Kvůli koktání bojoval se šikanou. Našel si ale terapii, která uchvátila svět

Nejen o svých trápeních mluví kanadský autor, ilustrátor, karikaturista, ale také expert na digitální marketing Daniele Rossi v rozhovoru pro CNN Prima NEWS před konferencí k Mezinárodnímu dni porozumění koktavosti. Ten „slaví“ komunita lidí s řečovými vadami každoročně 22. října. Konference, kterou již roky připravuje přední česká logopedka z kliniky Logo Ilona Kejklíčková se svým týmem, se měla konat v Brně, kvůli pandemii koronaviru se stejně jako loni odehraje on-line. Kromě Daniele Rossiho na ní vystoupí přední čeští odborníci nejen na koktavost, ale i další poruchy komunikace.

„Z koktání jsem ‚nevyrostl‘ a s radostí mohu říci, že k němu mám mnohem lepší a pozitivnější vztah než dříve. Tento zdravější pohled jsem objevil ve svých třiceti letech, když jsem se na internetových fórech setkal s dalšími koktavými lidmi s pozitivním pohledem na věc. Koktání už nebylo ostudou ani mou vinou. Bylo to prostě něco, co se mi nedobrovolně přihodilo. A přitom stačí lidem, se kterými mluvíte, jednoduše sdělit, že koktáte, aby věděli, o co jde, protože vy jste s tím v pohodě a oni pak mohou být také,“ nastínil svůj náhled na koktání osmačtyřicetiletý Rossi.

Koktáte od svých čtyř let. Znáte příčiny? Dověděl jste se je od rodičů nebo lékařů?
Ano. Genetika. O té jsem se však dozvěděl až ve svých třiceti letech, když jsem si přečetl o výzkumu, který se genetikou a koktavostí zabývá.

Koktá někdo z vaší rodiny?
Zeptal jsem se na to rodičů a oni mi řekli, že koktal můj dědeček z otcovy strany a jeho sestry. Zemřeli však před mým narozením, takže jsem se s nimi nikdy nesetkal. Do té doby jsem si myslel, že jsem jediný, kdo koktá! Nevzpomínám si, že by mi někdo někdy vysvětlil důvody mého koktání. Myslím, že je to tak lepší, protože podle toho, co jsem pochopil, je ta genetická souvislost teprve nedávný objev.

Koktal můj dědeček z otcovy strany a jeho sestry. Zemřeli však před mým narozením, takže jsem se s nimi nikdy nesetkal. Do té doby jsem si myslel, že jsem jediný, kdo koktá!

Jak koktavost ovlivnila váš život, když jste v šesti nebo sedmi letech začal chodit do školy?
V Kanadě začínáme chodit do školy ve čtyřech letech. Moje nejranější vzpomínka na koktavost je, že mi rodiče a logoped říkali, abych při mluvení tolik netlačil na pilu. Nechápal jsem, co to znamená. Bylo mi asi sedm let, když se mě ostatní děti začaly ptát, proč mluvím tak, jak mluvím. A napodobovaly mě, což se mi nelíbilo. Ale je naprosto v pořádku, že je někdo zvědavý, když je to pro něj něco neznámého. To, že se mě někdo ptal, proč mluvím jinak, ve mně vyvolávalo dojem, že něco dělám „špatné“, že dělám ostudu.

Jak jste se s tím jako malý vypořádal?
Těžce, zvlášť protože jsem byl ještě dítě! Nevěděl jsem, co přesně dělám špatně. Právě tehdy, v tak raném věku, jsem se vlastně nesprávně dozvěděl, že koktání je špatné. Čím jsem byl starší, tím více se někteří ze studentů stávali protivnými. Napodobování pokračovalo, stejně jako šikana. Proto jsem se zdráhal zvednout ruku ve třídě a obával jsem se koktání při prezentacích. Nakonec jsem sice začal koktání skrývat tím, že jsem zaměňoval slova, nebo ještě hůř, nemluvil jsem vůbec a vyhýbal se společenským situacím. Byl jsem vděčný, kdykoli se mi podařilo říci něco plynule, ale to všechno jen zhoršovalo můj stud z koktání. Také jsem neříkal to, co jsem chtěl říct doopravdy.

Jak se to projevovalo?
Například při objednávání jídla, které jsem si chtěla objednat. Nebo jsem předstíral, že neznám odpověď na otázku, když mě učitel vyvolal. Cítil jsem se zahanbený, když jsem byl „přistižený“ při koktání, což jen dále stupňovalo moji úzkost při mluvení. Ve skutečnosti šlo o strach z toho, že zase budu „odsouzen“.

Jak intenzivně jste se léčil? Jaká je vůbec praxe v Kanadě? Existuje tam síť logopedických ambulancí? Případně foniatrických klinik?
Logopedické terapie jsem absolvoval několikrát v průběhu 80. let minulého století. Někdy individuálně, jindy se skupinou dalších dětí. Pokud si vzpomínám, chodil jsem tam jednou týdně, ale nebyl to intenzivní program. V Kanadě existují logopedické kliniky a soukromé praxe, včetně logopedů, kteří pracují ve školách.

Kdy jste si plně uvědomil, že máte vadu řeči a že váš život bude navždy jiný?
Nemám žádný konkrétní okamžik, ale zřejmě to přišlo ve chvíli, když mi řekli, že mluvím jinak, že mám v řeči zpomalit, když mě ostatní děti začaly napodobovat.

Jak jste s koktáním bojoval v pubertě, při přechodu na střední školu, případně pak dále na univerzitu?
Dál jsem se snažil koktání skrývat. Vždy jsem musel zapojovat hlavu, když jsem tušil, že se zakoktám, proto jsem dopředu přemýšlel, jaká slova mám volit, abych se tomu vyhnul. A pak jsem litoval, že jsem to udělal, připadal jsem si jako zbabělec. Skrýt koktání není tak snadné, jak by se mohlo zdát. Takže jsem se opravdu styděl, když se objevilo. Trvalo mi velice dlouho, než jsem se vyrovnal s tím, že jsem se před někým zakoktal, a to mi dělalo ještě větší starosti. Vyhýbání se mluvení rozhodně ztěžovalo navazování přátelství. Naštěstí jsem byl od přírody společenský a dokázal jsem se spřátelit a mluvit s dívkami.

Zajímali se někdy spolužáci či přátelé o vaši řečovou vadu?
O koktání jsem s kamarády mluvil jen zřídka. Když už, tak spíše v kontextu toho, když jsem řešil, že koktání je něco ostudného. V mém okolí nebyli lidé, kteří koktají, takže moji přátelé a rodina nemohli plně pochopit, jaké to je žít s koktáním. Mám štěstí, že jsem vyrostl v člověka, který se ochotně vyrovnává s nepřízní osudu. I když snaha skrývat koktání, zaměňování slov, vyhýbání se společenským situacím, dokonce i obelhávání lidí, aby říkali slova za mě, nikdy nebyla tou nejlepší strategií.

Kdy jste prožíval největší muka? Například v obchodě při objednávání? Nebo při seznamování?
Rozhodně v obchodě při objednávání! Takže jsem se pak při objednávání mochaccina nahrával, abych to pustil do svého podcastu, protože jsem se při tom slově vždycky zadrhával. Mochaccino se tak stalo oficiálním nápojem mého pořadu. (smích)

Vypozoroval jste, jestli někdy zadrháváte méně, případně kdy více?
Moje koktání se zhoršuje, když telefonuju. Možná to souvisí s tím, že nevidím výraz tváře dotyčného. Moje koktavost se může zvýšit, i když jsem opravdu šťastný. Vzpomínám si, jak jsem byl jednou večer s přáteli a skvěle jsme se bavili po zhlédnutí představení. Byl jsem tak nadšený, že jsem nedokázal říct dvě slabiky, aniž bych se zakoktal. Další potíží je žádat lidi, aby nedokončovali mé věty, aniž bych při tom vypadal jako hulvát. Vím, že lidé, kteří mluví plynule, to myslí dobře, ale je neuctivé nenechat někoho dokončit to, co potřebuje říct. Dávám jim to najevo úsměvem a někdy použiji humor, když je to vhodné.

S čím se ještě setkáváte?
Problémem je také to, že jsem neznal osobně nikoho dalšího, kdo by koktal. Zejména ty, kteří mají ke koktavosti pozitivní vztah. Možnost stýkat se s ostatními, kteří plně chápou tuto jedinečnou zkušenost s koktavostí, opravdu pomáhá cítit se méně izolovaně. Už nemáte pocit, že jste jediní na světě, kdo koktá.

Zdravější pohled na koktání jsem objevil ve třiceti letech, když jsem se na internetových fórech setkal s dalšími koktavými lidmi s pozitivním pohledem na věc. Koktání už nebylo ostudou ani mou vinou. Bylo to prostě něco, co se mi nedobrovolně přihodilo.

Jaký je váš stav dnes? Koktáte stále? Nebo jste se z toho tzv. dostal?
Z koktání jsem „nevyrostl“ a s radostí mohu říci, že k němu mám mnohem lepší a pozitivnější vztah než dříve. Tento zdravější pohled jsem objevil ve svých třiceti letech, když jsem se na internetových fórech setkal s dalšími koktavými lidmi s pozitivním pohledem na věc. Koktání už nebylo ostudou ani mou vinou. Bylo to prostě něco, co se mi nedobrovolně přihodilo. A přitom stačí lidem, se kterými mluvíte, jednoduše sdělit, že koktáte, aby věděli, o co jde, protože vy jste s tím v pohodě a oni pak mohou být také. Dal jsem šanci tomu, že koktátní nebudu skrývat, naopak jsem o něm otevřeně mluvil a sklidil jsem za to pochvaly a také výhody. Bylo to skvělé. Osvobozující a posilující. Dnes nechávám svému koktání „volnost“.

Co bylo impulsem k tomu, že jste se začal angažovat ve skupině koktajících?
Setkání s dalšími lidmi, kteří koktají stejně jako já. V roce 2006 jsem se začala poohlížet po logopedovi, ale něco mi bránilo v dalším postupu. Nevěděl jsem však co. Sociální média byla v té době opravdu nová, ale díky nim jsem získal přehled o podpůrných skupinách koktavých, o tom, jak se organizují. Myšlenka mít přátele, kteří také koktají, se mi velmi zamlouvala, a tak jsem začal vyhledávat skupiny ve svém okolí. Když jsem žádnou nenašel, rozhodl jsem se založit podcast

.

Jak vás vůbec napadlo nakreslit komiks s koktající hlavní postavou?
Od dětství jsem sledoval kreslené seriály a kreslil komiksy. Vlastně jsem kreslil kreslené seriály a komiksy při každé příležitosti, v sešitech, ve školních projektech, dokonce i na oblečení! Takže bylo jasné, že když mne jednou napadlo napsat knihu, budou v ní i komiksy. Za jménem Franky Banky, ani za tím, že je to lišák, není žádný zvláštní důvod. Je to prostě kreslená postavička, která koktá a prožívá dobrodružství jako ostatní kreslené postavičky.

Není to trochu na hlavu, když to nemůže nikdo slyšet. Neuvažoval jste spíš o televizním či rozhlasovém pořadu? Tam by to přece dávalo větší smysl.
Je zvláštní, že mě to nikdy nenapadlo! Asi mě komiksy baví natolik, že veškerou energii vkládám do tvorby komiksu, a ne do televizního nebo rozhlasového pořadu. I když vytvořit animovaný kreslený seriál byl vždycky jeden z mých snů. Rád ve svých komiksech vyjadřuji čas, který koktající člověk potřebuje na vyřčení myšlenky tím, že to kreslím přes několik panelů. Někdy do nich prostřednictvím myšlenkových bublin zahrnuji i to, co si Franky Banky při koktání myslí. Totéž mohu udělat s reakcemi ostatních postav, které poslouchají. Koktání je také vizuální zážitek, protože koktající osoba může zavírat oči, odvracet pohled, pohybovat jinými částmi těla, jak se její tělo snaží vytlačit slova. Totéž platí pro posluchače, mohou se šklebit, snažit se dokončit naše věty nebo odvrátit pohled během naší zranitelné chvíle koktání. Komiksy jsou skvělým prostředkem, jak čtenáře přivést do světa hlavního hrdiny. Je skvělý pro uvědomění. I díky tomu je komiksová žurnalistika tak účinná.

Skrýt koktání není tak snadné, jak by se mohlo zdát. Takže jsem se opravdu styděl, když se objevilo.

Dobrá, tak tedy koktající hlavní hrdina v komiksu. Jaké jste měl ohlasy?
Komiks je skvělé médium pro vykreslení příběhů o společném prožívání. Můj styl je používat humor, což je další skvělý způsob, jak navázat kontakt se čtenáři. Jedna čtenářka mi řekla, že při čtení komiksů v mé knize se poprvé v životě zasmála svému koktání, což pro ni byla skvělá terapie. Logopedi používají mé komiksy s Frankym Bankym jako podněty k diskusi při terapeutických sezeních a také při arteterapii, kdy klienti kreslí vlastní komiksy o svých zkušenostech s koktavostí. Frankyho Bankyho milují i děti, které nekoktají. Jedna logopedka mi vyprávěla o batoleti, se kterým pracovala, i když ne kvůli koktavosti. Před začátkem sezení schovala někde v místnosti špendlík a společně s batoletem hrály hru „Najdi Frankyho Bankyho“. Osmiletá dcera této logopedky, která nekoktá, viděla mé komiksy a kreslí si vlastní díla o problematice koktavosti.

Jaký je největší přínos Frankyho Bankyho?
Být vzorem s pozitivním přístupem k vlastní řečové odlišnosti. Vzorem pro děti i dospělé, kteří koktají. Mnoho dospělých mi řeklo, že si nechali udělat tetování Frankyho Bankyho a Ti-Gera! Franky Banky a Ti-Ger se také stali ikonami naděje i pro lidi, kteří nekoktají, ať už se stigmatizovaným problémem, nebo bez něj. Mám kamaráda s plicním onemocněním, který u Ti-Gera nachází spoustu síly.

Říkal jste, že hlavní postava Franky Banky má být jakýmsi superhrdinou. Máte pocit, že když dáte dětem a dalším lidem vzor, který se potýká se stejným problémem jako oni, může jim to dodat sílu, aby snáze překonali a postavili se vlastním těžkostem?
Určitě. Děti se na nás obracejí, aby se naučily něco o životě a mají tendenci nás dospělé napodobovat. Možnost pozitivního pohledu na zjevné koktání se snažím ukázat prostřednictvím interakcí Frankyho Bankyho s ostatními postavami. Před několika lety jsem byl na konferenci o koktavosti a všiml jsem si, že většina dětí měla na sobě trička se superhrdiny jako jsou Superman, Spider-Man, Batman, Hulk a Kapitán Amerika. Hned mě napadlo, že by potřebovali superhrdinu, který koktá. A tím superhrdinou měl být Franky Banky. I když nenosí superhrdinský oblek ani kápi. Také se snažím, aby všechny mé komiksy nebyly jen o koktání Frankyho Bankyho, protože je v nás víc než jen koktání. Všichni máme své silné stránky. Wonder Woman a Batman by dokázali zachránit situaci, i kdyby náhodou koktali.

Ve svých komiksech o Frankym Bankym vystupuje postava Ti-Gera, která je jakýmsi fyzickým projevem koktání. Je to něco, co jste použil osobně, abyste se vypořádal s vlastními problémy, a měl jste pocit, že by to mohlo pomoci i ostatním? Kde se tento nápad vzal?
Greg Snyder, můj přítel, který koktá a je profesorem komunikace a logopedie na Mississippijské univerzitě Ole Miss, byl jednou s rodinou v zoo a měl možnost si hrát s mláďaty tygrů. Všiml si, že se na něj tygří mládě snaží vrhnout pokaždé, když se k němu otočí zády. Když se k nim postavil čelem, tygří mláďata se stáhla. Dával to do souvislosti se skrytým koktáním. Život s koktavostí vás porazí pokaždé, když se ji snažíte skrýt, vyhnout se jí nebo předstírat, že neexistuje. Koktání se dá lépe zvládnout, jakmile se postavíte strachu z koktání a odsouzení. Toto přirovnání se mi velmi líbilo, a tak jsem vytvořil kresleného tygra a umístil toto přirovnání na své webové stránky a do své knihy. Pro tygra jsem vybíral název veřejně a kamarádka, která koktá, navrhla Ti-Ger, protože se to dá napsat jako blok, což je typ koktání. Stejně jako koktavost je i Ti-Ger nepředvídatelný a nechtěně způsobuje Frankymu Bankovi potíže.

Rád ve svých komiksech vyjadřuji čas, který koktající člověk potřebuje na vyřčení myšlenky tím, že to kreslím přes několik panelů. Někdy do nich prostřednictvím myšlenkových bublin zahrnuji i to, co si Franky Banky při koktání myslí.

Kreslení komiksů a jiných vizuálních příběhů jste se věnoval už od dětství. Byla vaše vada řeči důvodem, proč jste se rozhodl vyjadřovat se spíše vizuálně?
Vůbec ne. Jen jsem miloval kreslené vtipy a komiksy, jejich kreslení a psaní zábavných příběhů a vtipů.

Co připravujete dál? 
Ještě více komiksů! Plánuji grafický román pro děti, ve kterém hlavní roli zaujmou příhody Frankyho Bankyho a Ti-Gera. Nemůžu se dočkat, až na něm začnu pracovat.

Komiks Franky Banky vyšel i ve francouzštině. Uvažujete o dalších jazycích?
Ano! Nedávno jsem spustil španělskou verzi svých internetových stránek Franky Banky, plánuji také italskou a francouzskou verzi. Mým cílem je mít své komiksy přeložené do co nejvíce jazyků. Moje kniha již byla přeložena do francouzštiny za štědré finanční podpory kanadské Asociace pro komunikaci s koktavými. Přemýšlím, jak ji nechat přeložit i do dalších jazyků.

Kde si myslíte, že by měla kniha největší dopad mimo anglicky mluvící země?
Všude! Moje kniha je jedinečná v tom, že nejenže propaguje zdravý, pozitivní pohled na koktavost, ale dělá to s humorem a komiksem. Myslím, že to tu ještě nebylo. Moje kniha je také skvělá pro osvětu, protože vyprávím své osobní příběhy o zkušenostech s koktavostí. A osvěta o koktavosti je všude na světě velmi potřebná, protože lidé jsou stále diskriminováni kvůli tomu, jak mluví.

Po vašem komiksu a knize následoval podcast Stuttering is Cool, Koktání je cool, který poslouchají lidé v 50 zemích. Překvapila vás široká škála posluchačů?
Ano, a přestože je to už 14 let, co svůj podcast vytvářím, stále žasnu nad tím, jak daleko dosáhl a jak široký okruh posluchačů po celém světě mám.

Nebo to spíše ukazuje, jak velký problém koktavost je?
Myslím, že ano. Koktavost nerozlišuje geografické hranice, ekonomické postavení ani etnickou příslušnost. Koktat může každý. Uvádí se, že koktá až pět procent světové populace. To je sakra hodně lidí!

Liší se nějak pohledy na koktání v různých částech světa? Dá se to vyčíst z reakcí?
Zdá se, že v každé zemi existují různé názorové tábory na koktavost. Od běžných lidí, kteří koktají, přes logopedy až po akademiky. Někteří mají pocit, že koktavost je něco, čeho je třeba se za každou cenu zbavit (medicínský model postižení), zatímco jiní, jako já, ji přijímají a využívají ve svůj prospěch (sociální model postižení). Jsem si jistý, že oba tábory se shodnou, že svět potřebuje větší povědomí o koktavosti. Vždyť žít s koktavostí je obtížné už jen kvůli negativním reakcím společnosti. Nikdo kromě nás, kteří koktáme, nechápe, že koktavost je neurologický problém, ne nějaký emoční defekt.

Koktavost nerozlišuje geografické hranice, ekonomické postavení ani etnickou příslušnost. Koktat může každý. Uvádí se, že koktá až pět procent světové populace. To je sakra hodně lidí!

Jak těžké pro vás bylo, postavit se do takové velmi zranitelné pozice, když posluchači podcastu očekávají uvolněný, dokonale plynulý projev po dobu desítek minut? Vytváří to na vás tlak?
Nevadilo mi to! Už jen proto, že jsem na začátku zmínil, že koktám. Díky tomu je vše mnohem jednodušší nejen pro mě, ale i pro mé posluchače. I když to, že je podcast o koktání, tomu také napomáhá. Jiný podcast o komiksech, které jsem kreslil, jsem měl rok předtím, než jsem se dozvěděl o pozitivním pohledu na koktání a spustil podcast Stuttering is Cool (Koktání je v pohodě). Strávil jsem asi tři hodiny tím, že jsem se znovu a znovu nahrával, protože jsem pořád koktal. Další asi hodinu jsem pak strávil stříháním dalších koktání. Jaký kontrast mezi tehdejší dobou a dneškem. Teď si občas stěžuji, že málo koktám! (smích)

Cítíte, že se nyní o koktání mluví stále častěji? A že koktající mají lepší život než před lety? Že je ostatní normálně mluvící více berou, více respektují?
O koktavosti se mluví stále více. Myslím, že je to proto, že internet umožňuje komukoli, jakékoli organizaci, aby snadněji vytvářela obrazový, zvukový a textový obsah a šířila tak osvětu, setkávala se s ostatními koktavými a sdílela své zkušenosti. Dokonce se dozvídají o podpůrných skupinách, konferencích a skupinových videochatech, kterých se mohou zúčastnit. Žijeme v době, kdy se odlišnosti a postižení stávají více akceptovanými, ale je třeba udělat ještě mnoho práce, pokud jde o informovanost a diskriminaci. Vím o několika studentech na univerzitách, kterým nebylo umožněno ukončit studium jen proto, že koktali.

Máte děti? Koktá některé z nich?
Nemám děti. Moje sestra a bratranci z otcovy strany děti mají a nekoktají.

Setkal jste se někdy s nepochopením u dětí s vaším koktáním? Upozorňovaly vás třeba na to, že vám řeč tzv. přeskakuje?
Sice nemám děti, ale moje neteř se mě v jejích sedmi letech ptala, proč opakuji slova. Dřív by mě taková otázka vyvedla z míry, ale já už jsem své koktání přijal a jednoduše jsem jí vysvětlil, že tak prostě mluvím. S touto odpovědí byla naprosto v pohodě. Mnohokrát se mě na to ptaly děti a také někteří dospělí. I když někteří dospělí se ve skutečnosti neptají, ale dělají si legraci a ptají se, jestli jsem nezapomněl své jméno.

Koktáte také v jiném jazyce? Pokud mluvíte jinak než anglicky…
Ano, když mluvím italsky a francouzsky. Můj kamarád Greg říká, že jsem rovnoměrně koktavý. Ještě ve dnech, kdy jsem se snažil koktání skrývat, jsem často v cizím jazyce prostě předstíral, že jsem zapomněl, jak se to řekne.

Ví se ve světě, že 22. říjen je Dne koktavosti?
Doufám, že ano! Mezinárodní den porozumění koktavosti je v celosvětové komunitě koktavých výjimečným dnem. Mnoho organizací a lidí, kteří koktají, pořádají po celém světě osvětové aktivity on-line i off-line. Zapojují se i média, dochází k osvětlování památek v barvě pro povědomí o koktavosti, což je mořsky zelená. Franky Banky a Ti-Ger se také zúčastní!

Jak důležité je podle vás organizování takových konferencí, jako je ta v Brně?
Sdílení znalostí je nesmírně důležité pro šíření osvěty a poskytování bezpečné logopedické péče. Bezpečností myslím to, že v minulosti logopedi i přes dobré úmysly způsobovali škody, když se zaměřovali pouze na techniky a vynucovali si plynulost. To způsobilo trauma zejména u dětí, které si vypěstovaly strach z koktavosti. Logopedi se musejí na klienta dívat jako na celou osobnost. Jaké jsou jeho emoce v souvislosti se zpětnou vazbou, kterou dostával, když koktal, na čem by chtěl pracovat, ať už to jsou například řečové nástroje, nebo menší strach z koktání. Konference, jako tato brněnská, umožňují logopedům učit se přímo od lidí, kteří koktají, a také od logopedů, kteří koktají, ze všech oblastí života, i mimo ordinaci či terapeutickou místnost. Akademické konference mohou zapojit i nás, běžné lidi, kteří koktáme, takže se zkoumá s námi, a ne za nás a na nás. A stejně jako na všech konferencích i zde vznikají vztahy a všichni se stáváme dobrými přáteli, jak my, kteří koktáme, tak i logopedi!

Mám tendenci koktat lépe v přítomnosti jiných koktavých! Možná jsem klidnější, když vím, že jsem v dobré společnosti bez odsuzování.

Jak jste se vůbec do programu brněnské konference dostal? Přihlásil jste se sám?
Dostal jsem pozvání, abych přednášel, což bylo příjemné překvapení. Rád také cestuji, a protože kvůli pandemii koronaviru bohužel nemohu přijet osobně, zabrousil jsem na YouTube a viděl mnoho fascinujících cestovatelských videí o tomto krásném městě a České republice. Doufám, že se tam brzy vypravím!

O čem budete na brněnské konferenci mluvit? O svém životě? O technikách, jak se koktání zbavit? O komiksu?
Po krátkém úvodu o mně, o Frankym Bankym a Ti-Gerovi. Představím několik svých komiksů a podělím se o příběhy různých zajímavých způsobů, jakými logopedi používali mé komiksy při terapeutických sezeních po celém světě, od zahájení diskuse až po arteterapii.

Mluví se vám lépe mezi koktavými? Když máte pocit, že si „publikum“ uvědomuje, jak je to těžké, čím si procházíte?
Mám tendenci koktat lépe v přítomnosti jiných koktavých! Možná jsem klidnější, když vím, že jsem v dobré společnosti bez odsuzování. Ale zvykl jsem si dávat lidem najevo, že koktám, takže koktám v podstatě stejně bez ohledu na to, kdo je mým publikem.