Jako bych vyšetřoval vraždu. Bývalý policista našel v příběhu hrdiny Morávka nová fakta

O Václavu Morávkovi vyšlo několik knih, osud jeho odbojové skupiny zvané Tři králové zpracovali i filmaři. Co nového se dá ještě vypátrat?
Jakmile jsem se pustil do práce na své knize, byl jsem znovu a znovu překvapen, kolik se toho ještě dá najít. Někteří historici totiž špatně čtou. S knihou mi velmi pomáhal uznávaný publicista Jaroslav Čvančara, který kdysi trefně poznamenal: „Badatelé a historici spíš opisují. Ze dvou, tří knih udělají jednu, jen převypráví celý příběh, a to včetně různých mýtů a povídaček. Nebádají, protože takhle je to pohodlnější.“ Já to chtěl dělat jinak.

Jak?
Schválně jsem se třeba znovu nedíval do knihy Tři kontra gestapo od Kettnera a Jedličky, byť mě k tématu kdysi přivedla. Bál jsem se, aby mě to při psaní neovlivnilo. Vycházel jsem z původních výpovědí, pramenů, a to i německých. Protože jsem bývalý policista, šel jsem na to kriminalistickým způsobem. Jako když někdo vyšetřuje vraždu a dává dohromady okolnosti i výpovědi v konfrontaci s průzkumy konkrétních míst. Policejní rekonstrukce se nedělá pro nic za nic. Až z ní někdy vyplyne, jestli něco buď jde, nebo nejde. Stejně jsme si teď ověřovali spoustu věcí spjatých s Morávkem.

Jako třeba?
Mohl opravdu střílet naráz z obou pistolí, jak se vypráví? Jak to měl složité s manipulací se zbraní poté, co při jednom z útěků před gestapem přišel o ukazovák? Dalo se skutečně střílet přes kabát? Vypravil jsem se na místa, která s Morávkovým osudem souvisí. A v zárubni dveří bytu v pražské Karlově ulici jsme díky spolupráci s kriminalistickým ústavem našli střelu, kterou Němci na Morávka vypálili v bájné prosincové přestřelce z roku 1941. Po takové době! Nebo jsem si v Nuslích zkusil sjet ze stejného okna ve třetím patře, z něhož se Morávek na jaře 1941 svezl po drátěném lanku od antény při jiném útěku před gestapem. Podobně jsem v dobovém kostýmu se dvěma pistolemi prolézal Morávkovu únikovou cestu v Karlovce. Protahoval jsem se nesmírně malým oknem přímo na střechu. Pokud by mě zradily dobové boty s koženou klouzavou podrážkou, sletěl bych z hodně velké výšky.

Proč to všechno?
Když to udělal Morávek, musel jsem to udělat také. Jak bych se měl jinak do Morávka vcítit? Pokud o něm chci psát knihu v první osobě, musím to podstoupit. Proto jsme se pouštěli i do věcí, které před námi nikdo jiný nedělal. Zkoumali jsme dopodrobna různé okolnosti. Jaké bylo při jeho prosincovém útěku před gestapem počasí? Pokrýval střechy, po kterých prchal, led a sníh? Napadlo to někdy někoho? Nás ano.

Ověřovali jsme i jednu naprosto zásadní věc: proč se vůbec Morávek 21. března 1942 dostavil na Prašný most na místo svého osudného souboje, kde vůbec neměl být? Jistě – neměl; to je další běžně tradovaná chyba. Gestapo se tam totiž vydalo na schůzku ne s Morávkem, ale s jeho spojkou Václavem Řehákem zvaným Fešák. Morávek se na místě i podle závěrečné zprávy gestapa objevil překvapivě, Němci z něj byli přímo šokováni. Pokud tedy v knihách různých historiků čtete, že tam měl naplánovanou schůzku s Paulem Thümmelem a že ji tento odhalený agent A-54 nacistům vyzradil, jde o mýlku. Jiná nová věc se nám podařila zjistit v souvislosti s dalším členem skupiny Tří králů, Josefem Mašínem.

Na co jste přišli?
Týká se to 13. května 1941, tedy již zmíněného útěku ze třetího patra nuselského domu. Gestapákům tehdy pláchli Morávek s radistou Františkem Peltánem, Mašín nikoliv. Proč se rozhodl neutéct spolu s parťáky a místo toho zůstat, krýt je? Odpověď jsem našel v jeho armádních materiálech. Všimnul jsem si v nich totiž jakési lékařské zprávy. Proč nikdy nikoho nenapadlo ji blíže konzultovat se specialistou? Já to udělal. A pro příběh z toho vyplynul zásadní fakt. Josef Mašín byl „recidivujícím a úporným onemocněním kořenové ischialgie“ natolik limitován, že pro něj boj v ilegalitě musel být neuvěřitelně obtížný. V nuselském bytě tedy zůstal, protože zřejmě nemohl uniknout. Podle své diagnózy nejen že nebyl schopen utíkat, měl i dny, kdy ani nemohl chodit.

Já se tohle i všechno ostatní snažil uvádět v souvislostech. Hledal jsem pravdu. Jarda Čvančara mi někdy říkal: „Nemusíš se v tom tak pitvat. Píšeš román, tak si to domysli.“ Jenže tohle já nikdy nechtěl. Snad každý odstavec mám okovaný výpovědí, citací v poznámkovém aparátu.

Ten je rozsáhlý, pravda.
Tvoří až čtvrtinu knihy. Spolupracoval jsem nejen s Čvančarou, ale i s Jiřím Košařem, který je přímo chodící encyklopedií přes Tři krále a Morávka. A pomocníků jsem si našel víc. Jako bývalý policista jsem znalý zbraní. Jak vypadá přestřelka, to mi vzhledem k mým zkušenostem nemusí nikdo vysvětlovat. Když ale došlo na kapitoly o zpravodajství, využil jsem odborníka, který dnes školí agenty. Na kapitoly o vysílačkách jsem si zase vzal k ruce úžasného staršího radioamatéra. Jsem soudný, nechám si poradit.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Největší český zrádce. Moravec byl legionář i Hitlerův fanatik, pro kterého není omluva

Sám jsem třeba nevěděl, že tu od roku 1941 nikdo legálně nekoupil pneumatiky na auto. Nebo jsem netušil, jak by měla být ustrojená žena, s níž se Morávek setkal na podzim 1941. Nevymyslel jsem si, že tehdy byla v módě kostka; i to jsem hodně dlouho studoval. Stejně jako situace, když měl Morávek schůzku s Thümmelem v kině: tam mi hodně pomohl Čvančarův bratr, který je fenomenálním odborníkem na českou kinematografii. Když píšu, že Morávkovi pořád zní v hlavě nějaká píseň, nesmí se stát, aby ve skutečnosti zazněla až ve filmu, který natočili půl roku poté.

Výrazně vám pomáhala i dobová svědectví. Jaká třeba?
Za přínosnější považuji ta, která Morávka neadorovala. Od lidí, kteří s ním sice spolupracovali, ale pouze se skřípěním zubů. Jako v případě docenta Krajiny, jednoho z hlavních představitelů odboje, který byl k Morávkovi velmi kritický. Ve vzpomínkách z něj rozhodně nedělá legendu, jasně třeba kritizuje, že si Morávek neodpustil „zbytečné, hloupé, frajerské kousky“, když obchází byty známých gestapáků a na dveře jim kreslí klasické vánoční znamení tří králů.

Morávek ho jednou hrozně rozčílil, když se k němu na místě domluvené schůzky nepozorovaně přiblížil a neočekávaně zapískal na hlaveň své pistole. Schválně, co byste z této historky odvodil?

Že byl Morávek občas nezodpovědný.
No, jasně, byl to haur. Ale co jiného?

Nevím. Poučte mě.
Dost to ukazuje, v jakém stavu nosil své zbraně. Na pistoli bez náboje v komoře nezapískáte, kdybyste se zbláznil. Jarda Čvančara se mě ptal: „Hele, fakt ta pistole píská?“ Hned jsme to šli zkusit. Samozřejmě co nejbezpečněji, se školním, tzv. inertním nábojem. A jakmile jsem dal náboj do komory, zapískal jsem, až jsem se skoro lekl. Díky tomu už dnes nemusíme vůbec diskutovat, v jakém stavu Morávek své pistole nosil. Já si dokonce myslím, že díky své divoké povaze nosil zbraně nejen s nataženým závěrem, ale možná i nezajištěné. Nedivil bych se. Vzpomínky z výcviku parašutistů v Británii jsou ostatně takové, že kdo neměl náboj v komoře, byl trestán a musel platit pence do útvarové pokladny.

Morávkovo furiantství je pověstné. Třeba se prý vsadil, že si nechá připálit cigaretu od gestapáka Oskara Fleischera, který v Praze vedl pátrání po Třech králích. A opravdu to dokázal.
To se vážně stalo. Potvrzuje to velmi opomíjené poválečné svědectví od Josefa Chalupského, gestapu přiděleného tlumočníka z protektorátní policie.

Ve své poválečné výpovědi o tom před popravou mluvil i Dittmar Bingel, postřelený gestapák z Karlovky. Dokonce upřesnil, že k zapálení cigarety nedošlo v kavárně, ale v pasáži na Václavském náměstí. Zvlášť ohavný gestapák Fleischer zuřil, byl z Morávka nepříčetný. Podle Bingela byl z Morávka tak paranoidní, že za něj považoval každého, koho na ulici míjel. Jednoho muže, který mu Morávka připomínal, dokonce dotáhnul až do Pečkárny. I z toho měl mezi nadřízenými obrovskou ostudu. Tolik Morávka nenáviděl!

Já si vyslechnul kritiku, že z Morávka dělám Jamese Bonda. Jenže Morávek Bondem opravdu byl. Patří k němu drahá auta, krásné ženy, neuvěřitelné přestřelky, tajemné schůzky, destrukce, sabotáže. To je přece jedna velká bondovka. Tři králové navíc nebyli ničím lokálním, představovali problém i pro nejvyšší nacistické špičky. Je prokazatelné, že Heydrich o Morávkovi psal Hitlerově tajemníkovi Bormannovi. Nebylo by tedy překvapivé, pokud by o Morávkovi četl i sám Hitler. Vždyť Heydrich o Morávkovi vykládal příslušníkům SS, gestapa a SD i ve svém velkém projevu, který měl po Novém roce. Přímo ho nejmenoval, mluvil ale o Vůdci českého odboje.

To je svým způsobem velká poklona.
To je! Varoval před tím, čeho je Morávek schopen. Situace z přestřelky v Karlově ulici byla vypovídající. Zatímco zasahující gestapáci při akci vystříleli všechny své náboje, Morávek měl u sebe dostatek rezervních zásobníků. Nosil jich až osm. Gestapo se zpětně chtělo vymluvit na to, že vystřelil 200 ran, tím ale spíše jen ospravedlňovalo své fiasko – pokud by se měl dostat k takovému číslu, musel by každou z obou svých zbraní dvanáctkrát přebíjet. A to nebylo možné. Přesto je fascinující, jak byl na podobné střety připraven. Nejen počtem zásobníků. Nejen tím, že střílel naráz z obou pistolí, aby eliminoval gestapáckou přesilu. I tím, že si dal tak záležet na budování únikových tras.

21. března 1942 však na Prašném mostě nakonec přece jen neunikl. Už jste naznačil, že tam původně být neměl. Jak se tam tedy vzal?
Podle svědkyň v sobě nosil neuvěřitelné trauma, že zatímco on s Peltánem z nuselského bytu unikl, Mašín se pro ně obětoval. Takže když byl na Prašném mostě svědkem zatčení svého kamaráda Fešáka, který mu tolikrát kryl záda, pokusil se ho vysvobodit. Možná i za Josefa Mašína. Správný zpravodajec by musel Fešáka obětovat, Morávek se rozhodl jinak. Šance na úspěch sice byla mizivá, přesto se do osudného souboje pustil.

A tím jsme u dalšího mýtu – dodnes zaznívá, že se tváří v tvář beznadějné přesile sám zastřelil. Ne. Těžce zraněného a možná už nevnímajícího jej zabil Fleischer. Český James Bond ho štval, protože si z něj neustále dělal legraci. Morávek toho navíc až moc věděl. Vždyť Fleischer obden někde vyprávěl i nejtajnější věci svému starému kumpánovi Thümmelovi, který to vzápětí za nemalé peníze vynášel Morávkovi.

A to byl pro Fleischera průšvih.
Obrovský. Morávkovo renomé bylo oproti tomu nesmírné i po smrti. Londýn zprávám o jeho skonu odmítal uvěřit. Parašutisté ze skupiny Antimony ještě na podzim 1942, půl rok po jeho smrti, dostali za úkol setkat se s Morávkem alias Vojtou, jako „s odborníkem od zpravodajství až po zabíjení“. To je ono „povolení zabíjet“ jako u agenta 007.

Když říkáme, že Morávek byl českým Bondem, není na tom nic bulvarizujícího. Morávkovy příběhy byly ve skutečnosti ještě divočejší než bondovky. Za ním doslova chodila smrt. Jeho krejčí Cabicar o něm píše, že kolikrát spal pod mostem. Neměl kam jít, byl čím dál větším štvancem, lidi od něj dávali ruce pryč. A nemůžeme se jim divit – Němci mohli za napomáhání Morávkovi potrestat nejen je, ale i celé jejich rodiny.

Přesto se našlo dost takových, kteří se nezalekli.
To je jeden z důvodů, proč jsme se do knihy pustili. Už od nacistů se tu do Čechů vtlouká, že jsou národem zbabělců, práskačů, konfidentů. Jenže my jsme za druhé světové války byli naopak národem velice statečným. Na počet obyvatel jedním z nejpopravovanějších, a to i pokud nepočítáme holocaust.

Konfidenti a zrádci se samozřejmě našli napříč celou Evropou, mezi Čechy jich však rozhodně nebylo více než na jiných obsazených územích. Jen záběr skupiny Tří králů byl naopak naprosto fantastický, do jejich činnosti byly zapojeny tisíce lidí. I ztráty proto byly příšerné. Slýchám teď otázky: Mělo to smysl? Změnilo to snad nějak válku?

Co odpovídáte?
Že to mělo smysl. A že to válku změnilo. Činnost Tří králů na českém území vázala nesmírné německé síly, které mohly být použité jinde. A pak: do Velké Británie se díky nim dostalo obrovské množství tajných zpráv. Jejich činnost byla neuvěřitelně cenná i pro renomé naší exilové vlády. Někteří historici namítají, že zprávy od Thümmela byly ve skutečnosti matoucí, že to byl dvojitý agent. I kdyby ale posloužily jen pro zvýšení českého renomé u spojenců, bylo by to dost.

Ano, Thümmel hrál velmi vysokou hru. A prohrál ji. Morávek mu však musel věřit, dostal to rozkazem. Z Anglie mu tvrdili, že A-54 je nejcennějším zdrojem informací, který v celé Evropě existuje. Proto Morávek tolik riskoval. Věděl, že za svou činnost může zaplatit životem. Pokud běžíte proti kulometu, můžete být trefen.

Člověka napadá, co by s ním bylo, pokud by válku přežil. Jak by s ním komunisté naložili?
Asi by skončil jako jeden z prvních na šibenici nebo v uranových dolech. Při troše štěstí by možná se svým někdejším nejvyšším nadřízeným Františkem Moravcem organizoval ze Západu agenty chodce, případně by byl jedním z nich.

Víte, co je paradoxní? Měl tak dobrodružnou povahu, že by se v mírových časech možná přes psychotesty ani nedostal do armády. Věci, na které si ve válce troufnul, totiž mohli dělat opravdu jen „blázni“. Takoví, jakým byl on, Gabčík nebo Kubiš. Já z Morávka v žádném případě nechtěl dělat čítankového, umělého hrdinu. Byl to normální člověk, i se svými chybami a nedostatky.

Bylo mi třeba vytýkáno, že si Morávek v knize ani důležité věci nenechává pro sebe. Že až moc mluví. Jenže on v papírech opravdu měl, že „inklinuje k větší hovornosti“. Nedivím se tomu – taky potřeboval ventilovat stres. To je jako s Gabčíkem a Kubišem. Byli to lidi, i oni chybovali. Nijak to přitom nesnižuje jejich hrdinství. Z dětství si pořád pamatuji, jak nám ve škole servírovali Julia Fučíka. Dělali z něj něco nadlidského, až nám to bylo otravné. My z Morávka nechtěli druhého Fučíka. Proto v knize používá i hrubá slova. Proto si do konspiračního bytu sem tam odvede nějakou dívku. Byl to člověk, ne superhrdina, který pomalu ani nevylučuje.

Zpětně se mi zdá, že stejně jako je ošidné si někoho malovat jako superhrdinu, není fér ani označovat za zrádce každého, kdo nakonec na gestapu promluvil.
Nemůžeme to posuzovat dnešní optikou. Neměli bychom soudit z pohodlí svého gauče. Spousta lidí mučení vydržela, nevydržela ale mučení svých blízkých. To už mluvil každý.

A pozoruhodné jsou i osudy některých protektorátních policistů. Oni si to nevybrali. Byli policisty, takže do toho spadli. Museli strašně obtížně bruslit mezi spoluprací s odbojem a určitou kolaborací s okupanty. Pokud by odmítli rozkaz, v nejlepším by je čekal koncentrák, možná i s celou rodinou.

Můžeme to ilustrovat na příkladu dvou z nich, kteří Morávkovi ověřeně zachránili život, když byl obklíčen v ústavu pro choromyslné V Kateřinkách, kde chtěl vyzvednout ukrytou radiostanici. Bedřich Linhart a Jaroslav Panenka Morávkovi pomohli dostat se z pasti prohlášením, že je jejich kolega. Oba dva pak skončili na popravišti. Linhart kvůli spolupráci s odbojem na tom německém, Panenka na tom poválečném, československém. Za války se totiž čím dál více propadal do spolupráce s Němci, aktivně se účastnil akcí gestapa. Vydal se na cestu, z níž už nebylo úniku.

Po smrti jsou dávno nejen oni, ale i Václav Morávek. Můžeme si něco z jeho osudu vzít za příklad i dnes?
Chtěl jsem Morávkův příběh podat neotřelým, akčním způsobem, aby si k němu našli cestu i mladí. Aby ho mohli pochopit jako vzor. Aby neobdivovali jen hokejisty, zpěváky. Nevíme, kam se dnešní svět ubírá. Já se ale bojím, že kdybychom nedej bože zase potřebovali lidi typu Gabčíka, Kubiše, Morávka, tak bychom je nenašli…

Knihu jsme napsali i proto, abychom věci nazývali pravými jmény. Dnes se točí filmy jako Habermannův mlýn, Krajina ve stínu. Větší prostor se věnuje tzv. vyhnání Němců než zdůrazňování toho, kolik utrpení postihlo český národ. Někdy se zaměňuje příčina s důsledkem. Připomínejme si fakt, že kdyby sem nešlápla agresivní německá bota a nezničila jednu z nejpokročilejších světových demokracií, žádní lidé by se zde nevraždili. Nedocházelo by ani k excesům v rámci německého obyvatelstva. Nenastoupil by komunistický režim. Tendence vyvinit Němce jsou podle mého umělé. Jak jsem už řekl – nazývejme věci pravými jmény. Nepřekrucujme historii.

MOŽNÁ VÁM UNIKLO: Experti Roman Joch a Jakub Lepš k debatám před volbami v USA