Štáby CNN Prima NEWS na Ukrajině: Darju s Jánem ostřelovali, Patrik sleduje situaci ve Lvově
Publicista Jefim Fištejn se narodil v Kyjevě, sledovat záběry z válkou týrané Ukrajiny je pro něj velmi bolestivé. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS vysvětluje, kde se vzala statečnost ukrajinských vojáků. A taky co dělá jejich srdnatý odpor s ruskými okupanty.
Svět obdivuje nezdolnost ukrajinských vojáků. Kde k té statečnosti přišli? Mají ji v genech?
Ze všeho nejvíc jde pochopitelně o motivaci. Běžní ruští vojáci ani pořádně netuší, za co bojují. Proto se houfně vzdávají. To Ukrajincům jde o všechno, za svou svobodu bez váhání položí život. Tím jsme i u dalšího podstatného rozdílu mezi Rusy a Ukrajinci: u mentality.
Válka na Ukrajině
Ukrajinská se od ruské tolik liší?
Naprosto! Rus se nikdy nedokáže oprostit do toho, aby sám sebe nevnímal v rámci své velké země. V rámci státu. V rámci MY. Svůj osobní význam odvozuje od velikosti Ruska – ať už jde o samotný rozměr státu, nebo o počet vyhraných válek. To je u Ukrajince naprosto nemyslitelné. Ukrajinci v sobě odjakživa mají spíš individualismus, lpění ke svobodě. Není náhoda, že se právě v téhle zemi dřív tolik dařilo anarchistickému učení, že se jí říkalo „pole volnosti“. V minulosti se v ní na rozdíl od Ruska nedědila moc panovníka z generace na generaci, velmi se to podobalo Polsku, kde si knížata volil sněm. Z mého pohledu je proto zcela scestné, jakmile Rusové o Ukrajincích hovoří jako o svých mladších bratrech; jde o dva naprosto odlišné národy. Jako kdybyste tvrdil, že Češi jsou bratranci Ukrajinců… Co to znamená? Nic, jen slova. Ne, Rus zkrátka neumí přemýšlet jako Ukrajinec. Nemá to v sobě.
Na geny jsem se ptal proto, že Ukrajinci jsou národem proslulých kozáckých bojovníků. A zároveň národem, který si v historii zažil hodně bolesti. Není tedy tvrdší i díky těmto poděděným dispozicím?
Snad. Jedna věc je nesporná: Ukrajinci byli vždycky dobří vojáci. Není náhoda, že svoboda byla velmi důležitá i ve vámi zmiňovaném kozáctví. Kozáci byli totiž často ruští poddaní, kteří se ve vlasti vzepřeli a museli před mocí utéct tam, kam car nedosáhnul. Pravdu máte ostatně asi i s tou bolestí, kterou si Ukrajina prošla – podobné zkušenosti zocelují. Třeba během druhé světové války procházel procesem zocelování celý Sovětský svaz, konkrétně Ukrajinci ovšem přinesli neuvěřitelné oběti, aby byl přemožen nacistický agresor. Ve druhé světové válce to byli oni, kdo sehrál rozhodující roli. V éře SSSR je toho ale zocelilo víc.
Máte na mysli třeba hladomor z 30. let?
Jistě. Stalinův teror je postihnul víc než kohokoli jiného. Řekněme si bez obalu, že byli podrobeni cílenému hladomoru. Stalin odebral Ukrajincům veškeré zásoby potravin, na hranicích rozestavěl kulomety. Každého, kdo chtěl z té vyhladovělé země utéct, bez milosti postřílel. Dnes se běžně uvádí, že ukrajinský hladomor měl v letech 1932–33 až pět milionů obětí! To je přece šílené číslo. Stalin chtěl zlomit odpor ukrajinských sedláků proti kolektivizaci a vytvoření kolchozů. Zlomit ukrajinskou mentalitu. Za každou cenu. Snažil se Ukrajince převychovat, a to dosti brutálním způsobem. Dodnes mu to nezapomněli. Vždyť proti němu taky ze svých skrýší zvaných schron aktivně partyzánsky bojovali ještě devět let po druhé světové válce. V časech, kdy byl na vrcholu své imperiální moci. I to potvrzuje, že jsou mimořádně zdatným vojenským národem.
Národem, který je nyní zároveň i motivovaný.
Vůbec to přitom není motivace nacionalistická. Je k smíchu, jakmile Putin označuje Ukrajinu za nacistickou zemi.
I v Česku jsou však lidé, kteří hodně zdůrazňují poválečnou roli tzv. Banderovců, ukrajinských nacionalistů, kteří zde byli do roku 1989 prezentováni výhradně negativně.
Na tohle téma je potřeba nahlížet v historických souvislostech, nepodléhat moskevské propagandě. Okolo Banderovců koluje spousta mýtů. Samozřejmě – představovali národně uvědomělou část ukrajinského obyvatelstva. Po svém bojovali za ukrajinskou nezávislost, a to proti všem okupačním silám. Rozhodně ovšem nebyli proti demokracii; nešlo jim o ideologii, ale o národní obrození. Vzepřeli se především proti nacistickým uchvatitelům. Sám Štěpán Bandera byl za protifašistickou činnost v německém koncentráku. Pokud tedy dnes někdo tvrdí, že ukrajinský nacionalismus je něco nepřijatelného, pak je zajedno s Hitlerem.
Kritici Banderovců by vám namítli: Jejich boj měl na svědomí i životy Poláků, Čechů, Slováků. Vyznačoval se antisemitismem.
Nepopírám, že je to velmi komplikované téma. Třeba antisemitismus byl tehdy na Ukrajině velmi silný, to je pravda. Jenže to platilo před Banderou i po něm. Tehdejší válčení bylo zkrátka spojeno i s různými podivnými, bezmála středověkými představami – a k nim antisemitismus patřil. Já jen říkám, že tohle téma se nedá zjednodušovat. Jako když Češi oslavují Jana Žižku. Řekněte mi: Byl ve své době opravdu spravedlivý? Ani tohle se přece nedá smést jednou větou. Proto odmítám nálepku, že Bandera byl nacista a hotovo.
Před lety jsem byl ve Lvově a na vlastní oči jsem viděl, jak si ho Ukrajinci stále váží.
Ukrajinci mají právo být hrdí na svůj boj za sebeurčení. Když jsem v roce 2014 slyšel podivování některých českých novinářů nad tím, že se Ukrajinci nebránili anexi Krymu, přišlo mi to hanebné. Přinejmenším od zástupců národa, který se v roce 1938 navzdory snaze jednotlivců agresorovi podvolil se vším všudy. Ti novináři se velmi pletli i z jiného důvodu: Ukrajinci se před osmi roky nebránili i proto, že tenkrát vůbec neměli armádu. Dnes ji mají. A nejde navíc pouze o kvantitu.
Myslíte, že ukrajinská armáda našla po anexi Krymu i svou vnitřní sílu?
Přesně tak. Ukrajina těsně po rozpadu SSSR hledala identitu. Vlastně úplně nevěděla, co chce. Kam směřuje. Teď je všechno jinak. Bezprostředně po konci Sovětského svazu by se vstupem do NATO souhlasilo jen 14 procent Ukrajinců. Dnes? Už je to dramatická většina národa. Jinou věcí je, že momentálně stojí tváří v tvář slabinám, které vyvěrají z dekadentní, úpadkové mentality mnoha zemí NATO. Perfektně to vyjádřil americký prezident Biden: „Ukrajina válčí za svobodu Evropy a celého světa. A chci vás, milí spoluobčané, ujistit, že my v tom boji nebudeme.“ Přesto se Ukrajina nedá. Jde o mnohonárodnostní zemi, Putin ale teď svým nehorázným tlakem učinil z ukrajinského obyvatelstva politický národ. Byla to od něj šílená chyba. Dostalo se to do stavu, kdy Ukrajina nemůže být jeho. Jedině že by všechny Ukrajince vyvraždil; jinak to území nikdy neovládne. Teď vůbec nepřeháním. Víte třeba, jak Rusové říkají ukrajinským vojákům?
Ne.
Kyborgové. Diví se, že Ukrajinci snad ani necítí bolest. Že bojují i zranění, v naprosto beznadějných situacích, do posledního muže. Třeba osádka doněckého letiště se už před osmi roky bránila několik dlouhých týdnů, přestože neměla ani zbraně, ani přísun potravin. To je proti Rusům velký rozdíl. Ukrajinci se nikdy nevzdají. Nikdy.
