Lékařská hvězda zachraňuje děti: Pozor na nechráněné bazény a ubrusy pod horkým čajem

U záchranky toho už zažil hodně, jelikož má ale doma dceru a syna, tak ho některé zásahy seberou přece jen víc. Marek Dvořák pracuje u pozemní i letecké záchranné služby v Hradci Králové, do toho působí na urgentním příjmu v pražské nemocnici Motol. A vedle bolesti dospělých vidí den co den dost i té dětské.

I proto je na Instagramu tak aktivní.

Aby varoval rodiče, co všechno se může stát.

„Nejčastější příčinou úmrtí u dětí do 14 let věku je úraz. Nejhorší na tom je, že to bývají preventabilní věci,“ tvrdí lékař, který se stal slavným poté, co pomohl zachránit potomka herečky Nikol Leitgeb (dříve Štíbrové).

Jako rodiče mě děsí, že na dítě můžete dávat pozor 99,9 procenta času, pak ale na vteřinu polevíte a neštěstí je na světě. Setkáváte se s takovými případy často?
Ano. Vždycky mi to rve srdce. Sice jsem doktor, ale jsem i rodič. A tohle je naprosto typické. Velmi často zasahujeme u opařených dětí, kdy vidíme, že jsme u slušné rodiny, která má všude naklizeno, o dítě je očividně postaráno, vypadá čistě a dobře vychované. Bohužel – rodiče se prostě jedinkrát zapomněli. Nechali třeba hrníček na okraji stolu. Prcek to na sebe strhne a je zle, má opařenou hlavu a hrudník. Takových zásahů máme hlavně ráno mraky.

Rodiče se zkrátka od kafe jen na moment otočí, aby ukrojili chleba.
Třeba. Nebo ještě hůř – na stole je ubrus a dítě se jen chytne. Tohle je nejrizikovější: Když máte doma potomka, který začíná chodit, poznávat svět. Takový potřebuje podporu, chytá se za ledasco. A je velmi nebezpečné, pokud máte na stole ubrus. Tolikrát se stane, že se ho dítě chytne a všechno na sebe strhne!

Psycholog: Obětem znásilnění najednou svět nedává smysl. Musíme jim pomoci s démony

Rozhovor

Česká společnost musí změnit náhled na to, co všechno je znásilnění. Současné zákony nahrávají pachatelům. Tvrdí to nejen organizátoři právě probíhající kampaně „Chce to souhlas“, ale i psycholog Radek Ptáček. Tématu, které ožilo během ostře sledovaného procesu s politikem Dominikem Ferim, se dlouhodobě věnuje jako soudní znalec. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS varuje, že i když si v Česku až 45 procent lidí myslí, že si za znásilnění může oběť sama, nemá tento zločin pro nic za nic nálepku „vražda duše“.

Hodně dobře znám i takové to: Hlídám, hlídám, chviličku nedávám pozor a dítě spadne z prolézačky, houpačky na hlavu. Tenhle druh úrazu je taky hodně běžný. Stejně jako třetí typ, který jsme ještě nezmínili. Jakmile se doma koná rodinná sešlost, dům je plný lidí. A všichni mají pocit, že dítě někdo hlídá. Myslí si to každý, výsledek je takový, že nikdo neví, kdo má za dítě v danou chvíli zodpovědnost.

Slyšel jsem k tomu hezkou poučku: Čím víc lidí dítě hlídá, tím míň je hlídané.
Přesně! Na všechno je velmi jednoduchá prevence. Základem je vybudovat si návyk. Čili: Hrníček prostě nikdy nenechávám na kraji stolu. Nikdy. Vařím výhradně na vzdálených plotýnkách. Nemám na stole ubrusy. Nějakou chvíli musím být důsledný – než potomek alespoň trochu povyroste. Co se týče hlídání, je dobře si vypěstovat návyk a všechno doslovně pojmenovávat, i když to možná zkraje bude vypadat divně: „Teď hlídám Aničku já. Teď jdu na záchod, takže jí budeš, Martino, hlídat ty.“ A Martina to jednoznačně potvrdí: „Jo, teď hlídám.“ Čím víc lidí u toho je, tím spíš musí konkrétní jedinec vědět, že v danou vteřinu má za dítě zodpovědnost zrovna on. Jakmile si tyhle postupy vštípíte, už vám nepřijdou tak pitomé. A zatraceně se můžou vyplatit. Což říkám s vědomím, že každý může udělat chybu.

I vy?
Jasně. Žiju v tom, v práci co chvíli vidím opařená děcka. A taky jsem nechal hrníček na kraji stolu. Zjistil jsem to teprve tehdy, když se po něm náš malý Matěj začal sápat. Šel mi z toho mráz po zádech: „Ty brďo, tak já přesně o tomhle píšu lidem každý den na Instagramu. A pak se téhle chyby dopustím i sám.“ Je to lidské. Jednou za život tu chybu zkrátka uděláte. Záleží, aby to bylo v okamžik, kdy se to ještě dá zažehnat.

Rakovina se dá léčit i pohybem. Tahle nemoc je vetřelec i skvělý stratég, říká onkolog Svoboda

Rozhovor

Jednou z nejúčinnějších pomocných zbraní v boji proti rakovině je pohyb. Ředitel Masarykova onkologického ústavu Marek Svoboda ho v rozhovoru pro CNN Prima NEWS doporučuje nejen jako prevenci, ale i v případě, že už se u vás tahle nemoc objevila. I proto v jím vedené brněnské instituci rozjeli projekt, který pacientům nastavuje pravidelná cvičení na míru – podle věku, zdatnosti i fáze onemocnění.

Když už jednou dojde k maléru, co by rodič měl a neměl dělat?
Snadno se to řekne, ale nejlepší je zachovat klid. Zmobilizovat všechny síly. Ať už se to zdá jako sebevíc megaprůserová věc, musíte si říct: „Dobrý. Stalo se, stalo. Teď to hlavně musím vyřešit.“ Pokud jste něco zanedbali, bezprostředně poté si nic nevyčítejte. Vyčítat si to můžete po zbytek života. Teď jde o to, aby následky průšvihu byly co nejmenší. Doporučuju se na deset vteřin zamyslet, říct si: „Tak, dobrý. Co teď budu dělat?“ A rozplánovat si příštích deset minut. Klepe se dítě, protože se chytlo něčeho pod elektrikou? Pak je lepší mu ruku přerazit koštětem, než se ho chytit a klepat se spolu s ním. Topí se? Rozmyslete se, jestli je lepší pro něj skočit, nebo mu radši něco hodit. Záleží přece i na tom, jak jste vy dobrý plavec. Aby dítě nestáhlo pod vodu i vás.

Bývá to stres, člověk přemýšlí jinak.
Chápu. Naprosto. Ale těch pár vteřin zamyšlení k co nejefektivnějšímu řešení může ohromně pomoci. Důležité je samozřejmě zavolat záchranku, následně se řídit pokyny dispečerky. Odpovídat na její otázky. Často se stane, že nám rodiče do telefonu křičí: „Přijeďte rychle! Neptejte se mě na blbosti a přijeďte!“ Jenže právě ta „blbost“ může dítěti zachránit život. Třeba adresa, kde se právě nacházíte. Někdy rodič začne sypat informace, které nejsou vůbec podstatné: co dítě dělalo, jaká je jeho historie. Ono tam ale leží v bezvědomí, jde tedy o detaily, které nás v tu chvíli zas tolik nezajímají. Moje rada proto zní: Nevymýšlejte nic nového, jen vytočte linku 155 a poslouchejte operátora.

View this post on Instagram

A post shared by Marek Dvořák (@dvorak155)

Jsou v domácnostech místa, která si o dětský malér vyloženě říkají?
Takových je! Třeba zásuvky do elektriky. Pozor na to – dětské prstíky do nezaslepené zásuvky přesně pasují. Jakmile je strčí do špatné dírky, může z toho být velká polízanice. Pro batole může být nebezpečná i jakákoliv nezabezpečená voda. Třeba plný kbelík. Toaleta, pokud nesklopíte prkýnko – může se tam snadno překulit a utopit se. Musíme se vžít do jeho kůže. Dítě poznává svět. Rukama, pusou, všelijak. Šmátrá, kde se dá. Zajímá ho všechno. Obecně rodičům doporučujeme, aby si svou domácnost prolezli po čtyřech. Získáte úplně jiný úhel pohledu. Dětskou perspektivu. Všimnete si řady věcí, které ze své výšky nevidíte. Zaslepené kabely. Něco, co dítě může lákat k zatažení. Možná se budete divit, co všechno najdete. Třeba k lékům na stole, které vám přišly mimo dětský dosah, stačí ve skutečnosti jenom natáhnout ruku.

Český MASH. I my jsme měli v korejské válce Franka Burnse, léčil ale na straně KLDR

Historie

Padesát let od premiéry seriálu MASH se to pořád ještě moc neví: Ve skutečné korejské válce působili i českoslovenští lékaři. Jen zachraňovali životy na druhé – komunistické – straně. Podobali se v něčem partě kolem Hawkeyeho Pierce? A proč se na ně mělo zapomenout?

A jelikož vypadají jako bonbony, přímo vybízejí ke spolknutí.
Stává se to, když hlídá prarodič a přiveze si nějaké své pilulky. Angličani říkají: „One pill can kill.“ A něco na tom je. Jedna tableta na tlak může dítě zabít. V hlídání babiček a dědečků se vůbec skrývá nejedno úskalí. Oni z toho po těch letech přece jenom trochu vypadli. Jsou to blbé případy, kdy prarodič v dobré víře hlídá dítě, jenže ono je ohromně živé a on už na to přece jen není zvyklý. Má rád svůj klid, své tempo.

S dítětem je všechno extrémně zrychlené. A prarodič to prostě nestíhá. Rodič je pořád ještě nastavený do módu dávat pozor neustále. Ví, že dítě je živé. Že padá. Že leze. Že stačí se otočit na tři vteřiny jinam a ono se vysápe na kuchyňskou linku, řekne: „Chytej,“ a skočí. Vy ho chytíte, prarodič už takové reflexy mít nemusí.

Co v případě dětských pacientů řešíte nejčastěji?
Co se týče konzultací, nejčastěji jde o horečnaté stavy, vyrážky. Pátou, šestou nemoc. Většina těchto virových onemocnění probíhá tak, že dítě má horečku. Dva, tři dny. Horečka opadne, naskočí vyrážka. Klasika. Co se týká záchrankových věcí, nejčastější jsou laryngitidy. To je folklór výjezdů záchranné služby. Dítě v určitém období a určitém věku začne špatně dýchat, dusí se, kokrhavě kašle. Může promodrat, vypadá nezdravě, takže rodiče to logicky vyděsí.

Co s tím?
První pomoc je jednoduchá: dáte ho na studený vzduch a počkáte, než přijedeme. Můžete mu dát napít studenou tekutinu, něco chladného na krk. Otok splaskne. Jakmile pak přijedeme, dítě už je jakž takž v pořádku. Další častou záchrankovou záležitostí jsou febrilní křeče – záchvaty s horečkou vyskytující se u dětí mezi šestým měsícem a pátým rokem věku. K příznakům patří, že dítě má rýmu, pokašlává, je to vlastně jako virový katar horních cest dýchacích. V jednu chvíli mu ale najednou vyskočí horečka z 37,3 stupňů Celsia na devětatřicet. Organismus na to není připravený, přepne do úsporného režimu, zakřečuje. Dítě odpadne, je hadrovité, občas špatně dýchá, divně chroptí; může to vypadat velmi dramaticky.

Covid a válka na Ukrajině zvýšily riziko sebevražd. Muži ji páchají čtyřikrát častěji než ženy

Rozhovor

Lidé v časech covidu a války na Ukrajině častěji propadají úzkostem a depresím, jak je to ale se sebevraždami? Zvýšil se v těžkém období i počet pokusů o ukončení života vlastní rukou? V rozhovoru pro CNN Prima NEWS to popisují Alexandr Kasal a Laura Bechyňová z Národního ústavu duševního zdraví, kteří k tématu dobrovolného odchodu ze světa spustili specializovaný web. Symbolicky 10. září, tedy ve Světový den předcházení sebevražd.

Není divu, že rodiče vyplašeně volají záchranku. Dispečerka se pak zeptá, jestli dítě dýchá, popřípadě jak. Pokud křečuje, dispečerka rodiče vyzve, aby na dítě sáhli, zda je horké. Většinou je, vyznačuje se i opoceností. Radou pak je dítě zchladit – obalit mu hlavu, trup, třeba i končetiny ručníkem namočeným do chladivé vody. Poté křeče většinou ustávají.

Volají vás někdy rodiče k dítěti i kvůli úplným banalitám?
Občas ano, ale nemůžete jim to zazlívat. Asi žádný záchranář se nezlobí, jakmile si rodič neví rady a volá o pomoc k nemocnému dítěti. My to po příjezdu klidně můžeme vyhodnotit jako banální záležitost, ale pokud rodič v danou chvíli neví, vždycky je lepší desetkrát zavolat kvůli něčemu nezávažnému než jednou nezavolat a stav podcenit. Můžete mít dítě s meningitidou, které má zdánlivě jen chřipkové příznaky. A protože nad tím mávnete rukou, skončí to velkým průšvihem.

Vůbec nejhorší jsou měkké krycí plachty, které si lidé dávají na bazén, aby jim tam nepadalo listí. Mrskající se dítě ta plachta akorát obalí, jeho oblečení nasákne vodou, brzy bezmocně klesá ke dnu.

Může skončit velkým průšvihem třeba i to, jakmile vám malé dítě spadne z postele?
Ano. Kvůli tomu rodiče taky volají poměrně často. Že dítě spadlo z postele, přebalovacího pultu, náruče. Důležité je řídit se tím, jak vypadá po pádu. Pokud bezprostředně po něm křičí, brečí, chytá se vás, reaguje zkrátka adekvátně, pak je to většinou v pořádku. Pokud nevidíte, že má vyosené či zlomené končetiny, většinou se neděje nic závažného. Děti zvládají pády celkem dobře. Kdy volat záchranku? Jakmile dítě po pádu nereaguje adekvátně nebo ztratí-li vědomí, je chvilku hadrovité. Stejně jako když je dítě po úderu do hlavy na chviličku obluzené a stav se během následných hodin rozvine – bolí ho hlava, zvrací.

Co další klasický strašák: Může matka své dítě omylem zalehnout, když vedle něj v posteli usne?
Pokud to není matka se čtyřmi promile nebo se spánkovou apnoe, nebezpečí by hrozit nemělo. Nesetkáváme se s tím. Pozor na kojení ve spánku. Na noční kojení existuje speciální technika, kterou je možné si osvojit s laktační poradkyní. Pro tyhle případy doporučujeme, aby si k tomu matka sedla, protože tam riziko dušení se mateřským mlékem či prsem existuje. Jinak bych však spánek maminky vedle miminka nepovažoval za extrémní rizikovou aktivitu.

Diagnóza: Nenávidím zvuk. Když vám mlaskání druhých vadí tolik, že rozdáváte facky

Rozhovor

Poslouchat skřípání nehtů po tabuli není příjemné nikomu. Jsou ale lidé, kteří u ostatních nesnesou ani zvuk mlaskání, žvýkání, polykání, zívání či dýchání. Trpí při tom natolik, až propadají psychickým problémům, vede je to k agresivitě, dokonce i k fyzickým útokům. Alergie na konkrétní zvuk má své jméno, říká se jí misofonie. Libor Černý z Foniatrické kliniky 1. LF UK v rozhovoru pro CNN Prima NEWS popisuje, kde se v nás bere.

Je extrémní rizikovou aktivitou, jakmile dítě spolkne drobnou hračku?
Jakmile jde o kostičku lega, rodiče to moc neřeší, protože vědí, že je to celkem neškodné. Průšvihem jsou baterie. Ta knoflíková může být velmi nebezpečná, protože leptá. Dokáže vyleptat díru do střeva nebo do žaludku; musí se vyndat. Dítě snadno strčí do pusy i různé malé magnetky. Vlastně nejen do pusy; do všech otvorů na hlavě, třeba i do nosu. Rodič to někdy pozná až za tři měsíce, když má dítě chronickou rýmu a záněty dutin, neví se proč. Když se mu pak na ORL podívají do nosu, najdou obalenou a zanícenou kuličku hlenem. Podobný důvod mohou signalizovat různé výtoky z ucha, i to na ORL loví poměrně často.

Jakmile dítě spolkne magnetku z lednice, mají vám rodiče okamžitě volat?
Jedna magnetka tolik nevadí. Leda zoxiduje, vyvolá drobnou reakci žaludečních kyselin. Až když jsou dvě, je to špatné. Scvaknou se k sobě a způsobí střevní nekrózu.

View this post on Instagram

A post shared by Marek Dvořák (@dvorak155)

Dobře ale nemusí udělat ani běžná potravina. Jakou byste malým dětem vyloženě nedoporučoval?
Žvýkačky. Obecně ovšem záleží spíš na tom, za jakých okolností dítě jí. Doporučujeme, aby to bylo jenom v okamžiku, který je opravdu určený pro konzumaci. Aby se dítě soustředilo pouze na jídlo, nepobíhalo s rohlíkem po bytě, neskákalo s ním na trampolíně. Tam je riziko vysoké, při hře může k zaskočení dojít raz, dva. Řekněte mu zkrátka: „Teď se jí, sedni si a buď v klidu.“ Vyplatí se to. Stejně jako ponoukání dítěte k tomu, aby stravu dobře rozkousávalo a zapíjelo.

Jak zvládat vztek? Papiňákům i motorkářům pomáhá hudba z filmu Čelisti, říká psycholog

Rozhovor

Psycholog David Čáp je odborník na zvládání vzteku, s jeho krocením pomáhá zájemcům ve speciálních kurzech. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS popisuje, že v časech pandemie se vztekáme daleko častěji. A že odejít od partnerské hádky neznamená vždycky slabost.

Zmínil jste trampolínu. Není pro záchranáře sama o sobě noční můrou?
Taky ji doma máme. Ale máte pravdu… Měli bychom na ni pouštět jen děti, které už mají polohocit a vyvinutou rovnováhu, dobře zvládají chůzi. Trampolína vám přece jen dodá vyšší kinetickou energii, tělo dítěte na ni není úplně stavěné. Je proto nutné dbát vyšší obezřetnosti a zachovávat pravidla zdravého rozumu. Úrazy na trampolíně naštěstí nebývají příliš závažné, svému dítěti ale pochopitelně nepřejete ani zlomenou nohu. Tím spíš, když se zlomí někde v růstové chrupavce.

K českým zahradám patří vedle trampolín ještě něco: bazény. Přidělávají vám hodně práci?
Na můj vkus až příliš často. Dítě utopené v bazénu, to je něco strašného. Přitom jde o mžik. Pár desítek vteřin, a je to. Proto říkám, že dětem bychom měli už odmala vštěpovat techniky sebezáchrany. Učit je plavat, a to i v oblečení; on je to totiž úplně jiný pocit.

Jsou věci, které si prostě nesmíte připouštět k tělu. Nelze to vnímat jako vlastní příběh.

Dítě může k bazénu přitáhnout úplný detail, třeba hračky ve vodě. Chce se pro ně natáhnout, nedosáhne, tak si vyleze na schůdky a už padá. Vůbec nejhorší jsou měkké krycí plachty, které si lidé dávají na bazén, aby jim tam nepadalo listí. Mrskající se dítě ta plachta akorát obalí, jeho oblečení nasákne vodou, brzy bezmocně klesá ke dnu. Bublinkové fólie ho prostě neunesou. Zrádné je, že pocitově vypadají pevně, jakmile na ně ale dítě šlápne, jen ho to obalí a je po všem. Fakt blbé. Bazén byste měli mít v ideálním případě zabezpečený, zakrytý pevnou konstrukcí. Opatřený čidly, které vám oznámí, jakmile do něj cokoliv spadne.

Když už jsme u čidel – u nejmenších dětí se často používá monitor dechu. Vyplatí se ho mít?
Rozhodně!

Já si jednou u jeho falešného poplachu uprostřed noci kvůli skoku k postýlce málem zlomil nohu.
Mám podobnou zkušenost. S manželkou jsme takhle jednou běželi od návštěvy z přízemí do prvního patra. Nikdy jsem ty schody nevyběhnul rychleji! Ono vás to má vyplašit, monitor nemá ten silný, intenzivní zvuk náhodou. Vyplaší vlastně i samotné dítě, které se nezřídka díky tomu nadechne. Většina poplachů je naštěstí planá, někdy to ale začne kvílet, protože je opravdu zle. Vždycky doporučujeme nejdřív vypnout ten řev, zhodnotit, jestli dítě dýchá. Pokud ne, případně dýchá-li jinak než normálně, zavolat záchranku. Operátor přesně řekne, co dělat. Většinou od něj uslyšíte, abyste provedli pět úvodních vdechů, zhodnotíte vitální funkce. Pokud dítě nedýchá ani poté, začnete resuscitovat. A už vám jede na pomoc záchranka.

Když dcera umírala, slíbila jsem jí to. Matka Markéty pomáhá parukami dětem s rakovinou

Rozhovor

Lucie Staňková musela překonat velkou tragédii. Její dceři Markétě bylo devatenáct, když podlehla zhoubnému nádoru. Předtím na vlastní kůži poznala, že mladí pacienti trpí nejen samotnou nemocí, ale po chemoterapii i něčím tak zdánlivě podružným, jako je ztráta vlasů. Přitom jde o velmi stresující situaci. Založila proto spolek Nové háro, jenž nemocným dětem zdarma poskytuje kvalitní paruky na míru. Po dívčině smrti převzala projekt Markétina matka, která v rozhovoru pro CNN Prima NEWS vypráví nejen o bolesti, ale i o naději.

Mrazí mě, jen jak vás poslouchám.
Zásahy u dětí naštěstí většinou nekončí fatálně. Občas ale ano. Bohužel.

Zůstávají vám pak v hlavě?
Některé až do konce života. Jako když jsme marně resuscitovali tříměsíční dítě poté, co vdechlo mléko do dýchacích cest a maminka si nevšimla, že nedýchá. To byl strašně těžký případ.

Když vidíte podobnou bolest, neříkáte si, že svět je děsně nespravedlivý?
Jsou věci, které si prostě nesmíte připouštět k tělu. Nelze to vnímat jako vlastní příběh. Záchranka vás v tomto ohledu hodně zocelí, jinak se to dělat nedá. Já se prostě snažím udělat pro pacienta co nejvíc. A vzápětí to co nejrychleji vyvětrat z hlavy. Pokud by si to měl člověk brát jinak, zbláznil by se. Okamžitě.