Jágr v rozhovoru s Kubelkovou: Už nejsem predátor, jen býložravec. Ale hokej pořád miluju

Jaromíre, jak je člověku v padesáti?
To poznáš za chvíli.

To ti pěkně děkuju…
No ale je to tak… Mám výhodu v tom, že se kolem mě pohybují mladší lidi. Přítelkyně je třeba mladší o dvacet let, spoluhráčům je – až na čtyřicetiletého Plekance – mezi dvaceti a pětadvaceti. Takže se cítím na třicet. Jsem úplně v pohodě. Stárnu pomaleji. Sdílím i jejich názory, takže na třicítce mě to udržuje i mentálně.

Kterou část těla v padesáti cítíš nejvíc?
Nemyslím si, že je nějaký rozdíl. Pokud bych mohl trénovat bez zranění, v padesáti by se to tolik nelišilo od toho, jak jsem se cítil ve třiceti. Všichni dobře víme, že existuje svalová paměť. A že já jsem v mládí trénoval tolik, že to svaly pořád v sobě mají. Jediným problémem je, že se to musí udržovat. Regenerace je daleko těžší. Pokud se zraním, trvá mi daleko déle, než se do toho znovu dostanu. Další věc je, že mám blok. Vím, jak dlouho to po zranění trvá, vydrápat se zpět. Takže někdy mě to samo o sobě ani tak nebolí. Jenom mám blok, bojím se, abych to nepřehnal.

Když jsem byla malá, padesátníci mi přišli strašně staří.
Mně taky.

A teď to udeřilo i na tebe. Cítíš, že je něco jinak?
Neuvědomíš si, že tak rychle stárneš. To vidím i na rodičích. Cítíš, co ti říká vlastní mozek. Vidíš se jinak, než jak tě vidí ostatní.

Takže sis nepředstavoval, že bys ještě v padesáti hrál hokej?
Je pravda, že když se mě na to novináři ptali ve třiceti, odpovídal jsem, že v padesáti ještě hrát budu. Nedělal jsem si legraci. Jen jsem to musel nějak podat, aby si nemysleli, že jsem blázen. Můj otec mi říkal, že největší sílu měl v pětačtyřiceti. Vždycky jsem na to vzpomínal, věřil jsem, že máme podobnou stavbu těla.

Co budeš dělat, až odložíš hokejku?
O tom nepřemýšlím. Až to přijde, tak to přijde. Já už se teď stejně necítím jako hráč. Abych si dokazoval, že musím být dobrý? Jsem tam, protože věřím, že mohu být týmu prospěšný i jinak, než že musím hrát.

Pořád hraješ.
Hraju. Na začátku sezony se mi docela dařilo, pak jsem se ale zranil a spíš jsem se snažil věnovat trénování, pomáhání ostatním klukům. A najednou jsem zjistil, že se ti kluci zlepšují, že jsme začali vyhrávat, že to jde i beze mě. To je skvělá zpráva.

Ty v kladenském týmu funguješ i jako psychologická zbraň.
To víš, my nemáme peníze na psychology, v kladenském klubu má každý pět zaměstnání. (smích)

Takže co budeš dělat po kariéře?
Nemám představu.

Prý hraješ dobře na kytaru.
Kdo ti to pověděl?

Někde jsem to slyšela.
Aspoň vidíš, jak lidi lžou. Já jsem si před rokem akorát jednou vzal kytaru do ruky, abych věděl, jak funguje. Ukázali mi, kam mám položit prsty, zkusil jsem si to. Nic víc. Dřív se mi to ohromně líbilo, chtěl jsem se to naučit. Ale nikdy jsem tomu nedal dostatek času. Noty neumím. Kdyby mě někdo požádal, abych zopakoval melodii, nezvládnu to. Chtít je jedna věc. Dokázat to – druhá.

Lidi třeba napadá, proč se víc neangažuješ v českém hokeji. Třeba na úrovni nároďáku. Že bys mohl se svou zkušeností hodně změnit, pomoci například jako mentor při mistrovství světa.
Jenže tohle říkají lidi, kteří se v hokeji moc neorientují. Změnit něco během čtrnácti dnů? Ne. Vždycky hodně záleží na tom, kteří hráči ti na tu akci přijedou. Ona je to vždycky trochu loterie. Jen doufáš, že ti přijedou správní hráči, a navíc ve formě. Když nemáš kde brát, to je jako kdybys neměla cihly a chtěla bys postavit barák. Že jsi je před dvaceti lety měla? No, tehdy ano. Nechci nikoho kritizovat, ani se nikoho zastávat. Ale říkám: Nikdy nekritizuj, když nemáš dost informací. Je trenér a trenér. Některý vede klub – ten může s hráči pracovat celý rok. Jiný má na starosti reprezentaci – ten na to má jen týden. Za komunistů se celá liga přizpůsobovala nároďáku. Jakmile skončila, trenéři národního týmu měli dva až tři měsíce na trénink. Dneska? Hráči se schází až během turnaje. Máš hráče z NHL, kterého musíš vzít, protože je kvalitní. Takže to není jednoduché. A záleží na štěstí.

Jaký je tedy problém českého hokeje?
Že dlouhodobě nejsme schopní konkurovat na mládežnické úrovni. Trvá to už posledních deset, patnáct let. Nejsme schopní vozit medaile. To je přitom pravé měřítko. V seniorské reprezentaci je vždycky šance na poskládání kvalitního mužstva. Nemohlo by jich být šest, sedm, jako v případě Kanady. Ale jedno ano. V mládežnické kategorii je to větší problém. Nemáme dvacet dobrých kluků, kteří by mohli konkurovat Kanadě.

Jak je to možné?
Je za tím spousta okolností. Možná kluci nemají takovou motivaci se tomu věnovat, baví je jiné záliby. Pro nás byl hokej jedinou možností, jak se dostat do ciziny. Teď není problém si v pátek sednout na letadlo do Paříže a v neděli se vrátit domů. Spousta věcí je najednou hrozně jednoduchých. My byli vychovávaní tak, že naši říkali: „My jsme tuhle šanci neměli, ty ano. Jen musíš být nejlepší.“ Proto jsme motivace měli dost. Ještě jeden strašák fungoval: vojna. Byl obrovský rozdíl jít na vojnu k normálnímu útvaru a jít někam do Dukly. Kvůli tomu kluci do osmnácti let obrovsky makali, aby se někam do Dukly dostali.

Obrovskou součástí tvého života je víra. Co ti dává?
Spousta lidí si říká: „Proč mám věřit nějakému dědovi, který sedí někde nahoře na obláčku?“ Pro mě je víra energií, vyšší silou, která tě dokáže očistit. Jakékoli prostředí tě ovlivňuje. Všechno vysílá určitou energii. Nějaké myšlenky. Všechno je přitom právě v myšlenkách. A věřím tomu, že víra, meditace a kostel tvé myšlenky vyčistí. Stejně jako si lidi chodí mýt s mýdlem tělo, víra, meditace a kostel vyčistí tvou duši. Dostáváš pak správné nápady a myšlenky. To je pro mě nejdůležitější. A další věc: V profesionálním sportu je každé procento navíc hrozně znát. Takže když navštívíš kostel, liturgii, cítíš, že získáváš daleko větší sílu. Energii. Při zápase cítím rozdíl, zda jsem před tím do kostela šel, nebo nešel. Nemůžu říct, jestli to je pět, deset procent. Ale je tam rozdíl. Poznám to. Pokud bych seděl u počítače za stolem, rozdíl nepoznám. Při hokeji a tak výrazném fyzickém výdeji ano.

Víra má ale vliv i na soukromý život, ne?
Ale to mluvím zase o těch myšlenkách. Věci se nějak dějí, protože jinak reaguješ. Nebýt víry, byl bych podrážděnější, měl bych menší trpělivost. Možná bych se nechal daleko snadněji rozhodit. Každý by měl dělat věci, které mu přinášejí radost. Aby svůj život prožil co nejradostněji. Až budeš umírat, tak tě o všech věcech, které tě trápily, napadne jediné: To byla kravina…

Třeba si to člověk říká i s věkem.
Častěji než ve dvaceti… Vzkaz pro mladé tedy zní: Nestresujte se zbytečně. Nemá to význam.

Co ti dělá největší radost?
Všechno a nic. Záleží na konkrétním dni.

Co hokej?
Miluju ho. Jenom nevím, jestli z něj mám radost. Hrát, abych někomu dokazoval, že jsem dobrý? To tam není. A bez toho to nejde. To je taky důvod, proč jsem byl schopen se dostat na nejvyšší úroveň. Že jsem chtěl být nejlepší. Musíš si jít za tím. Někdy i sobecky. Nevěřím, že se to jinak dá dokázat. Musíš být predátor. A já jsem v té džungli spíš takový býložravec. Dřív jsem maso chtěl. Býložravec těžko může být král. Predátor má zabíjení v sobě, býložravec si v klidu utrhne travičku.

Tak se zeptám znova: Co ti teda dělá radost?
Nemůžu říct jednu konkrétní věc. Střídá se to. Někdy mi udělá radost, že jsem sám. Jindy, že mám kolem sebe spoustu lidí. Jednou, že cestuju. Jindy, že jsem zrovna línej. A já spoustu věcí dělám z lenosti. Víš, kolik mám třeba cviků v posteli? Do posilovny nechodím. To mě nebaví. Taky mám jednoručky u televize. Asi proto, aby mi nepřišlo, že cvičím.

Jaké to je, když se tě všichni pořád ptají, proč nemáš děti?
Nikdo se mě na to moc neptá.

Nepovídej.
Opravdu. Možná to řeší, ale do očí mi to nikdo neřekne. Já s tím nemám problém. Ale taky nechápu, proč by lidi měli řešit moje děti. Chlap má výhodu, že dítě může mít i v pozdějším věku. Děti mám strašně rád. Ale myslím, že je na ně pořád čas. Ne moc, ale je. Dítěti se musíš věnovat. V šedesáti by to bylo těžké, to by bylo pozdě. Rodič by měl být s dítětem alespoň do osmnácti. Já ale ještě čas pořád mám.

Vždycky jsi říkal, že hokej miluješ natolik, že bys dětem během kariéry nedal tolik, kolik bys chtěl.
A to je další věc. Udělat si dítě není hrdinství. Vychovat ano. To je velká věc.

Ty, Jardo, víš, že mluvíš jako kniha? Kdy jen se to v tobě zlomilo?
Hned, co jsme se rozešli... (smích)