Pelé a Sylvester Stallone ve filmu o zajatcích prchajících před nacisty. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Zemřel brazilský fotbalový virtuos Pelé. A třebaže svou aktivní kariéru ukončil dávno před tím, než jsem se narodil, byl bohem i pro evropské fanoušky mé generace. Nebyly za tím jen jeho góly a tři tituly mistra světa, ale i špetka tajemnosti.
Jaký je můj nejoblíbenější Pelého zápas? Ten, v němž si zahrál se Sylvesterem Stallonem. Ten, k němuž ve skutečnosti nikdy nedošlo. Ten, který proběhnul pouze ve filmu Útěk k vítězství (někdy jen Vítězství).
The King of Kings has died. Extraordinary player. Unique. 3 times World Cup winner, more than a thousand goals. My idol when young. He made football the beautiful game and truly international. My time playing alongside him in Escape to Victory was a dream come true. RIP Pele pic.twitter.com/ovlL3rA4h5
— osvaldo ardiles (@osvaldooardiles) December 29, 2022
Biják z roku 1981 dal dohromady prapodivnou směsku vynikajících herců (Michael Caine, Max von Sydow) a fenomenálních fotbalistů (vedle Pelého třeba i anglického mistra světa z roku 1966 Bobbyho Moorea či argentinského šampiona z roku 1978 Osvalda Ardilese). Popisoval smyšlený příběh spojeneckých zajatců z nacistického internačního tábora, kteří za druhé světové války dostanou šanci zahrát si proti elitnímu německému mužstvu.
Zajatci mají v přestávce duelu možnost utéct. Radši ale zůstanou a pokusí se soupeře s hákovým křížem na dresu porazit. To se sice zásluhou rozhodčího tak úplně nepodaří, na útěk však nakonec díky divákům na stadionu přece jen dojde.
Zpětně viděno – je to strašně pitomý film. Pozoruhodný snad jen tím, že si při něm fotbalem nepolíbený Stallone při pokusu chytit Pelého střelu zlomil prst na ruce.
Jenže já ho viděl ještě v těch kouzelných časech pirátských videokazet s rychlodabingem. Taky mi bylo deset, kdy máte jako kluk ke sportovním idolům asi vůbec nejvřelejší vztah.
A pak – konečně jsem přece viděl hrát Pelého! Do té doby byl pro mě pouhou legendou, o které jsem si nanejvýš četl. Všechno jsem si to jen představoval, celý ten jeho barvitý životopis.
Že, než v dětství dostal první balon, kopal jako capart do grapefruitů. Že pak na hřišti dělal nazdárky i z mnohem starších soupeřů, všechno mu šlo tak nějak samo od sebe a nesmírně rychle. Že na něj prý nemá ani Maradona, protože na rozdíl od argentinského zlobila nikdy nepodváděl, a hlavně vyhrál mistrovství světa hned třikrát.
Pelé vyhrál třikrát mistrovství světa, což se žádnému jinému fotbalistovi nepovedlo. Zdroj: Getty Images
Že k prvnímu titulu dotáhnul Brazílii v pouhých sedmnácti letech. Že to byl sympaťák a taky kamarád pana Masopusta. Že ho Bulhaři na šampionátu 1966 zkopali tak ukrutně, až se zařekl, že už na žádné mistrovství nikdy nepřijede. Že se přece jen rozmyslel a v Mexiku 1970 málem překvapil Ivo Viktora střelou z půlky hřiště.
Ze všech Pelého příběhů jsem měl nejradši ten z mistrovství světa 1962, kdy ho měli Čechoslováci v takové úctě, že jakmile se ve vzájemném zápase zranil a skoro se nemohl pohnout, nijak ho nenapadali a gentlemansky jej pokaždé nechali přihrát míč spoluhráčům.
To už se přece dneska nestane.
Všechny ty načtené historky jsem před sebou viděl jen díky své fantazii, což však bylo ve vztahu k Pelému vlastně dost symbolické. Poněkud přízračnou postavou byl přece i pro evropské generace přede mnou, které by ho teoreticky měly mít v oku o poznání víc.
Měly? Jak se to vezme.
Na Pelého sice během kariéry pršely lukrativní nabídky z Manchesteru United, Realu Madrid i odjinud, všechny je ale odmítal. Až do svého pozdního amerického angažmá paličatě setrvával v milovaném Santosu – a Evropané ho tak až na vzácné výjimky typu občasného turné brazilského klubu mohli sledovat pouze každý čtvrtý rok při světovém šampionátu.
Fanoušek si v Sao Paulu fotí pouliční malbu, na které se objímají Pelé s Diegem Maradonou. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Na jedné straně je to škoda – třeba si mohl zahrát za Manchester s Georgem Bestem, třeba za Real s Ferencem Puskásem, třeba mohl získat spoustu Zlatých míčů. Třeba, třeba, třeba.
Na druhé straně to je možná naopak dobře – i tenhle odstup od evropského publika mu na starém kontinentu přidával na vzácnosti, tajemnosti, výjimečnosti. Posiloval legendu, že nikdy nepředvede tuctový výkon. Že právě on musí být tím nejlepším, kdo fotbal hrál, hraje a hrát bude.
Třebaže patřím ke generaci, která se narodila až po skončení Pelého kariéry, měl jsem ho ze stejných důvodů za tajemně výjimečného i já. Jistěže v tom hrála roli reputace trojnásobného mistra světa, dokola omílaná mantra nejlepšího hráče všech dob. Ale jen v těch encyklopedických heslech to nevězelo.
Nešlo jen o to, co jsem o jeho fotbalovém umění věděl. Ale i o to, co jsem si ve věku bez internetu a bláznivého globálního propojení mohl pouze domýšlet.
I proto jsem si o něm tak rád četl v knížkách plných černobílých fotografií. I proto jsem u televize s příšerným obrazem dokola sledoval, zda to se Stallonem i tentokrát nandá náckům. I proto teď rozumím Brazilcům, že konec roku probrečí.
