KOMENTÁŘ: Důvody české hokejové bídy? Stáří vpřed, kašlání na zítřek a sobecký byznys

Špička ledovce

Seniorská reprezentace je samozřejmě nejvíce na očích. Tím pádem slouží jako ten nejviditelnější důkaz o tom, jak si český hokej vede. Olympiáda ukázala, že velmi bídně. Samozřejmě, v Pekingu nebyli vinou pandemie hráči z NHL a s Voráčkem, Pastrňákem nebo Palátem by měl tým Filipa Pešána větší šanci porazit ve skupině Dány a postoupit rovnou do čtvrtfinále.

Ale i při „bezzámořských“ hrách by nikoho před lety nenapadlo, že český mančaft nebude hrát o medaile. To přece vždycky byla samozřejmost. Nalijme si čistého vína, 10 let bez cenného kovu z největší akce není náhoda. Při mistrovstvích světa už ani pomocníci z NHL nedokážou dovést tým na pódium.

Aktuální sezona je ale vrcholem všeho. Je očividné, že tuzemský a evropský materiál za konkurencí klopýtá. Kdyby šlo jen o bídné olympijské hry, ale tomuto neúspěchu předcházela vystoupení na sérii Euro Hockey Tour. A nároďák nedokázal ani jeden ze sedmi zápasů vyhrát.

Samozřejmě se zvláště po bitvě nabízí, že nominace pro Peking měla být trochu jiná. Že v Číně nebylo to nejlepší a momentálně dostupné. Experti ani fanoušci nechápou, proč chyběl nejproduktivnější hráč extraligy Filip Chlapík. A také Milan Gulaš. Pešánovi sice bylo předhazováno, že vzal příliš starou sestavu, Gulaš by ji neomladil, spíše naopak. Ale v prosinci na Channel One Cupu strčil spoluhráče do kapsy.

Každopádně jeden nebo dva jiní hráči v nominaci by rozhodně nemohli zneplatnit probíhající krizi českého hokeje.

Pochmurno v nižších patrech

Kdy by se dalo říct, že seniorská reprezentace bude na MS znovu vyhrávat zlata nebo jakékoliv medaile? Ve chvíli, kdy cenný kov přiveze z vrcholných akcí národní tým do 18 let nebo ten juniorský. Pak by existovala poměrně velká šance, že úspěch mladíků se za pár let promítne do dospělého šampionátu.

„Osmnáctky“ vybojovaly poslední „placku“ v roce 2014, poslední lesklý počin juniorů už je hodně vousatý, protože přišel před 17 lety. Nezdá se tedy, že by dozrávala generace, která vytáhne velký národní tým zpátky na výsluní.

Skoupé období mladých reprezentací se promítá i do draftů NHL. Tuzemští zástupci nejsou pro skauty příliš zajímaví tak jako v minulosti – to, co dříve bylo takřka jistotou, už dnes neplatí. Čeští hokejisté, které by si organizace vybíraly v prvním kole, jsou nedostatkovým zbožím. Naposledy se tak stalo před čtyřmi lety, kdy si Detroit zajistil služby Filipa Zadiny (celkově ze 6. místa) a Colorado bralo Martina Kauta (celkově ze 16. místa).

Zatímco před 20 lety prošlo dohromady draftem 26 Čechů – a dost z nich na vysokých pozicích – loni jich bylo jen osm. Nejvýše – až na 69. místě – se nacházel obránce Stanislav Svozil.

Letos nastane závan zlepšení. Plzeňský bek David Jiříček totiž v některých predikcích dokonce figuruje na páté pozici. Ale že by se podobná věc měla stávat v dalších letech standardem?

Odklon od české školy

O tom, že budoucnost českého hokeje není růžová, se mluvilo ještě před posledním zlatem z MS v roce 2010. Talentů už není zdaleka tolik, jako tomu bylo na začátku tisíciletí, opakovalo se. Vydat se za lepšími zítřky se měl český hokej se Slavomírem Lenerem. Asistent Ivana Hlinky z Nagana dostal – v roce, kdy se parta kolem kapitána Tomáše Rolinka překvapivě probojovala až k triumfu – funkci svazového šéftrenéra.

Se sportovním úsekem sestavil proslulé desatero, v němž trenérům mládežnických reprezentací, manažerům i hráčům radil, jak zkvalitnit práci s dětmi na všech úrovních. Inspiroval se systémem, který ještě o deset let předtím fungoval ve Švédsku. Žádný viditelný efekt Lenerova snaha nepřinesla, pokus se nezdařil, spíše rozpoutal chaos.

Nasávání trendů zvenku prakticky zničilo proslulou a osvědčenou českou školu, kterou budoval Luděk Bukač a spol. Odklon od tradice byl značný. Lener v roce 2019 na své pozici skončil, nahradil ho Filip Pešán. A odborné kruhy se často shodují, že situace je horší než kdy jindy. Lichotivě se logicky nemluví ani o muži, který na vše dohlíží. Dosluhující prezident svazu Tomáš Král ze sebe nemůže smýt zodpovědnost za úpadek.

Bohatí vpřed, na talentu nezáleží

Ničemu nepomáhá, že prostředí mládežnického hokeje je „prohnilé“. Děti jsou součástí byznysu, málo se dbá na rozvoj člověka a podchycování velkých talentů. V systému vládnou peníze a koupit synkovi „ice-time“, tedy čas na ledě, není žádný problém. A tak kvůli hokejistům s bohatými rodiči trpí ti, kteří nepocházejí ze zámožných poměrů. Zůstávají mimo sestavu. A když i přes obrovský potenciál nedostávají takzvaně čuchnout, často se sportem skončí a my se nikdy nedozvíme, co mohli dokázat.

Jiní zase za asistence rodičů vyhodnotí, že výchova ze strany klubů má do ideálu daleko a za znechucení se odeberou do zahraničí, kde se dá navíc daleko smysluplněji skloubit škola s hokejem. Propojit vzdělání s časem na ledě ku prospěchu hráčů se zdá být v tuzemsku velkou bolístkou. Posouvat se a správným způsobem nastavit sebevědomí je za hranicemi zkrátka snazší. Ale to není problém, za který může jen svaz, máslo na hlavě má z velké části ministerstvo školství.

Kdo je největší českou hvězdou v NHL posledních let? Jednoznačně David Pastrňák z Bostonu Bruins. Ten Pastrňák, který se v 16 letech sbalil a šel hrát do Švédska. Ve stejné zemi také „dozrával“ už od patnácti Jakub Vrána, útočník Detroitu Red Wings.

Mladým nevěříme

Ti, které celá cesta mládeží v Česku neodradila, to pak nemají vůbec jednoduché. Extraligové kluby totiž nejsou příliš zvyklé koukat se na to, co vychovaly. Mapují možnosti u soupeřů, přivádějí zahraniční hráče. Ale 19leté či 20leté plody z vlastní zahrádky podle jejich chování zřejmě nechutnají dobře.

Nechtějí riskovat, bojí se, že „ten benjamínek tam něco zkazí“. Přitom takové otrkání se ve špičkovém dospělém hokeji je pro samotné hráče nejlepší možnou školou. Nemusí to být hned dokonalé, ale pokud některý talent vyloženě exceloval v dorostu či juniorech, je poměrně velká pravděpodobnost, že s přibývajícími zkušenostmi bude demonstrovat potenciál i mezi „velkými chlapy“.

Nelze všechny házet do jednoho pytle. Třeba Škoda Plzeň pravidelně zavádí do extraligy mladý a vlastní produkt, nebojí se dávat příležitost, nemá strach z případných chyb neozkoušených.

Dravé mládí je něco, co možná chybělo i české reprezentaci na olympiádě. To Slováci vzali do Pekingu tři teenagery a především díky 17letému Juraji Slafkovskému hráli semifinále.