Orlíček se výborně množí pomocí velkého počtu semen. Zdroj: Ludmila Dušková
Najdeme je snad ve všech rostlinných čeledích. U celé řady z pěstovaných rostlin nemá pěstitel ani ponětí, že právě jeho nejkrásnější rostlina je jedovatá. Naším úkolem je tedy seznámit pěstitele s velmi známými, běžnými a často pěstovanými rostlinami, které mohou být při neopatrné manipulaci a především při neznalosti, nebezpečné.
Tis červený (Taxus baccata) – patří mezi často využívané parkové a zahradní dřeviny. Celá rostlina je prudce jedovatá, včetně semen. Nejedovaté jsou pouze červené pohárkovité míšky, které obklopují semena. Příčinou otrav již hodinu po požití má na svědomí přítomnost alkaloid taxin, který působí jako srdeční jed. Otravy se projeví zvracením, průjmy, křečemi až bezvědomím. U dětí jsou hlášeny otravy při požití semen s nasládlými míšky, které byly považovány za ovoce.
Tis je nebezpečný i pro koně, skot, ovce, králíky i drůbež. Jsou zaznamenány otravy koní, kteří se při okusování mladých výhonů skáceli a uhynuli v křečích. Plody ale neškodí celé řadě ptáků, pro které jsou míšky potravou a s trusem pak roznášejí semena tisu. V minulosti se tis používal s velkým rizikem proti vzteklině, hadímu uštknutí, střevním parazitům, často pak jako prostředek k vyvolání potratu, většinou s tragickými následky. Již ve středověku byl symbolem smutku a smrti. Usmrtit měl každého, kdo usnul pod jeho korunou. Ještě v současné době je kácen v místech pastvy, rozhodně nepatří do blízkosti dětských hřišť.
Tis patří mezi často využívané parkové a zahradní dřeviny. Zdroj: Ludmila Dušková
Hlaváček letní (Adonis aestivalis) – vyskytuje se jako polní plevel v teplejších oblastech s vápnitým podložím. Má nádherně jasně červené květy a zpeřené jemné čárkovité listy. Celá rostlina obsahuje jedovaté srdeční glykosidy. Otravy u lidí jsou málo pravděpodobné, nebezpečná je ale nať v krmivu zvířat. Jako plevel může škodit znehodnocením mouky, protože nažky semleté s obilím ji zbarvují do šeda a způsobují hořkou příchuť chleba. Jeho vlastnosti vyjadřují lidové názvy jako např. hořká tráva, slepý mák atd.
Hlaváček letní se vyskytuje jako polní plevel. Zdroj: Ludmila Dušková
Koniklec luční (Pulsatilla pragensia) – roste volně v přírodě na suchých stráních a světlých lesích, v zahradách se pak často využívá, především ve skalkách koniklec velkokvětý (P. Grandis). Koniklece obsahují alkaloid ranunkulin. Při manipulaci s rostlinami může dojít k podráždění pokožky vedoucímu až k zánětům. Po požití dochází ke zvracení a průjmům. U dobytka čerstvé rostliny vyvolávají střevní záněty a podráždění ledvin.
Koniklec luční roste volně v přírodě. Zdroj: Ludmila Dušková
Orlíček obecný (Aquilegia vulgarit) – patří snad do každé zahrádky, sám se výborně množí pomocí velkého počtu semen. Najdeme ho v celé barevné škále a patří mezi první z jara kvetoucí rostliny na zahrádce. Roste i planě v přírodě. Orlíček obsahuje (zřejmě zejména v kvetoucí nati a mladých plodech) isochinolinové alkaloidy (magnoflorin, berberin aj.) a kyanogenní glykosid. Orlíček způsobuje poruchy dechu, srdce a křeče, po požití šťávy z čerstvé rostliny se dostaví bolesti hlavy a slabost, při větších dávkách průjem, u dětí bylo údajně pozorováno omámení i bezvědomí po požití sladkého nektaru z květů. Otravy u zvířat nebyly zaznamenány, neboť zvířata se při pastvě orlíčku důsledně vyhýbají. Orlíček se v současné době v domácím léčitelství používá zřídka, dříve se aplikoval proti žloutence, bolestivé menstruaci a zevně při kožních vyrážkách. V homeopatii se užívá na léčení potíží spojených s klimaktériem, při nespavosti, nervozitě apod.
Orsej jarní (Ficaria verna) – je žlutě kvetoucí, vytrvalá rostlina, vytvářející poléhavé nízké rostliny, se kterou se můžeme setkat velmi brzy zjara, tedy právě nyní. Výskyt je lokalizován především do vlhčích stanovišť, setkáme se s nimi na zahrádkách, v listnatých lesích, ale i křovinách. Množí se dělením, výsevem nebo pacibulkami, které některé druhy vytvářejí v paždí listů. Jsou to nenáročné rostliny, které se spokojí i s chudší mnohdy utuženou půdou s kyselejší reakcí. Velmi rychle se rozrůstají a mnohdy mohou být i obtížným plevelem. Využívá se nejvíce v parcích a zahradách ke kobercovým výsadbám pod dřeviny, ale i k potůčkům a jezírkům. Mladé rostliny nejsou jedovaté, z listí se dá dokonce připravit salát. Starší rostliny ale mají palčivě hořkou chuť a mohou po požití způsobit otravy zvířat i člověka, které se projevuje nevolností, křečemi a závratěmi. Na kůži způsobuje šťáva záněty a puchýře. Kdysi používali obyvatelé Pyrenejí a Alp šťávu z orseje jako šípový jed.
Orsej jarní je vytrvalá rostlina. Zdroj: Ludmila Dušková
Ostrožka stračka (Consolida regalis) – je běžný modře kvetoucí polní plevel, především v obilí, ale i na mezích a suchých stráních. Vyšlechtěna je i celá řada zahradních kultivarů, které jsou pro snadné pěstování využívány jako součást letních výsadeb. Kvetou v několika barvách a dají se výborně sušit. Při použití do suchých vazeb se vyznačují tím, že neztrácejí barvu. Dříve byla ostrožka stračka oblíbenou léčivou rostlinou, její použití je ale nebezpečné. Využívala se k rychlému zacelení ran. Ve větších dávkách působí nať i semena škodlivě na nervovou soustavu pokožku, srdce i trávicí ústrojí. U zvířat škodí především koním a skotu.
Ostrožka je běžný modře kvetoucí polní plevel. Zdroj: Ludmila Dušková
Plamének (Clematis L.) – patří k nejznámějším pnoucím zahradním rostlinám. Planě u nás rostou dva druhy – plamének přímý (C. recta) a plamének plotní (C. integrifolia). Celá řada vyšlechtěných kultivarů se pak využívá při osazování pergol, plotů, zdí aj. Všechny plaménky obsahují glykosid ranunculin, který může způsobit vážné otravy. Díky pálivé chuti všech částí rostlin ale k otravám dochází pouze výjimečně. Čerstvé rozdrcené listy přiložené na pokožku mohou vyvolat puchýře, zrudnutí a záněty.
Clematis, plamének, patří k nejznámějším pnoucím zahradním rostlinám. Zdroj: Ludmila Dušková
Mahonie cesmínolistá (Mahonia aquifolium) – je to velmi dekorativní keř s leskle kožovitými a vždyzelenými listy, jasně žlutými květy i modrými plody bobulemi. Na podzim se listy poněkud vybarvují do tmavě červené až hnědočervené barvy. Větve mahonií jsou téměř nenahraditelné ve vazačství, používají se do kytic, věnců, vazeb apod. Kořeny, kůra a plody obsahují alkaloidy, které při požití vyvolávají nevolnost a působí hypnoticky. Šťáva ze zralých bobulí se dříve používala k dobarvování červených vín, do moštů, kompotů, jogurtů a likérů. Bobule obsahují organické kyseliny, barviva, vitamín C. Mahonie roste dobře jak na slunci, tak i v polostínu a také na místech zcela zastíněných. Vyhovují jí kvalitní středně těžké půdy, snáší i sušší a živinami chudší substráty. K mrazům je značně odolná. Množí se semeny, řízkováním nebo hřížením. V zahradnické praxi se používá řada kříženců.
Mahonie je dekorativní keř. Zdroj: Ludmila Dušková
Mák vlčí (Papaver rhoeas) – je běžným plevelem, v posledních letech se velmi rychle šíří, kromě polí roste i na rumištích, navážkách, úhorech, u cest aj. Celá rostlina obsahuje řadu alkaloidů, glykosidů, barviv aj. Při poranění vytéká z pletiv mléčná šťáva (latex). Otravy byly zjištěny u lidí i zvířat. Mohou být i velmi vážné, projevují se poruchami centrální nervové soustavy, zpomalením dechu a křečemi. V lidovém léčitelství se korunní plátky používaly k léčbě dráždivého kašle a chrapotu u dětí. Sloužily i k barvení sirupů, vína a trestí. Staří Egypťané vili z květů věnce, kterými zdobili hroby. Český druhový název vlčí, ukazuje na neužitečnost druhu (ve srovnání s mákem setým) pro lidi – může být k potřebě leda vlků. Přesto ale není nad rudé pole vlčích máků, které jsou častým motivem pro umělce.
Roste i na rumištích, navážkách, úhorech, u cest aj. Zdroj: Ludmila Dušková
