Senzace na ledě, hokejový zázrak... Tak slovenská média titulkují bronzovou cestu svých hokejistů na olympiádě v Pekingu. Pro Slováky jde o fantastický úspěch – ještě nikdy na hrách pod pěti kruhy medaili nevybojovali. Ještě zajímavější je ale pohled na to, jakým způsobem se jim to podařilo. Do Pekingu totiž vyrazil, při vší úctě, tým absolutních outsiderů naplněný hráči z české i slovenské extraligy a několika mladíky. A Slováci všem vytřeli zrak, když ukázali, že i tato cesta může fungovat.
Srovnejme si napřed týmy, které nás zajímají asi nejvíce – český a slovenský. Český trenér Filip Pešán se po sérii špatných výsledků (a výkonů), které se táhly již od loňského mistrovství světa, rozhodl vsadit na domnělou jistotu.
Na olympiádu povolal přestárlý kádr napěchovaný silnými jmény. Na papíře opravdu dobrý. David Krejčí a Michael Frolík za sebou mají skvělou kariéru v NHL, Roman Červenka a Jan Kovář jsou dlouhodobě českými hvězdami na evropských kluzištích. Všichni tito zmínění hráči už jsou ale veteráni nad 30 let a nebyli v českém týmu jedinými.
Od takových hráčů fanoušci čekají, že budou brát body po hrstech a rozhodovat zápasy. Realita? Červenka a Krejčí si své odehráli, ale lídry jako z učebnice bohužel nebyli. Kovářovi se turnaj příliš nepovedl a Frolík se ukázal jako propadák, když poslední zápasy strávil na tribuně jako zdravý náhradník.
Daleko horší však bylo počínání celé české reprezentace. Pešán a jeho svěřenci působili snad až na přestřelku s Ruskem příliš křečovitě a mnohdy až bez zápalu. A to se zdálo, že až na pár jmen vzali trenéři do Pekingu to nejlepší, co bylo k mání. Alespoň podle jmen. Co hráč, to reprezentant působící v prestižní zahraniční soutěži. Z domácí extraligy povolal Pešán pouhopouhých pět hráčů, a to jeden z nich, David Musil, na turnaji neodehrál ani minutu.
Přichází cizák z Kanady
A nyní k našim „bratiam“. Slováci zažívali s hokejovou reprezentací v posledních letech opravdovou krizi. Silná generace kolem Miroslava Šatana či Mariána Hossy již ukončila kariéru a tým na světových šampionátech pravidelně sbíral porážky od hokejových mocností. Úspěchem pro Slováky byl už jen postup do čtvrtfinále a nejinak tomu bylo i na pekingských hrách.
Pak ale v roce 2017 nastoupil na lavičku Kanaďan Craig Ramsay a začaly se dít věci. Nejen slovenská hra, ale i výsledky se začaly zlepšovat a tým pod Ramsayho vedením dokázal udolat i USA či odehrát důstojnou partii s Kanadou.
Ramsayho olympijská nominace do Pekingu ale při pohledu na český tým budila spíše rozpaky. Jistě, jsou zde velmi kvalitní a talentovaní hokejisté jako Marek Hrivík či Peter Cehlárik, ale v porovnání s českou, ruskou nebo finskou olympijskou nominací byli Slováci jasní outsideři. Kanadský kouč totiž nechtěl hrát na jistotu a vzal celou řadu hráčů, u kterých si troufnu říct, že by si v české reprezentaci neškrtli. Maximálně v přáteláku.
Do Pekingu povolal řadu hokejistů z české, ale i slovenské extraligy. Zatímco česká má v zahraničí alespoň nějaký zvuk, slovenská je považována za takového chudého bratříčka. Tyto hráče doplnil o pár hvězdiček z švédské ligy či KHL, ale i o skupinu teenagerů, mezi kterými jednoznačně vyčnívá Juraj Slafkovský – teprve 17letý supertalent, který teprve v letošní sezoně začal ve Finsku hrát soutěž dospělých.
To nejlepší na play-off
Na první pohled tak slovenská reprezentace v Pekingu rozhodně nebudila respekt. Na turnaj pod pěti kruhy se musela prodírat přes otravnou kvalifikaci, první zápasy ve skupině navíc neukázala nic, co by stálo za řeč. Napřed jednoznačně prohrála s Finskem a Švédskem, poté dokázala přetlačit Lotyšsko. Síla týmu se ale ukázala ve vyřazovacích bojích.
Strůjci bronzové slovenské reprezentace jsou generální manažer Miroslav Šatan (třetí zleva v pozadí) a kanadský trenér Craig Ramsay (třetí zprava v pozadí). Sami v minulosti vynikající hokejisté. Zdroj: Profimedia.cz
MS hokej 2024
Slováci v play-off předváděli opravdu srdnaté výkony. Po ledě div nelítali, se soupeři se neváhali porvat a ukazovali zdravé sebevědomí. Neuvěřitelně rychle rostly výkony brankáře Patrika Rybára, který na turnaji začínal až jako třetí gólman, a zmiňovaného Slafkovského, který začal pálit jeden důležitý gól za druhým.
Postupně dokázali překonat Němce a USA. Hlavně ale bavili diváky. Slovenská hra v Pekingu, aspoň od vyřazovací části, byla báječnou reklamou na hokej. S Finy si v semifinále sice Ramsayho svěřenci poradit nesvedli, ale bronzový reparát se Švédy je bezpochyby bezva náplast.
Z čeho si vzít příklad?
Slovenští hokejisté ovšem ukázali hlavně to, že i s téměř bezejmenným kádrem, který je napěchovaný hráči z vysmívaných lig a bandou puberťáků, dokáže nejen potrápit, ale i na hlavu porazit velké favority.
Zkrátka a dobře – jde to i bez hvězd. Trenér nemusí mít vždy ten nejzářivější kádr, aby uspěl. Stačí ten nejhladovější. Kanaďané z Nagana v čele s Waynem Gretzkym či Ericem Lindrosem by o tom mohli něco vyprávět.
V tomhle by si (nejspíš) nový trenér našeho nároďáku mohl vzít příklad. Nebát se vyzkoušet i takové hráče, kteří sice nemají jméno, ale mají ten pověstný drajv. A začít ve větším měřítku dávat šanci mladíkům. Dnes 36letý Červenka a o rok mladší Krejčí už opravdu nebudou hrát dlouho.
