu rezerv, občas byla naše hra příliš statická. Ale nedá se všechno nacvičit za pár týdnů a měsíců, zvlášť když se tým od začátku přípravy personálně proměnil. Potřebujete na to delší dobu. Medaile ukazuje, že má cenu jít tímto směrem. Jen je potřeba vyladit to, že výkony jsou celkem kolísavé. Trenér Jaroslav Holík kdysi v Jihlavě říkal: „Co dneska bude? Pohřeb, nebo svatba?“
Zejména po finále mezi Finskem a Kanadou se diskutovaným tématem staly výkony rozhodčích. Byly na celém mistrovství podprůměrné?
Jakub Koreis: Problém je v metru. Je to dané tím, jak je na šampionátu mix rozhodčích z různých zemí. Ale chyby ve finále nebyly způsobené zmíněným metrem. Na ledě jsou čtyři sudí, aspoň jeden by si měl všimnout, jak se daná situace doopravdy odehrála. Třeba toho, když si obránce Miro Heiskanen dal hokejkou do vlastního plexiskla na helmě a pískal se faul. Nicméně, i když se vám pak při opakovaných záběrech může zdát, že to bylo jednoznačné, v reálném čase je dost těžké dané zákroky posuzovat. Rozhodčí jsou také jen lidé. Klíčové přesilovce Finů v prodloužení pomohla simulace. Ale hokejka mezi nohama tam zkrátka byla, takže při pohledu z ledu to může zkreslovat. Také jsem si na první pohled myslel, že je to faul. A když kritizujeme hráče, také řekneme, že udělali chybu, ale zároveň chápeme, jak v danou chvíli uvažovali.
Jiří Šejba: Podle mě se úroveň rozhodčích na šampionátu zlepšuje. Ale pořád se musí snažit, aby to příště vypadalo ještě lépe. (úsměv) Bohužel situace ve finále byla vypjatá. Když vám za zády pokřikuje přes 13 tisíc fanoušků, nějaká chyba se občas stane. V duelu Finska s Kanadou to bylo vidět. Určité věci pískat neměli, něco zase ano, snažili se to nějak kompenzovat. Co mě hodně překvapilo, byl odpískaný faul v prodloužení. Ale zkrátka nemají možnost se na situaci v danou chvíli podívat z jiného úhlu.
