Jak chutnají lidské oči? Kanibalové pojídali své mrtvé příbuzné, trpěli pak chechtavou smrtí

Našli bychom dnes na světě ještě nějaké místo, kde se běžně provozuje kanibalismus?
Běžně? Ne. Jistěže k němu sem tam někde dojde, už jsou to ale excesy. I na tolik mýtizované Papui Nové Guineji je kanibalismus kriminálním činem. Jen si musíme připustit, že právě tam tomu ještě relativně nedávno bylo trochu jinak. Osobně vůbec nepochybuji o tom, že lov hlav a kanibalismus patřily do kulturního repertoáru lidstva, i důkazů z 20. století by se našla celá řada. Dají se zmínit třeba vzpomínky papuánského viceguvernéra Johna Murrayho, který si zoufal, že se mu nikdy místní nepodařilo přesvědčit, aby nejedli lidské maso. Na jeho námitky mu prý pokaždé odpovídali dosti odzbrojujícím způsobem.

ČTĚTE TAKÉ: Jára Cimrman a Indiana Jones v jednom. Pospíšil radil JFK, žil mezi Eskymáky i Papuánci

Jak?
Bezelstnou otázkou: „A proč bychom měli jíst něco jiného, když tohle je tak dobré?“ Tváří v tvář takové logice se vzmohl jen na argument, který vlastně není argumentem: „Prostě to nedělej. Prostě se to nesmí.“ Ale víte co? Na začátku bychom si možná měli hlavně říci, co to kanibalismus vůbec je.

A co tedy?
My jsme si do něj navykli zahrnovat kdeco. Předně samozřejmě známou papuánskou tradici. Pojídání zubožených hladových lidí jinými zuboženými hladovými lidmi při blokádě Leningradu. Strašné praktiky v nacistickém koncentráku Bergen-Belsen. Hrůzy při úmyslně vyvolaném hladomoru na Ukrajině ve 30. letech, případně při utrpení na takzvaném Ostrově lidojedů uprostřed sibiřské řeky Ob, kam Stalin v roce 1933 nahnal tisíce přesídlenců zcela bez zásob. Ale i justiční kanibalismus z Fidži – ten se vyznačoval mimo jiné tím, že když se muži nezamlouvalo chování jeho manželky, nechal jí useknout ruku, kterou pak před jejími zraky snědl. Jenže… Je to podle vás všechno to samé?

Nevím. Je?
Měli bychom se vždycky ptát, proč k tomu dochází. Třeba v Leningradu byl na vině nepochybně nepředstavitelný hlad. Za jinými případy z Oceánie vidíme všelijaké rituály, různé iniciační obřady. Náboženství. Americký antropolog Marvin Harris nicméně přišel s tím, že i za podobně iracionálním lidským jednáním může být zdánlivě logické vysvětlení.

Jaké?
Vycházel z představy, že podobná kultura je svého druhu kompromisem mezi potřebou přežít a potřebou si své jednání racionalizovat. Přesně do toho zahrnoval například kanibalismus u Aztéků, kteří údajně snědli až těžko uvěřitelných 250 tisíc lidí ročně. Když se zaměřil na jejich životní prostředí, na tamní dostupnost zvěře, došel k závěru, že za běžných okolností by se prostě neuživili. Kanibalismus Aztéků tedy v jeho očích nebyl ničím jiným než substitucí chybějících živočišných proteinů. Jen se racionalizoval náboženskými důvody. Marná sláva – lidské maso nějakou kalorickou hodnotu přece jen má, byť podle některých studií ne zas tak zajímavou. Možných důvodů ke kanibalismu je však napříč světem samozřejmě víc.

Jako?
Třeba u Marind-animů, žijících na území dnešní indonéské části Nové Guineje, jej lze označit za vyloženě pragmatickou záležitost.

Jak to?
Za lovem hlav se běžně vydávali na velké vzdálenosti. Nepřátele z napadených skupin jednak unášeli, protože u nich samotných docházelo k velkému úbytku populace zaviněného venerickými chorobami. Ale vedle toho je samozřejmě taky zabíjeli – hlavu oběti oddělili, na zpáteční cestu si ponechali i zbylé tělesné ostatky, protože domů putovali skutečně dlouho a nemohli se zdržovat lovem. Tělo zabitého bylo pro ně něco jako konzerva. To jihoameričtí Janomámové na to šli jinak.

Jak?
Preferovali funerální endokanibalismus, což se dá do češtiny přeložit jako pojídání zesnulých předků. Zrovna Janomámové jej pojímali jen symbolicky. Své blízké, zabité ve válkách, nejdřív zpopelnili, přes popel pak cedili vývar z jitrocele, výslednou polévku konzumovali. Věřili, že tím zajistí, aby byla smrt jejich milovaného pomstěna. Zajímavé je, že někdy si na téhle polévce pochutnávali dost dlouho; v jednom zdokumentovaném případě snad ještě po patnácti letech. V jiných kmenech, jako u novoguinejských Foreů, končili mrtví příbuzní v žaludcích od hlavy až k patě. Pozůstalí měli jasně nalinkováno, kdo má na jakou část těla nárok. Zvyk kázal, co může sníst sestra mrtvého (mozek), co manželka (maso z pánevní kosti a páteře), co třeba matka bratrovy manželky (nohy a zadnici). Zrovna Foreům se nicméně tento zvyk příliš nevyplatil.

Proč?
Doplatili na něj nemocí kuru, smrtelnou chorobou centrálního nervového systému, přezdívanou „chechtavá smrt“. Nejdřív jim začaly brnět ruce, postupně ztráceli kontrolu nad svým pohybem, až se vůbec nemohli hnout. Nakonec umírali na dehydrataci, jelikož nebyli schopni nic požít.

Proč se té chorobě říkalo chechtavá smrt?
Někdy se projevovala nekontrolovatelným smíchem nemocného. Foreové dlouho věřili, že ji způsobují kouzelníci. To, že je na vině konzumace mrtvých těl včetně mozku, experimentálně prokázal až americký lékař se slovenskými kořeny Daniel Carleton Gajdusek. Zjistil, že mozek oběti je napaden poškozenými bílkovinami, které lidské tělo nedokáže metabolizovat. Důsledkem je nezvratná smrt způsobená drastickým poškozením centrálního nervového systému. Vysvětlit to Foreům byl problém. Brali to tak, že nebožtík prostě musí projít zažívacím traktem ženy, aby se uvolnila jeho duše a mohla se vydat do země předků. Ještě v roce 2011 jsem byl v papuánském městě Goroka přítomen osvětovému dni, kdy odborníci místním vysvětlovali, že jíst nebožtíky doopravdy není dobrý nápad.

Naštěstí se Foreové podle všeho přece jen poučili.
Poučili, jinak by vymřeli. Zemřelé každopádně konzumovali i jinde. Zmiňují jej též dochované záznamy australských koloniálních úředníků, kteří se před více než stoletím snažili pacifikovat papuánské domorodce s přispěním místních pomocníků. Tehdy docházelo ke střetům, kdy se vesničanům občas někoho z těch najatých Papuánců povedlo zabít. Nebožák byl řádně pohřben, vesničané však hrob nezřídka otevřeli a tělo zabitého odnesli. Případně se v otevřeném hrobě našlo jen ořezané torzo. Co myslíte, kam se tělo podělo?

Asi tuším.
Z jiného důvodu proslula smrt Jamese Chalmerse, uznávaného misionáře. Na Nové Guineji měl přes dvacet let zkušeností, přesto roku 1901 skončil na ostrově Goaribari v žaludcích kanibalů. Moc dobře domorodce znal. I oni ho znali. Přesto ho srazili kamennou palicí, zabili a snědli i s celým doprovodem.

Udělal nějakou chybu?
Pravděpodobně došlo k tomu, že navzdory svým zkušenostem vstoupil do takzvaného mužského domu dubbu, kde měli vyvěšené válečné trofeje. Neměl tam co dělat. Vidíte – požíval u místních velký respekt, a stejně se to stalo. Zajímavé je, že po sto letech se na Goaribari vydal jeden z jeho potomků, paní Charlotta. Dlouho ji odmítali přijmout, v jejich očích totiž právě kvůli Chalmersovi získali nálepku zuřivých primitivů a byli v krvavé koloniální odvetě téměř vyhubeni. Nakonec k setkání svolili. A tak se Chalmersova příbuzná v roce 2001 shledala s potomkem člověka, který na jejího prapředka vedl finální smrtelnou ránu. Víte, jak to setkání dopadlo?

Bojím se hádat.
Jinak, než si asi myslíte. Ona se mu totiž omluvila. Přiznala, že u nich neměl co dělat.

Jak dopadly jiné slavné oběti?
Nejslavnější je asi případ miliardářského dobrodruha Michaela Rockefellera, který se roku 1961 s antropologem René Wassingem plavil podél papuánských břehů, když se jejich katamaran převrátil v rozbouřeném moři. Rockefeller se rozhodnul, že se přiváže ke dvěma prázdným benzinovým barelům a zkusí těch deset kilometrů k pobřeží doplavat. „Být tebou, nedělal bych to,“ radil mu Wassing. Rockeffeler odvětil: „To je v pohodě. Myslím, že to zvládnu.“ A jde o jeho poslední známá slova.

Co se s ním pak stalo?
Existují tři varianty. Buď se utopil. Nebo ho zabil žralok. Anebo dospěl až k pobřeží, kde ho z vody vytáhli Asmati, kteří jej následně snědli. Zpětně se tahle možnost zdá docela pravděpodobná. Podobně dopadnul v roce 1931 i Helmuth Baum.

Kdo?
Německý zlatokop, který měl s domorodci na Nové Guineji stejné množství zkušeností jako Chalmers. Vydobyl si u nich za ta léta obdobný respekt, přesto jej nakonec členové velmi drsného kmene Kukakuka rovněž snědli.

Jaký je za tím příběh?
Tvářili se, že s Baumem přišli směnit sladké brambory za mačety a nože. Jakmile se shýbnul pro své zboží, dostal palicí do hlavy. Připomínala kamenný ostrý disk, hlavu mu s ním v podstatě urazili. Poté jej spolu s celým doprovodem vyvrhli a snědli. Dva dny poté stejná skupina Kukakuka napadla i dalšího zlatokopa Micka Leahyho, Baumova australského přítele. Leahy zázrakem přežil, byť dostal od útočníků do hlavy kamennou palicí a nadobro kvůli tomu ztratil sluch.

Musel mít obrovské štěstí.
Musel. Třeba právě jeho si ovšem přehnaně neidealizujme, měl na svědomí životy desítek domorodců. Střety zlatokopů s místními, to v jeho časech nebyla žádná pohádka. Na jedné straně stála skupina vyzbrojená puškami, na druhé Papuánci s luky a šípy vyznačujícími se obrovskou průrazností. Špičky šípů navíc měly ještě zpětné háčky, byly omotané motouzy, aby to v ráně zůstalo. Takže to i pro bílé cizince nezřídka končilo dost bolestivou smrtí.

Viděli domorodci v běloších z daleka hned hrozbu?
Ono se to v čase vyvíjelo, lišilo se to navíc i místo od místa. Leahy třeba vyprávěl, že někteří místní na něj a jeho doprovod zkraje nahlíželi jako na navrátivší se zesnulé předky. Jinde si však bílé muže hned interpretovali jako monstra, která ohrožují jejich svět. Okamžitě pocítili potřebu se s neznámou hrozbou konfrontovat. Dochovaly se zprávy o strachu některých domorodců z bot, které v těch končinách vůbec neznali. Jakmile místní spatřili v blátě stopy bot, vyložili si to tak, že kolem musela projít kostra, na níž není maso. Domorodci taky neznali kapsy, i ty je děsily. A úplně je deptal jeden z Leahyho společníků, který měl falešné zuby a ohromně jej bavilo je před místními vytahovat z úst. Pro ně to bylo šílené, zuby si přece dokáže vyndat jen mrtvý!

Ne všichni domorodci byli přátelskými dušemi, které zlo poznaly až s příchodem bílého muže. Někdy jsem při shromažďování materiálu o nich došel k tak drsným pasážím, až jsem musel na chvíli přestat psát.

Báli se ho.
Někteří ano. Jiní ne. Obecně proti tehdejším bělochům zdaleka nebyli tak bezbranní, jak se nám dnes může zdát. Při sepisování své nové knihy Kanibalové a lovci hlav jsem narazil na mnohé momenty, z nichž mi nebylo dobře. Ono je hezké si povídat o kulturním relativismu, o přikázání nehodnotit cizí zvyky podle našich zažitých šablon. Kulturní relativismus však neznamená morální nihilismus. Snaha porozumět nějakému jevu se nerovná tomu, že se vám musí líbit. Máme občas tendenci si aliterární společnosti romantizovat. Dělat z nich ochranáře přírody. Mnohé z nich nepochybně vyznávaly trvale udržitelný způsob života, jiné však taky dokázaly způsobit vymírání druhů. To známe ze Severní Ameriky, z Madagaskaru. Nemějme o nich přehnané iluze. Ne všichni domorodci byli přátelskými dušemi, které zlo poznaly až s příchodem bílého muže. Někdy jsem při shromažďování materiálu o nich došel k tak drsným pasážím, až jsem musel na chvíli přestat psát.

U čeho třeba?
Třeba u podrobností o oddělování nepřátelských hlav od zbytku těla u Kiwajů. Měli k tomu speciální nože vyrobené z bambusu. Podřízli s nimi oběti hrdlo až k páteři, hlavu pak nebožákovi zaživa doslova ukroutili. To je přece strašné.

Když už zmiňujete lovce hlav – souvisela tahle praxe všude s kanibalismem?
Ne nutně. Na Filipínách si hlavy oddělené od trupu ani nenechávali; pro ně to byl jen akt, jakým se zbavovali smutku ze ztráty zabitého příbuzného. Pro jihoamerické Šuáry bylo trofejní utínání hlav nepřátel způsobem, jak zneškodnit jejich duši, jež by se jinak mohla změnit v některého ze tří typů démonů. Nágové z jihovýchodní Asie věšeli části těl nepřátel na stromy, aby si na nich trénovali své bojové dovednosti, jejich hlavy speciálně zdobili a uchovávali v domech. Maoři konzervovali hlavy svých mrtvých náčelníků čistě z úcty. Mnohde se to dělalo kvůli hanobení nepřátel, jindy kvůli sociální prestiži, kvůli iniciačnímu procesu, kdy se z chlapců stávali muži. A ano – často to bylo spojené s kanibalismem. Například mladí Marind-animové přejímali jméno své oběti, nebo se o to alespoň pokoušeli. Jednotlivé kmeny si totiž v papuánském zálivu často nerozuměly, takže si útočník osvojil jakékoli slovo, které z nebohé oběti před smrtí dostal. Mnoho z nich tak mělo značně bizarní jména jako „Au, to bolí“, „Nech mě být“ či „Pomoc“.

Co kanibalové jejich typu považovali na lidském těle za opravdovou pochoutku?
Kdysi dávno jsem četl papuánskou kuchařku. Byla plná seriózních receptů, v úvodu však autor s jistou nadsázkou popisoval i tohle. A ubezpečoval, že preference různých kmenů se lišily.

Hodně?
Značně. Třeba v západních Highlands se chyceným zaživa vydloubly oči, místní je hned na místě snědli. Jakmile byl obětí muž, dělalo se to samé s jeho varlaty. Už zmíněný viceguvernér Murray vyprávěl o muži, který tvrdil, že se lidské maso jí i za studena. Chalmers zase popisoval, že když někoho zabili členové kmene Elema, seběhli se k oběti a nejrychlejší z nich jí ukousl nos. Kiwajové pro změnu zabitým odřezávali kůži nad okem – jakmile se později vydávali na další válečnou výpravu, konzumace této trofeje údajně přinášela štěstí. Ze stejného důvodu se vyráběla směs z banánů a části sušeného penisu zabitého nepřítele. Velmi rozšířené po celé Papue bylo, že se vnitřnosti smíchané s kapradinami plnily do čerstvého bambusu, dusily se nad ohněm.

Chutě byly zkrátka různé.
Třeba Rockefeller u Asmatů asi skončil tak, že mu nejdřív oddělili spodní čelist, jeli dál přes klíční kosti k boku, kde přesekli žebra, dostali se přes třísla až ke konečníku. Vršek těla se sloupnul, vyvrhnul, vyvalily se vnitřnosti. Tak to nejen Asmaté dělají i s prasaty. Následně se maso buď klasicky peče, nebo se podusí v tom, co skauti znají jako Setonův hrnec – vykope se jáma, jídlo se vyskládá rozžhavenými kameny, zakryje, zalije vodou. Na Papue se takovému zpracování říká „mumu“.

Přiznal se některý z bělochů, že při místních hostinách ochutnal lidské maso?
O tom nevím. Hrozné bylo především to, co na Nové Guineji prováděli za druhé světové války Japonci, kteří se tu též dopouštěli kanibalismu. Trpěli šíleným hladem, v krizové fázi se zde pohybovali po sklizni, nikde si nemohli nic utrhnout, nic ukrást. Lovit nesměli, munici museli šetřit na blížící se Australany. Bezvýchodnou situaci proto řešili tak, že se neštítili konzumovat jak domorodé Arapeše, tak své druhy. Dochovaly se dosti otřesné fotografie, na kterých z vyhrnuté nohavice ležícího lidského torza čouhají kosti nohy zbavené masa. Šílené. Berme to jako důkaz, že se sice rádi zaklínáme mnoha staletími evoluce, civilizací, jakmile se však dostaneme do nouzové situace, nejvyšším imperativem pro nás zůstává jediné: přežít.

I proto by se dnešní Papuánci mohli cítit dotčeně, když se na ně i po letech díváme povýšeně. Jako na divochy. Jako na kanibaly.
Berou to tam různě. Tato reputace se může stát i zdrojem příjmu. Hezky je to vidět ve filmu Kanibalské zájezdy od Denise O’Rourkea, zobrazuje turisty lačné spatřit lidojedy na vlastní oči. Turista se ve snímku ptá: „Tady jste jim řezali hlavy?“ A Papuánec s vážnou tváří přikývne: „No jo, tady.“ S gustem turisty lakuje, má je na háku. A jasně, jiného může to spojování s minulostí urážet. V Yawanu jsem poprosil jednoho žáka základní školy, zda by mi nenakreslil, co si představuje pod pojmem „kanibalismus“. Vytvořil stvůru s děsivě rudýma očima a drápy, která požírá prase. To bylo zajímavé – nezobrazil pojídaného člověka, ale prase. Mohlo to být tím, že v mnohých tamních kulturách se člověku říká „dlouhé prase“. Nebo si to lze vyložit tak, že kanibalismus je na Papue stále symbolicky přítomen ve vyprávěních. Občas, byť velmi zřídka, se dokonce připomene i živěji.

Jak?
Jako v roce 2012, kdy členové jisté tamější sekty pojídali syrové mozky svých obětí a vařili si polévky z jejich penisů. Opakuji: i papuánská veřejnost to tehdy vnímala jako exces – viníci byli obviněni z vraždy. Kdepak, už je to tam fakt dávno jiné. Mrzí mě ta naše civilizační pýcha, s jakou je stále máme za nahé divochy, kteří nemyslí na nic jiného, než jak nás sníst.