reklama

Babiš je exot a kašpárek, který patří do tepláků, říká polistopadový ministr Petr Miller

Polistopadový ministr Petr Miller je těsně před letošními volbami zděšen z toho, jak se dnes dělá politika. Pro CNN Prima NEWS uvedl, že v čele stran nevidí skutečné vůdce, jen mluvky a jedince, kteří chtějí vydělat. Třeba Andrej Babiš je pro něj antidemokrat, Jana Maláčová ťuťka, Adama Vojtěcha by poslal na pískoviště. Hodně to od něj schytává i Miloš Zeman; považuje ho za mstivého křiváka, se kterým by si ani nepodal ruku.

reklama

Víc než kdy jindy po listopadu 89 slyším od lidí, že politika je svinstvo. Pane Millere, je politika svinstvo?
Pokud bych souhlasil, musel bych do toho zahrnout i sebe. Taky jsme přece po revoluci dělali politiku. Jenže ono záleží, v jaké době se politika dělá. A ve jménu čeho. Za nás politika svinstvem rozhodně nebyla. S tou současnou neměla nic společného.

Petr Miller (80)

Porevoluční ministr práce a sociálních věcí, poslanec za Občanské fórum, za Občanské hnutí.
V listopadu 1989 mezi dělníky organizoval stávkové hnutí, na protirežimní demonstraci na Václavské náměstí přivedl v průvodu několik tisícovek pracovníků ČKD.
Za totality nesměl vystudovat vysokou školu, pracoval jako kovář v ČKD.
Po odchodu z politiky působil ve firmách Chemapol Group, ČEZ a Empirie, provozoval vinotéku. Nyní je sice v důchodu, stále však dělá ředitele ve Sdružení výkupců a zpracovatelů druhotných surovin.

Co se změnilo?
Především vnímání toho, že se o něco chci starat. Tehdy jsme za to nikdo nic nechtěli, důležité bylo prosadit myšlenku. Sice jsme ji zaštiťovali, nesledovali jsme tím však své ekonomické zájmy. Nikdo z nás během revoluce ani nepředpokládal, že se z nás stanou poslanci, ministři. Můj příklad je nejlepší ukázkou. Ještě v sobotu jsem coby parťák šel do kovárny ČKD udělat mzdu kolegům, v neděli jsem byl jmenován federálním ministrem práce a sociálních věcí. Kdo by si pomyslel, že se něco takového stane? Já ne.

Tuhle pokoru v sobě současní politici nemají?
Dělají dojem, že všechno znají, všude byli. Přitom to není pravda. Celá první polistopadová vláda, a to včetně Vaška Klause, se za pochodu učila chápat jak politiku, tak její smysl. V jejím rámci jsme se snažili naplňovat svůj cíl. U dnešních politiků se obávám, že žádný nemají. Jdou za jediným: za penězi. Proto se taky dnes o poslanecké funkce uchází přes pět tisíc lidí. S dnešní situací se neumím vyrovnat, ve vedení současných stran nevidím skutečné lídry. Buď jsou to mluvkové, nebo lidé, kteří to mají jako podnikatelský záměr. To přece musí nahněvat každého, kdo v letech 1989–⁠91 dělal politiku z úplně jiných pohnutek.

Taky jste nahněvaný?
Samozřejmě! Jasně, za nás byla jiná doba. Opozice nebyla tak zformovaná, aby nám mohla opravdu oponovat. Leccos nám prošlo. Pamatuju, jak jsem v jednom televizním pořadu přiznal, že mám Ford Scorpio a můj rekord na trase Praha–Bratislava dělá hodinu a 47 minut. Popisoval jsem, že člověk musí držet minimálně 220 km/h, klesnout pod to jen výjimečně. Kdyby tohle řekl nějaký ministr dnes, všichni se zblázní. Tehdy nic. Jenom redaktor z Haló novin napsal, že mám infantilní zálibu v autech. Měli jsme to zkrátka dobré. Kamkoliv jsme přijeli, všude byly plné stadiony a náměstí. Jak by řekl Paroubek: „Kdo z vás to má?“ Vždycky jsem ovšem vyznával pravidlo, že to člověku nesmí přerůst přes hlavu. Musí zůstat tím, kým byl. Pro politika je průšvih, když si začne myslet, že je vyvolený. Já o sobě moc dobře vím, že jsem nadělal spoustu chyb. Důležité je si je přiznat a pokud možno je nedělat podruhé. I Miloš Zeman přece řekl, že jen idiot se nepoučí z chyb. Zajímavé jen je, že on sám to nerespektuje…

Učit se z vlastních chyb mohou nejen politici, ale i voliči. Teď je čekají volby, o nichž se tvrdí, že budou těmi nejdůležitějšími od roku 1989. Budou vážně nejdůležitější?
Myslím, že ano. V prvních porevolučních volbách byly přece karty předem rozdané. Jakmile mě prezident Husák jmenoval federálním ministrem, choval se noblesně, byl nad věcí. Přitom už věděl, že bude za tři hodiny abdikovat. Teď to rozdané není. Navíc se do popředí dostali lidé, proti kterým jsme v roce 1989 bojovali. Nejde mi ani tak o komunisty, jako o někdejší spolupracovníky StB, kteří by rozhodně neměli stát ve vedení státu. Své funkce si kupodivu drží i zásluhou podpory od lidí, kteří proti nim kdysi zvonili klíči na náměstí.

Předpokládám, že se bavíme o Andreji Babišovi.
Přesně tak. Letošní volby jsou důležité i proto, že už by se konečně mělo rozhodnout, kam se vlastně chceme obrátit. Chceme, aby stát byl firmou? Aby byl demokratickou společností? Nebo chceme vrátit staré časy? Faktem je, že setrvačnost asi nějakou dobu potrvá. Pokud se Babiš do začátku voleb neocitne v teplácích, pak je možné, že ještě nějakou dobu vydrží. Jen si myslím, že už nadále nebude premiérem. A pokud se dostane do tepláků? Pak se ANO zhroutí jak domeček z karet. Zůstane otázka: Kdo ho nahradí?

VIDEO rozhovor s Petrem Millerem:

Kdo?
Když se dívám na současnou ODS, není to ta „ódéeska“ jako kdysi. O sociální demokracii je škoda mluvit, to je neštěstí. Pak tu máme Starosty. Lidé je znají z komunální politiky, svým způsobem mají důvěru. Jsou to ale lidé, kteří mohou řídit stát? Myslím, že ne. Uvidíme, jak se to zamotá. Když jsme kdysi nastupovali my, byli jsme partou kluků z ulice. Ale naučili jsme se to. Nebyli jsme líní, měli jsme pokoru. Dneska mají politici pocit, že už se nemají co učit. O to větší přijde rána, až to spadne.

Z vaší odpovědi jsem nepoznal, koho budete volit.
V minulých volbách jsem to hodil Svobodným. Věděl jsem, že je to ztracené. Byli mi však sympatičtí tím, jak vykládali ekonomiku. Teď je mi myšlením blízká SPD. Lidé říkají, že jde o nacionalisty; podle mého to není pravda. V jejich přístupu nalézám prvky, které bych podpořil – například ohledně migrace a nepřizpůsobivých menšin. V těchto otázkách podle mého nastal čas přestat se servítkami, vzít věc tvrdě do ruky.

Překvapil jste mě. Umíte si snad představit Tomia Okamuru ve vládě?
Mám za to, že nemluví špatně. Nenalézám v jeho názorech nic, co by pro mě bylo vysloveně nepřijatelné. Osobně si umím představit spoustu lidí, kteří by pro mě byli ve vládě nepřijatelní. On to není.

Kdo ano?
Babiš. A to naprosto.

Takže patříte k lidem, kteří by ho v teplácích viděli rádi?
Ano. Myslím, že by to pro něj bylo i výchovné. Víte, já s ním mám špatnou osobní zkušenost. Před pár lety jsem odkýval nabídku, abych jako nestraník kandidoval v Příbrami za ANO na senátora. Absolvoval jsem primárky, které jsem vyhrál. Musel jsem do Agrofertu, kde byla schůzka všech předsedů ANO Středočeského kraje, byl jsem jimi jednohlasně odsouhlasen. Pak se ale dva týdny nedělo nic. Až se mi ozvala Jermanová a začala se kroutit. Utnul jsem jí, aby šetřila slova. Vždyť kdo to mohl změnit? Babiš. Když jsem mu psal, aby mi řekl, co proti mně má, vůbec neodpověděl. Pro mě je antidemokrat. Pouhý politický kašpárek, který využil situace a své ekonomické moci. Vlastně mu ani nic jiného nezbývá, než aby se u moci udržel. Jakmile jednou přijde o funkce, půjde to s ním velmi rychle dolů. Ne, nevážím si ho. A velký problém mám i s lidmi kolem něho.

S kým třeba?
Když vidím ministra Vojtěcha, nejradši bych mu dal tři koruny, ať si jde hrát na pískoviště. Vždyť je neuvěřitelně poplatný Babišovi. Je to ministr zdravotnictví bez vlastního názoru. Jistě, taky jsme kdysi v Havlovi měli někoho, koho jsme si všichni vážili, koho jsme ctili. Často jsme s ním ovšem byli v křížku. A nezřídka jsme si navíc své názory proti němu prosadili. Loajalita je pěkná věc, musí mít však své meze. Kdyby se mnou premiér voral tak, jak bylo voráno s Vojtěchem, to bych s ním hodně rychle vyběhl.

Je znamením doby nejen slepá oddanost ministrů premiérovi, ale i poslanec Volný demolující pultík ve sněmovně?
My jsme zase měli Sládka. Vzpomínáte si na něj ještě? To bylo podobné, ten zas urážel prezidenta. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že to tenkrát mělo své hranice. Konkrétně o Volném si například nemyslím, že je primitiv. Otázkou pro mě spíš zůstává, co všechno je v jeho chování divadlem, chladnou kalkulací. Co tím sleduje. Samozřejmě předvádí excesy, k nimž by ve sněmovně nemělo docházet. My byli kdysi všichni hrdí, že tam můžeme sedět. Dbali jsme na to, abychom vystupovali na úrovni. Nepamatuju, že by někdo používal tak obhroublé výrazy, jaké jsou dnes skoro běžné. No jo, doba jde tak trochu do háje.

Nemáte dojem, že do dnešní politiky patří mnohem častěji i křivárny?
Nevím, zda jich je dneska víc. Hned mi ale naskočí, že například vztah Miloše Zemana ke mně se dá označit za velmi sprostou křivárnu. Vmetu mu ji do očí, kdykoliv bude chtít. Po dvaadevadesátém jsme spolu vstupovali do sociální demokracie s tím, že utvoříme tandem. Já být předsedou nechtěl. Jasně jsme se dohodli, že pokud se nám to celé povede, rád bych byl leda zpátky ministrem práce a sociálních věcí. Jenže pak nastal průšvih, začal ve mně totiž vidět soupeře. A roku 1993 přišel sjezd sociální demokracie. Byli jsme tehdy domluvení, že vystoupím a Zemanovi dám všechny své hlasy. To se stalo. Taky jsme ale byli dohodnuti, že pokud vyhraje, pak řekne, že budu jeho prvním místopředsedou. Jakmile se Zeman opravdu stal předsedou, oba vstáváme, já mu podávám ruku, povídám: „Tak se nám to přece jen povedlo. Teď je jen potřeba, abys dodržel, co jsme si řekli.“ A on se na mě podívá, ruku z té mé vytrhne a odsekne: „To určitě.“ To byla největší facka, kterou jsem kdy dostal. Někteří lidé zkrátka asi mají křivárny přímo v popisu práce.

V politice to možná platí dvojnásob.
Přitom za daleko silnější jsem vždycky považoval jedince, kteří dokážou ustoupit, uznat porážku. Osobně jsem se tím alespoň vždycky řídil. Asi máte pravdu, v tomhle se doba změnila. Vždyť já si třeba nevzpomínám, že by za nás někoho ve vládě vůbec napadlo, aby si druhé nahrával, protože se to přece někdy může hodit. Teď se to děje naprosto běžně – jeden se odposlouchává, na druhého se donáší… Kam jsme se to dostali? Afér je ve vrcholné politice tolik, že už je lidé ani nezaznamenávají. Všechno postupně vyšumí. Co je jeden den senzace, patří druhý den do archivu, protože to mezitím přebije celá řada jiných leváren a sprosťáren. Časy se mění.

Asi i v tom, že jsme si přestali vzájemně naslouchat. Kvůli politice se teď hádají nejlepší přátelé, celé rodiny. Co se to s námi stalo, že rozdělení společnosti došlo tak daleko?
Je pravda, že v 90. letech společnost kvůli politice podobně rozdělená nebyla. Minimálně v tomto ohledu to bylo mírumilovnější.

Co se stalo, že je to jinak?
Upřímně? Nevím.

Napadá mě, zda kořeny současné vyhrocenosti nespočívají už v časech opoziční smlouvy, která v české politice úplně překopala hranice, co je a není možné.
Je pravda, že opoziční smlouva představovala velké zklamání. Voliči najednou zjistili, že se strany ve vysoké politice dokážou velmi rychle dohodnout i s největším protivníkem bez ohledu na to, co hlásají. Možná by však bylo fér připomenout, že něco podobného jsme zažívali už my.

Co?
Naše první polistopadová vláda přece byla stále ještě vládou Československé socialistické republiky. A pak: Pořádné jiskření představovalo i samo soužití Čechů a Slováků v rámci dohasínající federace. S Mečiarem v době jeho velké slávy to bývalo hodně na kordy. Jednou jsem na Federálním shromáždění musel coby ministr do výboru pro sociální politiku obhajovat jistý zákon. A během své řeči jsem si všiml poslance, který si v rohu četl noviny. Bylo mi to protivné, tak jsem se ozval: „Pane, co čtete ty noviny… Zajímá vás to vůbec?“ On složil v klidu noviny a pronesl: „S federálom sa nebavím.“ Co jsem měl dělat? Byl to Slovák, viděl všechno jinak. Přesně tak to holt chodilo. Když jsme měli schůzky, seděl u mě český a slovenský ministr. Tím slovenským byl patolog Novák. Vždycky vešel do dveří a zahlásil: „Pán minister, dnes som tu naposledy. Na budúce už budeme mať vlastný štát.“ Neslo se to nicméně v gentlemanském duchu, nešlo o nic hrubého.

Mimo kamery nebyl hrubiánem ani Mečiar?
Pamatuju jednu specifickou situaci. Měli jsme zrovna federální vládu, když mi Marián Čalfa povídá, že přiletí Mečiar. Že bychom ho měli přivítat. Tehdejší místopředseda vlády Václav Valeš sebral auto a vydal se na letiště. Když se pak vrátil, povídá: „Představ si… Jedu s Mečiarem ve voze a on si mě položil hlavu na rameno. Úplně mě to zaskočilo. Ptám se, jestli mu není zle. A on že ne. Prý: Václave, já mám strach. Ze sebe. Ze své moci.“

Volby 2021 v jasných otázkách a odpovědích

Zajímají vás konkrétní body z programů politických stran, ale nechcete se probírat stovkami stránek? Redakce CNN Prima NEWS vybrala hlavní témata za vás.

Programy stručně

Kdy se to stalo?
V době, kdy probíhal tzv. boj o pomlčku v názvu státu. Večer jsme seděli ve Federálním shromáždění, řešili jsme, jak spor vyřešit. A Mečiar se omluvil, zničehonic odešel. Jelikož chyběl už patnáct minut, Čalfa mě vybídnul, abych se po něm podíval. Hledám ho, není ani na chodbě, ani na záchodě. Až ho konečně spatřím u obrovských oken s výhledem na Hrad. Koukal úplně nepříčetně ven. Říkám: „Pane kolego, jednání už začalo, měl byste se vrátit.“ Nic. Tak to opakuju. Zase nic. Až najednou sebou trhnul a začal vnímat. Co naděláte. Ne nadarmo se říká, že politik je buď psychopat, nebo cvok.

Psychopatolog Andrej Drbohlav mi říkal, že ve vrcholné politice je 15 až 20 procent jedinců s klinickými rysy psychopatie.
Nedivil bych se, kdyby jich bylo ještě víc. Řadu svých žijících kolegů z vlády jsem ve své době také pokládal za velmi významné psychopaty. Ano, byly okamžiky, kdy se vyznačovali racionálním chováním. Najednou se ale úplně změnili a dělali věci, až mi hrůzou vstávaly vlasy na hlavě.

O politicích se říká třeba i to, že se mají většinou hodně rádi.
Hned si vybavím Slováka Weisse, s nímž jsme jednou seděli při debatě v televizi. Najednou zakřičel a muselo se přestat natáčet. Z jedné strany si totiž nepřipadal tak hezký, proto bylo potřeba přesunout kameru. No ano, mezi politiky samozřejmě narcisy najdete. Když vidím ty současné, jak se chlubí, že mají 30 tisíc hlasů, musím se smát. S Klausem jsme byli v prvních volbách úplně jinde: On měl 360 tisíc hlasů, já skoro 250 tisíc. Za námi byla mezera. Nějaký Zeman? To byl nýmand; o něm jsme ani nevěděli, že existuje. V jednu chvíli jsem byl čtvrtým nejpopulárnějším člověkem ve federaci. První byl Havel, druhý Dubček, třetí Komárek, čtvrtý já. Klaus dlouhou dobu končil až desátý, jedenáctý… Vidíte, a já pro to nic neudělal. Dnešní politici by se proti tomu úplně rozdali a stejně jim to nestačí. Když se podívám třeba na Maláčovou, to je taková ťuťka!

S Klausem jsme byli v prvních volbách úplně jinde: On měl 360 tisíc hlasů, já skoro 250 tisíc. Za námi byla mezera. Nějaký Zeman? To byl nýmand; o něm jsme ani nevěděli, že existuje.

Jak to myslíte?
Snaží se zachránit sociální demokracii, tak kolem sebe hází penězi; rozdává, co to jde. Jenže to přece není politika! Takového člověka si jako volič nemůžete vážit. To byl ostatně taky rozdíl mezi mnou a Klausem. Vždycky mi říkali: „Pane ministře, jak chcete být zvolený, když jste věrozvěstem špatných zpráv?“ Říkal jsem totiž, že lidi musí dělat, že s důchody to nebude valné. Jiní na to šli odlišně... Jednou, když jsme ještě se Zemanem tvořili tandem, řídil jsem tzv. stínový kabinet. Přijdu do Lidového domu, před ním spatřím obrovský nápis se slibem o důchodech. Jenom si povzdechnu, kdo sem dal takovou nereálnou blbost. Potkám Miloše a ptám se ho na to. Načež mi odpoví: „Já vím, že je to blbost. Až budeme zvolení, řekneme pravdu.“ Na tom je bohužel postavená politika. Proto si politiků nevážím.

Je tahle historka Miloš Zeman v kostce?
Ano. Svou zkušenost s ním jsem vám už vyprávěl. Víte, nejsem mstivej. Ale když poprvé neúspěšně kandidoval na prezidenta a odcházel s brekem, cítil jsem zadostiučinění. Nikdy bych s ním už nemohl komunikovat. I kdyby se o to pokoušel, odmítnul bych mu podat ruku.

Vážně?
U některých lidí to prostě už nejde. Jakmile vás prasácky podrazí, už není cesta zpátky. Co udělal, je neospravedlnitelné. Nevážím si ho.

Vážíte si Václava Klause?
Klaus je zvláštní člověk. Strašně jsme se mlátili. Když udělal ekonomickou reformu, musela na ni následovat odpověď v podobě koncepce sociální politiky. Odděleně to nejde, to si jen Václav představoval. Proto jsme byli neustále v křížku. Nicméně jsme se vnitřně uznávali. Až jednou došlo k mimořádné situaci. Občanské fórum se rozdělilo, Klaus měl ODS, já byl s Dienstbierem v Občanském hnutí. A v Hiltonu jsme s OH pořádali konferenci. Přijíždím k hotelu, čekám, až mě portýr vpustí. Najednou za sebou spatřím bavoráka obklopeného blikajícími policajtskými majáčky. Pořád jsem čekal na vpuštění, policajti začali troubit. Bylo mi jasné, že to musí být Vašek Klaus, protože tohle nikdo jiný z nás nedělal – on všude musel mít policejní doprovod. Ani jsem se proto neotočil, jen jsem na ně mávnul rukou. V tu ránu policajti vyběhli z auta. Povídám: „Pánové, chtěli jste něco?“ Omlouvali se, že mě prý nepoznali. Načež z bavoráku vylezl Klaus. Jeden policajt mu nesl tenisové rakety, druhý tašku s oblečením. Přišel, a co prý tady dělám. Vysvětloval jsem mu, že tam naše hnutí má konferenci. „Vaše hnutí?“ kroutil hlavou. „Tak nevýznamná stranička v tak krásném hotelu? Proč se radši nejdete učit tenis? Já bych vás ho naučil.“

Co vy na to?
Zavtipkoval jsem: „Přiznej, stejně se k nám jdeš přihlásit, viď?“ Otočil se, u hotelu ho obklopily mraky novinářů. Vzal jsem si lejstra a rovněž jsem odkráčel ke vchodu. Načež si mě novináři též odchytili a ptali se, o čem jsme se s Klausem bavili. „No, podivoval se, že může mít tak bezvýznamná stranička konferenci v tak nádherném hotelu.“ Smáli se. Tak jsem ještě dodal: „Pánové, kdybych já uměl na vládě zákon o daních tak, jak ho uměl pan místopředseda, nejdu na tenis, ale raději se ten zákon pořádně našprtám.“

Dozvěděl se to Klaus?
Jeden novinář z Ostravského deníku to napsal. A druhý den byla vláda. Znáte ten pocit, když někam vstoupíte a v místnosti panuje těžký napnelismus?

Jistě.
To přesně se tehdy stalo i mně. Začala vláda. Většinou to probíhalo tak, že přišel Čalfa, posadil se, brejličky mu spadly na špičku nosu a řekl: „Vážená kolegyně, vážení kolegové…“ Udělal to i tentokrát, jenže si najednou všiml, že Klaus si na rozdíl od ostatních nesednul. „Vašku, ty si nesedneš?“ „Nesednu!“ „A co ti je? Jsi nemocný?“ „Ne!“ „Tak si sedni, ne?“ „Ne!“ Klaus se rozkročil, ukázal na mě prstem: „Dokud bude ve vládě tenhle člověk, tak si nesednu!“ Marián se na mě otočil, co jsem prý Vaškovi udělal. Jenom jsem pokrčil rameny. Klaus měl v rukou noviny, položil je před Čalfu. „Čti!“ Čalfa se jenom zasmál, posunul to dál k Rychetskému, aby se taky pobavil. „Vašku, vždyť je to svým způsobem pravda. Tak si sedneš, nebo ne?“ „Nesednu!“ A tehdy se Čalfa projevil jako frajer. Řekl: „No tak když si nesedneš, budu muset za Vaškem Havlem, aby tě vyměnil.“ Co myslíte? Klaus si v tu ránu sednul. Jenže pak byl oběd, ke kterému jsme si vždycky dávali aperitivek. A Klaus si s námi ne a ne připít. Obrátil jsem se k němu, aby neblbnul, že to necháme být. Odpověděl: „Hm, dobře. Ale bylo to naposledy!“ Musel jsem se usmát. „To víš, že jo. Naposledy…“

Vašek (Klaus) měl rád, když se mu někdo postavil, ale měl pak pocit, že vyhrál. Zpětně musím říct, že jsem si Vaška vážil. Neumím si představit, jak by tehdejší vláda vypadala, kdyby v ní nebyl. Je svým způsobem taky psychopat, ale já ho mám rád.

Legrační.
Vidíte – ještě dlouho poté, ať byl předsedou sněmovny, nebo prezidentem, jsem to pak s ním měl dobré. Až do doby, kdy jeho poradce Hájek prohlásil, že není z opice, jelikož ho uplácal Pánbůh. Tenkrát jsem Vaškovi napsal, jak takový pitomec může být jeho poradcem. A od té doby jako když utne. Přitom jsme před tím spolu vycházeli bez problémů. Byl už takový; Vašek měl rád, když se mu někdo postavil, ale měl pak pocit, že vyhrál. Zpětně musím říct, že jsem si Vaška vážil. Neumím si představit, jak by tehdejší vláda vypadala, kdyby v ní nebyl. Je svým způsobem taky psychopat, ale já ho mám rád.

Je rozdíl mezi ním a Zemanem, že dokáže odpouštět?
Tak nějak to bude. Zeman je neskutečně mstivej. Navíc stárne. Nemoc se podepsala na tom, že přestává vidět některé věci realisticky. Taky je důležité, že v životě nebyl sportovec. Klaus ano – ví, že ve sportu jednou dáš, podruhé dostaneš. Zeman tohle nezná, neumí. Když dostane, neodpustí. Čeká léta, než úder vrátí. Nikdy nezapomene. V tom je mezi nimi obrovský rozdíl.

Ještě jednu obrovskou osobnost jsme nerozebrali – nechybí dnešní politice někdo jako Václav Havel?
Myslím, že ano. Určitě chybí někdo, kdo by se na věci dokázal podívat s nadhledem. Správně je formulovat, precizovat. Havel nebyl jen vizionář. Taky vize dokázal přesně popsat, a to všem. Dneska se všichni snaží Havla napodobit. Pokud to nejde, tak ho alespoň zesměšnit. Když dneska slyším někoho, jak Vaška špiní, pokaždé mě napadne: „Hoši, ani po kotníky mu nesaháte…“

Havlovým heslem bylo mimo jiné „Nejsme jako oni“. Nebylo ale po listopadu zpětně chybou, že se proti komunistům nepostupovalo rázněji?
Měl bych co účtovat – komunisti zařídili, že mě vyhodili z vysoké školy. Měl jsem důvod se pomstít, dát jim přes držku. Nikdy jsem to ale neudělal. Dneska si říkám, že to možná byla trochu škoda. Že se mohlo postupovat o něco tvrději. Pak by se exot jako Babiš nikdy nedostal k moci. Jenže ve mně to prostě není. Osobně jsem například ve Federálním shromáždění tvrdě vystoupil na obranu Mariána Čalfy. Vysvětloval jsem, že musíme rozlišovat. Pokud by Čalfa spáchal trestný čin, pak prosím. Ale zakročit proti němu razantně jen na základě toho, že jedna paní povídala? To by nebylo správné.

Takže si zpětně vyčítáte jiné věci.
Možná to, že jsem nezužitkoval svou někdejší obrovskou popularitu. Vždyť třeba v Jablonci mě svého času volilo 95 procent všech obyvatel! To je z dnešního pohledu science-fiction. Já se o to nestaral. Škoda.

O co jste přišel?
Přišel, nepřišel… Se vším jsem se vyrovnal. Už je mi osmdesát; první dítě jsem měl ve dvaapadesáti, poslední v šedesáti. A když se na ně divám, říkám si: „Zaplaťpánbůh, že nejsem mladej a nemusím se potýkat se všemi idiotštinami, zhovadilostmi a dohady, které současný svět plodí – ať už pocházejí z Ameriky, nebo Ruska.“ Víte, já už o to prostě nemám zájem. Odpovím, jen když se mě někdo na něco zeptá. Upřímně – vlastně jsem šťastný, že se ještě někdo zajímá, co si vůbec myslím.

Tagy:

Hlavní zprávy

Třetí vlna covidové pandemie klepe v Česku na dveře. Odborníci se bojí černého scénáře
Koronavirus

Třetí vlna covidové pandemie klepe v Česku na dveře. Odborníci se bojí černého scénáře

Epidemie COVID-19 se v Česku již několik týdnů zhoršuje. V sobotu došlo k největšímu víkendovému nárůstu nakažených od 8. května. Odborníci se obávají podobného počtu nakažených a hospitalizovaných jako během loňského podzimu a mnozí z nich vidí naději v očkování, konkrétně v aplikaci třetí dávky. Situace koronavirové pandemie se znovu zhoršuje i ve světě.

Krev, pot a stehy Tomáše Součka. Ještěže nepřišel o oko, píší fanoušci po ošklivém zranění

V neděli skončila úctyhodná série českého záložníka Tomáše Součka. Poprvé od 7. března 2020 se stalo, že by v dresu West Hamu United neodehrál v Premier League kompletních 90 minut. Mohl za to ošklivý a nešťastný okamžik v závěrečné patnáctiminutovce zápasu na hřišti Evertonu. Železný muž sestavy „kladivářů“ se mohl radovat z výhry jeho týmu, ovšem tyto tři body, zanechaly na obličeji exslávisty pořádné šrámy.

Zkrachují další menší dodavatelé energií. Záleží, jak tuhá bude zima, varuje ekonom

Situace na trhu s energiemi se vyhrocuje. Po krachu společnosti Bohemia Energy ukončují činnost i další dodavatelé. Podle ekonoma Lukáše Kovandy je potřeba se připravit na krach dalších menších společností. Záleží ale na tom, jak tuhá bude letošní zima. Kovanda v Novém dni na CNN Prima NEWS varoval budoucí vládu, která to podle něj bude mít z ekonomického hlediska strašně těžké.

Chlapec v sukni znásilnil na genderově neutrálních toaletách dívku. Její otec to neunesl

Školy po celé Americe se zabývají otázkou, zda by měly být toalety genderově neutrální. Někteří rodiče se ale obávají o bezpečí svých nezletilých dětí. Debatu v amerických médiích rozpoutala výpověď jednoho údržbáře, který popsal znásilnění své dcery na dívčích toaletách chlapcem v sukni. Otec to pak ale na zasedání školské rady pěkně schytal.

Škoda zastaví na 14 dní výrobu, v provozu nechá jednu linku. Může za to nedostatek čipů

Automobilka Škoda Auto od pondělí na následující dva týdny zcela zastaví výrobu ve všech třech svých tuzemských závodech, výjimkou bude jedna linka v závodech v Kvasinách na Rychnovsku. Při této odstávce chce firma dokončit 10 tisíc rozdělaných aut, informoval vedoucí komunikace podniku Škoda Auto Tomáš Kotera. Důvodem utlumení výroby je nedostatek čipů.

reklama

Domácí zpravodajství

reklama