Zemanovi chybí lidskost, říká letec 311. perutě RAF Lom, který vrátil vyznamenání

Už hůře slyší, vlasy má jak padlý sníh, ve tváři hluboké vrásky. V očích mu ale pořád svítí jiskřičky. A že toho viděly! Tomáš Lom se narodil v roce 1924, kdysi na palubě letadel RAF bojoval proti hitlerovskému Německu. Prezident Miloš Zeman mu právě proto k nedávnému výročí osvobození republiky udělil slavnostní Pamětní list. Lom se jej však rozhodl vrátit. Z jednoduchého důvodu: Zeman se podle něj dopouští stále zjevnějších aktivit, jež se bývalému palubnímu střelci bombardéru B-24 Liberator jeví jako vlastizrádné.

Zkraje našeho povídání se ho ptám docela opatrně. Bolí válečného hrdinu hodně, když vrací vyznamenání zemi, za kterou kdysi bojoval?

Dočkám se třípísmenné odpovědi. Krátké, a přece úderné.

„Ano.“

Měl bych se doptávat, žádat upřesnění. Ne. Nedělám to. Jaksi se to nepatří.

Stejně jako po další otázce. To se zajímám, co podle něj Zemanovi chybí k T. G. Masarykovi a Edvardu Benešovi, tedy dvěma prezidentům, které bělovlasý veterán zažil. Snad i čekám, že se k tomu rozčileně rozpovídá. A zase se pletu. Opět mu stačí jediné slovo. Pádné. Všeobsažné. Důstojné.

Říká totiž: „Lidskost.“

V těch dvou kratičkých větách zvoní všechno, čím si hoch narozený pod jménem Petr Löwenstein prošel.

Pokud bych snad byl méně chápavý, všechno mi dovysvětlí vzápětí. Chci po něm, aby se více rozmluvil o masarykovské tradicí, v níž byl podle svých slov vychováván a jež ho dovedla k rozhodnutí vrátit Zemanovi prestižní vyznamenání. Neboli bojovat za pravdu, jak sám dodává.

„To je jednoduché. Masarykovská tradice se shoduje se zásadami slušného chování. Nebojím se, že ji dnešní mladí Češi nechápou. Dokud naše republika zůstane demokratická, bude Masarykova tradice zachována,“ přemýšlí při povídání pro CNN Prima News. „Neumím odpovědět na to, zda se po více než půl století posunul vztah Čechů k pojmům jako čest, odvaha, vlastenectví. Myslím, že kdyby byla mobilizace jako v roce 1938, přes milion lidí by asi už nerukovalo s takovým odhodláním bránit vlast jako tehdy. Za sebe ale říkám, že můj vztah ke zmíněným hodnotám se nezměnil.“

Není v tom ani slovo navíc. Prosté a srozumitelné.

Chceme-li Lomův postoj rozklíčovat, musíme se vrátit hodně zpátky. Do 30. let, kdy se v pražské ordinaci jeho otce potkávali emigranti z Německa. Shodovali se, že pro židovskou rodinu to ve střední Evropě nebude příliš bezpečné. Tomášův prozíravý otec tedy posadil hocha na vlak a poslal jej do Anglie, kam se Lom dostal těsně před obsazením země německými vojsky. Pro syna vyhlášeného očního specialisty bylo bolestivé sledovat, jak jeho vlast požírá nacistický agresor.

„Odmalička jsem byl veden k lásce k vlasti. Nechtěl jsem stát stranou. Proto hned, jak to bylo možné, ve svých osmnácti, jsem se v Anglii na naší ambasádě přihlásil do armády. Byl jsem odhodlán bránit Československo, chtěl jsem dát Němčourům na frak. Byl jsem přesvědčen, že beze mne tu válku nevyhrajeme.“

Pro jeho mladé vlastenecké srdce to nebylo vždycky jednoduché. Když s ním třeba britský důstojník v Cosfordu vyplňoval povinný vojenský dotazník, nechtěl pražskému rodákovi do kolonky národnost zapsat Čechoslovák.

Po Mnichovu! Po tom všem!

„Čechoslovák? Nic takového neexistuje,“ řekl oficír podle Lomova vyprávění. „Prý: ‚Můžete být Žid, Němec. Jaký je váš rodný jazyk?‘ Odpovídám, že němčina. On mi na to opáčí, že v tom případě jsem Němec. A že to tam napíše. Měl jsem na něj vztek, tak jsem to odmítl podepsat.“

Některé proutky se prostě ohýbají lehce, jiné nepovolí…

Jinoch to za nějakou dobu prokázal i při výcviku na základně pozemní armády v Cholmondeley. Pouhé „pochodování po anglicku“ ho nenaplňovalo, pokukoval po aeroplánech na obloze. Jak se do jednoho z nich dostat? V roce 1943 se naskytla příležitost.

„Tenkrát jsem měl celodenní službu u brány a někdy nad svítáním slyším hordu namol opilých vojáků, jak se vracejí na základnu,“ vyprávěl před časem pro Český rozhlas. „Věděl jsem, že to nikdo nebere vážně, ale já to vážně bral. A chtěl jsem, aby mi řekli heslo dne. Ptali se, co blbnu. Že je s nimi prý velitel tábora. A já na to: ‚Toho neznám, chci slyšet to heslo.‘ Oni křičeli pořád hlasitěji, já se taky nedal, až vyšel velitel naší strážní skupiny a okamžitě tu bránu otevřel. Odmlouval jsem veliteli tábora, takže se mnou samozřejmě museli něco provést. Na druhé straně kolem toho nechtěli velký povyk, a tak mě poslali k letectvu.“

Cvičili ho na radiooperátora, palubního radiomechanika a střelce. K bojové jednotce se dostal se seržantskými prýmkami v prosinci 1944, ocitl se na základně Tain slavné 311. perutě RAF. Hned zkraje za ním přišel mládenec, zda by si nemohli vyměnit místo. Měl kamarády v posádce kapitána Simeta, tak chtěl za nimi. Co by ne, Lom kývl. A Simetovo letadlo zanedlouho havarovalo, většina jeho posádky zahynula.

„Měl jsem v životě velké štěstí. A nejen za války,“ říká mi zase docela prostě.

Místo Simeta tedy sloužil v letadle kapitána Hořejšího. To byl znamenitý pilot! Přežili spolu leccos, i lapálii, která mohla skončit katastrofou; to když kdosi neopatrný vložil osvětlovací fléru do vystřelovacího otvoru opačně a magnéziová nálož tak začala hořet přímo v letadle. Hořejšího Liberator musel nouzově přistát ve Skotsku, zela v něm prohořelá díra jak do pekla, kormidla od směrovky jen tak plandala.

„Hořejší to naštěstí uměl nasměrovat pomocí čtyř motorů. Kdyby fléra přepálila výškovku, zřítili bychom se do moře a ani pes by po nás neštěkl,“ vzpomíná Lom. „Tenhle můj kapitán byl vážně statečný chlap. Stejně jako třeba jiný Čech Jan Roman Irving, jehož jsem potkal později, když mě přesunuli do Nassau na Bahamách k výcvikové jednotce, kde působil coby šéf pilotního výcviku. Svého času měl nalétáno nejvíc ze všech pilotů tři sta jedenáctky, často útočil na nepřátelské ponorky. Kurážný byl ale vlastně každý, kdo chtěl tehdy bojovat.“

Neptejte se Loma na strach, nebyl prý na něj čas. Ani při málem osudovém letu v dvoumotorovém Mitchellu, při němž posádce vybuchla bomba přímo v zavřené pumovnici. Jelikož se žádnými akrobatickými kousky nepovedlo vyklepat zaseknutý levý podvozek, pilot Jiří Engel musel přistát pouze na pravé kolo. Zvládl to perfektně, nikomu se nic nestalo.

„Jakýpak strach. Tenkrát jsem jednoduše zaujal svoji předepsanou crash position a čekal jsem, co bude dál,“ glosuje drama Lom, jako by šlo o vyhlídkový let kolem Řípu.

O tom všem dodnes vypráví na besedách pro školy, knihovny a vojenské základny. Mluví při nich o neodčinitelných křivdách, které se v téhle zemi páchaly na letcích po válce. O svých bojových zkušenostech, spoustě adrenalinu. O situacích, kdy šance na přežití byla méně než padesát procent. O kamarádech, kteří již dávno odešli. O tom, že válka je hrozná věc, ve které mizerní politici způsobují, že proti sobě musí obyčejní muži bojovat.

Když od něj slyším tohle, hned si zase vzpomenu na jeho vracení metálů. Nedá mi to. Ptám se Tomáše Loma, zda se nemáme mizerných politiků obávat i dnes. S odpovědí si vůbec nedává na čas.

„Mizerného politika je potřeba především nevolit! Ne se ho obávat,“ odmítá válečný hrdina. „Jak jsme řekli na začátku – já zažil prezidenta Masaryka. A právě on pro mě zůstal vzorem. Vzorem správného politika i člověka.“