Jára Cimrman a Indiana Jones v jednom. Pospíšil radil JFK, žil mezi Eskymáky i Papuánci

Mladičký sedlák Polda si to s žebřiňákem plným slámy a kamarádem po boku zrovna štrádoval kousek od olomouckého letiště, když se před nimi mihlo hejno esesáckých uniforem.

„Halt! Co to máte pod tou slámou?“

Synek z vojnického statku nebojácně pohlédl na tvář pod smrtihlavem a perfektní němčinou rozverně spustil: „Co by… Granáty, samopaly, pistole…“

ČTĚTE TAKÉ: Jak přemluvit teroristu, aby se vzdal. Exkluzivní rozhovor s vyjednavačem FBI

Na kamaráda šly mrákoty, už se loučil se životem. Němec se však hanáckému furiantství zasmál, ještě toho vesnického čtveráka zvesela poplácal po zádech.

„Jeďte, vy šibalové!“

Určitě netušil, že až povoz za hodinu zastaví pár kilometrů za Těšeticemi, mládenci seno rozhrnou a zpod něj vytáhnou… ach ano, granáty, samopaly, pistole, další a další zbraně. Že to všechno předají partyzánům, které má ten troufalý chlapec schované doma mezi chlívkem a stodolou. A že to ani jinak nemůže být, když máte tátu, který se kamarádil s Edvardem Benešem, jenž pomáhal letcům dostat se před nacisty včas za hranice a který je právě teď v Dachau, Buchenwaldu nebo bůhvíjakém jiném předpeklí.

Že to ani jinak nemůže být, když se jmenujete Leopold Pospíšil.

Někdo, kdo je tak trochu Jára Cimrman a tak trochu Indiana Jones.

„S mírnou nadsázkou to tak určitě můžeme říct. Jeho osud je naprosto neuvěřitelný, počínaje účastí v protinacistickém a protikomunistickém odboji, konče tím, že se po emigraci vypracoval v poradce amerických prezidentů,“ souhlasí docent Martin Soukup, který se s Pospíšilem poznal, když už byl ze sedláckého holobrádka dávno emeritní profesor Yaleovy univerzity.

„Leopold byl bourák, a to i dlouho po sedmdesátce, kdy se zase mohl vracet do vlasti. Patřil ke světové antropologické špičce. Třeba význam jeho výzkumu na Nové Guineji, kde před ním nepotkali bělocha, je z hlediska studia člověka něčím naprosto srovnatelným s přistáním lidstva na Měsíci. A vidíte – stejně je dnes v Česku pozapomenutý,“ dodává.

Víc než kdy jindy se tuhle nespravedlnost sluší napravit právě teď, když by Pospíšilovi bylo rovných sto. Chyběly pouze dva roky, aby se toho magického věku dožil – zemřel 25. října 2021.

Dceru neviděl dvacet let

Utéct z vlasti prostě musel, sám to přiznal ve fascinující rozhovorové knize Rozchod 1948. Zase v tom byl trochu táta, který se z nacistických koncentráků nakonec vrátil, komunisté mu ale vpálili do čela hanebně smyšlený cejch kolaboranta a taky ho poslali za mříže.

Naštěstí jen na čas.

Jak to šlo, vydal se na Západ jak starý Pospíšil, tak jeho syn – tou dobou už tajemník národních socialistů a zakladatel Klubu přátel USA, jeden z vůdců studentského pochodu na podporu Beneše, tehdy již neschopného vzdorovat vzedmutému Gottwaldově uragánu.

„Kdybych neodešel, byl bych zavřený,“ uznal sám Pospíšil ve zmíněné knize. „Všechny moje kamarády zavřeli, někteří za to zaplatili životem. Například major Bryks, toho zavraždili v Jáchymově, byl slavným letcem v druhé světové válce. Myslím, že bych dopadl stejně.“

I při odchodu přes hranice zase jednou prokázal, jaký je tvrďák. Jako když ho gestapáci za války bezvýsledně mlátili při výslechu. Jako když mu zbloudilá německá kulka uvízla v koleni a strýc ho v Olomouci natajno operoval bez anestetik.

Teď museli s manželkou proběhnout zaminovanými lesy za Aší ve tmě a kradmo jako nějací sprostí pašeráci, navíc bez dvouleté dcerky Zdeničky, kterou se kvůli číhajícím kvérům pohraničníků rozhodli raději nechat u ženiných rodičů.

Hrozná volba, příšerná. Nepředstavitelná.

Jinak to ale nešlo, i kvůli tomu neustálému jestřábímu dohledu StB.

Pospíšilovým trvalo 20 let, než se s dcerou zase mohli sejít; u režimu nepomohla ani osobní přímluva paní Rooseveltové. Viděli se, až když už bylo v jejich životě leccos jinak. Zdenin táta s mámou se totiž ve světě neztratili, z velké části díky Leopoldovým vlastnostem, které si Soukup okamžitě vybaví.

„Jednak byl nesmírně pokorný. Ale taky cílevědomý, velmi houževnatý. Hodně přísný jak na ostatní, tak na sebe. Žádný bolestínek, všechno si vydřel. Hodně na sobě makal,“ popisuje antropolog.

Jak se střílí chřestýši

O svých amerických začátcích Pospíšil promluvil v knize Rozchod 1948.

„Nějaká Mrs. Hejl mi zařídila, abych šel dělat do Texasu kovboje. To jsem vzal,“ lovil po letech z paměti. „Měl jsem na starost padesát kusů dobytka a měl jsem se tam dobře, naučil jsem se střílet od pasu, hlavně chřestýše a kojoty, házet lasem a já nevím, co všechno. Ženě se tam ale nelíbilo, nemohla vydržet místní podnebí – tak jsme se přestěhovali do Michiganu. U jednoho známého Slováka jsem se živil jako traktorista.“

Krajanovi se prý zalíbil natolik, až chtěl Pospíšilovi svůj grunt předat. Jenže jakmile k hanáckému exulantovi přilétla nabídka stipendia z univerzity v Salemu, plány se zase měnily. Do roka byl bakalářem sociologie, za další dva se díky studiu antropologie v Eugene stal magistrem.

„K tomu jsem přes noc pracoval jako správce motelu. Převzal jsem ho vždycky v osm večer, když majitel šel spát, v sedm ráno jsem ho předal zpátky. O prázdninách jsem si přivydělával i jako hrobař a pekař, sbíral jsem jahody, dělal jsem kostelníka,“ vzpomínal.

I tahle pracovitost stojí za zmínku, bez ní by si nemohl vybírat mezi nabídkami z Harvardu a Yaleu, bez ní by se v roce 1956 nestal na druhé z univerzit profesorem. Občas mu ale dopomohla i obyčejná špetka štěstí, jako při proniknutí mezi indiány z etnika Hopi.

„Využil jsem možnosti, že můj profesor v Eugene byl jedním z nich, a tak jsem s ním šel do rezervace v Arizoně. Žil jsem v jejich pueblu,“ líčil. „Do té doby tam nikoho nepustili. Když mezi ně přišel cizí člověk s fotoaparátem, obyčejně mu ho sebrali. Jakmile jsem se tam ale objevil já, nejen, že jsem mohl fotografovat, ale ženské se kvůli mně nastrojily do kostýmů.“

Skutečně slavným se stal až díky své další výpravě, která ho zavedla mezi Papuánce na Novou Guineu. Tamní končiny byly tehdy pod nizozemskou správou, platilo to však jen na papíře. Ve skutečnosti šlo o neprobádaný a civilizací nedotčený kout světa opředený kanibalskými historkami.

„Mým průvodcem byl důstojník, který měl pod sebou šest nebo sedm lidí s puškami,“ popisoval Pospíšil. „Věděli jsme, že jsme na území, kde místní kmeny za války pobily i Japonce, kteří se tam vylodili. Šli jsme údolím Debei, a najednou jsme si všimli, že všude kolem nás jsou stovky válečníků. Byl jsem si jist, že nás zabijí.“

„Přes tlumočníka jsem se jim pokusil vysvětlit, že nejsem ani misionář, ani policista. Celý den se radili, nakonec se rozhodli, že mě pustí dál. Jejich náčelník mě dokonce varoval, že v sousedním údolí jsou jejich nepřátelé, kteří by nás mohli zavraždit. Přidělil nám ochranu, stovku bojovníků s luky a šípy. Šli jsme a v dalším údolí jsme na ty druhé narazili. Zase se dlouze radili. Jejich náčelník měl na sobě ještě japonské epolety. Jeho lidé nás nakonec převzali a šli s námi tři dny a noci, až jsme se konečně dostali do údolí Kamu. Tam jsem pak žil.“

Mezi Kapauky strávil rok a půl v kuse. Dokonale si osvojil jejich jazyk, v němž pak už i myslel, zdály se mu v něm sny. Zmapoval místní zvyky a právní systém, jenž v jistém pohledu považoval za sofistikovanější, než je ten americký.

„Před kapauckým soudem proti sobě stojí žalobce a obžalovaný, každý z nich podporován svými chytrými přáteli,“ zapsal si. „Náčelník je poslouchá a rozhodne po poradě se staršími. Pokud vyhlásí trest smrti, viník je druhý den ráno zabit pěticí mužů. Dostane do zad pět šípů, které jsou tak ostré, že někdy projdou lidským tělem skrz naskrz. Vůbec si přitom nestačí uvědomit, co se mu stalo.“

Ke všem tamním obyčejům přistupoval s respektem, bez civilizační pýchy. Vlastně byl až do konce života alergický na to, jakmile mu někdo o Kapaucích mluvil jako o divoších.

„Lidé tam jsou vysoce inteligentní. Pokud někdo hledá skutečné divochy, najde je spíš v Brooklynu, ale ne mezi Papuánci,“ tvrdil.

Patnáct manželek

Mezi Kapauky se za svého života vrátil ještě několikrát, na přednáškách po celém světě o nich dokázal hovořit jak s vědeckou přesností, tak se smyslem pro detail pečlivého pozorovatele.

Laickou společnost bavil vyprávěním, jak ho Papuánci měli kvůli barvě kůže za nesmrtelného. Že znakem ženské krásy je u nich tloušťka. Že ze všeho nejvíc jedí šváby, konipásky, sladké brambory, raky. Že nevěsty si kupují. Že jeho kapaucký přítel měl pět manželek, ony samy ho ovšem nutily, aby si vzal i šestou. A že když se s Pospíšilem po letech opět shledali, už jich bylo patnáct.

Zploštit celý výzkum na pár podobných anekdot by ovšem byla chyba.

„Jeho práci můžeme z odborného hlediska označit za naprostý fenomén, unikát,“ oceňuje Soukup. „V dějinách máme samozřejmě popsané první kontakty s nedotčenou civilizací už před Pospíšilem. Jako když Cortéz dobyl Yucatan. Jenže při tom nebyla užívána žádná etnografická metoda, známe to jen z perspektivy dobyvatelů. To on k věci přistupoval velmi citlivě, přísně vědeckými metodami. Pobýval u Kapauků dlouho, propojením antropologie a práva je považován za světového průkopníka.“

Zajímavé je, že se i daleko od civilizace utvrdil ve svém silném protikomunistickém přesvědčení. I před Soukupem často žertoval, že je tím, kdo mezi Kapauky empiricky vyvrátil marxismus.

„Měli totiž vlastní měnový systém, platili mušličkami s nominální hodnotou podle velikosti či barvy,“ říká Soukup. „I v jejich společnosti tak mohl člověk stoupat nebo klesat na sociální hierarchii podle toho, jestli byl movitý, nebo nebyl. Bohatých lidí si vážili. Z hlediska marxismu by přitom odpovídali prvobytně pospolné společnosti, takže by se u nich neměly objevit ani náznaky kapitalismu. Vida, objevily se.“

Měli jsme Gottwalda zabít

V jeho životě pochopitelně nešlo jen o Kapauky, Pospíšil se mimo jiné zabýval i studiem eskymáckých Nunamiutů, v polárních krajinách přečkal setkání s ledním medvědem i grizzlym. V roce 1984 se stal členem americké Národní akademie věd, vychoval spoustu slavných žáků.

Na své studenty býval hodně přísný. A rázně působily i jeho názory. Jinak by si v roce 1988, ještě před pádem režimu, nedovolil na přednášce v komunistickém Polsku před plnou aulou říct: „Hitler? Masový vrah, proti Stalinovi ale ještě břídil.“

Mohl si to dovolit. On ano.

Ti samí lidé, kteří po válce zavraždili moje kamarády, tady pořád sedí. Jsou všude, nikdy neodešli.

I zásluhou svých pevných postojů se stal poradcem amerických prezidentů Johna F. Kennedyho, George W. Bushe staršího a Billa Clintona v oblasti etiky a lidských práv. Třeba JFK se prý v 60. letech snažil marně přesvědčit, aby komunistům na Kubě a v jihovýchodní Asii neustupoval. A třebaže šéf Bílého domu svého českého poradce neposlechl, vzájemně se respektovali.

„Byl to čestný člověk, jen dělal hrozné boty,“ prohlásil Pospíšil o Kennedym v jednom z rozhovorů.

Nekompromisní byl i po roce 1989, kdy se začal znovu vracet do staré vlasti.

„Ti samí lidé, kteří po válce zavraždili moje kamarády, tady pořád sedí. Jsou všude, nikdy neodešli,“ hřímal pro Radniční listy města Olomouc.

A ve stejném, deset let starém rozhovoru, se svěřil: „Když se v roce 1948 formovala revoluce, byl jsem radikálnější než ostatní. Chtěl jsem všechny ty komunisty v čele s Gottwaldem postřílet – měli jsme k dispozici samopaly. Kamarádi mě přesvědčovali, že přece nejsme vrazi a co by tomu řekl svět. Netrvalo dlouho a řadu z nich povraždili naopak komunisti. Po letech v emigraci mi pak jeden z nich říkal, že jsem měl pravdu a měli jsme to udělat.“

Ne, nebyl to fádní člověk.

Soukup dodnes vzpomíná, že když tahle světoznámá kapacita začala přednášet na Etnologickém ústavu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, působila na studenty jak zjevení. Komunisté považovali antropologii za pavědu, znovunalezený hanácký rodák ji po roce 1989 spolu s dalšími úspěšnými exulanty z oboru dokázal opět pozvednout.

Přestože už měl své roky.

Přestože už by to vlastně ani neměl zapotřebí.

„Někdy ke konci jeho života jsem v Česku organizoval přednášku, na kterou dorazil s pomocí chodítka,“ popisuje Soukup. „Musel ho mít, protože si doma přerazil páteř při opravování okapů. Ano, slyšíte dobře, po devadesátce opravoval okapy. Muselo to pro něj být strašně vyčerpávající – už jen ta cesta letadlem přes Atlantik, unavovat ho musel každý další krok, i samotné dosoukání se na podium. A přece mu to stálo za to. Přednášku si tenkrát úžasně užil. A publikum samozřejmě taky.“

O tom nelze pochybovat.

Určitě mu jako vždycky viseli na rtech. Ať už vyprávěl o tom, jak voní kapaucká svatební hostina. Nebo o tom, jak kdysi převezl esesáky.